Omluvou budiž, že tuhle knihu musím číst, časem vyjevím, co mě k tomu donutilo. Už jednou jsem ji v moderní době listoval, a to, když jsem pro rádio dělal dramatizaci, pětidílnou adaptaci. Už tehdy mě zaujala absence děje. Jde zde o to, že tři lidé, profesor Aronnax a jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadnou do vody a vyloví je ponorka Nautilus. Vozí se s ní od čerta k ďáblu a nakonec utečou. C´est tout. Však taky každý, kdo nějak tuhle knihu zpracovával, se snažil o dodání nějakého dramatu a nejinak jsem postupoval já při rozhlasovém zpracování: udělal jsem z toho cross over, souboj kapitána Nema a hraběte d´Artigase (z románu Pán světa).

Nicméně, než se ještě jednou v blízké budoucnosti k této knize vrátím, upozorním na několik roztomilých detailů.
Tak především, jsou tu kiksy. Tak se například v knize píše, že Nautilus proplouvá kolem New Yorku 18. května 1868, když teprve 20. dubna zápasil s chobotnicemi nedaleko Baham. No a k mělčinám u Nového Foundlandu dorazí 15. května. Tak je to ve všech překladech a je to tak psáno i v originále, který mám doma. Vysvětlení prosté: má to být 8. května, sazeč se přehmátl a odd té doby v knize ten kiks je.
Starý pán mě potěšil ještě jiným kiksem. Aronnax hovoří s Conseilem o treskách a jejich lovu: po treskách pase pět tisíc lodí a každá vyloví čtyřicet tisíc kousků. Takže to je pětadvacet miliónů, podle Verna. 5x40=200, čili jde o 200 miliónů. Taky je to i v originále a od té doby se to pečlivě přenáší z vydání do vydání.

Cestování s Nemem v jeho Nautilu nebyl věru žádný med. Ovšem Nautilus byl neobyčejná loď! Nejenže se dostal do hloubky šestnácti kilometrů (tak to tam je), ale on vyplul z té hloubky během čtyř minut. Z toho mi plyne, že plul rychlostí 4 km/min, což je bratru 240 km/hod. Slušná rychlost na ponorku. Hezký záhul dostali cestující při cestě na jižní točnu, kdy Nautilus svou přídí rozbíjel led: zacouval a plnou rychlostí to napálil do ledové bariéry. Jakpak to asi vypadalo v salónu, kde byla spousta uměleckých předmětů, včetně obrazů nejvzácnějších mistrů: ty obrazy, jak se to výslovně popisuje, visely na háčcích, protože když se Nautilus v jedné chvíli nahnul na bok, jejich spodní okraj se na jedné stěně odchlípl. Ovšem největší maglajs musel nastat, když kapitánovi Nemovi definitivně ruplo v kouli a rozhodl se, že zůstane přivázaný na palubě Nautila při největší bouři jaká kdy byla, srovnatelné s tou, která smetla část Tokia. V téhle bouři se Nautilus stavěl kolmo k hladině. Tam to muselo vypadat, v podpalubí! A jaká asi musela být nálada posádky, když všichni věděli, že to s nimi hází jak s nudlemi v bandě jen proto, že pan kapitán do sebe "nasává ducha bouře"? Naštěstí se posádka skládá z naprostých dementů. Ti ničeho nepožadují, makají 24 hodin denně a nejdou ani na záchod (o žádných záchodech na Nautilu se nemluví).
A do třetice o magorství kapitána Nema.
Ned Land toužil po lovení velryb a skutečně, Nautilus se dostal do stáda těchto kytovců a Land prosil Nema o povolenku. Byl sprdnut, že by to bylo zbytečné masakrování. Načež se přiblížili vorvani a ty Nemo nemá rád, takže Nautilem pracoval jak řeznickým nožem a v krátké chvíli zmasakroval stádo vorvaňů, až se "moře zbarvilo krví na vzdálenost několika kilometrů".

Závěrečná scéna pirátského masakru jakéhosi neznámého parníku bez vyvěšené vlajky je dostatečně známá. Odehrává se poblíž vraku lodi Mstitel, potopené Angličany poblíž le Havru 1794. V knize se obdivně mluví o statečnosti francouzských námořníků, kteří dobrovolně zahynuli a šli se Mstitelem ke dnu.
Skutečnost byla jiná. Žabožrouti se nechali zajmout Angličany a po válce je Angličani pustili k maminám. Viz zde. Ale pozor, ne snad, že bych proti té knize něco měl! Naopak, miluju ji a kvůli těmto ptákovinám ji mám ještě radši.