Přiznám, že moje heslo zní: "Nečtu knih, já jich píši". Naštěstí nejsem v ničem, tedy ani v tomto, důsledný a občas si nějakou knihu přečtu. Pokud by mohlo z mého přečtení vzejít něco zajímavého i pro někoho jiného, pokusím se to zanést sem, na stránky v sekci recenzí.

 

Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Přiznám, že moje heslo zní: "Nečtu knih, já jich píši". Naštěstí nejsem v ničem, tedy ani v tomto, důsledný a občas si nějakou knihu přečtu.
Pokud by mohlo z mého přečtení vzejít něco zajímavého i pro někoho jiného, pokusím se to zanést sem, na stránky v sekci recenzí.


Frederick Forsyth: Afghánec

Knihy Fredericka mám rád od jeho prvopočátků - samozřejmě jsem si zamiloval jeho Den pro Šakala o atentátu na de Gaulla (1971) a s velkým nadšením jsem přečetli jeho Dogs of War (1974), tedy Žoldáky. Je to původem novinář a pracuje metodou pečlivého sběru faktů. Buduje příběh z detailů, každý je pravdivý nebo pravděpodobný a čtenář těžko postřehne, kde linka uhýbá z úběžníku reality. Autor spoléhá na sugestivnost faktu a taky na to, že čtenář nebude schopen oddělit hranici faktu a fikce. Dnes je "všechno možné", proč by nemohlo být možné i toto?

V Šakalovi se mu podařilo vytvořit figury, tedy lidské postavy s pravděpodobnými vlastnostmi. V podstatě "průměrný" vyšetřovatel je konfrontován s mezinárodním zabijákem. Člověk tomu mohl věřit na sto procent.
A teď ten Afghánec (nebudu tu rozepisovat svoje čtenářské zážitky nad dalšími jeho romány, nečetl jsem snad jen Kvintet a Mstitele). Opět jde o výrazně politické téma. Čtenář se dozví o podstatě současného islamistického terorismu hodně - Forsyth opravdu není ve vleku libově intelektuálského multikulturalismu a věru že nezastává tezi, že za Dvojčata si Američané mohou sami, neměli je tam stavět! Bavme se ale o literatuře.
Řekl jsme, že F. staví na faktech a pak je někam odkloní a buduje story. Bohužel, tedy hodně přepískl. Postavil totiž figuru Angličana, který bude vystupovat jako rodilý arabský terorista. To je zásadně nevěrohodné a je to základní slabina knihy.
Teroristické kruhy jsou založené na osobních kontaktech (ty jsou díky džaurské technologii snadné, bez ohledu na vzdálenosti). Je absolutně vyloučené, aby se někdo vetřel do nejvnitřnějších kruhů terorismu, jen proto, že mluví pěkně místním dialektem. Navíc, v podstatě to nehraje roli, že falešný Afghánec je ve skutečnosti Anglán. Je to prostě James Bond, který má v poslední chvíli vyměnit červený drát za modrý a jaksi čekáme s tupou odevzdaností, že se to stane a ono se to opravdu stane. Je fuk, jestli je to Anglán nebo Číňan.
Něco jiného bylo, když John le Carré blahé paměti vymyslel svého Agenta který přišel z chladu, kde popsal přípravu agenta už dopředu odepsaného, který měl sehrát roli řízené bomby v srdci východoněmecké špionáže. Tam bylo všechno absolutně logické a pravděpodobné - a sehrálo roli i to, že hra byla na konci prozrazena, agent odhalen! Tady je principiálně úplně jedno, jestli onen člověk je té či oné národnosti.

On je vyměněn za chlapíka, který sedí v díře v Guantanámu. Tedy: Amíci předstírají, že toho pravého Afghánce pustili a místo něho nastrčili svého člověka a pravého Afghánce zavřeli do tajné basy. Takže se dalo čekat, že ten pravý z basy uteče a taky jo. Tohle byl příslib dramatické situace. Jenže Forsyth to odehrál do autu, prchajícího pravého Afghánce se zbavil zcela banálně a napětí ani nemohlo nastat.

Je to strašně těžké, najít tu správnou hranici mezi nadsázkou a výmyslem, mezi silným motivem a přehnaným plácáním. Vždyť i ten Šakal je nadsázka; jak to, že mu věříme a Afgháncovi ne? To jsou záhady spisovatelského řemesla.

Frederick Forsyth: Afghánec
(7.12.2007)

Jules Verne: Dvacet tisíc mil pod mořem
(8.1.2008)

Mark Millar, J.G. Jones a Paul Monte: Mrtvý nebo živý
(8.1.2008)

Cormac McCarthy: : Dítě Boží
(22.8.2010)