Literární dílna v Pevnosti

V Pevnosti vychází od září 2008 moje Dílna, tohle je třetí pokračování.

Jan Gončarov: Koncert

U Becka jsem to měl rád. Beck byl staromódní, stejně jako celá jeho kavárna. Malé mramorové stolky pro dva s dřevěnou šachovnicí uprostřed. Čekal jsem na Katrine a prohlížel si staré černobílé fotky, které visely po stěnách. Dávní šachoví mistři, shrbení nad složitou pozicí s doutníkem nebo alespoň šálkem kávy. Šachy byly mrtvé. Varianty, pozice a kombinace propočítány a uloženy do pár stovek terrabajtů. Stroje potvrdily platnost věčné remízy (bez chyby soupeře nebylo možno partii vyhrát na žádné straně) a v dnešní době implantátů a pernamentního napojení na síť ztratilo hraní smysl.

"Prosim, Matte."

Podal mi kafe a usmál se, což mu udělalo vrásky na čele.

"Díky."

Beck byl veterán, chlap z minulýho století. Neměl jak sám s oblibou řikal: žádnou z těch sraček v hlavě. Mohli jste mu projet hlavu detektorem kovu a nenašli byste nic. Byl čistej jako jeho bílá zástěra. Žádná oční vylepšení, paměťové upgrady, modulátory hlasu, echolokátory, žádná Síť. Samozřejmě, bylo dobrovolným rozhodnutím se napojit, pokud je vám víc jak 18. Mozek už nemusí vstřebat všechny ty nadstavby, hodně lidí to nezvládne. Síť je nepřijme, nebo lépe řečeno, oni nepřijmou Síť.

Beck si přisedl na volnou židli.

"Tak co laptope ? Nedáme si jednu hru ?"

Usmál jsem se a projel Encyklopedii.

Lapsus topoi - Chybná myšlenková schémata společná pro celou kulturní oblast. Archaická urážka z doby kdy první Pionýři spojovali oddělená vědomí. Nad mou hlavou se rozsvítilo červené světlo.

"Co to je?"

Beck mi oplatil úsměv.

"Ale taková srandička. Reaguje na aktivitu paměťovejch chipů a otevřený porty."

Znal jsem tyhle věci. Neškodný hračky, který se daly koupit v každym druhym vetešnictví. Žádnej scan, žádný clony a nevyžádaný reklamy, jen lokalizátor EMP s výstupní červenou diodou. Odpojil jsem se od paměťových rozšíření, světlo pohaslo.

"To víš, měli sme tu pár podrazáků. Představ si, že Pete měl v hlavě celou tu šachobanku."

"Pete?"

Nevěděl jsem, o kom je řeč. Bez Encyklopedie jsem byl jen poloviční člověk.

"Veterán, ten s tou jednou rukou. Nikdy bysme na to nepřišli. Ale objevil se tady nákej mlaďas, dělal reportáž na jeden z těch vašich kanálů." "Rozumim a proscanil ho, to je docela vtipný."

Reporti se specializovali na informace. Měli všechny druhy snímačů a deteků zabudovanejch po celým těle.

"Ale Pete ? Překvapilo nás to. Byl to jeden z nejpohodovějších hráčů. Představ si, že i úmyslně prohrával."

Zasmáli jsme se, ale u Becka to rozhodně nebylo od srdce.

"Takže nám doporučil tyhle světla. Řek, že nám to rovnou objedná, a najde nejlevnější ceny. Bylo to tu do půl hodiny."

Otevřel jsem šuplík a začal stavět figury.

"Takže si přece jen zahraješ Matte."

Katrine přišla jako vždy pozdě. Měla na sobě modré přiléhavé šaty s kruhovým výstřihem na břichu. Vypadala úžasně. Nevím, co na mě viděla. Říkala, že se jí líbí, že nemám žádný tělesný modifikace, umělý svalový vlákna, plastiky a jiný prkotiny, jako třeba vysouvací loketní bodáky. Pravda byla taková, že jsem na to prostě neměl. Všechny prachy jsem vyhodil za drogy, a jednou za rok jsem si dopřál nezbytný tělesný orgány. Říkala, že se jí líběj moje věci. Vydržela celou noc sedět a poslouchat, jak pracuju. Nevěděla, že beru drogy. Nikdo to nevěděl, ani Síť, hlavně Síť. Podle mě se jí líbilo to, že mám svoje tajemství, okruhy nepřístupnejch dat. Takovou věc měl málokdo.

Položil jsem krále, pogratuloval Beckovi k výhře, zaplatil sázku a kafe. Šachy byly mrtvý, drogy zakázaný a dioda svítila. Propojili jsme se. Myšlenky jsou rychlejší než slova.

Řekla mi že se zdržela u Franka. Přehrála mi jeho pozdrav a přidala pár denních záběrů. Políbil jsem ji a otevřel dveře. "

Na těch mladejch se mi nelíbí, že spolu vůbec nemluvěj...a nespěj.

Vydali jsme se k divadlu.

Cestou byla nadržená. Tiskla mi před oči různý obrazy. Vracel jsem jí je zpátky, vytvořili jsme společnou představu. Film jen pro nás dva o nás dvou. Zachvěla se jak, na ní nastoupil orgasmus. Pak jsem se odpojil. Chytla mě za ruku.

"Co se děje ?" zeptala se smutně, ale byla šťastná.

"Potřebuju bejt na chvíli sám."

Divadlo. Lidi u vchodu mě pozorovali. Dřív se prej kolem úmělců tvořili davy. Lidi je žádali o podpisy, fotili se s nima a každej křičel. Dneska vás už jen scanovali. Kývnul jsem bodyguardovi, propojil se a ukázal se mu. Věci jsou na stagi. S úklonou jsme ho minuli a prošli halou. Lidi postávající před sálem popíjeli sodu a limonády. Politika drog nebyla. Člověk si byl jistý tím, že ovládl vědomí a změny mysli dokázal vyvolávat sám a spontánně, kampaně fungovaly, implantace podrážděnosti na látky taky. Dneska nefetoval nikdo. Byl jsem jeden z mála surferů v celejch státech. Oficiální vládní povolení. Cestou na jeviště jsem vytáhl M6 a strčil si ho pod jazyk. Měl jsem pět minut do nástupu. 5 minut do začátku koncertu.

Stoupl jsem si na podiu a nasadil si Helmu. Helmu měl dneska každej, na tý mý nebyla ani žádná úprava, i když na Síťi se vyskytovaly spekulace. Helma převáděla myšlenky do reproduktorů. Něco jako amplión. Pomalu jsem spustil jednoduchej beat a poladil hlasitost. M6 - tajnej vládní halucinogen začal nastupovat, melodie se rozrůstaly , paterny se překrývaly, mizely a zase se objevovali. Geniální mix. Hrál jsem si a předváděl kreace, které nedokázalo zahrát ani 10 lidí s Helmou. Matt Phoney, nejtalentovanější muzikant 23. století. Bůh ti žehnej M6.

Lidé vstaly a tiše odešli. Set nahráli a vyslali do Sítě. Na chvíli jsem se připojil a přečetl si reakce. A pak byl klid.

Set zanalizován, pár reportů napíše článek a hotovo.

Katrine mě našla sedět na lavičce venku.

"Líbilo se mi to."

Nadšení vůbec nebylo takové jako před lety, když jsem začínal a ona byla moje fanynka. Začal jsem stagnovat, upadat do stereotypních vzorců. Určitě mám v záloze ještě pár variant, pár zahájení a triků, ale pak mě prokouknou a skončím uloženej v několika Giga.

Vrátili jsme se k Beckovi. U Becka jsem to měl rád.

Jen sedět, zírat na fotky a snít o tom, že konečné má nekonečně mnoho možností.

Tak tohle je oříšek – pro mě, jako autora eventuální alternativy. Povídka je to ve stylu Nové vlny před čtyřiceti lety. Vznáší se mezi kyberpunkem a drogovou inspirací. Šmrcnutá nostalgií po starých dobrých časech, kdy se ještě hrály šachy. Naprosto v ní chybí zápletka, děj – nemyslím to ale jako kritiku, spíš jako konstatování.

Figury jsou tam tři, to je dobré: Beck, majitel staromódní šachové kavárny, muzikant Matta jeho slečna Katrin. Při analýze povídky musíme jít po vztazích. Tady je vztah jenom mezi Beckem a Mattem – je sympatizující, pro Becka je Matt představitel nové kybokultury, posthumanitního stylu. On sám je konzervativní. Matt jede na nové vlně, ale nostalgie Beckovy kavárny ho přitahuje.

Katrine má vazbu na Matta. Není tam žádná dramatická akce, Katrin je pojatá jako divák, nic víc, a je na ní demonstrovaná posthumanitní vztahová praxe – sex je čistě virtuální, umělý.

Povídka je založená čistě na popisu určitého kontrastu – šachová idyla u Becka a hi-tech pojetí umělecké tvorby a soukromého života. Pointa je v návratu k Beckovi.

Myslím, že chyba není ani tak v absenci děje, jako v silnému představení motivu drogy – a ta nehraje v povídce žádnou roli. Jenom se konstatuje, že Matt fetuje.

Takže znovu, co s tím?

Kdybych měl vymyslet alternativu, šel bych asi tímto směrem – zaměřil bych se na drogu a taky na hezký a nápadný motiv „indikace napojení na Síť“. Takže se o to pokusím:

Šachy

Beck se na mě usmál.

„Nic takovýho, Laptope. Tady musíš bejt čistej.“

Čistej, to je bez připojení na Síť. Posranej Beck, dědek z minulýho století! Sral mě on, sralo mě všechno to, co bylo kolem, i ty jeho šachy.

Jenže to bylo takový jiný. Divný. Černobílý fotky na zdech. Dřevěná šachovnice a figurky vyřezaný z nějakýho svinstva.

A zákaz připojení na Síť. Srandovní blbej Beck. Zakázal Síť.

Říkal mi Laptope. O to kurva je ten Laptop? Stačilo abych si ťuknul o Síť, tam by mi to řekli. Jenže on na to přišel.

Ukázal na červený světýlko.

„Vidíš? Reaguje na aktivitu paměťovejch chipů a otevřený porty."

Usmál jsem se. Tak dobře, nedovím se, co je to laptop a proč mi tak říká. Otevřel jsem šuplík a začal stavět figury.

"Takže si přece jen zahraješ Matte."

Potěšilo mě, že ho to potěšilo. I když věděl, že nejspíš vyhraju. Jako vždycky.

Katrine přišla jako vždy pozdě. Měla na sobě modré přiléhavé šaty s kruhovým výstřihem na břichu. Vypadala úžasně. Nevím, co na mě viděla. Říkala, že se jí líbí, že nemám žádný tělesný modifikace, umělý svalový vlákna, plastiky a jiný prkotiny, jako třeba vysouvací loketní bodáky. Neměla tyhle hardwarový krámy ráda.

Vyšli jsme ven.

„Máš?“ zeptal jsem se.

O tu poslední jsem přišel u Becka.

„To víš, že jo, Laptope.“

Co je to kurva ten Laptop? Nechtěl jsem se ptát, jen jsem otevřel hubu.

Pod jazyk mi dala M6. Fungovalo to jako vždycky. Cestou byla nadržená. Tiskla mi před oči různý obrazy. Vracel jsem jí je zpátky, vytvořili jsme společnou představu. Film jen pro nás dva o nás dvou. Zachvěla se, jak na ni nastoupil orgasmus. Pak jsem se odpojil. Chytla mě za ruku.

„Musíš tam jít?“

„Musím, Katrine. Jsem přece surfer. Lidi na mě čekaj.“

Stoupl jsem si na podium a nasadil si Helmu. Helmu měl dneska každej, na tý mý nebyla ani žádná úprava, i když na Síťi se vyskytovaly spekulace. Helma převáděla myšlenky do reproduktorů. Něco jako amplión. Pomalu jsem spustil jednoduchej beat a poladil hlasitost. M6 - halucinogen od Katrine začal nastupovat, melodie se rozrůstaly, paterny se překrývaly, mizely a zase se objevovali. Geniální mix. Hrál jsem si a předváděl kreace, které nedokázalo zahrát ani 10 lidí s Helmou. Matt Phoney, nejtalentovanější muzikant 23. století. Bůh ti žehnej M6. Bůh ti žehnej, Katrine.

Dobrý. Lidi spokojený. Vstali a šli pryč.

Karin byla taky spokojená.

"Líbilo se mi to."

Dívala se na mě majetnicky. Já byl její brousek. S M6 pod jazykem jsem jí to dělal nejlíp ze všech.

A že mě nechala šaškovat na pódiu, to byl honorář.

Honorář gigolovi za dobrej výkon.

Ten jsem musel podat ještě jednou, než M6 odezní.

A spěchal jsem při tom.

Chtěl jsem se ještě vrátit k Beckovi, tomu hodnýmu starýmu pitomcovi, kterej hlídá přístup na Síť svetýlkama a žasne, že nějakej mladej válí šachy jako to dělám já..

Dám mu zase na prdel v šachách, hře starý pět tisíc let.

To proto, že o nějakých kreativních halucinogenech nemá ani tušení. Zrovna tak jako nemá tušení o tom, jak je chlápkovi, kterej je rád, že může taky jednou pro změnu někoho přechcat. Jak je chlápkovi, kterej je závislej na jedný mrňavý svini, jako je Katrine.

Tý se jednou zeptám, co je to laptop a pak, až mi to řekne, ji zabiju. Šach, mat.

Hm, takže takhle nějak by se to dalo taky odehrát. Je to samozřejmě můj názor, ale myslím si, že v krátké povídce musí mít každá figura svoji roli. V téhle verzi jsem Katrine vtáhl do hry. Ona je bohatá holka, která si pase gigola a podstrkuje mu drogu stimulující sexuální aktivitu. Jeho hudební výstupy jsou vedlejší produkt. A on má šachovou hru u staromilce Becka taky jako vedlejší produkt – a pěstuje si v ní nenávist ke Katrin, kterou jednou zabije.

A bude pokoj.

Aston