V Pevnosti vychází od září 2008 moje Dílna, tohle je druhé pokračování.
Vlkodlačice Botan
Ludmila Rejčová
Byl krásný, teplý letní večer a nad vesničkou, která byla tak odříznutá od světa, že neměla ani jméno, se skláněl měsíc. Dorůstá. Vesnička uprostřed lesa začíná u hradeb více kontrolovat lidi, kteří přicházejí do vesnice. Přesto jednu přehlédli. Jako stín se dostala do vesnice a nikdo nevěděl co skrývá. Nesla jméno Botan. Bylo jí kolem sedmnácti let, ale přesto měla mnoho znalostí, až se toho lidé děsili. Pyšnila se štíhlou postavou a k ramenům dlouhými blond vlasy, které měla stažené do dvou copů. Neposlušná ofina krásně schovala její hnědofialové oči, které říkali, že není obyčejná. Uprostřed obličeje se rýsoval drobný nos a za úzkými rty skrývala drobné špičáky. Nosila bílou lněnou halenu s tříčtvrtečními rukávy a hnědé kožené kraťasy. Na nohou měla kožené kozačky nad kolena. Věděla, že za týden to přijde. Úplněk v celé své kráse. Milovala úplněk i když věděla, že se tak na jednu noc vždy odhalí její temnější stránka. Podle některých prokletí, pro jiné požehnání. Pro Botan to byl dar, který získala hned jak se narodila, jelikož její matka byla vlkodlakem. Nyní Botan seděla na střeše jednoho z domů a pozorovala měsíc. Vzpomínala na dny, kdy ještě putovala s matkou. Když se dostala, ke vzpomínce jak jiný vlkodlak její matku roztrhal začali její nádherné hnědofialové oči slzet. Slané slzy kanuly Botan po tvářích a ona tiše vzlykala. Po chvilce se uklidnila. Posadila se na střeše a pozorovala noční dění vesnice. Vesničané běhali z místa na místo a přípravy na úplňkové slavnosti byli v plném proudu. Pro vesničany byli vlkodlaci posvátní a Botan to věděla. Také ale věděla, že se vlkodlaků bojí a uctívají je spíše proto, že věří, že vlkodlaci jim za to nic neudělají. Botan věděla, že to tak není. Pro vlkodlaky bylo velmi obtížné dostat se do vesnice za normálních okolností, takže týden před úplňkem to bylo nemožné. Botan však znala tajnou chodbu vedoucí do sklepa jednoho z hostinců. Dnes ji ale poprvé v životě využila. Věděla, že jako vlkodlak si nebude pamatovat, kde přesně tento tajný průchod je. Chtěla se podívat, jak takové slavnosti připravují. „Co tam děláš? Slez dolů a pojď pomáhat!“ zaslechla mužský hlas. Byl to majitel hostince, na jehož střeše Botan přemýšlela. Chvilku váhala, ale pak seskočila dolů a začala pomáhat se slavností. Když na východě začalo svítat, vytratila se z vesnice do lesa.
Celý týden se Botan toulala v lese poblíž vesničky. Potkala mnoho zvířat. Od vlků po srnky a medvědy. Také měla pocit, že zahlédla i bájného jednorožce, ale pokládalo to za halucinaci. Měla totiž veliký hlad a jako člověk toho moc neulovila. Většinou kradla ve větších vesnicích nebo ve městech, ale do blízkosti měst se moc nedostala. Dnes byl Botanin osudný den. Věděla, že až zajde slunce a jí ozáří měsíční záře, promění se ve vlkodlaka. Ve stvoření, které lidé tolik nenávidí a nazývají je bestie. Botan také jednou slyšela dva muže, kteří se za slunného odpoledne bavili o půlnočním honu na bestii, ale k jejímu štěstí nechytili ani jí ani jejího přítele. Tu noc je od sebe odtrhli a Botan už ho nikdy nespatřila. Její přítel, kterého měla ráda jako vlastního bratra.
K večeru, když se Botan toulala kolem vesničky doufajíc, že zahlédne vlkodlačí slavnosti, spatřila muže s luky a meči. Botan při tom pohledu tuhla krev v žilách. Věděla kdo to je. „Lovci“ zavrčela s odporem a stáhla se dál do lesa, kde vylezla na strom. Lovci pod ní prošli bez povšimnutí a Botan měla nádherný výhled na vesnici. Viděla i místo, kde před několika dny pomáhala s přípravami na slavnost. Lehla si tedy na větev a pozorovala ono místo. Ležela tak mnoho hodin, ale když se schylovalo k půlnoci, mraky, které bránili měsíčnímu svitu, se rozestoupili a ozářili usínající Botan. Okamžitě cítila jak se její tělo mění. Za několik minut na větvi neležela krásná dívka, ale vlkodlak. Botan v podobně vlkodlaka byla stejně krásná jako v podobě člověka, ale málokdo v ní tu krásu viděl. Viděli ji hlavně vlkodlaci se kterými běhávala, ale již před několika lety se jim začala stranit a žila jako samotářka. Živila se drobnými krádežemi nebo z kořisti, kterou jako vlkodlak ulovila. I teď cítila hlad a touhu po krvi. Ale jak nepředpokládala, tak si i jako vlkodlak pamatovala tajný průchod do vesnice a teď se k němu hnala jako smyslů zbavená. Zničila keře kolem vchodu a vřítila se dovnitř. Vylezla v prázdném hostinci. -Všichni jsou asi na slavnosti- pomyslela si. Převrátila všechny stoly a poté rozdrápala a vylomila zamčené dveře hostince. Pomalu vyšla na ulici. Až teď si uvědomila, že neztrácí lidskou paměť jako kdysi, ale že si pamatuje všechno. Nijak se o to nestarala a šla přímo do centra dění. Jakmile jí spatřil první strážný a chtěl vykřiknout na poplach, zakousla ho. Nestihl vydat ani hlásku. Potichu se blížila k ostatním strážným a jednoho po druhém zabila. Už necítila hlad, ale neukojitelnou touhu zabíjet. Poprvé si jí všimli, když zabila prvního vesničana. Všichni zpanikařili. Botan nemilosrdně zabíjela jednoho po druhém. Když se jí do paže zabodl šíp zarazila se. Vytáhla si z paže šíp a zasmála se. Všichni se začali chytat za uši. Její vlkodlačí smích byl strašný a naháněl husí kůži. Botan náhle zaslechla, „Stříbro. Sežeňte stříbrný šíp.“ Botan netušila, že mají ve vesnici stříbrný šíp a tak se jen znovu zasmála. Kde by také v takové malé vesnici sehnali stříbrný šíp. V té chvíli ale netušila jak moc se mýlí. Za několik okamžiků jí do druhé ruky přilétl onen osudný šíp. Začala se smát, ale během chvilky se smích změnil v bolestné vytí. Botan se v křečích sesypala k zemi. Z rány jí prýštila horká krev. Shluk vesničanů kolem ní vytvořil kruh. Botan se dívala na každého z nich. Kdo se přiblížil příliš blízko dostal od ní ránu, která ještě stáje lámala kosti v těle. Asi po deseti minutách Botanino utrpení skončilo. Zemřela. V tu chvíli se proměnila zpět v člověka. Jeden z odvážnějších vesničanů odhrnul její blonďatou ofinu. Všichni spatřili skelný pohled hnědofialových očí, které se upíraly k úplňku.
Tak tu máme pěknou vlkodlačí povídku. Její problém vidím v tom, že má jen jednu postavu – Botan, vlkodlačku. Vesničané jsou druhá, tentokrát kolektivní postava, její spoluhráč, protivník. Nejdřív ji neznají, pak ji zabijí. Děj je velice lineární. Nepoznaná Botan slídí klem vesnice, pak přijde úplněk, ona vnikne dovnitř a zabíjí tam tak dlouho, než ji samotnou zabijí. Je to popis jedné proměny člověka ve vlkodlaka. Není tu zápletka, natož pak zvrat.
Bylo by příliš snadné vymyslet jednu, lépe dvě postavy a těmi povídku doplnit a vybudovat na nich příběh. Pokusím se ho vystavět na prvcích, které už v povídce jsou, ale autorka jich nevyužila do důsledků.
První prvek: Botan si myslí, že po proměně nebude trefit do vesnice, že ennajde tajnou chodbu. Jenže ona ji našla. Proč? To není vysvětleno a to by mohlo být základem zápletky a následného zvratu.
Druhý prvek: Mohou ji zabít jen stříbrným šípem. Ona předpokládá, že ho nemají, jenže oni ho mají. A opět, není to tu vysvětleno, je to jen řečeno v rámci vyprávění, v rámci sledu postupných dějů.
Takže přemýšlejme, co s tím. Nedalo by se to nějak spojit? Ta nečekaná schopnost zapamatovat si chodbu by mohla souviset s tím, že oni vesničané šíp. Co kdyby šlo o past? Že by vesničané sami nějak vlákali vlkodlaka dovnitř a tam ho zabili stříbrným šípem? Když ne vesničané, tak kdo by to udělal a proč? Pak by povídka mohla vypadat nějak takto:
Víno pro královnu
Dusot kopyt tryskem uhánějícího koně vyrušil Botan ze snění. Stačila se skrýt za silnou větev rozložitého dubu, v jehož koruně seděla a pozorovala dění v městečku. Jezdec, urostlý mládenec v blankytném sametovém oděvu, však měl starost, aby se udržel v sedle koně a aby neztratil mošnu připevněnou na zádech.
Copak v ní asi má, napadlo Botan.
Byla vlkodlak a jako všichni jejího rodu byla nadmíru zvědavá. Chtěla všechno vědět už jako děcko, dávno před tím, než se sama ve vlkodlaka proměnila. Narodila se v městečku. Prošmejdila v něm každý kout, navštívila všechny domy. Byla jeden z mála lidí v osadě, kteří objevili chodbu, vedoucí ze skalní rokliny nedaleko hradeb, z prohlubně pod kořeny stříbrného smrku, až do sklípku pod radnicí.
Mladík ji zaujal. Připomněla si, co jí říkala matka, dřív než sama zahynula, rozsápaná vlkodlaky. „Střez se blankytu, Botan. V černé je tvůj osud, kdežto v blankytu zkáza.“
Zvláštní... Oděv mladého muže byl blankytný.
Přemýšlela o něm celý den a navečer se rozhodla. Vklouzla do chodby a s hbitostí lasičky proklouzla až do radničního sklepa. Budova byla prázdná. Všichni muži z městečka chystali na náměstí výroční oslavy. Vždy slavili novoluní, ale jednou za rok byly oslavy obzvlášť okázalé. Ženy byly doma a pekly koláče a připravovaly dobroty. Botan se rozhodovala, zdali má proklouznout až ven, na náměstí. Doufala, že někde mladíka spatří.
Pak zaslechla hlasy.
„Láhev vína, říkáš?“ Poznala starostův hlas.
„Ano,“ odpovídal mu mladý mužský hlas. Rozbušilo se jí srdce. Vytušila, že patří Blankytnému. „Láhev na usmířenou. Mezi vlkodlaky se zrodila královna. Je lidského rodu, ale dnes je víc vlkodlakem než všichni ostatní.“
„Vždycky jsme s nimi vycházeli v dobrém. Neškodili nám a my je nechávali žít.“
„Ano, ale teď je příležitost navázat skutečné přátelství.“
„Jen jestli přijdou,“ říkal starosta pochybovačně. „Na novoluní se chovají tak zvláštně... Někdy mám pocit, že k nám ani netrefí.“
To byla pravda. Vlkodlaky popadal podivný zmatek. Kroužili kolem hradeb a i kdyby byla brána dokořán, neviděli by ji. Tak jim úplněk popletl hlavu.
„Královna bude umět najít cestu,“ řekl mladík a Botan se zdálo, že v hlase cítí úsměv.
Pak oba muži odešli. Botan nahlédla do místnosti. Ve světle svíčky spatřila láhev.
Je pro královnu vlkodlaků... pomyslela si. Kdopak to asi je, ta královna? Znala mnoho vlkodlaků i jejich družek, ale všichni si byli rovni. Společně žili a lovili, společně prožívali osud vyvrženců. Vyprávělo se mezi nimi, že jeden z vlkodlaků by si přál se stát jejich králem, ale nikdo nevěděl, kdo by tak pošetilou myšlenku pojal.
Přiblížila se k láhvi a opatrně ji otevřela. Přivoněla. Kořeněná vůně jí zaplavila mysl. Zdálo se jí, jako kdyby úplněk vyšel hned zde, jako by se rodil ze světla svíce.
Napila se. Polkla a věděla, že na tento doušek nikdy nezapomene.
Venku se zase ozvaly hlasy a kroky a Botan rychle zavřela láhev a zmizela v chodbě.
Další dva dny kroužila Botan kolem městečka. Narůstal v ní neklid. Příští noci nastane úplněk a ona se změní. Už to nebude plavá dívka s fialovýma očima, v šatech sice otrhaných, ale čistých.
Změním se v bestii, ve vlka s lidskými rysy, připomněla si. A zapomenu na mladíka v modrém, zapomenu na chodbu, zapomenu na láhev vína na královnu. Na královnu! Jak směšné!
Další den umřel v soumraku a nad lesem se vyhoupl úplněk. Botan zaštkala. Další zvuk, který se jí vydral z hrdla, bylo vlčí zavytí. Proměnila se. Stala se šelmou.
V záři měsíce spatřila hradby městečka. Viděla i vysoký stříbrný smrk. A vzpomněla si, že pod ním ústí chodba. Bylo to divné. Popadl ji zmatek. Uvědomila si, že ve stavu v jakém za novoluní byla si nikdy nemohla na nic lidského rozpomenout. Jak to, že nyní ví o všem, co viděla a slyšela a prožívala jako lidská Botan?
Víno. Bylo to vlivem toho vína, které přinesl z města mladík v modrém jako dar pro královnu.
Divoce po vínu zatoužila. Musí se ho znovu napít. A třeba právem. Třeba jsem skutečně předurčena k tomu, abych se stala královnou.
Divoká šelma se prosmýkla chodbu v několika okamžicích a vpadla do místnosti v radničním sklepení. Byla tady, láhev vína pro královnu. Divoce se zasmála, zmocnila se jí, vytrhla zátku z hrdla a nasadila si láhev k ústům. Slast ji prostoupila od špiček zubů až ke konci vlčího ohonu.
Pak vešel on. Mladík v modrém. Ale i on měl vlčí tvář! I on se proměnil.
„Měl bych ti říci na zdraví, královno,“ řekl hlubokým hlasem.
„Jsem královna?“
„Ovšem. Jsi vyvolená. Věděl jsem, že přijdeš. Proto jsem láhev připravil.“
„Jako dar?“ chtěla vědět.
„Ne,“ odpověděl a vlčí tvář se zkřivila v záhadném úsměvu. „Toto je můj dar pro královnu. Královský dar. Protože věz, pro tebe tu není místo. Já budu král celého rodu a budu panovat sám!“
V pěsti se mu objevila stříbrná šipka. Vrazil ji Botan do hrudi.
„Jen já budu král a v čele svého lidu vyhubím lidské plemeno.“
„Ale to ne... žili jsme v míru... Já bych chtěla...“
Zoufale vykřikla a zemřela.
„Na tom už nesejde, co bys chtěla,“ řekl vlkodlak. Vytrhl jí z hrudi šipku a olízl ji. V tu chvíli se mu tvář opět změnila v lidskou.
Pohlédl na zhroucené tělo u svých nohou. S úsměvem pokýval hlavou a s šipkou v ruce vyšel ven, aby lidem oznámil, že se mu podařilo zahubit královnu vlkodlaků.
A ti pošetilci budou jásat, aniž by tušili, co je čeká za příštího novoluní.
Tak to vidíte, jak dopadne dobré předsevzetí Přece jsem tam musel dát postavu navíc. Opravdu, s jednou postavou nejde pořádně tu hru hrát. Musí být aspoň dva protivníci – a tady zůstali měšťané jako třetí protihráč. Jako ti, kdo budou sežráni.
Dobrou chuť.
Aston