Tahle část je o psaní, o tom, jak píši já, také o tom, jak jsem se co pokoušel napsat a nepovedlo se to. Je to tak trochu hřbitov idejí. Kromě toho tu najdete záznamy o tom, co si myslím o psaní jiných lidí a jaké poučení z toho může vzejít. Nicméně pořád ještě je čas odejít.

 

Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Zrádný trpaslík - literární dílna v Pevnosti

V Pevnosti vychází od září 2008 moje Dílna, tohle je první pokračování.

Pojďme se cvičit ve stavbě krátké povídky! Je to základ literární práce. Je třeba budovat příběh s jeho zvraty, stavět figury a správně s nimi zacházet, úsporně pracovat s charakteristikou postav a prostředí. Dílnu vede Ondřej Neff čili Aston. Posílejte mu své práce v rozsahu do 6000 znaků i s mezerami. On vybere, okomentuje a napíše vlastní variantu pět s komentářem, proč udělal co a jak. Bude to poučné a věříme, že i zábavné, pro vás i pro něho. Dílna bude vycházet každý měsíc, dokud to neomrzí nás, vás nebo Astona. V nejhorším případě všechny najednou. Toto je první nástřel, jak asi věc bude vypadat: povídka, Astonův komentář, Astonova verze stejného námětu a zase jeho komentář.

Redakce

Zrádný trpaslík

Radim Červenka

„...a nezapomeňte na příští sezení donést ten seznam činností, kterým jste se v průběhu života věnoval, myslím především koníčky a zájmy, jestli mi rozumíte...“

„Ano rozumím, na shledanou doktore,“ rozloučil se se mnou pan Hlavatý a odešel.

„Doktor lidských duší,“ pomyslel jsem si s úsměvem. Svěřil se mi, že je jeho život úplně prázdný. Nemá koníčky, zájmy, ženu, přátele, prostě nic. Já bych o jednom jeho koníčku věděl. Jmenuje se chlast. Pravidelně chodí do baru U Plného škopku. Z baru ovšem chodí málokdy, většinou se plazí. Vím to moc dobře, protože tam chodím taky, a neméně často. Kdyby mě tam někdy zahlédl přes svůj hustý alkoholový opar před očima, asi by ke mně pro radu nikdy nechodil. I když možná si mě vybral jako psychologa, právě pro náš společný koníček. Popravdě já už jsem se pravidelného zpíjení zřekl, nicméně svůj oblíbený podnik navštěvuji stále. Scházím se tam se svými známými nebo jen tak sedím a přemýšlím o svém světě.

„To byl poslední zákazník,“ vyrušila mě moje asistentka.

„Děkuji Šárko, můžeš jít domů. Já se tady ještě chvilku zdržím.“

„Ahoj,“ pozdravila mě, ale já už jsem její pozdrav vůbec nevnímal, protože mé myšlenky se, už zaobíraly úplně něčím jiným. Odemkl jsem nejspodnější zásuvku mého pracovního stolu a vytáhl jsem lahvičku s kapátkem. Kápl jsem si trochu do každého oka. Posadil jsem se před své oblíbené zrcadlo, sledujíc své oči, jak jim pomalu bělají duhovky. Až mi zbělají i panenky, dostaví se účinek drogy. Jako psycholog jsem docela přesně věděl, co se mnou droga dělá. Začínal jsem na sobě také sledovat první vedlejší účinky: občasný třas rukou, halucinace a mnohé další. Jednou jsem šel na záchod, vykonal potřebu, až pak jsem zjistil, že jsem si zapomněl rozepnout poklopec. Nebo včera jsem nemohl nacpat klíč do klíčové dírky. Spletl jsem si dveře. To jsem si uvědomil, až mi to počtvrté připomněla sousedka. Nemůžu si pomoct. Po návratu z války jsem nedokázal myslet na nic jiného. Mí kamarádi zůstali na frontě a tou dobou sem udržoval vztah pouze s jedinou přítelkyní. Jmenovala se flaška, jenom v její přítomnosti jsem dokázal zapomenout. Pak jsem si jednou omylem kápl do očí Flash. V pokoji děvky, kde jsem skončil po prochlastané noci. Často jsem používal kapky do očí, aby si zákazníci nemysleli, že jsem v podstatě jeden z nich. Kdysi jsem opovrhoval feťáky, dokud jsem neobjevil svět, do něhož droga byla vstupenkou. Krásný, přátelský, klidný, ale hlavně tak jiný, než je ten skutečný. Náhle jsem zahlédl veselého trpaslíka poskakujícího po místnosti.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho. Neodpověděl. Nikdy mi na nic neodpověděl.

„Běž otevřít okno,“ přikázal mi trpaslík. Ihned jsem uposlechl. Nedokázal jsem mu odporovat, ale neviděl jsem k tomu nejmenší důvod, protože vše co mi řekl, dávalo smysl.

„Hej, podívej se na skříň,“ ozval se zase trpaslík. Otočil jsem se a uviděl skříň, která se na mě krásně usmívala. Rozešel jsem se za ní, abych jí mohl obejmout. Svou pouť jsem nedokončil. Nedokázal jsem to, upadl jsem na zem a okolní svět se roztočil v různých barvách.

Dnes byl můj pracovní den strašně dlouhý. Naštěstí nyní nastal okamžik, na který jsem se celý den těšil. Sáhl jsem do šuplíku s medicínou, kterou jsem zrovna potřeboval.

„Kapky pro unavená očka,“ řekl jsem polohlasně sám pro sebe.

„Dobrý den, doktore,“ pozdravil pan Hlavatý a vešel. Překvapil mě, myslel jsem, že všechny zákazníky jsem odbyl.

„Dobrej,“ odbyl jsem ho.

„Tady jsem přinesl ten seznam.“

„No, ten asi nebudeme ve skutečnosti potřebovat. Co si budeme nalhávat. Oba víme, že chlastáte. Já vám napíšu doporučení na odvykací pobyt v psychiatrické léčebně...“

„Doktore, vy fetujete?“ přerušil mě náhle. To ovšem nemohl vědět. Asi mám halucinaci, občas je totiž mívám.
„Tady se podepište a dopište si tam datum, kdy se vám hodí nastoupit,“ předstíral jsem, že jsem nic neslyšel.

„Nehrajte to na mě. Já vím jak vypadá feťák,“ na chvíli se zarazil a tlumeně pokračoval. „Můj bratr se jednou předávkoval. Zemřel.“

„Chlape vy jste úplný blázen. Zavolám vám odvoz do toho blázince rovnou,“ řekl jsem a vzal do ruky telefon a vytočil dobře známé číslo.

„Klidně to udělejte, řeknu jim, že jste zfetovaný.“

„Myslíte si, že vám uvěří? Už slyšeli i bláhovější požadavky od mých zákazníků.“

„Ty hajzle,“ pan Hlavatý si najednou uvědomil bezvýchodnost své situace, vyrazil mi sluchátko z ruky a povalil mě na zem.

Zápas trval celkem dlouho a byl velice vyrovnaný. Pomalu mi však docházely síly a pan Hlavatý mě začínal dosti důsledně škrtit. Tak tohle vypadá na můj konec. Najednou se však rozrazily dveře, do místnosti vpadli dva známí, ramenatí zřízenci z blázince. Okamžitě popadli pana Hlavatého a začali ho cpát do svěrací kazajky. Vzápětí do místnosti vešel i doktor v bílém plášti.

„Vypadalo to, že jste měl namále, pane kolego,“ oslovil mne. „Máte štěstí. Dispečerka chvíli poslouchala hluchý telefon a pak nás tu poslala.“

„Díky doktore, už mi fakt docházel vzduch.“

„Ten psycholog bere drogy,“ přerušil nás pan Hlavatý.

„A já jsem kmotr ruský mafie, která mu je vozí,“ řekl jeden zřízenec za smíchu druhého.

„Tak to jsem ještě neslyšel, pane kolego.“

Já jsem ho už neposlouchal. Mou pozornost upoutal malý, zelený trpaslík.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.

„Otevři okno a běž se proletět,“ poradil mi trpaslík. Poslechl jsem, vždycky mi radil dobře.

„Doktore, vaše oči? Ten chlap měl pravdu. Pane bože, on chce snad skočit! Chlapci berte ho!“

Začínal jsem cítit jak se moje ruce mění v krásná barevná křídla. Jeden krůček a poletím... Někdo mě ale chytil za křídla.

„Nechte ptáčka vylétnout z klece,“volal jsem. Má snaha byla marná, nevzlétl jsem.

Naposled jsem se ohlédl a zamával vrátnému. Při vzpomínce na polstrované stěny a další vybavení léčebny mi přeběhl mráz po zádech. Přemýšlel jsem co udělám. Nejdřív najdu pana Hlavatého, abych mu poděkoval. Díky němu jsem se mohl podívat na svět, který je přes všechno stejný a zároveň je v něm teď všechno jinak.


Komentář

Povídka je jako vystřižená z nějaké antologie Nové vlny – alkohol (já rád) a drogy (opravdu ne), to je dobrá kombinace pro drama. Je vystavěná vcelku jednoduše: alkoholik pan Hlavatý chodí k doktorovi, který tajně fetuje a má halucinace v podobě trpaslíka. Doktor se rozhodne poslat Hlavatého na odvykací léčbu. Hlavatý nechce. Odhalí doktorovu slabou stránku a jejich konflikt vyvrcholí rvačkou. Doktor z ní vyjde vítězně, Hlavatého vlečou pryč, jenže halucinace doktora přemůže a doktor nakonec skončí ve vypolštářované cele v blázinci, taková je rekapitulace, tedy kostra příběhu. Udělejme si schema:

Hlavatý u doktora, představení alkoholika / Doktor fetuje / Časový střih / Doktor se rozhodne Hlavatého hospitalizovat / Hlavatý ho vydírá, rvou se / Zřízenci chytnou Hlavatého / Doktora přemůže droga a skončí v blázinci

Schema dává smysl, ale připadá mi hodně lineární. Není tu žádný zvrat, je to prostý řetězec příčin a následků. Navíc tu kulhá jedna nelogičnost – zlom v doktorově vztahu k Hlavatému. Proč se doktor najednou rozhodne k nucené protialkoholické léčbě Hlavatého? Je to tam jenom proto, aby mohla být rvačka a následně narkotické třeštění. Zkusme to vybudovat jinak.

Trpaslík je zajímavá figura. Zde je jeho akce omezena na poštívání doktora. Musí to tak být?Mezi doktorem a Hlavatým je běžný vztah lékař – pacient. Musí to tak být? Aby vzniklo silnější drama, je třeba ty vztahy prohloubit, aby byly intenzivnější. Podívejme se na moji verzi povídky a pak ji okomentuju.

Zrádný trpaslík

„Je to ožrala,“ řekl mi trpaslík. „Nepárej se s ním. Pošli ho do Bohnic na odvykačku. S ním nic nenaděláš. Je to ztracená existence.“

Fialový trpaslík se špičatou zelenou čepicí na hlavě seděl na monitoru a patami kopal do inventární cedulky Psychologické poradny.

„Vy si potřebujete vybudovat nějaký pevný zájem, pane Hlavatý,“ řekl jsem tomu člověku, nahrbenému čtyřicátníkovi s prořídlými mastnými vlasy, se strništěm na popelavé tváři. Seděl schlíple v křesle potaženém bílou koženkou. Musel tu sedět. Psychologické konzultace mu nařídila policie.

„Nepošlete mě na léčení, viďte, pane doktore?“

„To je až ta poslední možnost. Zkuste na sobě pracovat.“

Pokaždé jsem do něho takhle hučel. Odcházel a slíbil, že s chlastem skončí. Věděl jsem, že jde do hospody.

„Ožere se jako slíva. Pošli ho do Bohnic,“ nabádal mě trpaslík. „Máš na to soudní rozhodnutí. Záleží to jenom na tobě.“

Za tři dny jsem ho měl v ordinaci znovu.

„Jste moje jediná naděje, pane doktore.“ Táhlo to z něho jako z žumpy, do které někdo nalil sud zkysaného chlastu.

„Máte ve mně oporu.“

„Vykašli se na toho smrada. Zavolej službu. Odvezou ho rovnou do pavilonu s ostrahou,“ vnucoval se trpaslík. Netrpělivě jsem se po něm ohnal. Hlavatý si toho všiml a ušklíbl se.

„To jsem rád, že mi to říkáte. Takže mi půjčíte pět tisíc, že?“

Trpaslík se rozesmál.

„Vidíš? Co jsem ti říkal?“ Zvážněl. „Teď je ta pravá chvíle. Zavolej službu.“

Poradil jsem si sám. Vyrazil jsem s Hlavatým dveře, docela hrubě. Popadl jsem ho pravicí pod ramenem a levičkou jsem mu páčil ruku. Vyletěl na chodbu jako švícko.

„Vraťte se, až s vámi bude rozumná řeč, pane Hlavatý!“

Trpaslík na mě čekal na monitoru.

„Dobrý,“ chválil mě, „Ale bylo by lepší ho poslat do Bohnic.“

„Kuš. Musím se chovat lidsky. Jsem lékař.“

„Jsi pitomec,“ řekl trpaslík suše. Seskočil z monitoru a dělal mi na stole kotrmelce. „Mohl ses ho zbavit. Příště zase přijde a bude z tebe ždímat prachy.“

„Narazí na tvrdou vodu.“

Trpaslík se smál. Jenže měl pravdu.

Hlavatý přišel a už ve dveřích na něm bylo vidět, jak je v ráži.

„Přišel jsem si pro ty prachy.“

„Vidíš? Co jsem ti říkal,“ řekl mi trpaslík.

Hlavatý se k němu obrátil.

„Ty drž hubu nebo tě zase nakopnu.“

„Nenakopneš,“ šklebil se mu trpaslík. „Koukej z něho vydolovat ty prachy. Však on ti je vysolí. Říkám ti to pořád.“

Nevěřil jsem svému sluchu. Hlavatý mého trpaslíka vidí. On s ním mluví!

„Co to povídáš, trpaslíku?“ řekl jsem.

„Nepleťte se mi do mého trpaslíka,“ řekl pan Hlavatý. „A klopte prachy.“

„To je můj trpaslík!“ zvolal jsem.

„Přišel se mnou.“

„Jak to? Sedí tady na monitoru!“

„Nezdržuj to,“ řekl Hlavatému trpaslík.

Můj trpaslík. A chová se jako jeho trpaslík.

„Vybal na něho, co o něm víš. Jinak ti prachy nedá.“

Polilo mě horko. Hlavatý to tedy vybalil.

„Fetuješ, doktorskej. A prodáváš drogy mladistvejm. Za to je basa.“

„Správně!“ zvolal trpaslík. „Tak se mi to líbí. Jen do něj!“

Mával na Hlavatého a povzbuzoval ho.

„Ty jsi na jeho straně?“ hrozil jsem se. Vycenil na mě žluté špičaté zoubky.

„Kdo ti radil, abys ho včas odlifroval do Bohnic? Tam by mohl žvanit, co chtěl a nikdo by mu nevěřil. Teď už je pozdě. Ví na tebe všechno. A může to dokázat.“

„Nemůže!“

Vysmál se mi do obličeje.

„Dal jsem mu všechny průpisy falešných receptů. Dobrý důkaz u soudu.“

Otevřel jsem zásuvku. Průpisy byly pryč. Hlavatý i trpaslík se smáli.

„Tak vidíš, doktorskej. Pět litrů to spraví. Pro začátek.“

„Vidíš? A už v tom lítáš,“ vysmíval se mi trpaslík. „Jakmile jednou zaplatíš, bude tě mít na háku. Když nezaplatíš, udá tě a půjdeš do basy.“

„Já...“ řekl jsem zoufale.

„Máš ještě jednu možnost. Zabij ho. Máš v zásuvce nabitou pistoli. Zastřel ho,“ radil mi trpaslík.

„Ty šmejde!“ vykřikl jsem. Otevřel jsem zásuvky a nahmatal drsnou pažbu čezety devítky. Dotyk mě zklidnil. Za všechno může ten zmetek. Poštívá mě proti Hlavatému a Hlavatého proti mně. Zabiju jeho. A s Hlavatým se dohodnu.

Vytáhl jsem pistoli, pečlivě na trpaslíka zamířil a stiskl spoušť. Byl jsem klidný. Oddychoval jsem pomalu.

Vyšla rána. Nechápu, jak se to stalo. Čelo pana Hlavatého rudě vybuchlo. Úlomky kostí, kůže a chomáče vlasů se rozstříkly po stěně. Ten chlap měl snad v hlavě granát.

Rána odezněla a ve vzduchu čpícím spáleným prachem a krví se tetelil trpaslíkův chechot.

„Za tohle půjdeš na doživotí. Dám ti poslední radu. Skoč z okna. Lepší smrt než život ve Valdicích.“

Nezbylo mi než uznat, že má pravdu. Tentokrát jsem ho poslechl. Měl jsem to udělat dřív, ale lépe pozdě, než vůbec.

Pustil jsem pistoli na zem, pomalu přešel k oknu, otevřel ho, stoupl jsem si na parapet a bez dlouhého váhání jsem po hlavě skočil dolů. Poslední vjem mého života byl trpaslíkův smích.

***
V prvních minutách poté, co doktor Radim Červenka zastřelil svého pacienta Václava Hlavatého, nastal v Psychologické poradně zmatek. Do ordinace se nahrnuli lidé a chovali se jako bez rozumu.

A nikdo si nevšiml fialového trpaslíka se zelenou čepicí na hlavě. Seděl na monitoru, smál se a vyhlížel si další oběť.

Shrnutí:

V povídce jsou teď tři figury, žádná sestřička Šárka tam nemá co pohledávat. V původní verzi je trpaslík jednostranně zaměřený na doktora. Z toho plyne ta lineárnost vývoje děje. Doktor se dostane do konfliktu s Hlavatým a pak ho zasáhne droga a zahyne. Hlavatý v tom v podstatě nehraje žádnou roli a trpaslík taky jen malou.

V nové verzi je trpaslík od první chvíle aktivní. Střídavě tlačí jednoho i druhého aktéra do konfliktu a způsobí smrt jich obou. Nová verze je i kratší – je zbytečné popisovat, do jaké hospody ožrala chodí Konflikt se odehrává hlavně v dialogu, je tu minimum popisu. Příběh tak získávána dynamice. Je samozřejmě možné najít i jiná řešení. Zkuste přijít vlastní variantou a pošlete mi ji na adresu ondrej@neff.cz. Výsledky workshopu budu mít na mém webu http://neff.cz.

Ondřej Neff

 

Literární dílna Pevnosti - vždy původní povídka, Astonův komentář a Astonova verze povídky


Denisa Majáková : Oheň očišťuje (prosinec 2008)
Jan Gončarov: Koncert (listopad 2008)
Ludmila Rejčová : Vlkodlačice Botan (říjen 2008)
Radim Červenka : Zrádný trpaslík (září 2008)