Posledně jsem tu povídal něco o stavění příběhu. Tedy - příběhu, bavíme se o povídce, tedy o příběhu rozehraném na málo rozsáhlém prostoru. Chápu, že s tím už jsem nudný, ale věřte mi - strašně záleží na rozehraní povídky, tedy příběhu, od samého začátku.

Podívejme se do třetice na soutěžní povídku, tentokrát od Josefa Donočíka ze soutěže Co se skrývá v duši technika. Název je odvozen od názvu soutěže, to je v pořádku. Povídka začíná takto:

Konstrukční křižník Duše Technika se bezhlesně řítil vzduchoprázdnem. Tři čtvrti kilometru dlouhá kovová bestie byla potomkem mateřské lodi, která kolonizovala Novou Zemi a jedním ze dvou plavidel v soustavě, které bylo schopno provádět stavební a údržbářské práce na orbitálních stanicích, které vznikaly kolem nového světa i jiných planet v soustavě. V současné době Duše Technika nikam nesměřovala. Hnána setrvačností se prakticky vznášela v okolí souřadnic, které její kapitán Xion Ting dostal v kódované depeši z Prezidentské kanceláře. Tato depeše, jak se záhy ukázalo, byla falešná a Prezident vyslal průzkumnou skupinu, aby prozkoumala událost.

Duše Technika nyní čekala na společnost. Nemusela čekat dlouho - během půl hodiny se v oblasti objevila trojice lodí, z nichž největší se jmenovala Kajman a byla stejně velká jako konstrukční křižník. To byl těžký torpédoborec staršího, ale stále používaného typu. Dvě menší lodi, které dorazily s ním, byly za to zbrusu nové a vyznačovaly se především tím, že neměly téměř žádné konvenční zbraně, ale zato byly schopny dělat doslova díry do časoprostoru. Byly vyvinuty během války s civilizací, která se kdysi uchýlila do sousedního vesmíru, aby unikla vyhlazení, ale to je jiná historie.

Jedna z těchto dvou lodí vygenerovala trhlinu prakticky ihned potom, co deaktivovala nadsvětelný pohon a zmizela z vesmíru. Její sesterská loď zdánlivě nedělala nic, ale ve skutečnosti měla plné mainframy práce s rozborem senzorových dat. Loď, která zmizela v sousedním univerzu se vrátila o několik minut později s informací, že na druhé straně se nachází opuštěné asteroidové plavidlo. Jelikož dané plavidlo vykazovalo známky, že na jeho palubě nedávno někdo přebýval, zdálo se jasné, že ten někdo se musel přesunout na jinou loď. Kapitán Kajmana zareagoval tím, že poslal na Duši Technika jednotku výsadkářů.

"Vítejte na palubě." řekl kapitán Ting, když se vylodila poslední jednotka.

A tak dále.

Neberte to, prosím, jako nějaké posmívání. Takto nějak začíná 99% povídek ze soutěží, které dostávám do ruky. Říkám tomu filmová inspirace. Je to fakticky začátek Vetřelce - což je film takřka třicet let starý. Tenkrát nás fascinoval svým přesným popisem prostředí. Loď, co je uvnitř, jak se tam lidi chovají. Něco jako obchodní loď, jsou tam lampasáci a dělníci, mezi nimi rivalita atd. Před třicet lety to byla novinka, dneska je to nuda.

Povídka pokračuje dalším sáhodlouhým popisem situace. Že se našel vetřelec, jak ho hledali, kde je - ale pořád se vlastně nic neděje, jenm víme, že někde je nějakývetřelec.

Zase filmová inspirace.

Ve filmu to fungovalo. Tam jsme byli napjatí právě proto, že jsme vetřelce neviděli. Nacházeli jsme jenom jeho stopy, pořád někde pršelo atd., našly se stopy po kyselině v jeho krvi atd. Jenže rozdíl mezi filmovou a literární řečí je značný. Obě komunikují s jiným druhem představivosti.

Filmová řeč je vizuální, my se díváme, vžíváme se do hrdinů a snažíme se dohlédnout jaksi za horizont.

Literární řeč je verbální, a nejsnazší způsob, jak ji využít, je personifikace, tedy přenesení konfliktu a tím i napětí na postavy. Vůbec nejhorší, co se stane, je spolehnutí na vizuální představu - a spolehnutí na to, že se čtenář ve scéně vyzná, protože ji přece "vidí". Jsou literární mistři, kteří jsou schopni vyvolat takřka zrakovou představu, ale to je výjimečné nadání. Proč jít touto nesnadnou, obvykle dokonce neschůdnou cestou? Když se to mistrovsky nezvládá, výsledek je takový, jako v našem případu.

Problém povídky je i v tom, že vlastně nevíme, co se kde nachází, zdali vetřelec je na té či oné z trojice lodí. Jedna je Kajman, pak jsou dvě další, jedna se ztratí v trhlině, druhá zkoumá data, ta první se vrátí a hlásí, že "na druhé straně" je asteroidové plavidlo. To máme už čtvrtou loď v pořadí. Na ní něco bylo a muselo se to přesunout někam jinam. Pátá loď v pořadí. Které to je? Dle povídky první loď v pořadí, Duše Technika, přičemž výsadek z druhé lodi v pořadí, z Kajmana, na to přijde.

A jsme zase u ní, o Occamovy břitvy. Nač zmnožovat něco, co může být jednoduché? Proč tři lodě, čtyři lodě, pět lodí, když jde o to, že na jedné lodi je vetřelec? Vetřelec na palubě, to je pěkné téma, se kterým lze hrát hru. Jenže to se nesmíme spoléhat na vizuální sdělení, ale na situační.

Pojďme ale dále.

Povídka pokračuje. Na str. 3 ze čtyř se děje toto:

"Mám ho, pane!" ozval se po chvíli jeden z vojáků. Vysílač jeho zbraně mířil na jedno místo pod stropem.

"Nestřílejte." ozval se sykavý hlas a na tom místě se objevilo tělo tři metry dlouhého ještěra s

charakteristickýma dlouhýma ušima a tuhými vlasy v typickém punkerském účesu.

"Skvělá práce, Richardsi." řekl Major vojákovi, který tvora odhalil. "Identifikujte se." obrátil se pak na ještěra.

"Můžete mi říkat Kámo. Jsem agent kontrarozvědky. Vaší kontrarozvědky. Kódové slovo pro tento den je:" řekl ještěr a odrecitoval několik hlásek.

Major ho chvíli mlčky pozoroval. "Souhlasí. Ale jelikož tady máme co do činění s falšováním

prezidentských zpráv, myslím, že ti tak docela nedůvěřuji."

"Jo, napadlo by mně, že by to tak mohlo být." Odfrkl si ještěr. "Ale já jsem vážně s vámi. Máte tu černého pasažéra..."

"Na to jsme už přišli, ale-"

"….a nejsem to já.

Kdo to je, ten "černý pasažér", ten, který "nejsem já"? Je to další vetřelec, tedy vetřelec (mimozemšťan) v pořadí druhý, který ukradl na Duši Technika výsadkový člun a prchá. Ukáže se, že tento druhý vetřelec je Ještěří rebel, který prchal ze své domoviny.

"Něčeho se bál. Nějakého nepřítele, a nebyli jsme to my. Jestli se rebelové někoho bojí, je to velm znepokojivé."

"Možná to byl ojedinělý případ?"

"Možná." řekl prezident, ale bylo jasné, že tomu nevěří.

Tím povídka končí. Abych shrnul: na úplném konci povídky se dozvíme, že na lodi jsou vetřelci (mimozemšťané) dva, jeden je agent, tedy něco jako policajt, druhý rebel na útěku. Námět je to vcelku pěkný, v žánru "space opery". Zopakujme si ho: Na kosmické lodi, která je ve vesmíru někde na okraji galaktické války, se objeví klasický "alien". To je OK. Je na něho podniknuta honba, to je taky OK. Jenže se ukáže, že ten alien nechce škodit, naopak, on prchá před jinými "alieny", čili ve skutečnosti je - fakticky - přítel. To je docela milý motiv.

Jenže podle zásady Occamovy břitvy je všechno nutno zásadně zjednodušit. Není třeba sáhodlouhého úvodu. Hned se musí napsat, že na palubě Duše Technika objevili vetřelce. Co dál? Má se popisovat honička a pak se na konci ukáže, že je to vlastně chudák uprchlík?

Kdybych já psal tu povídku, asi bych postupoval takto - pro začátek a pro názornost to hodně zjednoduším:

Trvalo to dlouhých jedenáct minut, než se posádce kosmické lodi Ruše Technika podařilo vyšťourat vetřelce ze zaslepené větve vzduchotechniky a přivést ho před kapitána Tinga. V kajutě bylo ticho. Na vetřelce mířilo pět energetických hlavní.

"Nemůže nám nic udělat, ale stejně se ho bojím," zašeptal někdo.

Vetřelec to slyšel a obrátil se k mluvčímu.

"Mě se nebojte. Bojte se jich."

"Koho?"

"Těch, před nimiž prchám. Mých bratří."

A jsme někde úplně jinde! V podstatě toto je obsah oné povídky, jenže bez sáhodlouhého úvodu, bez nutnosti hovořit o čtyř až pěti až šesti (ztratil jsem přehled) kosmických lodích. Samozřejmě, teď je třeba přemýšlet, co dál. Vetřelec prchá. Proč? Zradil? Něco provedl? Jak se zachová? Bude věrný k posádce lodi, nebo ke svým bratřím? Na tyto otázky jsou tucty odpovědí. Jsou tucty řešení. Ale vždycky je třeba jít cestou jasnou, zřetelnou. Bez zbytečných popisů, bez omáčky - prostě: postavením figur s jasně definovanými zájmy, které jdou proti sobě.

Zkusím nastínit, jak bych postupoval já.

Musel bych si nejdřív postavit figury. Zdá se mi, že v tomto případě by byly ideální tři postavy. Jeden člověk, tedy zástupce lidského rodu, ten by tu přece jenom měl být. Kdo by to měl být? Možná, že by to bylo banální, ale asi by to měl být Lovec vetřelců, nějaký "hunter", asi jako ten lovec žraloků z Čelistí. Proč ne? Na okraji galaktické války s mimozemšťany? Takový Hunter (říkejme mu tak) by se mohl celkem logicky na lodi vyskytovat jako ochránce. Takže, povídku bych otevřel Hunterovou akcí, kdy on dopadne vyšťourá a dopadne onoho Vetřelce 1. Posádka, až doposud posraná, ho chce zlynčovat. Hunter ale trvá na tom, že je třeba zajatce vyslechnout. Dobrá, následuje výslech - pro větší napínavost třeba nějaký mimosmyslový nebo v hypnóze nebo nějakým skenerem, to už je jedno, načež se Hunter dozví, že před ním není obyčejný Vetřelec, ale Policajt. Oba jsou lovci. Mohla by se mezi nimi vyvinout solidarita dvou profesionálů. Mají společný zájem, chytit druhého Vetřelce, říkejme mu Rebel.

Jsme tam, kde jsme chtěli být - máme dramatický trojúhelník, tedy trojici figur, které každá mají svůj zájem a všechny tři jsou protichůdné. Každá z nich může navázat alianci s jednou z těch dvou: Rebel s Policajtem, protože jsou oba Vetřelci, Hunter s Rebelem, protože Policajt je reprezentant mocnosti, s níž lidé vedou galaktickou válku a Rebel s Policajtem, protože jsou oba vetřelci. Je třeba vystřídat všechny tři. Je na zvážení, v jakém pořadí. Logicky bych ho stavěl takto:

Hunter s Policajtem,

Hunter s Rebelem,

Rebel s Policajtem.

Šlo by o to, jaká sympatie převáží, jestli - dejme tomu - politická anebo rodová.

Je to jasné?

Povídka musí stát na postavách a jejich vztazích v první řadě a v řadě druhé na konfliktech z těchto vztahů plynoucích.

Je to pořád o´dokola, už jsem tu o tom psal v předchozích dílech. Ale ta stavba povídky tím začíná a končí. Čím kratší povídka, tím víc je třeba přísně dbát na strohou a jasnou konstrukci vztahů a konfliktů postav.

A na filmovou inspiraci se vykašleme. Film je film a co se nám líbí v kině, na papíře obvykle nefunguje.