První den Olympiády

1.

Jenom na dateánu byl Abakus šťastný. Jakkoli se to zdá paradoxní, data nedovedou lhát. Data buď jsou nebo nejsou, buď je k nim přístup nebo není, to je základní binarita informatického prostoru, jak ho Abakus chápal. Datový soubor obsahoval informaci, že jablko je červené. To bylo pro Abakuse podstatné. Ježe - jaké je jablko skutečně, je červené, zelené nebo žluté? Taková otázka neměla pro něho žádný smysl. Pokud by se měl zajímat o samo jablko, musel by otevřít jiné datové soubory, obsahující informaci o lokalizaci jablka, velikosti a tvaru, jeho váze, jeho tržní hodnotě, jeho vztahu k jiným jablkům nebo jiným lidem. Jenže i pak by se Abakus zajímal o datové soubory a ne o samo jablko. Pro něho jablko mělo jen smysl znaku v datovém souboru, jako referenční odkaz, jako obecně přijatá konvence. Uznával nezbytnost takových konvencí. Kdyby jich nebylo, datové soubory by ztratily výpovědní hodnotu.

Takže, shrnuto, podle Abakusova názoru data nesou jakousi výpověď o tamtom světě za horizontem, ovšem ta jsou ve své podstatě pochybná tou měrou, jako je tamten svět pochybný a zpochybnitelný. Pro Abakuse byl dateán souhrnem skutečného záznamu o neskutečnosti.

Byl v něm šťastný a nástrahy, které tu na něho čekaly, vnímal s pocitem rozkoše, jako výzvu k překonání. Překážky mu nekladla do cesty sama data - tam byla bez vůle, bez zloby, bez sympatie. Vždycky to byli jiní lidé, jiní infonauti, kdo mu kladli překážky, tahle datová džungle byla totiž plná takových lovců, jako je on. Devadesát procent jich se drželo při okraji, jen desetina pronikla hlouběji. Z těch pak jen desetina si mohla troufnout do skutečných hloubek. Sotva desetina desetiny tvořila elitu - a Abakus zde patřil ke špičce.

Málo kdy se takovými otázkami zabýval. Teď přemýšlel o člověku, o nositeli mozku, který na něho léčku přichystal. O člověku, který ho vylákal do Alhambry ve dnech olympijských her.

Byla to složitá dlouhodobě založená kombinace.

V prvním kroku vyděsil Moniku Fabianovou a přivedl ji na myšlenku, aby si najala po dobu Olympiády osobní ochranu - a nepochybně to byl on, kdo jí vedl ruku při volbě Abakusova čísla. K dohodě došlo před deseti dny, Abakus uzavřel s Monikou Fabianovou kontrakt.

Vzápětí ten člověk, nebo spíš více lidí, Moniku zabil.

Abakus hned pojal podezření, že něco není v pořádku a po příjezdu do Alhambry se pochybnost změnila v jistotu. To, co se vydávalo za hlas Fabianové byl konstrukt, fabrikát, uměle generovaný lidský hlas. Zval ho, aby přišel do elevace sedmnáct ve Zlaté věži.

V tu chvíli Abakus samozřejmě netušil, že v elevaci na něho čeká smrtící android Samuel! Jenom mu bylo jasné, že za žádnou cenu nesmí do elevace jít. Cestu zpátky měl uzavřeno a kromě toho... nechtěl se vracet. Tohle byla výzva a nehodlal se k ní obrátit zády.

Proto udělal to, co strůjci léčky určitě nečekali: vydal se do rukou policii, nechal se zavřít do sběrného tábora.

Jistě si na něho připravili několik variant. Teď, když se prostřednictvím Zhory vsítil, s velikou radostí navštívil hotel. Prostřednictvím kamery vnitřní ostrahy si prohlédl hotelový pokoj s vyhlídkou na smuteční vrbu... a s ještě větším zájmem prozkoumal hotelové záznamy.

Svědčily o tom, že host jménem Abakus se do hotelu přistěhoval před osmi dny a zůstal zde tři následující dny. Nechal si rezervaci po dobu olympijských her a odcestoval do Arkádie.

Soubory dat...

Byly zde, správně definované. Jinak ustrojený člověk by cítil křivdu nebo rozhořčení. Pro Abakuse měl každý soubor dat stejnou vypovídací hodnotu. Bylo třeba se dostat k jiným souborům, dát je do náležitých souvztahů a měnit jejich postavení, ne obsah. Až se dostane k jinému souboru dat, svědčícímu o tom, jak byly ty předešlé vyfabrikovány, obsah zůstane a změní se význam.

O to se teď bude snažit, klidně, bez emocí.

Jen pro pořádek se Abakus přesunul do jiné sekce dateánu. Vrátil se na Lagrang a bez překvapení tam našel stopy velkého úklidu. Jeho protivníci se moc nenadřeli. Abakus svoji obytnou buňku takřka neopouštěl, takže stačilo se soustředit na datovody, které ho spojovaly s dateánem. Výkaz? Nulový provoz, s výjimkou rutinních automatických funkcí. Žádná data ven ani dovnitř, osvětlení nula, výměna vzduchu nula, otop udržovací, voda, potraviny, odpad, to vše nula ve dnech, kdy měl Abakus prodlévat na Luně, v hotelu Isidor v Alhambře.

Pozměněný datový soubor je zase jen datový soubor. Každá změna dat vytváří záznamy o změně dat, každý pozměněný soubor má někde svoji stopu, svůj záložní soubor. Jde o to je najít.

Protože byl zvyklý na důkladnou práci, prověřil si rezervační kancelář kyvadlové dopravy, lunární terminál i pneumatickou dráhu. Ano, všude nalezl stopy po muži jménem Abakus.

Datové soubory. Stahovaly se kolem něho jako vojenské šiky uzavírající obklíčení.

Dobrá práce, chválil v duchu své protivníky.

Nachystali se na všechno.

Jen s jedním nepočítali: že nakopnu kybernetického pingvína, uvažoval s uspokojením.

2.

"Nikdy nedělej to, co nenapadlo tebe," říkával mu Starý. "Dateán je stejně obrovský jako spravedlivý. Nabízí se každému. Nezná žádné 'smíš' a 'nesmíš'. Jenom 'dovedeš' a 'nedovedeš'."

"Já dovedu, strýčku," chválil se Abakus.

Starý se tomu smál a starost mu seděla ve vráskách kolem očí.

"I jiní dovedou."

"Dovedu líp."

"To si můžeš myslet. Jde o to, abys to dokázal."

Když bylo Abakusovi osm, pochopil, že vše, co až dosud z dateánu poznal, je pouhý cípek nekonečna. Školní tabule, na které mohl dosyta čmárat. Běhal po dvorku a myslel, že je to svět.

Byl z toho zklamaný.

"Obelhal jsi mě! Proč jsi mi nikdy neřekl, že jsem jako malé dítě zavěšené na kšírách?"

"Protože jsi byl malé dítě zavěšené na kšírách."

Hněval se. Zuřil, dupal, nenáviděl Starého. Už mu nechtěl říkat strýčku.

Jeho otec a matka a vychovatel a přítel v jedné osobě snášel výlevy vzteku.

Když po několika dnech polevily, řekl chlapci:

"Měl jsi pravdu. Vodil jsem tě na kšírách, jak říkal."

"Nemluvím s tebou."

"Nevadí, hlavně, že mě už zase posloucháš. Něco ti řeknu, Abakusi, o těch kšírách. V okamžiku, kdy jsi pochopil, že existují, přestaly existovat."

Chlapec se zarazil.

Nechápal přesně, co mu Starý říká, vytušil však, že jde řeč o něčem důležitém.

"Vysmíváš se mi."

"Dokud jsi nepoznal, že visíš na kšírách, potřeboval jsi je. Jakmile jsi poznal, že tě svírají, zmizely."

"Lžeš!" pokusil se Abakus Starého urazit.

Strýček se smál.

"Lež je slovo, které nemá v dateánu smysl."

"Lež je slovo, které říkáš ty."

"Myslíš, že lžu? Poznal jsi, že tě vedu a v tom okamžiku jsem tě přestal vést. Nechtěl, abych ti řekl co máš dělat. Konej to, co napadlo tebe. Už nejsi na kšírách. Běž, jsi volný. Pusť se do širokého dateánu. Jsi volný."

"Půjdu, a nevrátím se," řekl Abakus vztekle a vsítil se.

Málem to dopadlo tak, jak řekl.

Málem se nevrátil.

Málem zahynul.

3.

"Tušíš, kdo ti nastražil léčku?" ptala se Zhora.

Byl vsítěný přes ni a hada Káje, v buňce sběrného tábora v podzemí Alhambry.

"Teď mě neruš... naslouchám..." řekl jí.

Bylo to, jako kdyby se v dateánu objevilo temné skalisko, nebezpečné infonautovi, který se přiblíží. Zkušený plavec však dovede ledacos vyčíst z tvaru odražených vln.

Odpojil se.

U vchodu do buňky se pohnula veliká masa Ladyho těla.

"Koukej odpálit, než ti natluču nos do hlavy!" slyšeli jeho burácení.

"Však ty budeš mluvit jinak, až sem přijdou lidi pana Nicea," odpovídal mu vřískavý Belisariův hlásek. "Chtěl jsem jenom varovat, nic víc."

"Co se děje?" ptal se Abakus.

"Pan Nice chce s tebou mluvit!"

Abakus se podivil. Teď? V půl třetí ráno?

Zatímco prolétal dateánem, stačil se narodit nový den.

Den zahájení olympijských her.

"Půjdu s tebou, Abakusi," řekla Zhora tiše. "Tohle může být další léčka."

Abakus vyhlédl přes Ladyho rameno ven. V modrém světle nouzového osvětlení se leskla Belisariova tvář. V tichu byly slyšet noční zvuky tábora, chrupot spáčů se sléval to jednolitého šelestu.

Uličkou mezi plástvemi se blížila stráž.

"Vidíš?" říkal Belisario. "Jdou si pro tebe."

Abakus se ohlédl po Zhoře. Bezvýrazná tář. Známka maximáního napětí.

"Nic se neděje," uklidňoval ji. Maska se nepohnula. To je konstrukční chyba, uvědomil si Abakus. Android signalizuje, že se chystá k útoku. Nebezpečný nedostatek! Potřebuje navýšení železa. Až bude po všem, postarám se o to.

Abakus vždy dbal na to, aby pracoval s prvotřídním železem.

Káj svinul tělo a vysunul hlavu na metr od podlahy. Jeho očka se leskla v modravém světle. Ten byl v pořádku. Na umělém hadovi se nedalo moc zlepšovat, ovšem se Zhorou se musí něco udělat.

"Zůstanete tady," řekl Zhoře Abakus.

"Je to léčka, Abakusi."

"Léčka?" ptal se úlisně Belisario. "Jaká léčka? Pan Nice potřebuje s panem Abakusem hovořit, co je na tom špatného?"

Lady znenadání vystřelil pravou paži a sevřel Belisariovi krk.

"Budeš držet hubu a když pán něco řekne, platí to. Rozumíš? Tak odpověz, smrade!"

"Nemůže," řekl mu Abakus vlídně. "Držíš ho za krk."

Počkal, až Lady poslechne, pak Vyšel na ochoz a sestoupil po schůdkách. Pokašlávající Belisario se táhnul za ním jako stín. Masíroval si krk.

"Mluvil jste o nějaké léčce, pane Abakusi," říkal. "Vyznám se v léčkách a mohl bych ti možná pomoci."

"Můžeš mi pomoci, třeba hned."

"Opravdu?" zaradoval se Belisario. "A jak?"

"Lehni si na zem a dělej mrtvého."

Obrátil se k mužíkovi.

"Poslechni mě."

Mužík se mazaně usmál.

"Udělám to. Jenže nejdřív mě musíte udeřit!"

Tohle Abakus moc rád udělal. Nedal do své rány plnou sílu a těsně před dopadem pěsti energii ještě více zmírnil. Rána to však přece jen byla a Belisario se skácel na zem tak přesvědčivě, že nutně musel oklamat všechny zraky, které scénu sledovaly.

4.

Později Abakus přemýšlel, proč ho Starý nevaroval.

Na začínající a nezkušené infonauty číhá v dateánu jedno veliké nebezpečí. Plavec se snadno zaplete do tenat datových suborů a zapomene na návrat. Dateán nabízí úžasné zážitky. Ani ten nejlépe vyrobený iluzín nedokáže vyvolat takvou iluzi napětí, radosti, úžasu a uvolnění. Žádná droga neposkytne tak absolutní odpoutání od identity. Žádná sexuální orgie tak dokořán neotevře temné kouty ducha a těla.

Abakus byl tehdy osmileté dítě. Jednoduše nebyla dosud tak složitá, aby v ní povstala temná zákoutí a nebyly v něm žádné zběsilosti, které by potřeboval vypustit. Při první zcela samostatné plavbě se dostal do království modrých medvídků s křidélky a bez zásahu svého opatrovníka by tu zahynul.

Na plavbě dateánem je nejtěžší udržet kontakt s tělem, Abakus tomu říkal kontakt s vlastním železem. Právě v tom se iší dobrý infonaut od začátečníka, profesionál od amatéra. Čím hlouběji do moře dat se pouští, tím více slábne nitka uvědomění si vlastní tělesnosti. Při troše opatrnosti se přetrhne. Vsítěný infonaut, pokud není pod dohledem, přestane jíst a pít a po několika dnech vsítění zemře. Ani dohled není tak jednoduchý. Vsítěného člověka nelze jen tak odtrhnout od interfejsu. Snadno dojde k těžkým duševním poruchám. Na Abakusově první samostatné plavbě Starý zasáhl tak ohleduplně, jak jen to šlo. Pustil se po chlapcových stopách, nalezl ho mezi medvídky, vmísil se do hry a včas chlapce vyvedl.

Abakus chápal, co se stalo. Styděl se.

"To se stane každému, Abakusi," konejšil ho Starý. "Buď na sebe pyšný. Dostal ses napoprvé tak daleko, že i mně to dalo hodně hledání, než jsem tě našel."

"Nevěděl jsem, že dovedeš plout v dateánu!" divil se Abakus.

Starý mlčel.

"Býval jsem dobrý infonaut," řekl konečně. "Byl jsem první ve Stázi."

"Ve Stázi?" opakoval po něm Abakus. Na ten pojem dosud nikdy nenarazil. Žádný datový soubor, který měl příležitost poznat, ho neobsahoval, a poznal jich už miliony. "Co je to Stáze?"

"Zatím to nemusíš vědět, Abakusi," řekl mu Starý. "Jednou na to přijdeš sám."

Vrásky kolem očí byly stroze poskládané jako pruty zamřížovaného okna. Dítě pochopilo, že se k tomuto datovému souboru nedostane.

"Až příště půjdeš za medvídky," říkal Starý, teď už opět vlídně, "občas se ohlédni. Musíš za sebou vidět světélko. Bude čím dál menší. Jenže cvikem se ti bude zlepšovat zrak. Až budeš skutečně dobrý infonaut, uvidíš ho, i kdyby ses dostal na druhý konec dateánu, a vždycky najdeš cestu zpátky."

"Dateán má nějaký konec?" podivil se Abakus.

Mlčení.

"Odpověz mi, strýčku!"

"Nikdo není tak dobrý infonaut aby na tohle přišel, Abakusi. Všichni jsme břídilové. Snad ty," pohladil Starý chlapce, "snad ty se na druhý břeh dostaneš."

"Co tam najdu?" zeptal se chlapec bezelstně.

"To nevím, chlapče. Jenom tuším, že pak... pak se staneš bohem."

5.

"Rval se na prostranství před pláství, pane Nice!" hlásil velitel noční hlídky. Hlídka se zmocnila Abakuse pár vteřin poté, kdy Belisario padl na zem. Byl to směšný zápas. Abakus se postaral o co největší věrohodnost. I ve slabém modrém světle viděl jasněji, než strážní se svými brýlemi pro noční vidění. Byli tak groteskně pomalí! Proplouval mezi jejich zmítajícími se pažemi, unikal z linie zaměření psychoparalytické pušky, a teprve až usoudil, že toho bylo dost, přistál do náruče jednoho z nich a nechal se stisknout, aby mu druhý hlídač navlékl plastiková pouta na zápěstí.

"Dobře," řekl pan Nice. "Nechte ho tady. Podám si ho!"

Velitel hlídky zasalutoval a strážní odešli.

"Co to mělo znamenat? Poslal jsem pro tebe!"

"Jsem starý basista, pane Nice," plnil velitelům registr falešnými daty Abakus. "Viděl jsem mockrát, jak to v base dopadne s donašeči."

"Basista..." frkl pan Nice pohrdavě. "Moc se mi té pohádce nechce věřit. Nejraději bych si Ladyho podal a vypáčil z něho, co o tobě ví. Vsadil bych se, že nic. No dobře. Nechme toho."

Pan Nice byl v místnosti sám. Jeho poskoci vyspávali o patro váš. Měl unavenou tvář, oči mu však zůstávaly živé, mžikavé, trochu vyděšené.

"Sedni si," vybídl Abakuse.

"Dnes to začíná," podotkl Abakus, usedaje. Měl na mysli olympiádu. "Budete mít klid. Už jste sebrali, na koho jste dosáhli, nemám pravdu? Počítám, že už žádné nováčky nedostanete. No a za tejden nás pustíte."

"Panu Heihačiróvi moc záleží na tom, aby šlo všechno jako po másle. Ráno v devět to vypukne."

"Všechno bude v pořádku, když máte škodnou pochytanou, nemám pravdu?"

"Něco ti ukážu, chytrolíne."

Pan Nice přistoupil ke stolu a zapnul plastivizi.

"...sběrný tábor," říkal nějaký hlas. Teď se objevil i obraz, ne moc kvalitní, zřejmě pořízený nějakou miniaturní, málo výkonnou kamerou. Zády k objektivu stál rozložitý muž. Před ním se opíral o stůl chlapík v policejní uniformě. Ruce měl založené. Na rameni se mu leskly výložky, až po chvilce dokázal Abakus rozeznat kapitánské hvězdy.

"Vy jste se zbláznil," řekl kapitán.

"Řekl jsem vám to jasně. Za mlčení si necháme zaplatit. A pořádně. Jinak všechno zveřejníme. My víme, že v Alhambře je sběrný tábor a vy to víte stejně tak dobře, pane kapitáne. Návštěvníci her to nevědí. Přišli se podívat na olympijské hry. Přišli se bavit, uvolnit se, radovat se. A teď se dozvědí, že mají pod nohama koncentrační tábor. Jak se asi zachovají, až se to dozvědí?"

"Říkám vám, že tady žádný koncentrační tábor není."

"Nebuďte směšný, pane kapitáne. Snad si nemyslíte, že bych sem za vámi přišel s prázdnýma rukama. Já nechci skončit v Lázních, ano, i to vím, jak se v policejní hantýrce vašemu ozdravnému zařízení říká. Mám dokonce seznam vězňů. Je tam spousta zajímavých lidí. Jistě, kriminálníci, gauneři a magoři. Ale taky lidi nepohodlní. Originální. Tvořiví. Nepokořitelní. To bude sousto pro média, co myslíte? Co na to řekne pan Macudaira Heihačiró, až bude jeho jméno spojováno s koncentračním táborem? Jak se pan guvernér zachová? Spáchá seppuku, jak to slíbil? To bude zlatý hřeb her, opravdu. Něco podobného tu ještě nebylo a Alhambra se zapíše zlatým písmem do dějin."

"Nenechám si líbit vaše drzosti ani vteřinu. Já teď..."

Obraz se zachvěl a zhasl.

"Jak se vám to líbí?" zeptal se pan Nice chraplavě. Začal Abakusovi vykat.

"Vy jste si koncentrační tábor nevymyslel, pane Nice. Vy tu jste jenom velitel. Posloucháte rozkazy."

"Myslíš, že jsem idiot?" přešel zpátky do tykání. "Ještě nikdy se nestalo, aby to odsral ten, kdo svinstvo vymyslel. Vždycky sejmou toho, kdo je až úplně na konci."

Obrátil se Abakusovi zády a praštil pěstí do desky stolu.

"Proč se rozčilujete, pane Nice? Vždyť tohle je normální příjemná a vcelku pohodlná basa. Můžete sem pozvat třeba tucet komisí pro lidská práva..."

Pan Nice se otočil a posadil se na okraj stolu.

"Já jsem malej pán," bručel, "dost velkej akorát tak na to, abych těm skutečně velkejm viděl do karet. No a občas tam nakouknu a vím, co maj v listě. V celý věci je moc velikej průser. Alhambra dostala licenci na ty posraný olympijský hry na základě dobrozdání, že tu nejsou žádný živly. Absolutně vodživlenej habitat! A teďka se má ukázat, že je tu živlů na tři prdele! Plný Lázně živlů! Když sem přijde komise a rozhlídne se, vypadnou jí voči, co tu uvidí živlů! Vždyť i ty jsi taky takovej svinskej živel!"

Abakus pokrčil rameny.

"No a co? Za pár hodin hry začnou, návštěvníci přijeli... Ani olympijský výbor si nedovolí hry zrušit kvůli jedné base plné kriminálníků."

"To jistě ne," zafuněl pan Nice."Jenže ve smlouvě je klauzule o dělení zisku. Jakmile jedna smluvní strana poruší dohodu, mění se podmínky dělení, je to jasný? I kdyby mělo jít o maličkost. Počet hajzlů na stadiónu. Jak je studená zmrzlina. Jestli je tri-di displej na vstupence dost velkej. Dva tucty specialistů kontrolovaly každou maličkost! A teď je v tom tenhle průser. Je vás tu pět stovek živlů!"

"Kriminálníci jsou v base, neběhají po habitatu. Jsme tu všichni zašitý."

"Nemají být. Nikde, podle smlouvy. Nikde na území habitatu. No a tohle je území Alhambry!" Zavrtěl hlavou. "Nakonec to vodseru já!"

"Neposlal jste pro mě, abyste si mi postěžoval, pane Nice," připomněl mu Abakus.

"Ty jsi tenhleten... informatik. Infonaut, jak se vám smradům říká," protáhl posměšně to nenáviděné slovo. Abakus se tomu nedivil. U lidí s inteligenčním kvocientem koše na prádlo nestáli infonauti na žebříčku obliby vysoko nad potkany v kanále.

Abakus mlčel.

Pan Nice potřásl hlavou.

"Zkrátka, potřeboval bych, abys to trochu oťuk. Abys trochu načuchal vzduch, rozumíš mi? Chci vědět, co se bude dít dál."

"Vy mě žádáte, abych na síti našel další informace," upřesnil Abakus.

"Jo, tak nějak."

"Nevíte nic, než to co jste mi ukázal?"

"Ne."

"Jak jste k tomu přišel?"

"Normálně..."

"Co je to normálně?"

"Prostě - ukázalo se mi to tady na tom zatraceným krámu," kývnul na plastivizor.

Abakus chvilku přemýšlel.

To co mu pan Nice ukázal, byl fragment soukromého rozhovoru, pořízeného bezpochyby ilegálně, někým, za jakýmisi účely. Tento někdo poslal fragment panu Niceovi, subalternímu policejnímu poskokovi, aby ho vyplašil. Jiný důvod to nemohlo mít.

Jenže kdo, proboha, mohl mít zájem na tom, aby nějaký pan Nice pustil srdce do kalhot?

"To nebylo z vaší hlavy..." řekl pak tiše.

"Co?"

"Povolat si mě."

"Hergot, co mě tady vyslejcháš, dobytku? Zavolám..."

"Nezavoláte," opáčil mladý muž klidně. "Nemáte koho. V tomhle vám žádný pendrekář nepomůže."

"Krucinál, jak mě lezou krkem tyhle svinský nafoukaný hajzlové. Co si myslíš, že jsi?"

"Ten, kterýho potřebujete, pane Nice," řekl Abakus s úsměvem. "Tak hezky vyklopte, jak to bylo."

"Kurva..." ulevil si pan Nice. "No tak teda, proč bych ti to neřek, že jo, když jde celkem vzato vo hovno? Já, když jsem viděl to svinstvo, hned jsem se spojil s náčelníkem. Jenže to spojení bylo nějaký divný..."

Je to tady, pomyslil si Abakus. Opět ucítil na tváři dotyk hedvábného šátku, připomněl si ho s naléhavou věrohodností.

"Divný?"

"Nevím, jak to říct. S náčelníkem jsem mluvil, to jo, jenže připadal mi... prostě byl divnej."

Byl to konstrukt, napovídal mu v duchu Abakus. Byla to jen fikce, byl to přelud.

S takovým konstruktem on sám hovořil hned po příjezdu vlakem pneumatické dráhy. Konstrukt Moniky Fabianové, v té chvíli už týden mrtvé. Na obrazu Moniky si dali záležet, vyvedli ji dokonale, i hlas byl věrohodný, navíc obrázek na telefonním displeji je mnohem menší, než tri-di zobrazení stolního komlinku. Pracovali zřejmě ve spěchu, aby pana Nicea okamali. A neodvedli perfektní práci.

Abakus z toho měl radost, jako kdyby dosáhl bůhvíjakého vítězství. Bůhvíjakého? Ano, bylo to vítězství, přiměl protivníka, aby pracoval ve spěchu a dělal chyby.

"Co říkal, te divnej náčelník?"

"Řekl mi, abych trochu oťuknul terén."

"Zvláštní, nezdá se vám, pane Nice? Proč on sám neoťukával terén? Jako náčelník má k oťukávání větší kloub na ukazováku, nemyslíte?"

"Chytrácký kecy," odfrkl pan Nice. "Je na něho moc vidět. Já jsem tady ulitej."

V dateánu není nikdo ulitej, hlupáku, pokáral ho v duchu Abakus. Tuhle základní pravdu mohl znát i hňup formátu pana Nicea.

"Zeptal jsem se ho, jak to mám udělat. A on mi řekl, že tu mám tebe. Že jsi kapacita ve svým oboru ta nejlepší. Tohle říkal."

Pan Nice se netvářil vlídně při těch slovech, soukal je ze sebe velmi neochotně, jako by ta slova měla ručičky nebo chapadélka nebo výčnělky a snažila se zachytit za mandle a za čípek a kořen jazyka, jen aby nemusela ven, za hranici rtů.

"Když to říkal," usmál se Abakus, "bude to nejspíš pravda."

Zamířil ke stolu.

"Kam si to sypeš?"

"Chcete po mně,abych to trochu oťuk, pane Nice. K tomu potřebuju vaši mašinu."

Na pana Nicea byl komický pohled. Noční rozhovor s falešným náčelníkem ho vyvrátil z kořenů a to, co po něm chtěl Abakus, ho dorazilo. Neměl přesnou představu, co to znamená "oťuknout to", nedošlo mu, že taková práce předpokládá přístup do sítě...

"Já se na to vyseru," řekl rezignovaně. Přistoupil ke skříni s prostředky nejvyšší nouze, otevřel ji a odklopil zornici skafandru, který v ní visel. Zalovil hluboko v jeho nitru. Vypadal jako zubař, který poněkud přehání svoje povinnosti a snaží se vytrhnout spolknutý zub. Místo špičáku vytáhl flašku pravé pozemské whisky Teacher's. Obrátil se k Abakusovi. "Nabízet ti nebudu. Vy pitomci nechlastáte."

"To ne, to určitě ne. My pitomci opravdu nechlastáme," řekl Abakus. Posadil se k policejnímu oráklu a vsítil se.

Spatřil tvář, kterou neviděl už mnoho let.

Dator.

6.

Poprvé se s Datorem setkal ve svých devíti letech.

Vykvetl v plastivizním přijímači jako zlověstná růže. Nikdy neodkládal masku přívětivosti. Hříva černých kudrnatých vlasů, široké čelo bez jediné vrásky, zahnutý nos, jako by vysekaný několika údery sekerou, modré oči. Nad velkou kulatou bradou ústa s dolíčky nedaleko koutků, učiněný andílek, jakým byl jistě i Lucifer před pádem z nebes.

"Jak se daří maličkému?" otázal se Starého. Díval se při tom na Abakuse. "Slyšel jsem, že dělá pěkné pokroky!"

"Myslím, že mu chybí ještě mnoho k dokonalosti," odpověděl Starý opatrně.

Dator se usmál.

"Jsem rád, že se o chlapce tak láskyplně staráš," řekl Starému. "Jenže Stáze není mateřská škola. Chlapec patří nám. Není to tvoje soukromá hračka."

"Nikdy mě nenapadlo, že je to jinak!"

"Rád slyším, opravdu rád slyším. Tak vyprávěj, chlapče," obrátil se k dítěti, "jak se ti líbí v dateánu?"

Abakus nejistě pohlédl na Starého. Ten pokyvoval povzbudivě hlavou. Chlapec dosud nikdy nepřemýšlel o tom, co vlastně Starý je, bral ho za samozřejmou součást svého světa. Volně se cítil v dateánu a když se ohlížel po vůčím světýlku, které ho mělo přivést zpátky, samozřejmě předpokládal, že je to světýlko ve strýčkových očích.

Teď pochopil, že je kdesi kdosi, kdo má právo kontrolovat, co strýček i on sám dělají, a co horšího má nejspíš právo jim poroučet.

"Je to tam moc krásné," řekl Abakus. Instinkt mu napověděl, že by nebylo dobře mluvit s neznámým nezdvořile. "Strýček říká, že ze mě bude velká infonaut a že se snad dostanu i na druhý konec dateánu!"

Dator se rozesmál.

"Tohle ti říká strýček? Moc dobře dělá, strýček! Je to krásný, velký úkol, dostat se na druhou stranu dateánu. Co myslíš, že tam je, na té druhé straně?"

"Ptal jsem se na to strýčka a neodpověděl mi."

"Není to od něho hezké."

"Strýček za to nemůže. Neví to. Vy to víte, pane?"

Úsměv neopustil Datorovu tvář, jenom se trochun změnil, vypadal jako odlitek ze skla.

"Nevím, můj malý příteli."

"A co vy si myslíte, že tam je?"

"Promiň mu, Datore," vmísil se Starý do hovoru. "Je to jenom dítě. Vidíš, že je nezralý. Nedovede... rozlišovat."

Hlava připomínající zlověstnou růži, která vyrostla z usté očnice lebky, zůstala tichá, nehybná. Pozorné oči hleděly chvilku na chlapce, chvilku na jeho opatrovníka.

Pak se oči soustředily na Starého.

"Přál bych si, aby se naučil co nejdřív... rozlišovat..." řekl potom Dator tiše a zmizel.

7.

dovršení Abakusovy výchovy - Dator jako zlověstná připomínka. na konci Dator zabije Starého.

Zde text končí, tato verze románu zůstala torzem.