Minus první den Olympiády

1.

Noc na cele číslo osm mohl Abakus směle odepsat ze života, nepamatoval si na ni ani on, který si dokázal vzpomenout na průběh každé jediné minuty života od okamžiku, kdy desintegrátor zničil umělou dělohu kolem něho a on se vykulil do tohoto krutého světa, sedmiměsíční skřítek. V paměti měl všechny sny a noční můry a se svými běsy, když ho občas navštívili v polospánku, se stýkal jako se starými známými. Navštívili ho i oné noci? Nevěděl.

O zdravotní prohlídku se postarala plně automatizovaná linka, do níž ho strážní doslova vhodili, jako se to dělávalo se zavražděnými zvířaty v dobách, kdy lidé ještě jedli maso. V lince to šlo tak rychle, že se Abakusovi nepodařilo zachytit kontakt jakéhokoli vstupu řídící informatiky. Trochu ho to rozladilo. Kdyby měl být k sobě upřímný, musel by si přiznat, že to byla první věc, která ho trochu vyvedla z míry od okamžiku, kdy položil nohu na perón nádraží pneumatické dráhy v Alhambře. Hodně na kontakt s diagnostickou linkou spoléhal. To nebylo žádné čidlo splachovacího zařízení na veřejném záchodku! Linka byla napojena na centrální databanky a zdatný infonaut se odsud mohl dostat hodně daleko, tím spíš, že instalace byla bezpochyby lajdácká a pořádně spackaná, a dala se čekal lecjaká příjemná interference s informatickou sítí policejního ředitelství. Po sérii marných pokusů, zatímco mu linka analyzovala a měřila vše, co je možno v lidském organismu analyzovat a měřit, musel konstatovat, že o ochranu linky se nepostaral žádný břídil.

Náladu mu trochu pozvedlo překvapující zjištění, že mu diagnostická linka vrátila oblečení, že v náprsní kapse našel telefon a že mu v něm dokonce nevymazali paměť, což je oblíbený žertík policajtů na všech světech Soustavy. Ani z jeho tašky nic nezmizelo, jak se zběžně přesvědčil. Jenže to byl poslední vjem toho dne a v následující vteřině ztratil vědomí.

Že ho uložili "na osmičce" se mohl jenom domnívat. Probral se na chodbě, s taškou v ruce, zleva zprava podpírán strážnými, kteří neodpovídali na jeho dotazy. Nevedlo ho daleko. Prošli krátkou chodbou ke zdviži, která už čekala s otevřenými dveřmi. Strčili ho dovnitř, dveře se za ním zavřely a kabina se propadla dolů. Nebyla gravitačně izolovaná. Už tento nepatrný technický detail měl klientům alhamberské policie dát najevo, že mají zanechat veškeré naděje. Klienti na to náležitě odpovídali. Stěny zdviže byly popsané sprostými nápisy, okopané, podrápané a mezi pachy ve vzduchu převládaly žaludeční šťávy a moč.

Dokud je to jen blití a chcanky, je to dobré, napadlo Abakuse. Až dojde na pach krve a žluči z prokopnutých vnitřností, půjde do tuhého.

I toho se dočkal.

2.

Zdviž ho vypustila do klenuté haly sto metrů dlouhé a patnáct metrů široké. Ocitl se v podzemí Alhambry, v prostoře, kde kdysi, za průkopnických dob, bývalo technologické zázemí habitatu. Každých deset metrů zářila u stropu lampa, žádný lumifor, ale klasická výbojka v rezavém ocelovém koši. Hala byla vlámaná do lunární skály, na stěnách bylo dosud vidět stopy po nožích těžebních mechanismů. Stroje byly už dávno rozebrány a recyklovány, stopy po nich zůstaly, srážela se v nich voda ze vzduchu a stékala v kapkách, jež se slévaly v potůčky a vpíjely se do tlusté vrstvy prachu a mastnoty pokrývající podlahu.

Jakmile se dveře zdviže otevřely, Abakuse udeřil do obličeje dusivý zápach, tak silný, že se pokusil ustoupit zpět. Ze stropu kabiny však začal sálat prudký teplomet. Peklo před ním bylo tedy přece jen snesitelnější než to, co měl za zády, a udělal první kroky po mazlavé podlaze.

Přímo před sebou spatřil mohutný stůl, za kterým seděl na křesle z hranatých ocelových profilů chlap v policejní uniformě. Doslova tam trůnil, ta zbytečná solidnost křesla měla zřejmě zvýraznit význam toho, kdo se do něho posadí. Vlevo i vpravo postávali strážní v krunýřích s psychoparalyzujícími puškami v rukou a dívali se ke zdviži. Opodál stála rozměrná obytná buňka o třech patrech, podle všeho kancelář velitele a ubytovna pro stráž. Co bylo dál v hale Abakus neviděl, bylo to skryto za zástěnami z pěnového litého bazaltu, dva metry vysokými. V zástěně či přepážce byl průchod, ovšem vidět jím nebylo nic, než další přepážku. Zato slyšel ryk, burácející směsici hlasů, jekot, výkřiky, hrozby a nadávky.

To vše splývalo do jednolitého hluku, který by člověku zvyklému na pozemské poměry připomněl burácení hromu.

Abakus zůstal stát a naslouchal.

Dokázal vnímat všechny hlasy, které k němu doléhaly, jako kdyby měl tisíc zvukovodů a každý naladěný na jinou frekvenci. Na chvilku dokázal vyřadit z provozu receptory obrazu a pachů a vstřebával jen zvuky. Do nevyčerpatelných paměťových registrů ukládal hlasy a jména - o ta mu šlo nejvíc. Snažil se identifikovat, který hlas patřil ke kterému jménu a využíval těchto vteřin prodlevy k tou, aby sbíral informace.

"Co tady stojíš jako vocas na svatbě? Půjdeš sám nebo tě mám nakopat do prdele?" uvítal ho muž rozvalený na ocelovém křesle.

I tato zvuková informace pronikla do Abakusovy mysli. Rychle ji analyzoval. Slaboch podprůměrné inteligence, sadista s homosexuálními sklony.

Postoupil ke stolu.

"Tak ty se menuješ Abakus. Pěkně posraný jméno. Menuje se Abakus a nijak dál, no neposrali byste se?" obrátil se ke svým pohůnkům. Jen jeden dal smíchem najevo, že sdílí šéfův úžas.

Šéfbachař se díval na upatlaný displej zapuštěný do desky stolu. Chlupatýma rukama se držel za okraj stolu. Byl asi trochu opilý nebo zfetovaný. Odulé tváře mu visely podél koutků odulých úst. Potil se, a Abakus měl příležitost číst na lesklých ploškách kolem pórů kůže, jaké informace jsou na displeji.

"Takže jseš z Lagrangu a provokoval jsi na nádraží. Moc pěkný. Ty si myslíš, hejsku posranej, že si tu budeš vyskakovat? To jseš na omylu. Chtěl sis stěžovat, to se podívejme. Tak dávej pozor, chlapečku. Tady to zařídíme tak, že budeš mít důvod ke stížnostem, je to tak, hoši?"

Zase ten přitakavý smích, tentokrát ze čtyř hrdel.

Abakus si pamatoval všechny ty smíchy.

"Já se menuju Nice. Nebudu ti říkat, jak mě máš oslovovat, smrade, protože k tomu nedostaneš příležitost. Ale když budeš vo mně mluvit s těma ostatníma grázlama, co jsou tam," kývnul k zástěnám, "dycky říkej 'pan Nice'. Jakmile vo mně budeš mluvit jinak, dokonce neuctivě, hned se to dozvím a moji hoši si tě podají. Je to tak?"

Smích z hloučku strážných.

Teď už Abakus věděl, kdo je Niceův souložník, kdo je jeho osobní kat a začínal tušit, kdo z nich má Nicea plné zuby.

Nice ukázal prstem a jeden ze strážných popadl Abakusovu tašku a nešetrně ji prohrabával. Byla to zcela zbytečná šikana, protože tašku mu prohlédli už nahoře, zatímco procházel či spíš v leže projížděl diagnostickou linkou. Nice zatím vykládal, jaký tady dole panuje pořádek.

"Je vás tu hromada gaunerů a průserářů a pan Macudaira Heihačiró mě pověřil, abych vás tu držel pod pokličkou, dokud trvá olympiáda. Já pana Heihačiró nezklamu!" Bylo velmi nepravděpodobné, že pan Macudaira Heihačiró věděl o existenci této kreatury. "Přidělím ti pelech v kóji. Můžeš se pohybovat ve svým sektoru, smíš mluvit, můžeš jít na hajzl a třikrát denně dostaneš nažrat. Jakmile uvidíš modrý světlo, půjdeš na pelech, až se zhasne, budeš mít deku až po bradu. Od tý chvíle žádný kecy a to ti povídám, žádný šoustačky! Máme tu izolační buňky a jakmile bys někomu jen šáhnul na prdel, šup a jseš v izolační buňce. Ráno začne sirénou. Máš teď deset minut, aby sis skočil na hajzl a umyl se. Pak je volno, v rámci sektoru. Vo pořádek se stará vedoucí sektoru. Každýho jsem vybral osobně, má plnou důvěru a když tě přerazí vejpůj, řeknu mu, děkuju chlapče, odvedl jsi kus dobrý práce! Vedoucí sektoru ti řekne co smíš a co nesmíš. Toho druhýho je víc." Smích odměnil tento žert. "Máš nějaký dotazy? Dávám ti první a poslední příležitost, kdy se mnou smíš mluvit, tak ji využij."

"Vím všechno, co potřebuju vědět, pane Nice."

Nice se na něho díval prázdnýma očima.

"Ty seš nějakej chytrej. Tady píšou, že jseš vyšetřovatel informatik na Lagrangu. Jseš chytrej, co?"

"Dělám co můžu, pane Nice."

Nice praštil pěstí do stolu.

"Když se tě kurva na něco voptám, chci slyšet zkurvenou vodpověď. Jseš chytrej?"

Uchechtnutí. To se hihotal Niceův bouchač. Už se těšil, jakou dá nováčkovi nakládačku.

Abakusovi bylo jasné, kam Nice míří. Když řekne, jo, jsem chytrej, dostane výprask, protože je chytrej. Když odpoví záporně, Niceův kat ho zbije tak jako tak.

Zpoza ohrady doléhalo lidské burácení. Ani teď, kdy hovořil s Nicem, nepřestával Abakus vnímat a analyzovat doléhající hlasy. Už zaznamenal osmačtyřicet jmen a dvaačtyřicet z nich ztotožňoval s hlasovým záznamem. Soustředil se na devět z nich, které pokládal momentálně pro svůj případ za nejvíce užitečné. Nerad by se zmýlil. Potřeboval ještě pár desítek vteřin času, aby si udělal jasno.

Usmál se.

"Víte, pane Nice, to máte těžký. Mně je jasný, že to tu máte pořádně zmáknutý a že tu nechcete žádný chytrolíny, kór nějaký másla z Lagrangu. Takový chlapi jen nasíraj a dělaj bordel a to neni v base nikdy nic dobrýho. V base to musí klapat a vám to klape, protože v tom umíte chodit."

Nice zamžikal a podíval se na svého milce.

"Slyšel jsi ho, Julesi? Je z Lagrangu, informatik, a neni blbej!"

"Myslim, že moc kecá," podotkl Jules nesouhlasně.

Zapadlo to do obrazu, který si Abakus o situaci udělal. Jules taky analyzoval situaci a bál se, aby jeho ochránce si z nováčka nezvolil nového favorita.

"Jestli von nedělá chytrýho, aby vás napálil, pane Nice. Já těmdle sráčům z Lagrangu nevěřim ani hovno," přisadil si kat.

Ten zase nechtěl přijít o zábavu.

Nice zatěkal po svých mužích.

Tohle byla nebezpečná chvilka. Abakusovi chápal, oč tu jde. Niceovi hrozilo nebezpečí, že se shodí před svými lidmi. Jenže v jádře to byl primitiv, který potřeboval k brutálnímu rozhodnutí "spravedlivý hněv". Nedokázal jednat na základě analýzy. Byl zrozen ke konání dobra, a když nařídil, aby někomu vykopali žaludek z břicha, musel věřit, že se to děje ve prospěch vyššího řádu. Takže váhal. Ať hledal jak hledal, nenacházel v sobě hněvivý žár.

Abakus byl v jistém smyslu jeho pravý opak. Všechno dělal na základě analýzy. Na základě úvahy volil v rozhovoru s Niceem i jazyk kriminálnické spodiny.

Nice pohladil desku skrínu.

"Ty jsi seděl?"

"No kurva," řekl Abakus. Nechtěl lhát. Na tohle byl pověrčivý. Věřil, že lží by zkazil svoji schopnost recepce a analýzy.

Nepřestával poslouchat burácení lidských hlasů. Výběr zúžil už na čtyři.

Nice pochybovačně pohlédl na displej a ťukáním prstu zalistoval v menu.

"Nic nemáš v záznamech."

"Jsem kurva analytik."

Nice se mazaně zasmál.

"Jo takhle je to... Ty dokážeš lízt do těch zasranejch datovejch sraček, co?"

"No kurva," řekl Abakus znovu.

Tentokrát to nebyla lež, ani zástěrka pravdy. Bylo to stoprocentní přitakání. Jo, tak tohle dovedu, pomyslil si Abakus.

Volil už jenom mezi dvěma jmény z těch, která zaslechl přes dvoumetrovou bazaltovou stěnu. Dokázal si už dokonce udělat obraz toho, co se tam děje a když se zadíval na klenutý strop lesklý vysráženou vodou, měl dojem, že ony děje dokonce vidí.

"Já vám to říkám, pane Nice, že je to svině mazaná a chce si vás omotat kolem prstu. Von kecá. Nikdy neseděl. Čumí často na plasti a naučil se mluvit jako my. Von se vám uvnitř směje, pane Nice. Je to maska, co má na ksichtě."

Mužova tvář ztvrdla.

Došlo na lámání chleba. Tohle byla vzpoura, nespokojenost v mužstvu a to může mít následky, bouchač chce bouchat a šoustač šoustat a každý z mužů, jak tu stojí okolo, má nějaké místečko v hierarchii basy a jakmile se začne něco dít mimo pořádek basy, celý systém se zhroutí!

Teď dá rozkaz, aby mě zmlátili, uvědomil si Abakus.

Z pokusných důvodů by si docela rád ověřil, zda jeho předpoklad je správný. Odhadoval čas do rozhodnutí na dvanáct vteřin. Dovedl odpočítávat čas s přesností na desetiny vteřiny. Přesněji by to asi dokázal taky, jenže neměl výstup dostatečně kalibrovaný.

"Zeptejte se Ladyho, pane Nice. Dyť ho tu máte, Ladyho, mýho starýho kamaráda. Proč se ho nezeptáte? Uvidíte, že vás netahám za nohu. Seděli jsme spolu v base, s Ladym, mým starým kamarádem."

Když mluvíte s kreténem, uvědomoval si Abakus, každou informaci musíte zopakovat třikrát, lépe čtyřikrát. Pak máte aspoň padesátiprocentní naději, že vás kretén pochopí.

Takže nakonec volil nazdařbůh.

Zvolil Ladyho.

A když viděl reakci Niceova obličejem, pochopil, že volil správně.

3.

Mimořádné schopnosti měl Abakus v genetickém kódu. V laboratoři na Ganymedu, kde ho konstruovali, se pokoušeli vytvořit telepatického homunkula. Jeho tvůrci byli blázni, snílkové, rozhodně ne amatéři a o komunikaci toho věděli hodně. Telepatie není nic jiného než komunikace, jenomže nikdo neví, jak funguje a zdali vůbec nějak funguje. Objev nekauzální fyziky poslal do muzea vědy poučku, že za identických podmínek musíme dojít k identickým výsledkům, avšak telepatie, pokud skutečně existuje, pořád ještě čekala na fyziku ještě novější a možno-li, ještě šílenější,než byla fyzika nekauzální.

Ganymedští pokusníci tedy vytvořili neuronový komplex, který dokázal či nedokázal přijímat a vysílat hypotetické telepatické vlny jako jakýkoli jiný mozek. V tomto smyslu jejich pokus selhal. Jinak ovšem bylo jejich dílo úctyhodné. Zárodek měl být vybaven inteligencí tak navýšenou, že to překračovalo normy zákoníku o zakázaných technologiích nejmíň o jeden řád.

O další pokroky se postarala druhá skupina, ta co se pokoušela vyrobit umělou dělohu a zárodek budoucího Abakuse si vzala jako materiál. Mozek plodu byl pod ustavičnou kontrolou. Ve stádiu, kdy se nervový systém v zásadních rysech formuje, tento mozek si navykl na komunikaci s elektronickými informačními systémy. Abakus, když o tom později přemýšlel, dospěl k závěru, že se možná podařilo v něm vyvolat telepatické vlohy. Ovšem ne pro komunikaci s mozky jiných lidí, jako pro komunikaci s elektronickou informatikou.

Ovšem k rozhodujícímu posunu ve vývoji mladinkého organismu došlo ve chvíli, kdy načerno najatí arbeiteři spálili umělou dělohu a bezděky tím vyvolali předčasný porod. V dospělosti Abakus došel k názoru, že právě tato událost, ono brutální vytržení z uterální blaženosti spojené s vysokou teplotou, pachem a pocitem animálního děsu, z něho udělalo to, čím byl.

4.

"Tak mi ho ukaž, Ladyho, svýho kamaráda z basy," řekl Abakusovi pan Nice.

Bazaltové přepážky dělily klenutou halu na sektory. Tam, kde seděl pan Nice, byl administrativní příjem. Vedlo sem několik výtahů - ten kterým přijel Abakus vedl ze speciálního vyšetřovacího oddělení, i to byl důvod, proč Abakusův příchod vzbudil takový zájem. V sousední kóji byla marodka a tam vězňové fasovali deky a pokud hygiemnické prostředky. Tady měli odevzdat své osobní věci. Oblečení si směli nechat svoje, civilní, přece jenom to nebylo vězení v pravém slova smyslu. A tam dál, tam už byly ubytovací sektory.

Jak Abakus pochopil z toho, co slyšel přes přepážku, na vyšetření a na fasování potřeb tu čekalo na tucet nováčků a několik desítek dalších zadržených se snažilo vymámit z doktora příděl jídla a vitamínů více méně dovedným simulováním více méně nebezpečných neduhů a chorob.

Samotná vyšetřovna byla v bílém plastikovém domku s červeným křížem nad vchodem, vedle ní stála veliká šedivá bedna - úschovna potřeb a výdejna mýdla a ostatních věcí. Zevnitř vyšetřovny se ozývalo tlumené mumlání a chichotání. Abakus slyšel jakési ozvuky ještě když byl v kóji příjmu, avšak teď, když prošli mezerou mezi přepážkami, slyšel už jasněji, dokonce velmi jasně, a pochopil, že pan doktor tam dovádí se sestřičkou. Jeho se netýkaly zápovědi vyslovené panem Nicem, ani ve dne, ani v noci.

Přenesl pozornost na něco jiného.

Vězňové tu utvořili kruh o průměru asi pěti metrů, stálo jich tu třiaašedesát hustohustě, tělo na tělo. Někteří křičeli a Abakus dokázal okamžitě přiřadit obličeje k hlasům jež si pamatoval a k zaznamenaným jménům. Musel se tomu uvnitř sama sebe až smát. Kdyby chtěl, mohl odpředstírat, že tu zná ne méně než čtrnáct lidí, teď identifikoval patnáctého, šestnáctého...

Žena ve spodním prádle, oděná do průhledné plastikové pláštěnky, mlčela a přece věděl, že je to Zhora. Zaslechl její jméno přes přepážku a teď tu stála, doslova v plné kráse. Jeho znalosti sahaly hluboko do historie a chtěl by se vsadit, že Zhora netuší, proč nese to jméno, jaký je vnitřní smysl jejího spojení se čtyřmetrovou krajtou, která se ovíjí kolem siláka, potácejícího se uprostřed kruhu nadšeně hulákajících lidí. Stála bez hutí a nespouštěla z hada oči. V jejím úsměvu věru nebylo nic přívětivého.

"Co to sakra má znamenat," bručel pan Nice.

"To je celý Lady. No ovšem, v tom ho poznávám," řekl mu Abakus. "Je pyšnej na svoji sílu, chápete? S ním se můžete vsadit kdykoli a kdekoli - pokud půjde o sílu. Ale bacha, on většinou vyhrává."

"To je Lady? Nemejlíš se, synku? Není to támhleten čahoun?" zkoušel ho pan Nice.

"Pane Nice..." přimhouřil oči Abakus, "smiřte se s tím, že jsem opravdu s Ladym seděl. Však se ho zeptáme,až to laškování skončí."

To byla riskantní věc. Volil Ladyho na základě analýzy a ta mu napověděla, že Ladyho mysl by potřebovala hodně vysoké navýšení inteligence, aby se dostala aspoň na slabý průměr populace.

"Bacha, Zhoro, jak to vypadá, ty o tu svou žížalu přijdeš!" křičel kdosi.

Abakus poznal ten hlas a identifikoval ho: Belisario.

Mužík se špičatou fretčí tváří, na toho se nedalo uhrát skoro nic. Bylo zřejmé, že je mazaný všemi mastmi, očka mu jen hrála. Dral se do popředí a vždycky stačil uhnout, když po něm hrábla čísi tlapa, aby ho vtáhla dozadu.

Osobní kat pana Nicea huhlavě zakašlal, aby dal najevo nelibost. Pan Nice se na něho vlídně ohlédl.

"Necháme je, aby se pobavili. Konec konců, zítra začíná Olympiáda a oni tu sedí kvůli ní. Jindy bych to tady netrpěl."

Zhora loupla po Belisariovi okem, jen na zlomek vteřiny. Abakus ji podezíral od prvního okamžiku, kdy ještě za přepážkou zachytil její hlas, už podle skladby slov ve větě, že je android. Rychlost pohledu a hlavně - preciznost zaostření ho ubezpečila, že se nemýlil.

Zhora nebyla člověk a had byl samozřejmě také umělý, tak jak vyžaduje tradice. Opravdu, Zhora nedělala hanbu svému jménu.

Lady za cenu obrovského úsilí vymanil pravou paži zpod hadova sevření. Bylo to vítězství tak trochu Pyrrhovo, protože tím dostal hada výš ke krku. Podařilo se mu však chytit hadovu spodní čelist a volnou levou rukou ho popadl za horní čelist.

Tohle se nelíbilo ani hadovi, ani Zhoře.

"Tak počkat, tohle nebylo domluvený!" vykřikla a praštila Ladyho do ruky. Obr ránu nevnímal, Abakus si však všiml, že na ruce se objevila veliká červená skvrna. Zhořina rána byla zřejmě velmi silná - další důkaz, že je to android. Bezpochyby ilegálně vyrobený, bez pojistek, smrtící nástroj v podobě krásné ženy.

I to bylo v souladu s tradicí.

"Nech ho, Zhoro! Smí zápasit jak chce!"

"Sázka byla, že vydrží sevření a ne že mi hada zabije! Nech toho, ty hajzle!"

Obr jenom supěl, napínal svaly a páčil hadovy čelisti od sebe. Plaz uvolnil sevření a vlnivými pohyby se přeskupoval, aby dosáhl na ruce. Diváci nadšeně hulákali.

"Lady, dej mu, zab ho, zab ho!"

"Zabiju já tebe," křičela Zhora .

Rozložitý chlapík s potetovanou tváří se pokusil Zhoru zadržet. Ani se neohlédla, jenom mávla rukou a muž odletěl do náruče diváků, kteří stáli za ním.

Další vlna nadšení.

"Tohle nedopadne dobře," řekl Abakus panu Niceovi. "Ona je replikant."

"Cože?" Pan Nice neznal ten termín z dávné legendy.

"Je to andráš. Had je umělej. Ona nedovolí, aby ho Lady zničil. Zabije Ladyho. Já nechci, aby ho zabila. Lady je můj kamarád."

"Bogdane," ohlédl se pan Nice po svém katovi, "vlítni tam a rozežeň je."

"Já bych to nedělal, pane Nice," zašeptal Abakus. Kat Bogdan naštěstí váhal. Nechtělo se mu vstoupit do kruhu rozvášněných kriminálníků. Taky jeho druzi nervózně potěžkávali psychoparalytické zbraně v rukou. Ty jsou vynikající, když jde o zklidnění jednoho, dvou výtržníků. Tentokrát před sebou měli dav. Jistěže disponovali prostředky k zvládání davu, jako je omamný plyn, kluzná pěna... Jenže bylo nutno jednat rychle.

"Máš nějakej nápad, chytrolíne?"

"Pusťte mě mezi ně. Já to zvládnu."

"Tak to zkus, chlapečku," usmál se Jules. "S vaším dovolením, pane Nice."

"Co by ne? Jen ať to zkusí!" zachechtal se pan Nice. Ohlédl se pak po Bogdanovi a udělal snadno pochopitelné gesto - přitiskl si dlaň s roztaženými prsty na obličej. Plynová maska. Nevěřil, že se Abakusův experiment podaří. Předpokládal však, že tím získá čas a bude moci zasáhnout jinými prostředky, než paralytickými puškami.

Bogdan pokynul dvěma dalším strážným a odběhli pro masky a plynové bomby.

Tohle všechno Abakus postřehl ve zlomku vteřiny a pochopil, že má opravdu jen málo času.

Upustil tašku na zem, rozběhl se, a s oporou jedné ruky o rameno jednoho z přihlížejících se přehoupl přes lidskou hradbu a dopadl do malé arény, před Zhoru a svého údajného spoluvězně Ladyho.

Kruh přihlížejících vybuchl jednolitým zuřivým výkřikem. Diváci by se na Abakuse vrhli a vyhodili by ho, jenže ti, co stáli vzadu se drali kupředu a tak se aréna na několik chvil proměnila v klubko nadávajících a vzájemně se strkajících a kopajících zuřivců. Netřeba dodávat, že ani v téhle chvíli nepřestával Abakus přijímat, registrovat, ukládat a analyzovat hlasy.

Měl několik vteřin času.

Zhora se k němu obrátila. Ve tváři neměla žádný výraz. Znamenalo to, že veškerou svoji kapacitu soustředila na analýzu situace a na přípravu eventuálního útoku. Na ovládání mimických svalů už jí nezbývaly prostředky.

Abakus zvedl ohnutou v lokti. Nezkušený pozorovatel by to považoval na prastaré gesto pozdravu, společné všem kulturám z hlubin minulosti: podívej, mám prázdnou dlaň, netřímám v ní ani kyj, ani blaster, přicházím tedy v míru. Bystré oko by si všimlo, že Abakus chvěje konečky prstů.

Ovšem, toto chvění bylo určeno zraku o dva řády pozornějšímu, než jakým je vybaven člověk... Prsty se chvěly v určitém rytmu a pořadí, pohyby vpřed, vzad a v neutrální poloze vysílaly složité poselství v trojkovém kódu. Jen málo lidí umí toto gesto. Je určeno pro komunikaci s androidy a učí se ho profesionálové, kteří mají s umělými lidskými bytostmi zacházet. Nesmírně složité heslo má jediný účel - má androida odzbrojit a smířit ho s faktem, že před ním stojí údržbář, tedy přítel, rádce, pomocník, lékař, to vše v jedné osobě.

Abakus doufal, že ti, kteří Zhoru vyrobili, nějakým - samozřejmě zakázaným - technologickým postupem heslo nezablokovali. Slyšel o takových případech. Malé specializované gildy zaměřené na nájemné zabíjení prý disponují vražednými androidy, bez jakýchkoli zábran. Pokud je Zhora jedním z nich, tenhle pokus nedopadne dobře.

Chvilka napětí.

Řev opadal. Diváci si všimli, že se děje cosi zvláštního. Cizinec, který se tu v aréně objevil jako zázrakem, stál proti umělé ženě oblečené do průhledného plastikového pláště. Lady omotaný hadem přestal dýchat a oči mu zvolna krvavěly.

"Zastav ho," řekl Abakus tiše.

To už si byl jist, že umělá žena jeho heslo přijala. Čas potřebný k analýze vypršel, a kdyby androidka měla blokované zábrany, už útočila.

"Kdo jsi?"

"Pracoval jsem pro Stázi."

"Co chceš?"

"Řeknu ti, co nechci."

"Pospíchej."

"Nechci, aby had zabij Ladyho a ani aby Lady zničil hada."

"To bych ho zabila já," řekla, "dřív než by se mu to povedlo."

"Odvolej hada."

"Nemysli si, že tvoje heslo dokáže všechno..." řekla tiše.

"Co je to za svinstvo, zatraceně? Chceme vidět zápas!" ozvalo se odkudsi. Abakus přesně věděl, kdo křičí. Belisario.

"Pusť hada na mě."

"Zbláznil jsi se," řekla Zhora klidně.

"Vím, co dělám."

"Zabije tě."

"Nemyslím."

"Chceš ho zničit!"

"To už vůbec ne..."

Uvolnila se, tedy, přesněji řešeno, uvolnila prostředky, a zvlnila tvář do zlého úsměvu. Měla pravidelné bílé zuby. Podle lesku na jejich okrajích pochopil, že jsou ostré jako čepele.

"Prokousnu ti hrdlo," varovala ho.

"Nebude třeba," řekl Abakus.

Dívala se mu do očí. Pozoroval mžikání jejích řas. I to byl kód a v celé Soustavě nebylo snad ani deset lidí schopných ho číst. Patřil mezi ně a přijal poselství.

Zhora byla zabijácký android, běžné vojenské zboží, ukradené na základně a ne moc expertně upravený. Expert Abakusovy třídy si s ní uměl poradit, ovšem ti, kteří Zhoru ukradli a upravili, ani netušili, že někdo jako je Abakus vůbec existuje a jeho zdatnost by si nedokázali představit. Androidka neměla zábrany před zabíjením, avšak některé blokace v ní zůstaly.

Toto poselství vyčetl Abakus ze chvění řas.

Položila dlaň na hadovu hlavu.

Obrovitý plaz uvolnil sevření. Lady se zapotácel.

"Pusť ho..." poručila Ladymu Zhora.

"Já..." zakašlal Lady, "já... von mě..."

"Drž hubu," řekla mu Zhora.

Obr pustil hadovy čelisti. Sklaply a hlasitě to luplo.

Zhora měla pořád dlaň na hadově hlavě. Dívala se na Abakuse.

Mladý muž si všiml, že se zástup diváků rozevřel a do popředí vešel pan Nice se svým doprovodem. Bylo patrné, že se náramně baví a že nehodlá do průběhu děje zasahovat.

Chválabohu.

Had zakýval hlavou a zaútočil.

Abakus čekal útok a hadovi se nepodařilo ho srazit na zem. Umělý plaz se ve vteřině kolem něho omotal. Měl realisticky vyrobenou kůži, suchou a šelestivou. Jenom jeho tělesná teplota byla vyšší, než jakou mívají skuteční plazi. Koloidní bionika je energeticky náročná záležitost a při transformaci energie dochází ke ztrátám. Přece jen člověk bídně kulhá za přírodou...

Muž napnul všechny svaly, aby přečkal první útok. Věděl, že tohle ještě není konečné sevření, umělé zvíře hledá místa nejmenšího odporu, snaží se připravit si svoji oběť, aby ji pak mohlo zardousit tím nejekonomičtějším způsobem. Mělo v tobě zabudovaný nějaký úsporný program.

A je to tady, pomyslil si Abakus. Byl v kontaktu s mistrovským dílem bioniky. Teď mu šlo o to, aby navázal první výměnu informace. Android s lidskou podobou, bionický organismus v podobě hada, stolní orákl, to všechno byly pouhé komponenty obrovského informatického světa, ve kterém Abakus, tento rozený infonaut, plul celý život.

Zhora kladla hadovi dlaň na hlavu. Znamenalo to, že má v dlani emitor a had je vybaven receptorem v temeni. Každý vyšší umělý organismus je však vybaven množstvím jiných receptorů. Musí být, jinak by nemohl autonomně existovat.

Abakus zkusmo zasykl. Jazyk se mu chvěl mezi zuby. Snad jen Zhora - kromě hada - vnímala ten sykot. Diváci, kteří stáli jen několik kroků od muže omotaného hadem, možná také cosi slyšeli. Jistě se domnívali, že z Abakuse uniká život.

"Já to vyhrál..." hučel Lady. Pomalu se probíral. "Já vyhrál. Ta svině mě nezabila. Já jsem vyhrál..."

"Do hajzlu s tebou! Uhni, nezacláněj.." křičeli diváci, dychtiví po nové podívané. Od okamžiku, kdy Lady přestal být v objetí smrti, nebyl zajímavý.

"Já to vyhrál!"

Abakus vysílal své heslo a přitom stačil vnímat, co se s Ladym děje. Obra jistě bolely všechny svaly v těle, pohyboval se nemotorně, každou chvilkou se dalo čekat, že se svalí. Přitočil se k němu sušinka Belisario a vysmál se mu do obličeje:

"Ty že jsi vyhrál? Mohl bys vděčností líbat prdel tady tomu cizinci...!"

Lady se obrátil k Abakusovi. Mladý muž si všiml, že pan Nice pozorně sleduje tuto epizodu.

"Líbat prdel tady tomu..."

Pan Nice přimhouřil oči. Tak co, znají se ti dva? Nebo neznají? Kat Bodgan obnažil žluté zuby ve zlém úšklebku. Jasně že se nezdají. Ten chlap lhal. Jestli přežije, podáme si ho...

Abakus nemohl dělat nic, než sykat své poselství.

Vysílal krátkou řadu testovacích signálů. Musel nejdřív zjistit, ke které kategorii bionických organismů had náleží. Podle toho, jak se hřeje, to musel být nějaký starší, výběhový typ. To Abakusovi nevadilo, pamatoval si všechny sondážní signály pro všechny modelové řady bionických organismů, jaké byly kdy vyrobeny. Nemohl ovšem zopakovat celou svoji knihovnu signálů, had by ho zatím uškrtil.

Pravda, jednoho dílčího úspěchu už dosáhl. Bionické centrum v hadově trupu - přirozeně že ne v maličké hlavě - už pochopilo, že probíhá jakýsi test a pozastavilo další úlohy. Had sice neuvolnil sevření, nicméně už je nestupňoval. Abakus tím získal aspoň trochu času.

Do zorného pole mu vplula Zhořina tvář. V očích četl hrozbu, podpořenou varovným chvěním řas.

Zabiju tě... vysílal zabijácký android. Ubliž mu... a to bude tvoje smrt.

Hadova hlava se zakývala.

Umělý tvor pootevřel tlamu a vytáhl rozeklaný jazyk.

Jazyk se chvěl.

Testovací signál přijat, četl Abakus.

Mám tě, chlapče, pomyslil si s uspokojením.

Otočil oči k Zhoře a mrknul na ni.

Tomuhle signálu rozumějí všechny ženy, ať přírodní nebo umělé.

Uvolni mě... syčel Abakus první rozkaz.

Byl upřímně zvědavý, zda se mu podaří překlenout vazbu hada na Zhoru. Nepochyboval totiž o tom, že umělé zvíře mělo přijímat rozkazy jen od své androidí velitelky. Doufal, žena elementární úrovni komunikace bude had nezávislý. V jeho povelovém systému by měl být prostor kupříkladu pro servisní pracovníky.

Had poslechl. Tlak polevil a umělé zvíře trochu oddálilo hlavu od Abakusovy tváře.

"Já jsem vyhrál!" řval Lady. "O vítězství mě nepřipraví žádnej sráč, tím míň tenhle..."

Tys mi tu chyběl, pomyslel si Abakus. Poprvé pocítil cosi jako nervozitu. Komunikace s hadem vyžadovala takřka plné soustředění. Jestliže Lady zaútočí, komunikace se přeruší a pak bude mít proti sobě hned tři protivníky najednou: Ladyho, Zhoru a hada jako, doslova, přívažek.

Sykal povely. Svět mu černal před očima. Teď musel od mobilizovat veškeré vnitřní zdroje. Tmavší odstíny se slily do černé, světlejší do sírově žluté barvy.

Černožlutý svět totálního soustředění.

Ze žluté civěla hrozba, černá ukrývala smrt.

5.

Abakus měl vlohy částečně vrozené, tedy vkonstruované, částečně je získal shodou okolností doprovázejících jeho příchod na svět. Jenže každé dítě přichází na svět s obdivuhodnou výbavou schopností a talentů. Mystérium osudu opakuje mystérium početí: při početí soupeří spermie v galaktickém mračnu ejakulátu, která z nich dospěje k vajíčku, jako ke galaktickému jádru děložního vesmíru. A zdaleka ne vždycky se to podaří. Osud opakuje stejný princip. Obdaří čerstvou bytost množstvím předpokladů a pak na ni pustí spalující výheň, v níž jedno nadání za druhým zmírají.

Dítě zrozené z experimentu a poznamenané zločinem by pravděpodobně skončilo jako bezejmenný otrok na Čarodějově dvoře, kdyby se o něj nepostaral Starý. Ten mu dal jméno a zanedlouho rozpoznal jeho vlohy.

Brzy se přestal usmívat, když se nad chlapečkem nakláněl. Abakus si pamatoval všechna slova a později, když si je vybavil, pochopil, co Starého znepokojovalo. Chlapečkova schopnost vnímat svět a orientovat se v něm byla bleskurychlá. Obyčejné dítě se vpravuje do světa nekonečnými sériemi pokusů a omylů. Abakus všechno dělal jen jednou a jakmile se mu to podařilo, opakoval postup bezpečně a bez váhání. Jako každé dítě měl v postýlce "ňáňu", multifunkční parainteligentní výchovný agregát. Normálně se dítě od něho odstavuje po půl roce. Abakus se ho naučil ovládat do tří neděl. Věděl přesně, co má dělat, aby "ňáňa" zpívala a ukazovala mu veselé obrazce - a listoval v nich a už po týdnu se dopracoval ke konkrétním tvarům a pamatoval si zvuky, které se k nim řadily! Starý se bál, že mu před očima vyrůstá zrůda a na konci sedmnáctého dne "ňáňu" vypnul. Ráno našel Abakuse ve veselém žvatlavém rozhovoru s automatem. Domníval se, že se předešlého večera zmýlil a že stroj ve skutečnosti nevypnul - to později Abakusovi řekl, když spolu o tom mluvili. Jenže pravda byla jiná. Maličký Abakus se vsítil do informatického nitra stroje, poznal, která sekce ovládá vypínání a zapínání obvodů a bez váhání aparát zase zapnul.

Starý byl dost moudrý na to, aby o to nikomu neřekl.

"Tvé vlohy jsou nesmírné, maličký," říkával mu ještě v době, kdy ani Abakus nemohl chápat, co ta slova znamenají. "Brzo ti bude patřit celý dateán a budeš po něm plout jako admirál všech infonautů. Zatím své vlohy musíš ukrýt, nebo tě zničí lidé s vlohami stonásobně menšími, avšak vybavení zlobou a mocí. Musíš se naučit ukrývat své schopnosti. Pak budeš pánem jich všech."

I to se Abakus naučil.

6.

Kdyby chtěl, mohl hadovi poručit, aby ho pustil úplně a odplazil se ke své paní. Neudělal to. Potřeboval ho mít v náručí, vnímat ho, procházet se jeho nitrem, osahávat si ho zevnitř, vžívat se do něho.

"Stiskni," poručil mu.

Had poslechl.

Abakus si uvědomil, že to je jediná cesta, jak zabránit Ladymu v útoku.

Když si rozzuřený obr bude myslet, že had nad Abakusem vítězí, nechá ho na pokoji!

Zvláštní pocit... Had citlivě vnímal veškeré Abakusovy pokyny. Mladý muž si ověřil, že už teď, po pár desítkách vteřin, dokáže stroj ovládat s přesností na milimetr. Jenže to mu nestačilo. Potřeboval o tomto stroji vědět víc.

"Stiskni víc..."

Ve žlutočerném světě se dovedl i teď orientovat... Jenomže už nevnímal všechny lidi a všechny umělé bytosti - kromě Zhory jich tu bylo ještě šest, jak stačil spočíst. Soustředil se jen na Ladyho a Zhoru, ti dva mu mohli překážet a musel jimi tedy manipulovat.

Záměr mu vyšel. Obr, když viděl, že se Abakus potácí, přestal agresivně hulákat.

"Roztrhni mu držku..." radil hlučně. "Popadni ho za ni, na tu je citlivej... Počkej... pomůžu ti..."

"Stůj," poručila mu Zhora.

Absurdní situace... Abakus klesl na kolena. Poručil hadovi, aby mu zkroutil trup tak, aby viděl jak na Ladyho, tak na Zhoru. Věděl, co je Zhora zač a také mu bylo jasné, že o tom Lady nemá ani ponětí a že provokuje jako ten ťulpas, který tahal lva za ocas. Někde v temnotě byl pan Nice a jeho muži s puškami a prostředky na uklidnění davu. Jejich zásah si Abakus už vůbec nepřál. Navázal se strojem kontakt tak úzký, že by násilné přerušení mohlo mít nepříjemné následky.

Věděl teď o stroji vše potřebné a musel se přesvědčit, zda bude jeho prostřednictvím moci dokázat to nejdůležitější: komunikovat i s jinými informatickými systémy.

"Zhoro..." oslovil v duchu androidku.

Nalezl, nebo spíš se domníval že nalezl v hadově systému výstup, kterým stroj mohl komunikovat se svou paní. Tedy, paní... Podle toho, co v něm Abakus objevil, se těžko dalo mluvit o tom, kdo je tady podřízený a kdo nadřízený. Oba byli stroje, jeden měl podobu zvířete, druhý člověka, jeden měl zakódované chování plaza, druhý se choval jako člověk, ovšem to nic nevypovídalo o hierarchii dokonalostí!

"Stiskni víc..." poručil hadovi.

Čím větší bolest zakoušel, čím více v něm zmíraly životní funkce, čím větší byl stres jeho organismu, tím intenzivněji dokázal se strojem komunikovat. Svět nevnímal už vůbec, Žlutá rychle ustupovala a před očima měl tmu. Nedíval se teď kolem sebe očima. Byl teď už jenom infonautem, plul v cizím systému, viděl kolem sebe mnoho světel a tvarů a vnímal nesčetné pohyby a pořád nebyl uspokojen, pátral kolem sebe jako člověk, který spadlo do zaplaveného labyrintu a s posledním kubickým centimetrem vzduchu v plících plave, aby našel východ z bludiště.

"Tiskni... tiskni víc..." poroučel hadovi.

Zbývá mi už jen pár vteřin. A pak přestanu fungovat, pomyslil si.

Jedna vteřina uplynula.

Plavec tonul v labyrintu. Světla hasla i zde. Prostor se smršťoval, plochy se zavíjely do sebe. Divadlo končilo.

Druhá vteřina explodovala.

Zbývala už poslední stěna.

Ruka třetí vteřiny na ni malovala tvář smrti.

Stěna průhledněla a tvář nabývala konkrétní podoby.

Byl to Lady, rozvzteklený obr, měl rudou tvář a vytřeštěné oči a z pootevřených úst mu na bradu vystupoval jazyk.

Pod bradou byly vidět dvě ruce, zaťaté do jeho krku.

Stěna zmizela.

Zůstala jen Ladyho tvář a Abakus pochopil, že ji vidí Zhořinýma očima.

Život mu rychle unikal z těla drtivě sevřeného hadem škrtičem a přitom v duchu oslavoval vítězství: navázal plný kontakt s umělou myslí androidky přes vnitřní ustrojení umělého živočicha. Věděl, že našel tu správnou cestu a bude schopen se po ní kdykoli znovu vydat. Pokud ovšem nepřijde o život.

Chtěl právě vydat hadovi signál, aby ho uvolnil, když zaslechl, jak Lady říká:

"Ať ho nechá bejt... Povídám, ať ho pustí!"

"Chtěl to sám," říkala Zhora.

"Uznávám, že jsem prohrál... Hergot, ať ho ta bestie pustí!"

"Slyšeli jste?" říkala Zhora. Do zorného úhlu jejího zraku vstoupili diváci, Belisario, pan Nice a jeho Bogdan, Jules. "Lady prohrál. Dobře..." Obracela se k Abakusovi. Teď viděl sám sebe a zděsil se, jak strašně vypadal. Měl vytřeštěné oči a rozšklebená ústa. Viděl ploskou hadí hlavu nedaleko své tváře. Viděl dívčí ruku, blížila se k hadovu temeni, kladla na temeno dlaň. Sevření se uvolnilo. Uvědomil si, že po celou tu dobu, kdy z něho unikal život, necítil žádnou bolest - jeho vnitřní mechanismy dokázaly centrum vnímání signálů bolesti odblokovat.

Obraz zakolísal. Teď, když se opět mohl nadýchnout, vazba začala váznout, datový přenos se zaplnil šumem. Cestu však znal. Nadýchl se, okysličená krev přinesla jeho mozku novou svěžest. S umělým tvorem byl stále ve fyzickém kontaktu. Nalezl stezku už jednou prošlapanou a znovu po ní vyrazil. Znovu se ocitl v labyrintu a letěl záludnými křivkami lomených chodeb s bezpečnou jistotou, ani jednou nezaváhal, a kratičké chvilce byl u cíle. Znovu se díval Zhořinýma očima!

Padla na něho únava. Potřeboval si odpočinout.

Klesl na kolena a poručil hadovi, aby ho opustil.

Had bez prodlení poslechl. Byla to úleva, jako by mu někdo sňal z ramen horu kamení.

Obraz zakolísal a zhasl. Už se zase díval na svět vlastním zrakem. Pohlédl vzhůru.

"Jsi hlupák," říkala mu Zhora. "Do čeho jsi se připletl? Mohl jsi přijít o kejhák!"

Abakus chtěl promluvit. Nešlo to. Teď zakoušel bolest do sytosti.

"V životě jsem neviděl takovýho pitomce," říkal Lady.

"Neviděl?" vypískl všudypřítomný Belisario. "Jak to, neviděl? Zaslechl jsem, že jste měli spolu sedět v base!"

Abakus si uvědomil, že se blíží nové nebezpečí.

"Lady..." zachroptěl a vztáhl k němu ruce. Chlapisko se k němu sklonilo. "Pomoz mi... starej kamaráde..."

"No jo, no jo," řekl Lady a zvedl ho.

Abakus zahlédl pana Nicea. Pozorně si oba prohlížel. Taky Bogdan měl oči navrch hlavy. Objímají se... jak je to tedy? Jsou to bývalí spoluvězňové, nebo nejsou?

Mohlo se stát cokoliv.

Pan Nice rozhodl šalamounsky.

Hlučně zatleskal.

"Tak, panstvo, představení skončilo. Rozchod." Pokynul Bogdanovi, ukázal na dveře marodky a poskok se rozběhl a zabušil na její dveře. "Příjem pokračuje!" Kopnutím poslal tašku k Abakusovi. "Na tebe si osobně dohlídnu. Udělej ještě jeden průser a zůstaneš v separaci do konce olympiády."

"To by mě zajímalo, jestli ti dva jsou opravdu kámoši z jedný cely," vypískl Belisario tak hlasitě, aby ho pan Nice slyšel. Ten na něho zakýval prstem. Belisario úslužně přiběhl.

Pan Nice mu vyšil pořádný pohlavek, až ho otočil kolem osy, a stvrdil ho kopancem.

"Ty se taky postavíš do řady a počkáš, až na tebe přijde řada. Tak, a ať to sype!"

Dveře marodky se otevřely a v mezeře vystrčil rozcuchanou hlavu vězeňský doktor.

"Tak další, sakra, nenechávejte mě čekat!" Za ním bylo vidět rozčepejřenou sestřičku.

Chod vězeňského života nabral obvyklé tempo.

7.

Hleď, abys o svých kvalitách věděl hlavně ty, nabádal Abakuse od raného dětství Starý, jeho vychovatel, jeho chůva, jeho otec i matka. Neslýchané pokroky, jichž Abakus dosahoval už v prvních týdnech a měsících života, sledoval jenom on. Kdo by se staral o škvrně, které přišlo na svět předčasně a za zcela nepřípadných okolností a je nejspíš určeno k smrti nebo živoření? Starý měl Abakuse pro sebe a snažil se mu vnuknout to, co by sám dělal, kdyby měl jeho schopnosti.

Maličký mu ani nemohl rozumět. Vyrůstal sám, obklopen výchovnými trenažery. Věděl, že jsou na světě i jiní lidé než Starý, ovšem zřídka kdy nějakého viděl ve skutečnosti. Statisíce mu jich defilovaly před očima na trojrozměrných displejích, a protože se brzy naučil vsítit se do všech plastivizních přijímačů, do výchovných hraček, do oráklů i do předmětů denní potřeby, jako je ovládání klimatizace nebo dávkovač horké vody. Působilo mu neskonalé potěšení, když mohl - vsítěný - pustit na Starého ve sprše zčista jasna ledovou vodu!

Ve třech letech měl znalosti absolventa velmi kvalitní vysoké školy a v dateánu byl doma.

Zato nikdy neviděl strom, sýkorku, nebo copatou holčičku na koloběžce.

8.

Abakuse, Ladyho i Zhoru s jejím hadem přidělili do sektoru D podzemního sběrného tábora Alhambry. Bylo tu už pořádně nabito a věru že nebyli přijati nijak srdečně. Policie čistila habitat postupně, nejdříve zavřela ty nejvíce problémové delikventy, ti tu dřepěli už týden, a teprve později došlo na nižší kategorie.

Ve vězení, v každém sektoru, rychle vznikla klasická hierarchie. Hlavním kritériem společenské úspěšnosti v tomto mikrosvětě byla fyzická síla a surovost. Kápem tu byl muž jménem Sirra, podezíraný z nájemných vražd, jež mu nikdy nedokázali, protože, jak se o něm šuškalo, ovšem velmi tiše, ho najímaly mocné syndikáty, které měly dostatečně dlouhé prsty, aby mu poskytly krytí. Ten na štěstí znal Ladyho a věděl dobře o jeho tělesných kvalitách a proto přijal jeho a s ním i Abakuse a Zhoru rovnou ke svému dvoru.

"Je to svinstvo, všichni jsou svině a nejhorší je pan Nice," vykládal. Abakus si všiml, že ani on, všemocný pán sektoru D, se drží pokynů šéfa kriminálu. "Nadržuje sektoru E a lifruje tam nejlepší žrádlo. Tam jsou hrozný svině, jo, v tom sektoru E, pár lidí z Liliovýho syndikátu, dejte si na ně bacha, vy noví, kdyby sem nějakej s lilií na ksichtě vlez, dejte mi hned vědět."

Takto je zasvěcoval a poučoval, byla to dlouhá litanie faktů, které měly smysl jen v mikrosvěte sektoru D a jakmile se změní podmínky a sektor zanikne a vězňové odejdou, Abakus si stále bude pamatovat každé slovo, které Sirra vyřknul.

Abakus samozřejmě věděl, proč pan Nice dává přednost sousednímu sektoru E. Z útržků hovoru, neúplných vět a nahodilých slov si dal dohromady obrázek o strategii, kterou pan Nice podzemní vězení ovládá. V sektoru E jsou přesvědčeni, že pan Nice nadržuje sektoru B a v sektoru A řevnili na sektor D a tak to šlo až po poslední sektor K, který hynul zlobou vůči sektoru F. Jak to pan Nice dělal? I o tom měl Abakus svoji představu. Rozhodně v tom hrál nemalou úlohu šmejdivý Belisario, hbitý mužík, se žlučí v žilách místo krve.

Nově příchozí se ubytovali v plástvi, měli sousední buňky ve čtvrté vrstvě, každá o velikosti tří metrů zdéli a něco přes půl druhého metru v průměru: normálně rostlý člověk tu mohl udělat pár kroků ve skrčené poloze.

Abakus si hodil tašku do nohou lůžka a po úzké lávce se přesunul k Zhoře.

"Kdo jsi?" ptala se androidka.

"Člověk, který ti rozumí," řekl Abakus. Klečeli naproti sobě a had ležel stočený mezi nimi. Zdálo se, že dřímá. Ve skutečnosti to byla zbraň v pohotovostní poloze.

Abakus vztáhl ruku a položil mu ji na tělo.

"Nedělej..."

Nedořekla.

Mladý muž se vsítil a promluvil s ní přímo.

"Jsem v tobě. Jsem ty. Jsem všude."

Opět ten mrtvý výraz v obličeji umělé ženy. Veškeré prostředky soustředěné na zvládnutí situace. Vsítěný Abakus musel čelit jejímu odporu. Bavilo ho to. Informatické agregáty vyššího stupně inteligence se někdy bránily vsítění, a musel uznat, že Zhora je velmi kvalitní kus železa.

On byl kvalitnější kus masa. Vsítil se.

"Co chceš?" zeptala se ho, když se to stalo a on byl ona, do důsledku.

"Potřebuju tě. Potřebuju vás oba."

Myslel tím ji a jejího hada.

Věděl, že nemá smysl oddělovat jednoho od druhého, oba patřili k jedinému systému.

Jenže lidská řeč nedokáže zvládnout takovou vztahovou situaci.

"K čemu?" chtěla vědět.

"K čemu?" Přemýšlel, jak to vyjádřit."Musím naslouchat," řekl potom.

9.

Starý se zlobil, když nachytal Abakuse při naslouchání.

"Máš dar a nesmíš ho zneužívat," říkal mu.

"Co je to zneužívat?" zkoušel ho Abakus.

Moc dobře znal význam toho slova. Byl zvědav, co mu Starý odpoví.

"Nesmíš se vciťovat do soukromí cizích lidí. Nesmíš jim naslouchat," odpověděl mu Starý. "Každý člověk má svoji duši. Vědomí svého já. Žije a jedná ve svém prostředí tak, jak mu to duše poroučí. Může jednat dobře nebo špatně, ke škodě nebo užitku jiných lidí. Vždycky je to výsledek toho, co mu řekla duše a jenom on je za to odpovědný."

"Tomu rozumím," odpověděl Abakus. Bylo mu tehdy sedm. "Jenomže mi neodpovídáš, na co jsem se tě ptal."

"Na co ses mě ptal?"

"Co je to zneužívat."

"Nehraj na mě, že nerozumíš!" zlobil se Starý. "Kdo naslouchá, bere na sebe zodpovědnost. Každý čin musí zůstat tajemstvím duše toho, kdo ho vykonal. To je zákon, chlapče."

"Znám význam slova 'duše', strýčku." Říkal tak Starému, požádal ho o to. "Jenže duše už není, co bývala."

"Teď nerozumím já tobě," vrčel Starý.

"Dřív člověk nosil duši v sobě. Lidé si představovali, že ji má v srdci. Později si mysleli, že v mozku. Pak věřili, že v celém těle. Někteří byli přesvědčeni, že duše je něco, co zůstane, když tělo ztratí funkčnost. Jiní se sázeli, že duše není, a že to co jiní za duši považují, je pouhou funkcí těla."

Starý se při tech slovech ošíval. Před ním sedělo sedmileté dítě a on cítil, že hovor sklouzává na šikmou plochu, na které s se on nedokáže udržet.

"A dnes?" ptal se, aby proces urychlil.

"Když se vsítím do řídícího systému našeho autonomu, kde končím já a kde začíná autonom? Jsem vsítěný a jeho informatické uzly vnímám, jako by to byly součásti mého těla. Když jsem vsítěný, vnímám vzduch v klimatizačních šachtách. Pitná a užitková voda protékají mými trubicemi a jinými trubkami a šachtami odchází do recyklace odpad. Vnímám buňky autonomu, vím, která je prázdná a ve které jsou lidé. Slyším je a čichám jejich pach, jako bych si přičichl ke hřbetu ruky. Uvnitř mne samotného stoupají a klesají zdviže a lidé v nich vedou hovory, které slyším a rozumím jim. To všechno je moje duše. Není ani v mém srdci, ani v mozku, ani pouze v mém těle: záleží na tom, jak dalece jsem vsítěný. Někdy mám pocit, ze moje duše je celý Lagrang, že je to celý dateán. Jak tedy to mám udělat, abych nenaslouchal, když jsem takový?"

Starý nevěděl, co na to říct a chvilku mlčel.

"Je-li tomu tak, potom... jsi strašný."

"Není to tak hrozné," těšil ho maličký Abakus.

"Jak to?"

"Jsem takový, jenom když jsem vsítěný," řekl Abakus.

10.

Příležitost k naslouchání se naskytla až na sklonku dne, který předcházel zahájení Olympiády.

V podzemním vězení bylo příliš rušno. Abakus byl středem pozornosti. Kápo sektoru D, zabíječ Sirra, si nechal Abakuse přivést. V eskortě nechyběl Lady, který se rozhodl nehnout se na krok od muže, který za něho nasadil život.

U Sirry seděl Belisario, ten vtíravý přislouchač a ušeptávač.

"Říkají o tobě, že jsi soukromé očko. Detektiv. Něco jako policajt," řekl Sirra bez dlouhých úvodů.

Abakus se podíval na Belisaria. To on byl zdrojem toho, co se říká...

Věděl o Sirrovi hodně. Už mnohokrát při svých cestách narazil na jeho jméno a na ozvuky jeho činů a všechny je dokázal v sobě uchovat.

"My dva si nebudeme křížit cestu, Sirro. Máme různé zájmy. Nebudu ti škodit. Prosím, abys ty neškodil mně."

Sirra ho neposlouchal, jak se zdálo.

"Říká se," pokračoval skoro zasněně, "že si tě najala Monika Fabianová k osobní ochraně. Ještě včera, když jsi přijel do Alhambry, jsi s ní mluvil. A pak ses nechal zavřít. Kvůli hlouposti. Nakopnul jsi na nádraží jednoho toho šmejda fízlovského."

"Máš dobré informace," řekl Abakus. Nepřekvapilo ho, co všechno o něm Sirra ví. Už dávno si přestal myslet, že on je mezi hvězdami jediný, kdo je schopen vsítění.

"Teď sedíš tady dole ve sklepě a budeš tu sedět až do konce toho olympijského humbuku. Zvláštní způsob, jak chránit Moniku Fabianovou, nemyslíš?"

"Mám zvláštní metody," řekl Abakus. "Proto si mě lidi najímají a platí mě víc, než strážné s obyčejnými metodami. Jsem placený za neobyčejnost."

"Nemám rád nezodpovězené otázky," řekl Sirra. Byla to hrozba.

Seděli v buňce, ovšem velmi neobyčejné. Vznikla probouráním přepážek ne méně než tří sousedních buněk, takže Sirra tu měl komfort jako v běžném obytém protoru autonomu, jak se říkalo na Lagrangu, nebo kombu, jak bylo zvykem v Arkádii; a Alhambře ovšem nebyly ani autonomy, ani komba, tady se žilo v luxusních elevacích.

"Když mě necháš na pokoji," řekl Abakus, "budu ti užitečný."

"Jak?"

"Myslím, že se to ukáže do čtyřiadvaceti hodin."

"Dobrá, řekl Sirra," dám ti čtyřiadvacet hodin. Potom budu chtít vědět všecho."

Belisario se šklebil v naději, že ten podivný cizinec v téhle zkoušce neobstojí.

Hodiny plynuly rychle.

Z příjmu sem proudili další zadržení. Byli to politováníhodní chudáci. Pan Heihačiró nechal v první vlně vyčistit habitat od těch nejhorších elementů. Zátah dopadl na polosvět, na známé firmy, na zloděje a podvodníky a kurvy a násilníky; následovali devianti všeho druhu, lunatici a zvrhlíci široké palety úchylek. V následujících dnech se šířka palety zvětšovala, jak rostla nervozita pořádkových sil. Ostatně, tak se dostal do tábora i Abakus; kdyby na nádraží nakopl průvodcovského pingvína před pěti dny, před týdnem, dostal by nanejvýš pokutu.

No a v předvečer už zavírali všechny tak zvaně divné, trak se sem dostali kupříkladu lidé, kterým dokázali, že se o chystanou olympiádu vůbec nezajímají! I to bylo považováno za známku deviantního chování.

Abakus pozoroval rostoucí chaos s uspokojením. Během dne na sobě neustále cítil číhavé zraky Sirrových lidí. Kolem kroužil Belisario a kromě něho nepochybně i další špehové. Jenže s příchodem několika desítek dalších lidí tu vládl takový ruch, že to všude vřelo, rvačky byly ustavičné, ostatně sám Lady se jich ruče účastnil, když někteří nově příchozí jevili nežádoucí zájem o nastěhování do buňky, kterou se ráno rozhodla obsadit Abakusova malá družina.

Klid nastal až večer, kdy modré světlo nastolilo dobu klidu.

Trojice, či vlastně čtveřice, nebylo důvodu proč měřit různým metrem Zhoru a jejího hada, se nastěhovala do buňky v plástvi.

"Kdyby sem někdo chtěl strčit hlavu, utrhnu mu ji," řekl Lady spokojeně.

"O tom nepochybuji," pochválil ho Abakus. Zhora z něho nespouštěla oči.

"Co bude teď?" zeptala se.

"Jak se jmenuje?" ukázal Abakus na hada.

"Nemá jméno," odpověděla. Abakus si uvědomil, že jeho otázka pozbývala smyslu. Ne vše co je nám blízké má jméno. Nikoho nenapadne označit jménem svoji levou ruku a jiným jménem pravou ruku. Had byl součástí Zhory právě tak, jako její paže nebo nohy.

"Budu mu říkat Káj," řekl Abakus.

"Proč?"

"Ze stejného důvodu, jako ty se jmenuješ Zhora. Je to tradice," odpověděl. Spoléhal, že se ho Zhora nebude na nic ptát a nezklamal se. "Spoj se s Kájem. Úplně. Naprosté splynutí."

Poslechla. Uvykla si za těch několik hodin ho poslouchat a nevadilo jí to.

Abakus položil dlaň na Kájovo tělo. Vnímal, že ho Lady po očku pozoruje. Nevadilo mu to. Vsítění nastalo okamžitě. Krátce si zkontroloval nejbližší vstupy. Podíval se na svět Kájovýma i Zhořinýma očima.

"Slyšíš mě?" zeptal se Zhory.

"Ano. Jsi ve mně."

Abakus se s ní nemusel spojit na úrovni slov. Náhle však ho přepadla potřeba verbální komunikace. Stávalo se mu to při vsítění v poslední době čím dál častěji a byl teď rád, že může mít společníka.

"Jsi připravená na vsítění?"

"Dovedu to jen... s Kájem. Ano, jsem připravená, když mě povedeš."

"Musíme Káje přiblížit nějakému datovému vedení."

Uvedl hadovo tělo do pohybu.

Abakus a Zhora, dvě bytosti s lidskou podobou, žena zcela umělá a muž napolo... Používali hadího těla jako čtyřmetrového tykadla. Had ohmatával konečkem ocasu povrch buňky píď po pídi. Abakus ho zastavil u ventilační šachty. Tady byl senzor vyhodnocující kvalitu vzduchu v buňce. Vedl od něho datovod do sběrnice dat klimatizačního systému. Jistě, odsud se táhly další cesty a Abakus se mohl přes něj dostat i do vyšších úrovní. Hledal však snazší cestu. Proč klopýtat po kamenité stezce, když - možná - někde existovala pohodlná silnice!

A našel...

Jistě že našel!

Každá buňka byla pod dohledem... Přímo nad vchodem bylo obrazové a zvukové čidlo a datová linka vedoucí odsud připadala Abakusovi dost široká, aby pojala sloní tělo!

"Tudy půjdeme," sdělil Zhoře.

"Nikdy jsem to nezkoušela. Je to...divný pocit."

"Ano. I mně je to divné... vždycky."

Vsítil se.

První co spatřil byla ospalá tvář strážného, který držel službu u monitorů. Líne střídal obrazy. Abakus se viděl všechny, a spatřil i ten, který strážného zaujal. jak jinak - souložící dvojice! Pohlavní styk odporoval předpisům, to si mohla zapamatovat i méně výkonná paměť, než jakou disponoval Abakus.

Abakus si uvědomil, že Zhora vidí totéž, co on.

"To dělají lidé," řekl jí.

"Vím. Mohu to dělat také."

"Skutečně?" Ke kybosexu se vyráběli specializované androidi. Specializací Zhory nebyla láska, nýbrž zabíjení. Byla zřejmě polyfunkční. Nehodlal se touto otázkou dále zabývat. Potřeboval jít dál.

Sex ho nezajímal. Zajímalo ho vsítění.

Datovod ze strážnice vedl do policejního střediska věže a odtud do centrály severního sektoru Alhambry. Odbočku ke Zlaté věži nalezl okamžitě. Sedmnáctá elevace...

"Co se stalo?"

"Zablokovaná," řekl Abakus. "Někdo přerušil datové toky."

Bylo to, jako kdyby se na cestě objevil zával z kmenů a balvanů.

"Cítím to s tebou," řekla Zhora. "Dokážeš přerušení opravit?"

"Ne," odpověděl bez zaváhání. "Tohle udělal specialista. Někdo tak dobrý, jako jsem já."

"Co to znamená?"

"V sedmnácté elevaci je bydliště ženy, která mě požádala o pomoc."

"Monika Fabianová."

"Ano."

Soustředěně pátral. Přestal Zhoru vnímat.

"Ach..." připomněla se mu. "Mám závrať."

"Neboj se. Důvěřuj mi. Je to trochu divoké, co dělám. Hledám cestu..."

"Přerušili ji!"

"Nemohli blokovat všechny. Teď... klimatizace. Cítím, co je ve vzduchu. V elevaci někdo je. Byt není prázdný."

Analyzátor složení vzduchu dokázal rozpoznat, jestli je byt prázdný nebo obydlený. I tak bohatý habitat jako je Alhambra hospodařil se vzduchem a nepovažoval za účelné měnit kyslík v opuštěné elevaci tak často, jako když byl někdo doma.

"Kdo je to?"

"Nevím."

Zaměřil se na protipožární čidlo. To analyzovalo teplotu s rozlišením jednoho centimetru. Před vnitřním zrakem mu vyvstával obraz bytu Moniky Fabianové v infračerveném spektru. Stačilo zařadit maličký filtr a začínal vidět zvláštně rozmazaný obraz bytu iluzinové hvězdy. Vnímal tvary, ne obrazy. Na podlaze koberce bez dekóru. Na podstavcích veliké sochy lvů s rozšklebenými tlamami. Křepčící divoši s oštěpy v rukou. Lustr v podobě kostry bájného sedmihlavého zvířete.

A na podlaze tělo.

"Vidíš?" ptal se Abakus.

"Ano. Je to ona?"

"Jsem o tom přesvědčen. Počkej... tam..."

V rohu stálo křeslo. Seděl v něm člověk.

"Je to android," řekl Abakus. "Promiň, Zhoro."

"Mně to slovo nevadí."

"Někteří z vás... jsou na ně citliví."

"Já ne."

"Je ten android aktivní?"

Mohl se o tom přesvědčit sám, avšak dalo by mu to chvilku práce a chtěl si Zhoru vyzkoušet.

"Ano. Myslím, že bych se do něho mohla snadno... vsítit, jak tomu říkáš ty."

"Pokus se o to."

Obraz se mu rozkýval před očima. Pevněji přitiskl dlaň o tělo Káje. Měl pocit, jako by se vznášel nad propastí. Bylo to zvláštní, ne moc příjemné.

Zhora se vsítila.

Abakus se díval po příbytku Moniky Fabianové očima androida, který seděl tiše na křesle v koutě.

"Je to zabijácký model androida," řekla Zhora. "Novější, než jsem já."

"Můžeš ho přimět, aby vstal?"

"Nevím."

"Jsi obratná. Povede se ti to."

Obraz se zakýval. Android vstal.

"Ať jde k tělu a otočí ho na záda."

"Ale..."

"Udělej to."

Poslechla.

Android kráčel místností. Byly vidět už také barvy, převládal šarlat a zlato, symboly utrpení a moci. Tělo leželo na lahvově zeleném koberci. Bylo přikryté brokátovým závěsem s třapci.

"Jsi šikovná, Zhoro," pochválil ji.

"Co to děláš, Samueli?" uslyšeli náhle čísi hlas.

"Kráčím, pane."

"Nedělej to!"

"Nemohu to nedělat."

Abakus věděl, co se děje. Zabijácký android Samuel byl pod kontrolou a jeho pán mu chtěl zabránit v pohybu.

"Cítím ho," šeptala Zhora. "Je to strašný tlak... horší než dokáže vyvinout Káj."

"Nepovol. Chci mít jistotu." Trochu znervózněl. Litoval, že přenechal androida Zhoře. Nemohl si teď dovolit chvilku prodlevy, která by nastala, kdyby ho od ní měl převzít. Byl ve střehu.

Brokátový přehoz se blížil. Tělo ukryté pod ním se jasně rýsovalo. Ruce natažené vpřed, jedna noha pokrčená, druhá natažená. Tělo leželo , zdá se, na zádech.

"Stůj, Samueli!" velel cizí hlas.

"Pokračuj, Zhoro," poroučel Abakus.

"Nevydržím to dlouho."

"Stůj!"

"Vpřed!"

Rozkazy se křížily. Zde byl Abakus a někde v dateánu on, neznámý.

Samuel vztáhnul ruku a strhl přehoz z těla.

Abakus se díval do obličeje mrtvé Moniky Fabianové.

"Pusť ho, Zhoro!" vykřikl.

"Ale..."

"Hned!"

Přesvědčil se, že se nemýlil. Monika Fabianová byla mrvá a podle toho, jak vypadala, ke smrti muselo dojít ne méně než před pěti, možná sedmi dny.

Zhora poslechla a přerušila vsítění s androidem Samuelem.

Jenže zlomek vteřiny před tím, než k tomu došlo, se někdo dotkl Abakusovy tváře, jako by ho pohladil cíp hedvábného šátku.

Méně zkušený infonaut by si toho nevšiml.

Jenže Abakus věděl, co to znamená.

Zhora se pustila pozdě a ta krátká chvilka stačila, aby neznámý překročil propast dateánu a Abakuse našel.