Aston občas přednáší o tom či o onom. Napřednášel toho spoustu, tady je zlomek toho, co za ta léta posluchači vyslechli. Někteří včas odešli, vy to můžete také udělat, ještě je čas.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Sci-fi a Karel Čapek

Na odkaz Karla Čapka se odvolává komunita české sci-fi od dob svého „národního obrození“, tedy od vzniku fantazijní subkultury na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Česká fantastická literatura samozřejmě existovala už před tím, avšak teprve od zmíněné doby začala sama sebe vnímat v širších kontextech. Už tu nebyli jednotliví tvůrci jako dříve, nýbrž vznikla komunita organizovaná v klubech, začaly vycházet nejdříve samizdatová, po převratu v roce 1989 běžně dostupná periodika, začaly se psát teoretické práce na to téma a fenomen Karla Čapka se stal jedním z ústředních témat.

Ústřední teoretická otázka zní takto: lze Karla Čapka vnímat jako autora science fiction, anebo byl integrální součástí literárního mainstreamu? Významná část jeho literárních prací, ať to jsou romány Továrna na Absolutno nebo Krakatit, a jeho divadelní hry, především R.U.R. A Bílá nemoc, Věc Makropulos v jistém smyslu i Ze života hmyzu a rozhodně Adam stvořitel (ve spolupráci s Josefem Čapkem) nesou všechny znaky žánru. Z čistě rigorózního hlediska však k náležitosti k žánru patří i vůle patřit do žánru, tedy tato sounáležitost s komunitou. Zde by se Čapek asi hodně bránil, kdyby ho někdo měl řadit do jedné škatulky třebas ke Karlovi Hrubému nebo J. M. Troskovi. Ovšem už příbuznost s Janem Weissem, autorem Domu o tisíci patrech, není bagatelizovatelná. Přesto je asi mimo diskusi, že Čapek nepatří do žánrových autorů sci-fi, stejně jako tam jistě nepatří Franz Kafka, třebaže napsal Proměnu, Aldous Huxley s jeho Koncem civilizace nebo George Orwell, autor Zvířecí farmy a 1984. Právě tak bychom asi těžko řadili Roye Lichtensteina do comicsu. Tvůrci tohoto řádu používali motiviky sci-fi ke své tvorbě, která mířila daleko za obzory žánrově vymezené.

Otázku ale lze prozkoumat jinak: existuje vliv Karla Čapka na českou sci-fi? Zde je odpověď pozitivní. Konec konců, Vladimír Páral napsal svoji Válku s mnohozvířetem jako otevřený pendant k Čapkově Válce s mloky. Na Čapka se výslovně odvolával jak Josef Nesvadba, tak i Jaroslav Veis. Zejména osmdesátá léta, která byla režimně nepřátelská k žánrově čisté sci-fi, pootevírala dveře ambiciózním fantazijním projektům, takže tvůrci jako je Zdeněk Volný, Alexander Kramer (tehdy publikující pod jménem Jaroslava Veise) či Karel Blažek jasně šli čapkovskou cestou.

Nezapomeňme také, že Karel Čapek výrazně figuruje v Panteonu světové sci-fi, protože jím použité slovo „robot“ se stalo mezinárodním označením pro androidní stroj a používá se jak v technické praxi (v češtině vždy v neživotném tvaru, čili plurál zní „ty roboty“), tak ve sci-fi, zde v životném tvaru „ti roboti“.

Tato krátká úvaha si neklade za cíl uzavřít debatu o Čapkovi – tu uzavřít nelze, vždy se najdou nové a nové pohledy. Podotknu jen, že ti, kdo v umění razí opravdu nové cesty, nejsou žánrově zařaditelní, protože zařaditelnost a novost jsou protimluvy. Zařaditelnost předpokládá strukturu obsahující kritéria a něco takového neexistovalo v meziválečném období ani u nás, ani jinde v Evropě – každá národní kultura měla své tvůrce, kteří na různé úrovni umělecké kvality pracovali s fantasijním materiálem. Moderní sci-fi (včetně zkratky sci-fi) vznikla na přelomu dvacátých a třicátých let ve Spojených státech a do Evropy se dostala až po válce, tedy dlouho po smrti Karla Čapka a bohužel i jeho neméně geniálního bratra, který v koncentráku zemřel nedlouho před koncem války. Asi by bylo rozumné tuto debatu odložit do regálu s debatní veteší, kam patří debaty plané, akademické. Fantastické motivy se dodnes používají a rozvíjejí a v době postmoderní různorodosti jich používají i autoři jednoznačně náležející mainstreamu. A není pochyb, že k rozvinutí a zvelebení těchto motivů přispěl i Karel Čapek.
(7.3.2008)