Kapitola čtvrtá: Šance pro obranu Země před útokem z vesmíru
Ó božská skrytosti -
jíž se stáváme neviditelnými!
Ó božská záludnosti -
jíž se stáváme neslyšitelnými
Mistr Sun: Kniha o prázdném a plném

Je načase uzavřít dlouhé uvažování o katastrofických variantách kontaktu s mimozemšťany tím, co je nejdůležitější - je načase prozkoumat roli, jakou může hrát naše pozemská civilizace v eventuálním galaktickém, inter-rasovém konfliktu.
Pro pořádek připomenu výchozí tezi. Pokusil jsem se v předchozích třech kapitolách prokázat, že konflikt hvězdných civilizací - tedy společenstev inteligentních bytostí obývající různé hvězdné soustavy - je nevyhnutelný, jakmile dojde ke kontaktu. Upozornil jsem, že z tohoto hlediska jsou nesmírně riskantní všechny naše primitivní pokusy o navázání kontaktu - ať už formou symbolických poselství na palubě kosmických těles, anebo formou odposlouchávání a dešifrování modulací z vesmíru. Naštěstí, opakuji naštěstí, nevedly tyto pokusy k ničemu, zatím. Naštěstí proto, že jde o tahání lva za ocas či dráždění draka, navíc o dráždění draka za situace, kdy netušíme, kolik zubatých hlav ten drak má a kam daleko dostřelí jeho ohnivý dech.
V předchozích třech kapitolách jsem se držel značného stupně abstrakce. Bránil jsem se vnést do úvah nevyhnutelně citově zbarvené sympatie pro lidskou rasu. Uvažoval jsem tedy o civilizacích A a B, eventuálně jsem posuzoval jejich civilizační stupně, aniž bych rozebíral, o jaké rasy jde. Dnes se naopak pokusím mluvit zcela konkrétně o naší, tedy pozemské situaci a chtěl bych uvažovat o šancích lidské rasy v mezihvězdném konfliktu.
Vstoupili jsme do kosmického věku a je velmi pravděpodobné, že v nadcházejícím století budeme rozšiřovat sféru působnosti. Lze předpokládat, že do konce století vybudujeme stálé obydlené základny na Měsíci a na Marsu a možná i na některých měsících Jupiteru, zde je nejlákavější Ganymedes. Vzniknou i zcela umělé světy, stálé základny na vysokých oběžných drahách kolem Slunce a blízkých planet, jako jádro takových základen asi budou využity i planetky a snad i komety.
Ke kvalitativnímu skoku by ovšem došlo v okamžiku, kdy by byl objeven princip mezihvězdného transportu - zde zdůrazňuji své přesvědčení, že na bázi fyziky jak ji známe dnes pokládám mezihvězdné cestování za nereálnou fantazii.
Z tohoto stručného výčtu lze odvodit, že se naše úvahy budou týkat tří vývojových stádií naší civilizace:
1) ranný kosmický věk
2) pokročilý kosmický věk
3) hvězdná civilizace
V ranném kosmickém věku jsme a zaměřme nejdřív tedy prakticky na tu dobu, v níž žijeme. Jaké jsou naše obranné vyhlídky, pokud útok z vesmíru nastane?
Pro pořádek je třeba vzít v úvahu i tu eventualitu, že naše Země byla nebo je navštívena bytostmi z jiných hvězd, že vetřelci jsou mezi námi. Na tomto předpokladu stavějí svoji víru vyznavači legendy o UFO a je to i faktický obsah mnoha dílů seriálu Akta X. Předpokládá to neviditelnou či málo viditelnou a vnímanou infiltraci bytostí,které se obdivuhodně dokáží přizpůsobit, takže splývají s davem. Z tohoto konceptu lze odvodit mnoho působivých dobrodružných příběhů, avšak věrohodnost a fakticitu pokládám prakticky za nulovou.
Příběhy tohoto typu začínají vždy v době, kdy návštěvník z vesmíru je už plně adaptovaný, kdy na sebe vzal mimikry, kdy vypadá stejně a mluví stejně a uvažuje skoro stejně jako člověk v jeho konkrétním civilizačním prostředí. Takovému stavu by logicky musela předcházet fáze intenzivního sběru informací, jakéhosi učení, zkoušek a omylů. Zastánci UFO jistě namítnou, že ony slavné únosy Pozemšťanů na palubu létajících talířů byly bezpochyby motivovány právě takovou snahou naučit se toho o lidské rase co nejvíc. Buď jak buď, žádný takový případ nebyl spolehlivě a nad jakoukoli pochybu zaznamenán a prokázán.
Ještě fantastičtější je koncept zvaný anglickým sloganem "we are property", jsme jen vlastnictví. Vysvětlím na podobenství: blechy vystupující v bleším cirkusu nemají ponětí o existenci cirkusu a jeho principála, už vůbec nic netuší o jarmarku na němž principál vystupuje a tím méně vědí o daňových potížích pana principála. Mezi světem blech a světem jejich majitele je nepřekročitelná inteligenční propast. Zváženo analogicky, lze spekulovat o jakémsi principálu manažujícím bleší cirkus naší planety. Jeho kapacity jsou o tolik větší než naše rozumové schopnosti, že se o jeho existenci nedozvíme a vystupujeme na jeho jevišti, aniž bychom o tom věděli.
Opakuji, že takovéto úvahy pokládám za čirou smyšlenku, snad pro někoho i zábavnou. Přikláním se k jinému konceptu: pokud ke kontaktu dojde a vzájemná nedůvěra přeroste do agrese, akty nepřátelství budou otevřené a nebudou se projevovat jakýmisi zákulisními machinacemi typu "we are property".
Scénář I.
Konflikt za podmínek raného kosmického věku
Předpokládejme tedy, že dojde ke konfliktu dnes, zítra, za rok - prostě v kontextu naší více méně současné civilizační úrovně.
Jde o nám již známou modelovou situaci: Země a její obyvatelé, tedy lidé, jsou v pozici méně rozvinuté civilizace, kdežto příchozí, tedy říkejme jim Vetřelci, nezbytně patří k civilizaci hvězdné.
To, že oni našli nás, že se přenesly přes hvězdnou propast, je důkaz jejich technické převahy.
Jaké jsou jejich cíle?
Scénář I/a.
Převzetí se vším všudy
Pokud by stáli o převzetí planety a následnou kolonizaci v tom smyslu, že by zde chtěli umístit vlastní systém života, pravděpodobně by přikročili k zevrubné desinfekci celé planety. Když vy se nastěhujete do nového bytu, taky tam vymalujete a vydrátkujete parkety. Soužití dvou globálních ekosystémů je nemožné a proto je desinfekce nutná. Tato desinfekce by znamenala vybití všech živočišných druhů, mikroorganismy počítaje až po nejvyšší inteligentní druhy, jako jsou delfíni. Jen na planetu čistě desinfikovanou lze nasadit biokomplex, který se bude nadále rozvíjet bez obav před nežádoucími kolizemi.
Možnost obrany proti takto brutální akci je minimální, ovšem ne zcela vyloučená. Hodně záleží, kdy k napadení podle scénáře I/a dojde. Pokud nastane dejme tomu dnes, nevidím šance prakticky žádné. Zkáza by nastala zčista jasna a zasáhla by plošně vše živé na této planetě. Jako nástroj by asi byly použity zbraně energetické, pronikavá radiace anebo nám neznámé formy energií. Lze si představit i úder kombinovaný.
Jeho cílem by bylo především zničení všeho živého na Zemi. Zároveň by Vetřelci mohli přikročit k modifikaci životních podmínek. Naše planeta by jim mohla vyhovovat velikostí, tedy gravitací, i energetickým hospodářstvím, tedy vzdáleností od mateřské dráhy, sklonem planetární osy a takřka kruhovou oběžnou dráhou. Nemuselo by jim vyhovovat složení atmosféry, třeba by považovali za nežádoucí, že dvě třetiny planetárního povrchu jsou kryty vodou. Kdyby tedy vyměnili - dám příklad - pro ně jedovatou kyslíko-dusíkatou atmosféru za lahodný čpavek, zabili by dvě mouchy jednou ranou, vyhubili by zdejší život a připravili by si příhodné životní prostředí.
Opakuji, takový útok může začít kdykoli, třeba za minutu, třeba právě v tuto chvíli začíná. Sance na bezprostřední obranu jsou nulové.
Takový útok si můžeme představit jako nálet na Hirošimu, ovšem v celoplanetárním měřítku. Navíc i moment překvapení by byl větší - japonská Hirošima bylo město v zemi, která byla ve válečném stavu, existovala tu služba protivzdušné obrany, ta dokonce zaregistrovala přilétající létající pevnost, ovšem nedokázala stupeň hrozby správně vyhodnotit, takže ani nebyl vyhlášen poplach. Všimněme si však, že takto drtivý úder zasadila mocnost, která technicky nebyla řádově výše nad úrovní mocnosti napadené - technologický náskok byl v podstatě nepatrný, útok byl umožněn vlastně jen vyšším průmyslovým potenciálem.
Vyhlazovací útok ze strany hvězdné mocnosti vůči naší Zemi by byl veden mocností o mnoho řádů převyšující naše vědecké i výrobní kapacity! Proto pokládám vcelku za komické představy, jak b takové invaze vypadaly, že by zde pobíhaly nějaké trojnožky a skříkaly kolem sebe plyny nebo svítily smrtícími baterkami. Ne. Úder, pokud k němu dojde, bude drtivý a definitivní.
Přesto vidím i v této truchlivé perspektivě jakousi naději.
Vetřelci vydesinfikují Zemi důkladně, než na ni nasadí vlastní bio-komplex. Žádná desinfekce však není absolutní. Lze předpokládat, že i po této velké čistce nějaké životní formy zůstanou. Dokonce snad i lidé - dejme tomu havíři v hlubokých dolech, posádky ponorek, služby ve velitelských komplexech, jako je NORAD v Colorado Springs. Bude záležet na odhodlání a důmyslu těchto lidí, zda k sobě najdou cestu, zda objeví způsoby jak přežít a zda se jim podaří založit jádro které by časem vedlo k úspěšné vzpouře a následnému osvobození Země. Obávám se však, že sněhová koule v pekle má větší naději, tím spíš, kdyby zároveň s vyhubením našich životních forem došlo i k úpravě životních podmínek. Ve čpavkové atmosféře se těžko organizuje guerilla. Určitou naději poskytuje Wellsův román Válka světů. Lidstvo, či spíš jeho zbytky, by mohly najít nečekané spojence - v citovaném případě v mikroorganismech, které fakticky mají největší šanci přežít sebe více důkladnou desinfekci. Tím spíš, že po desinfekčním úderu by nastala fáze osidlování: ta by se jistě děla postupně a na vydesinfikované planetě by přežilé životní formy měly možnost rychle obsadit aspoň některé z uvolněných životních nik. Jakmile by se na nich zahnízdily, Vetřelci by se jich těžko zbavovali. Plošný celoplanetární úder by totiž už nemohli zopakovat - zasáhli by sami sebe a vlastní životní druhy.
V neprospěch Vetřelců mohou působit i jiné vlivy, lze spekulovat i o jejich vzájemné vyhlazovací válce, kdyby se o kořist porvaly dvě soupeřící skupiny a zasáhly by si tak účinné rány, že by z nich profitoval ten třetí vzadu, tedy - zbytek přežívajícího lidstva.
Tak by to vypadalo, kdyby Vetřelci zasáhli dejme tomu teď.
Co když ale přijdou, dejme tomu, ta dvacet, za třicet let, tedy v době, kdy budeme sice technicky pokročilejší oproti dnešnímu stavu, avšak ještě zdaleka nebudeme ve fázi pokročilého kosmického věku?
Naděje na přežití aspoň některých živočišných druhů je založena na předpokladu, že lidstvo pochopí tuto hrozbu a připraví se na ni.
S touto přípravou je nutno začít hned.
Především je nutno okamžitě přestat s tím, čemu říkám tahání lva za ocas, s vysíláním zpráv o naší existenci, ať ve formě kosmických sond, nebo mnohem nebezpečnějších elektromagnetických vln. Je třeba zahájit program elektromagnetického zatemnění - do okolního vesmíru nesmíme zářit, jako to děláme doposud. Komunikace se musí napříště dít kabely,pokud možno optickými, a radiofonie musí snižovat výkony na minimální hladiny.
Co nejdříve je třeba budovat systémy včasné výstrahy. O této věci se už seriózně mluví, protože se ukazuje, že možnost srážky Země s velikým asteroidem není pouhý motiv literatury sci-fi. Připouštím, že pro výstrahu před invazí Vetřelců bude asi výstražný systém zaměřený na detekci hmotných objektů málo účinný. Invaze se jistě nebude dít na principu mechanického postrku, invazní flotila , jak jsem přesvědčen, k nám v pravém slova smyslu nepřiletí, prostě se materializuje, přejde z režimu mezihvězdného letu na režim parkovací, jak o tom bylo hovořeno minule, a na varování nebude mnoho času - možná že nezbude žádný. Nicméně, bylo by nebezpečné systém včasné výstrahy zanedbat.
Pro aktivní obranu mnoho možností nevidím. V kosmu jsou pokusné zbraňové systémy - laserové energomety určené k ničení balistických raket a pravděpodobně i jiné systémy. Asi by bylo možno je upravit tak, aby mohly působit i proti protivníkovi přicházejícímu zvenčí. Nedělám si však velké iluze o efektivnosti takové obrany.
Hrozba ze strany Vetřelců ovládajících technologii mezihvězdného věku je tak drtivá, že jsme povinni uvažovat jinak, než v kategoriích běžné obrany. Tady už nejde o zachování naší svobody, dokonce ani ne našich holých životů. Tady jde o zachování druhu, ba pozemských životních forem, ty jsou v sázce.
Je proto třeba přemýšlet o mnoho tahů dopředu, aby bylo možno jednou konstatovat, že jsme prohráli bitvu, avšak ne úplně jsme prohráli válku.
Aby bylo možno vůbec uvažovat o zachování pozemských životních forem, je především nutno vybudovat důkladně ukryté genobanky. Takovou banku si lze představit jako novodobou Noemovu archu. Byly by to velmi komplexní stroje, schopné udržet genetický materiál v režimu přežití a v příhodnou chvíli ho aktivovat, tedy přivést k životu.
Čím více takových bank by se připravilo, tím lépe. Některé by byly komplexní a důmyslné, jiné docela primitivní. Je třeba počítat s podivuhodnou schopností života množit se - třeba přežije jen jediná Noemova archa velikosti konzervy - hovězího, přirozeně, a z ní povstane obnovený život na Zemi. Lze dokonce uvažovat o umístění některých takových aparátů na Měsíci, eventuálně na jiných kosmických tělesech. S obnovou života na Měsíci se sice dá těžko počítat, ovšem může se stát, že po čase Vetřelci ztratí ostražitost a ze všetečnosti a hlouposti přenesou genovou banku z Měsíce na Zemi.
Toto je, abych tak řekl, pasivní prostředek, jak zachovat naše životní formy a dát jim šanci i ve světe ovládnutém Vetřelci.
Vidím však i možnosti aktivní obrany.
Naši Zemi je třeba důkladně zaminovat. V podzemí se musí umístit doslova továrny na smrt a na těžko přístupná místa je třeba instalovat registrační zařízení, která budou monitorovat projevy životních forem Vetřelců. Podle zpráv těchto monitorovacích stanic je možno upravovat chod skrytých továren na smrt. Když jsem se před chvilkou zmiňoval o úpravě životních podmínek, a uvažoval jsem o likvidaci kyslíko- dusíkaté atmosféry a jejím nahrazení čpavkem, tyto skryté automaty mohou na takovou změnu reagovat a přizpůsobit ukryté nástroje zhouby. Platí o nich totéž, co o genových bankách: čím víc, tím líp. Země musí být zaminovaná jako osmatřicátá rovnoběžka v Koreji. Pro Vetřelcův pařát musí být tato půda horká. Teprve až bude panství Vetřelců činností našich předem připravených továren na smrt ochromeno, nebo dokonce zlomeno, Noemovy archy - a čím více jich bude, tím lépe, začnou s procesem obnovy.
Toto pokládám za velmi racionální řešení a v tom je jeho slabina. Racionálně jedná jedinec, a čím větší je skupina, tím iracionálněji se chová. Velké skupiny, tedy státy, se chovají jako šílenci a lidstvo jako celek má inteligenční kvocient totálního idiota. Výstavba Noemových arch a podzemních továren na smrt naopak předpokládá, že lidstvo projeví značnou míru prozíravosti. Vzhledem k tomu, že lidstvo se prozíravě nechovalo až kam dozadu dohlédne oko historikovo, není důvod si myslet, že se k prozíravosti přikloní v přítomnosti nebo budoucnosti. Noemovy archy a továrny na smrt nebude, myslím, stavět, protože to nebude pokládat na nutné, navíc efektivita těchto složitých a navíc prakticky neprověřených agregátů je sporná. Továrny na smrt by krom toho všeho byly i snadno zneužitelné.
Pro scénář I/a , což je útok hned nebo v blízké budoucnosti mohu proto nabídnout jen varianty pochybné a jsem nucen konstatovat, že naše vyhlídky jsou prachšpatné.
Scénář I/b.
Kolonizace
Jiná by nastala situace, kdyby Vetřelci z nějakých důvodů stáli o to, aby pozemský život včetně lidstva zůstal zachován. Tato varianta byla také mnohokrát zpracována v literatuře i filmu science fiction. Hodně záleží na motivech, s jakými Vetřelci na Zemi přicházejí. Zde se dotýkáme problematiky, která mě velmi poutá - proč je vůbec třeba létat do hlubokého kosmu, proč je žádoucí podnikat mezihvězdné lety?
Televizní seriál "V" nabídl primitivní motiv: Vetřelci , zde Návštěvníci, odčerpávají ze Země vodu a kromě toho pojídají lidské maso. Věrohodněji působí ty fabule, ve kterých je využívána lidská práce. Zajímavé - zpravidla je lidí používáno jako otroků v dolech, spíš s krumpáči v rukou. Těžba nerostů, to je další často používaný motiv, skoro stejně nevěrohodný, jako čerpání vody.
Naprosto nevylučuji, že by se Vetřelci pokusili lidstvo zotročit a využít. Jako potrava anebo zdroj fyzické síly by však lidstvo asi nestálo za tak nákladný a namáhavý podnik, jako je mezihvězdná cesta.
Spíš se přikláním ke koncepci "specializace inteligentních bytostí". Inteligence, to je cosi, o čem víme pramálo a je pravděpodobné, že jejího skutečného potencionálu využíváme nedostatečně. Z tohoto pohledu jsme jako výkonné stroje, které pracují na volnoběh s pramalým efektem.
Vyspělá, tedy hvězdná civilizace pokročila daleko za naše horizonty ve všech oborech zkoumání a proto ví i mnohem víc o podstatě toho, čemu říkáme inteligence. Dovede toho lépe využít a ví, že každá rasa v Galaxii disponuje jinou odrůdou inteligence, využitelnou k jiným účelům.
Toto mi připadá jako velmi pravděpodobný motiv. Vetřelci přicházejí, aby se zmocnili kapacity našich mozků a donutili je dělat to, o jejich vlastní inteligence neumí.
Pravděpodobně nebudou potřebovat všechny mozky a provedou vpravdě mengelovskou selekci na mnohem širší základně. Opět začnou dýmat komíny kremačních pecí vyhlazovacích táborů a holocaust se stane na jistou dobu základním režimem života lidí na Zemi.
Je to děsivá představa, ovšem šance na rezistenci jsou mnohem větší ve scénáři I/b, než v předešlém scénáři //a. Vetřelci budou potřebovat spolupracovníky, tedy doslova kolaboranty. Ti se postarají o vyhlazení spoluobčanů i o vyhledání těch lidí, kteří poslouží potřebám Vetřelců nejlépe. Lze si představit klasické schema statečnosti a zrady, jakým je poznamenán každý odboj. Přirozeně že nejvíce aktivity je na čáře dotyku s nepřítelem a jak je tomu vždy, nejvíce hrdinů se najde mezi padouchy.
Hodně bude záležet na to, kdy děje podle scénáře I/b nastanou.
Čas pracuje pro nás. Každým dnem toho víme více o světě kolem nás i uvnitř nás a každá vědomost může budoucím bojovníkům odboje posloužit. Tragickým rozuzlením situace podle scénáře I/b by mohlo být vyvraždění - ne Vetřelců, nýbrž oněch vyvolených spoluobčanů, lidí nadaných přesně tím speciálním druhem inteligence, jaký Vetřelci potřebují. Mohou to být telepati, proroci, snílkové, vizionáři, mongoloidi, programátoři - ti se stanou cílem nenávisti obyvatelstva určeného jako palivo v kremačních pecích a tím snadněji se bojovníkům odboje budou dělat na tyto lidi atentáty. Vybitím vyvolených ztratí okupace smysl a Země zbavená svých hvězdných géniů bude bezcenná a další udržování okupační posádky se pak jeví jako bůhdarmé mrhání prostředky i silami.
Scénář II.
Pokročilý kosmický věk
To co jsem popisoval v souboru scénářů I. v zásadě platí i pro soubor II. Je zde ovšem jeden základní rozdíl.
Připomenu jeden z důležitých závěrů úvahy Strategie a taktika mezihvězdných válek. Hovořili jsme o režimu mezihvězdného letu a režimu parkovacím, kdy mezihvězdný koráb či flotila korábů se dostane do cílové oblasti a její rychlost - pokud má smysl mluvit o "rychlosti" v režimu mezihvězdného letu či spíš přesunu - klesne do snesitelné relace vůči pohybu přirozených i umělých kosmických těles. Akty konfliktu jsou pravděpodobnější v režimu parkovacím než v režimu mezihvězdného letu.
Jakmile invazní loď či flotila Vetřelců pronikne do prostoru naší Sluneční soustavy, bude operovat v parkovacím režimu. Její technika je na podstatně vyšší úrovni, než je naše. Ovšem tou měrou, jakou se bude rozšiřovat operační prostor lidstva ve Sluneční soustavě, poroste jeho obranná schopnost.
Vycházím z jednoduchých předpokladů.
Pokud Vetřelci budou disponovat loďmi, tedy pokud se jejich přesun mezihvězdným prostorem nebude realizovat technickými prostředky pro nás teď nepředstavitelnými, nějakým mimoprostorovým přenosem, beamováním, teleportací, teleprojekcí, pokud budou potřebovat doslova hmotnou techniku k udržení mikroklimatu nezbytného pro život, budou v kosmickém prostoru prakticky stejně zranitelní jako my.
Kosmická loď přece není v zásadě nic jiného, než schránka pro udržení mikroklimatu plus pohon.
Vetřelci budou mít mnohem lepší lodě než my, budou především disponovat podstatně lepšími pohonnými jednotkami. Tato výhoda však ztrácí smysl v parkovacím režimu. Lze předpokládat, že budou mít lepší zbraně a lepší detekční zařízení. Stručně řečeno, uvidí nás dříve než my je a zasahovat budou přesněji. První fáze střetu bude tudíž pro Lidstvo zřejmě drtivá. Každým manévrem, každým výstřelem budou Vetřelci podávat informace o svých kapacitách.
Naději nám dává analogie s pozemskými konflikty. I zde můžeme pozorovat veliké rozdíly v technické úrovni armád soupeřících států. Nicméně ukazuje se, že i nepoměrně hůře vyzbrojené sbory mohou protivníkovi zasadit citelné údery. Zuulové porazili Angličany, Indiáni vyhladili pluk generála Custera u Little Big Hornu, v době nedávné irácká armáda přežila úder Spojených států a jejich spojenců. Navíc, z hlediska strategického budou mít Vetřelci proti nám jednu obrovskou nevýhodu - totální cizota prostředí a obrovské komunikační a zásobovací problémy, pokud jde o kontakt s jejich metropolí. Až s nimi budeme bojovat, my budeme doma a budeme si moci dovolit prohrát tucty bitev. Vetřelci, jakmile prohrají jednu bitvu, hrozí jim ztráta celé války.
Dá se předpokládat, že Vetřelci nepřijdou nepřipraveni.
Každý vojevůdce hledí získat maximum informací o protivníkovi, nejinak si budou počínat Vetřelci. Dozvěděli se o naší existenci - nálezem sondy pozemského původu, na kterou pošetilci připevnili kovovou destičku s podrobným popisem, kde v Galaxii lze původce nalézt? Asi ne, tyto sondy nemají šanci dostat se daleko za hranice Sluneční soustavy v epoše, kdy bude mít smysl o nějakém Lidstvu ještě mluvit. Spíš zaslechnou naše rádiové vysílání, už sto let prozrazujeme svoji lokaci. Vyšlou vlastní monitorovací sondy dřív, než nasadí hlavní síly? Dá se předpokládat, každý rozumný vojevůdce by to udělal.
Proto je důležitá expanze do blízkého vesmíru a jeho osvojení. Bude provázena důkladným monitorováním okolního prostoru a tím i poroste šance, že eventuální výzvědná sonda bude objevena. A jakmile k tomu dojde, půjde fakticky o kontakt, se všemi důsledky, jak jsem rozebral a dovodil v druhé kapitole. Objevení takové sondy bude slaveno jako "největší událost lidských dějin" a výkřiky "nejsme sami". Já budu mezi těmi, kdo jako Lakoón varoval Trojany, aby nevěřili Danajským, i když přinášejí dary. Doufám, že bude mezi námi ještě dost racionálně uvažujících mozků, které pochopí, že tato sonda je výzva k pohotovosti nejvyššího stupně, k akceleraci zbrojení, k urychlené výstavbě hluboko pod povrch planet a planetek uložených bází a hlavně - k maximálnímu rozptýlení ozbrojených sil lidstva. Malé autonomní jednotky, vybavené palebnými prostředky protiraketové obrany, to je naděje, že v konfliktu s Vetřelci obstojíme. Musí nás být jako Attilových vojáků s luky na chlupatých konících, musíme se zakopat všude, kde to jen půjde, v lunárních kráterech i potulných hroudách ledu, jež nazýváme komety. Protivník musí žít v pochybnosti. Ať jeho palebná síla bude sebevětší, nemůže anihilovat každý asteroid, a právě z toho kusu skály, která se bez povšimnutí dostane do blízkosti jeho lodě, může na něho mířit ústí raketometu v rukách odhodlaného jedince.
V tomto smyslu jsem optimističtější, než při probírání varianty I./a. Expanze do vesmíru byla od prvopočátku v rukou vojáků, samozřejmě v Rusku a ovšem i v Americe, třebaže je NASA tak zvaně civilní organizace. Spojené státy mají už dnes svoje kosmické vojsko jako složku ozbrojených sil, formálně rovnocennou pozemní armádě, letectvu a námořnictvu. Jakmile vstoupíme do fáze pokročilého kosmického věku, vojáci jistě nebudou stát stranou.
Tyto myšlenky, které zde rozvíjím na sklonku století na scifistickém Draconu se budou postupně realizovat. Vojensko-průmyslový komplex využil v minulosti mnohem pošetilejších úvah, aby mohl realizovat zbrojní projekty, s využitím astronomických sum peněz s nulovými výsledky - vzpomeňme jen Maginotovu linii ve Francii a pevnostní systém u nás - a ejhle, i dnes se vyskytli kuliferdové, kteří byli ochotni utrácet peníze daňových poplatníků za obnovu palebné tvrze Hanička! Lidé tohoto typu, ti že by si nechali ujít příležitost házet peníze poplatníků lopatou do hrobu tak bezedného, jako je vesmír? Směšná představa.
Na sklonku příštího století vidím vojenské základny veliké jejichž sláva hvězd se dotýká. Jsou všude, rozeseté po lunárním a marsovském povrchu, jsou uvnitř dutých asteroidů, jsou na Ganymedu, jsou pod ledem Europy. Některé mají lidskou posádku, jiné jsou automatické. Některé jsou živé, jiné jsou zakonzervované a neprojevují žádnou činnost.
Tím lépe, pokud lidstvo zůstane rozhádané, jako doposud vždycky bylo! Kdyby totiž měl zavládnout globální mír, mohlo by se stát, že lidstvo upadne do sádelnaté tuposti, ukolébáno falešnou vizí bezpečí. Myslím si však, že právě toto nebezpečí skutečně nehrozí.
Expanze do blízkého vesmíru v epoše pokročilého kosmického věku může trvat prakticky do nekonečna.
Pokud jde o naše strategické úvahy, domnívám se, že čím dokonaleji budou lidé zvládat techniku kosmického transportu, tím intenzivněji budou vesmír vnímat, tím pozorněji ho budou sledovat a tím si budou klást otázku, zda jim z té zářící prázdnoty skutečně něco nehrozí.
To, o čem jsem hovořil na začátku, tedy genové banky typu Archa Noemova a nastražené miny, se může budovat i v době scénáře I./b, tedy v epoše pokročilého kosmického věku. Noemovy archy se budou miniaturizovat, je možno je vyrábět doslova sériově v obrovských kvantech, a z preventivních důvodů je lze expandovat či exportovat do širokého vesmíru za předpokladu, že nebude možno určit původ. Jen uvnitř genového kódu těch spících zárodků je možno zanést kód, nám dnes nepochopitelné cosi, co se probudí v okamžiku nebezpečí a řekne - konej! tvůj rod je ohrožen!
Scénář III.
Nezbývá než se zabývat skutečně mezihvězdným konfliktem. Lidstvo, které projde fázemi raného kosmického věku přejde do fáze pokročilého kosmického věku.
Co dále?
Podle tezí filosofie frenezie existuje to, co existovati může a čemu není vnějšími silami v existenci bráněno. Do těchto vnějších sil nepočítám jen síly aktivní, jako jsou omezující vlivy prostředí, ale i síly pasivní, přičemž nevědomost je jedna z nejmocnějších sil, jaká ovládá, ba předurčuje naše životy.
Nuže, když uvažujeme ho hvězdných válkách, je načase, teď na závěr poslední kapitoly této práce, položit si fundamentální otázky.
Je mezihvězdný transport možný?
Jistě, tuto otázku bylo dlužno si položit na začátku a ne na konci. Ale přece, je mezihvězdný transport možný? Naše dosavadní úvahy mají aspoň nějaký reálný smysl jen za předpokladu, že ano. Pokud možný není, snad to bylo aspoň zábavné cvičení obrazotvornosti.
Předpokládejme však, že mezihvězdný transport možný je, čímž jsme dosavadní úvahy jaksi legitimizovali.
Jsme však povinni položit doplňující otázku:
Pokud mezihvězdný transport zásadně možný je, objeví lidská věda jeho tajemství a dokáže lidská technika vyrobit takové zařízení, jež mezihvězdný transport umožní?
Navykli jsme si chápat vývoj lidského vědění lineárně. Jsme v zajetí školních nástěnných obrazů, ty nás i v dospělosti obklopují jako stěny žaláře: samé lineární vzestupné grafy. Od prvoka přes žížalu k člověku v trenýrkách. Od pěstního klínu, ohně k mobilnímu telefonu. A předpokládáme, že někde za okrajem obrazu graf pokračuje - projekcí v budoucnosti. Vědění se bude rozšiřovat, jedna zapovězená komnata za druhou se bude otevírat.
Ale, bohužel, toto pojetí světa a naší vnímací role v něm je zcela pošetilé.
Naše rozumové schopnosti jsou nějak vymezený a určené. Jsme vybaveni jakýmisi kapacitami a jinými nikoli. Je pro nás těžké představit si jiné systémy uvažování, znamená to překročení stínu. Naznačím tedy alespoň představu toho, co mám na mysli: nejobecněji vzato, naše myšlení je kauzální. Příčina má důsledky, jedno s druhým je spojeno v řetězci. Formálně je tento způsob uvažování nejlépe vyjádřen v matematice a vědách z ní odvozených a na ní postavených. S kauzalitou je spojeno naše pojetí času: příčina má následky v časovém sledu, následek - z našeho pohledu - nemůže příčinu předcházet, vždy ji jen následuje. Je toto realita nebo důsledek ústrojenství naší mysli? A vidíte, zase říkám "důsledek". Nedovedu uvažovat jinak.
Zkušenost nás však učí, že do zámku určitých dveří klíč zvaný matematika ne a ne pasovat. Nedaří se nám odemknout ani předsíň tajemství života a o fungování inteligence máme jen mlhavé představy.
Pokud jde o záležitosti takříkajíc kosmické, tam jsme si více pevní v kramflecích, tam matematické uvažování až dosud spolehlivě fungovalo. Co ale když i toto je pouhá iluze, což jestli exaktní věda na matematice postavená nám umožňuje číst jen jednu stránku v tlusté knize, která má stránek... kolik? Třeba i tato otázka je nesmyslná, protože předpokládá vymezený počet, čili pojem matematický.
Tím se dostávám k principu své otázky, již chci na závěr formulovat.
Co když mezihvězdný transport principiálně možný je, avšak my lidé, s naším vnitřním ustrojením, s naším kauzálním způsobem myšlení nejsme schopni princip mezihvězdného transportu pochopit a zařízení realizovat. Takže onou hlavní vnější silou jež nám osudově brání rozvinout potencionalitu mezihvězdného transportu je konstrukce naší psychiky.
Netvrdí, že to tak skutečně je. Nemohu dokázat, že nejsme slepci a tudíž neschopní malovat obrazy. Tvrdím, že je to možné, tvrdím, že to nemůžeme vyloučit.
Ovšem, oproti tomu, lze si představit, že na jiné planetě a ve sféře jiné hvězdy se vyvinula myslící bytost uvažující jinak a pro ni je mezihvězdný pohon čímsi směšně snadno pochopitelným. Třeba tyto myslící bytosti neuvažují kauzálně, neznají matematiku a smály by se naší představě času s kategoriemi jako je minulost, současnost a budoucnost. Jsou jinak ustrojeny a toto ústrojenství jim umožňuje pohybovat se v mezihvězdném prostoru.
Je tedy několik možností i za předpokladu, že mezihvězdný transport je realizovatelný a z toho se odvíjí několik nástinů scénářů:.
III/a.
Lidstvo není principiálně schopno tajemství mezihvězdného transportu odhalit a transport realizovat, avšak jiné civilizace ano.
Potom dojde dříve či později k tomu, že jiná civilizace, z našeho pohledu Vetřelci, naši planetární soustavu navštíví. Podle scénářů rozebíraných v předešlých kapitolách dojde ke kontaktu a následnému konfliktu. V této IV. kapitole jsme si ukázali, že naše šance nejsou velké, avšak nejsou zcela nulové a s rozvojem našich technických schopností ve fázi pokročilé kosmické civilizace budeme schopni efektivní obrany guerillového typu za cenu strašlivých ztrát s jakousi nadějí na úspěch.
Je však třeba si uvědomit obecný důsledek scénáře III/a pro galaktické společenství.
Jestliže je to tak, že lidstvo není schopno dosáhnout jistého stupně technické vyspělosti, kdežto jiné rasy ani, pak lze obecně konstatovat, že podobně postižených ras bude víc než jen jedna, tedy ta naše. Že myslící bytosti v galaktickém měřítku se liší na ne-hvězdné a hvězdné, přičemž ne-hvězdnost je fatální nevýhodou a ne-hvězdné civilizace jsou přinejmenším ohroženy, pokud absolutně nejsou předurčeny k vyhubení či zotročení. Tím bychom dospěli k pojetí galaktického výběru druhů, kdy bytosti hvězdně disponované jsou fakticky lépe adaptovány k životu v mezihvězdném prostoru a tudíž dříve či později svoji nadvládu prosadí. Stane se v galaktickém prostoru vlastně totéž, co se stalo na Zemi, kdy člověk, dokonce jen jedna odrůda širšího druhu homo sapiens, ovládl planetu a zotročil vše živé, co se mu připletlo pod nohy.
Toto obecné konstatování dává smysl všem dosavadním scénářům konfliktu, které možné některé posluchače šokovaly svou necitelnou účelovostí. Ukazuje se, že jde o elementární životní projev, o expanzi v zájmu uchování rodu a o agresi jako prostředek expanze. Uzavírám, pokud platí III./a, jsme my, lidstvo, vážně handicapováni a v galaktickém společenství nemáme naději na trvalé či kvasi-trvalé přežívání.
III./b
Lidstvo je principiálně, tedy duchovně, schopno tajemství mezihvězdného transportu odhalit a transport realizovat, ovšem v důsledku vnitřních třenic, nejednotnosti, nenávistí ho nebude schopno realizovat včas, avšak jiné civilizace ano.
Je to samozřejmě jen varianta scénáře III/a. Posloužím historickou analogií: nacistické Německo bylo intelektuálně schopno vyvinout atomovou pumu, ovšem v důsledku politického uspořádání k realizaci nedošlo.
Důsledky, myslím tím ony obecné důsledky, jsou samozřejmě stejné jako ve scénáři III/a.
III./c
Lidstvo je schopno tajemství mezihvězdného transportu odhalit a transport realizovat včas, totiž dřív, než dojde ke kontaktu ze strany jiné hvězdné civilizace.
Toto je finální scénář našich úvah. Podstatná je ta podmínka včas, tedy před kontaktem. Existuje jedna velmi problematická možnost, že lidstvo bude ve fázi druhé, tedy ve fázi rozvinuté kosmické civilizace, dojde ke kontaktu s cizí hvězdnou civilizací, kontakt se však ještě nestačí rozvinout v plnou agresi (viz scénáře kapitoly druhé) a v této vypjaté chvíli se lidstvu podaří udělat skok v poznání, objeví princip hvězdného transportu, ovládne technologii a dokáže mobilizovat všechny síly tak, aby se Vetřelcům mohlo postavit jako plnohodnotný protivník. Pokládám však tuto variantu za velmi málo pravděpodobnou.
Důležité je, abychom se stali hvězdnou mocností včas, před kontaktem. Pak bude nutno, abychom v euforii nad objevem, že se nám otevřela hvězdná brána, nezapomněli na to co je to život, že život je zároveň smrt, že život je placen bojem za život, že naše pozemská civilizace vznikla ze soupeření a stále, i v dobách tak zvaného míru - což je jen etapa nerealizované a potencionální agrese - na soupeření stojí, a nejinak tomu bude v galaktických rozměrech. Bude třeba odložit iluzivní uvažování založené na zbožných přáních a pohlédnout drsné skutečnosti do tváře. Hvězdná brána nevede do ráje, vede do pekla strašnějšího, než jaké si dokážeme představit. V předchozích kapitolách jsem rozvinul mnoho scénářů a variant děsu. Hvězdná budoucnost jich vykouzlí stonásobně a každá z nich bude hrůznější než vše, co si dokázala vymyslet moje chabá fantazie.
Zcela na závěr mi přátelé dovolte, abych se s vámi rozloučil slovy velkého bojovníka, nejslavnějšího českého válečníka, totiž Josefa Švejka z Nuslí: Tuhle vojnu vyhrajeme ! Na Bělehrad! Bansai!