Kapitola třetí: Průběh mezihvězdného konfliktu

Vojsko zápasí o získání výhody
vojsko zápasí aby uniklo nebezpečí
Mistr Sun: Kniha o střetnutí vojsk




V předchozích dvou kapitolách úvahy o mezihvězdných válkách jsem se pokusil dovodit, proč považuji konflikt mezi dvěma rasami či hvězdnými civilizacemi za nevyhnutelný, a popsal jsem mechanismus tak zvaného prvního kontaktu. V této kapitole se chci zabývat mezihvězdnou válkou a jejím průběhem.
Podotýkám, že v této kapitole - stejně jako v obou předešlých - hovořím obecně o dvou, eventuálně více hvězdných civilizacích, což nemusí nevyhnutelně znamenat, že hovořím o lidstvu. Konec konců hvězdnou civilizací nejsme, nikde není zaručeno, že jí kdy budeme, a určité principy chápu jako obecně platné - a podle nich probíhají právě v tuto chvíli ukrutné války v hlubinách kosmu, ať chápeme pojem "chvíle" a pojem "hlubina" jakkoli.
Dále podotýkám, že se nadále pohybujeme na houpavé půdě spekulace. Hlavní potíž vidím v tom, že neznáme ani principy pohonu mezihvězdných lodí, ani zbraňové systémy, kterých bude - či v současnosti je - použito v mezihvězdných válkách. Jsou to potíže zásadní povahy. Zkusme se vžít do pozice bytosti, která zvažuje otázku, na jakých principech probíhají války na zemi, aniž by věděla, jakých zbraní je ve válkách použito. Strategie i taktika přímo souvisejí se zbraňovými systémy, jinak se bojovalo v dobách, kdy převažovaly chladné zbraně, jinak probíhaly války po zavedení střelných zbraní, jiné jsou války letecké a jinak by vypadala válka atomová. V současnosti se uvažuje o tak zvaných "nezabíjecích zbraních", non leathal weapons, a budou-li užity, zase to změní strategii i taktiku.
Musíme zvládnout ještě další, neméně vážnou potíž. Je třeba znát cíl válečného konfliktu. Jinak válka probíhá, pokud sporné strany postupují podle von Clausewitzovy zásady, že je třeba ovládnou území protivníka, a jiné jsou války, které mají za cíl pouze ochromit jeho mocenskou pozici.
Nicméně se domnívám, že i bez znalostí těchto výchozích faktů se můžeme dobrat k nějakým závěrům. Máme totiž jedno východisko: jde o konflikt, tedy cílené střetnutí vůlí a inteligencí. A každý konflikt na jakékoli úrovni nese shodné rysy. vždy jde o akci nebo sled akcí, zacílenou na omezení volnosti protivníka, v krajním případě až na nulu, to jest jeho záhubu. Třebaže je to velmi obecná platforma, domnívám se že je dostatečná k tomu, abychom se na její půdě mohli pokusit o určité závěry.
Vyjděme z režimu mezihvězdného kontaktu dohodnutého v předchozí kapitole.
Předpokládal jsem zvládnutí technologie fyzického pohybu v mezihvězdném prostoru, ať už prostor chápeme jakkoli. Tedy, předpokládal jsem existenci lodí, schopných transportovat živoucí bytosti a techniku do jiných hvězdných systémů. Fyzikální principy nás v této souvislosti nemusí zatím zajímat, nevíme, co bude tyto lodi pohánět a nevíme, jak bude chápán sám prostor - literatura science fiction zavedla jako pomocný pojem fyzikálně neurčitý mimoprostor jako prostředí, v němž se tyto lodě transportují z jednoho hvězdného systému do druhého. Z úvahy tedy vylučuji takové modely kontaktu, jako je kupříkladu telepatický přenos informací. Přirozeně lze uvažovat i o konfliktu na úrovni telepatického spojení, o střetu nehmotném, s důsledky neméně ničivými, než jaké přináší konflikt fyzický. Tímto okruhem se však zabývat nebudu a soustředím se na model možno říci klasický.
Velmi nám takové soustředění pomůže a zjistíme, že půda po níž se pohybujeme je méně houpavá, než se zprvu zdálo.

Mezihvězdná loď musí mít jednu základní vlastnost. Aby byla použitelná, musí být schopna funkce ve dvou základních režimech. Musí být především schopna pohybu v prostorovém režimu bytostí, které ji postavily. Konkrétně: loď musí být schopna za definovaných podmínek parkovat, aby bylo možno na ni nastoupit a naložit do jejích skladových prostor materiál, a samozřejmě i za definovaných podmínek zaparkovat a umožnit vykládku. Záměrně neříkám zastavit. V tomto režimu, říkejme mu režim parkovací, se loď pohybuje v souřadnicích klasické fyziky. Má všechny vlastnosti běžného fyzikálně definovatelného hmotného tělesa. V tomto režimu nese shodné rysy s kosmickými loděmi meziplanetárními, jak je známe už ze současné praxe, a dokonce i s klasickými letadly, eventuálně jinými dopravními prostředky. Druhý režim je režim mezihvězdného letu. Jeho fyzikální podstata není pro naše úvahy rozhodující, bude vycházet z fyziky budoucnosti, která dosud na lidstvo čeká v třinácté komnatě neznáma. Pravděpodobně půjde o pohyb nadsvětelnou rychlostí v prostoru definovaném jinak, než souřadnicemi materiálního světa, do něhož jsme se narodili.
Tímto konstatováním se dostáváme k prvnímu závěru.
Akty konfliktu, agrese, války, nazvěte to jak chcete, jsou pravděpodobnější v onom prvním režimu, jejž jsem nazval režim parkovací, než v režimu mezihvězdného letu. Upřesním, eventuálně opravím: konflikt v parkovacím režimu je stoprocentně možný, kdežto konflikt v režimu mezihvězdného letu není stoprocentně nemožný.
Podotýkám, že když jsem v předešlé kapitole uvažoval o kontaktu, měl jsem na mysli právě režim parkovací. Aby lodě mohly spolu komunikovat, aby jejich posádky mohly dejme navštívit palubu druhé lodě, ony lodě musejí být ve stejném vztažném systému, musejí si být vzájemně fyzicky dosažitelné. A jakmile jsou si fyzicky dosažitelné, mohou na sobě vzájemně vykonávat akty agrese.
Neznamená to, že v režimu mezihvězdného letu není vzájemná agrese možná. Lze si představit dvě vzájemně nepřátelské lodě ohrožující jednu druhou při průletu červí dírou. Představa je to ovšem obtížná, mnohem spekulativnější, než představa konfliktu lodí v parkovacím režimu.
Domnívám se, že právě z této úvahy vyplývá důležitý závěr pro odhad strategie a taktiky mezihvězdných válek. Akty války, akty násilí v režimu mezihvězdného letu jsou dozajista méně pravděpodobné než v režimu parkovací. Z toho lze soudit, že těžiště střetů nebude v pustém mezihvězdném prostoru - navíc v prostoru chápaném jinak, než třemi eventuálně čtyřmi souřadnicemi tradiční fyziky, nýbrž v relativně blízkém prostoru běžného působení té či oné hvězdné civilizace.
Toto konstatování vypadá značně abstraktně, pokusím se ho tedy ilustrovat na příkladech. Science fiction, která motiv mezihvězdných válek bohatě využívá, soustřeďuje pozornost na situace, kdy se - dejme tomu - kosmické lodě protivníka vynoří poblíž Země a začnou ohrožovat její obyvatele. Připomenu film jistě vám všem známý, Den nezávislosti. Popisuje přesně tuto situaci: hvězdný agresor doslova zaparkoval svoje lodě v těsné blízkosti zemského povrchu a začal s masivní devastací majetku i obyvatel. Proti němu nastoupilo tradiční stíhací letectvo - je zde popisován kuriózní příklad konfliktu, kdy proti sobě stojí technologie nesouměřitelné vyspělosti, atmosférický letoun proti mezihvězdnému plavidlu a autoři filmu vyspekulovali poněkud málo věrohodný model průběhu takového konfliktu, kdy za určitých okolností měly atmosférické letouny šanci na úspěch.
Mohu připomenout i jiné příklady, trilogii Hvězdné války. Tam jsme mnohokrát svědky průniku lodi Milenium Falcon do mimoprostoru, takový únik vždycky znamenal fyzickou záchranu, protože tvůrci předpokládají nemožnost vzájemného zásahu v režimu mezihvězdného letu. Han Solova loď však musí režim mezihvězdného letu opustit a přejít do režimu parkovacího, ať poblíž některé planety přirozené, nebo kosmické základny, v daném případě Hvězdy smrti. A právě tam nastávají epizody ozbrojeného konfliktu.
Domnívám se, že tyto i jiné příklady, bylo by možno jich vyjmenovat bezpočet, realisticky vykreslují podstatu věci. A tu vidím takto - a toto je první, podle mého názoru důležitý závěr:
Mezihvězdné války chápeme jako mezihvězdné ne proto, že jejich těžiště bude v mezihvězdném prostoru, nýbrž proto že se jich účastní sporné strany pocházející z různých hvězdných systémů, různých hvězdných civilizací.
Tím se ovšem dostáváme už skoro na pevnou půdu. Plyne z toho, že mezihvězdnou válku můžeme zkoumat podobně jako meziplanetární válku, nebo řeknu jinak, válku v meziplanetárním prostoru. Finální fáze konfliktu se tedy neodehraje v těžko odhadnutelných souřadnicích nám dosud neznámé fyziky budoucnosti, nýbrž v důvěrně známých souřadnicích fyziky tradiční. Z hlediska napadeného systému konflikt bude vypadat tak: oni se zjeví v jeho souřadnicích a nastane boj. Z hlediska útočníka se on zjeví v jejich souřadnicích a nastane boj.
Ke konkrétnímu průběhu boje se ještě dostaneme. Prozkoumejme nejdřív důsledky onoho prvního závěru, k němuž jsme dospěli, že boj proběhne v tradičních souřadnicích operačního prostoru hvězdné civilizace, konkrétně v jejím planetárním systému.
Otázku jak ke konfliktu dojde jsme rozebírali v předchozích dvou kapitolách. Zvažovali jsme různé eventuality, zejména jsme zkoumali scénáře, kdy technologická úroveň civilizací je rozdílná. Film Den nezávislosti probíhá podle scénáře, kdy hvězdná civilizace napadá méně vyspělou civilizaci na začátku expanze do blízkého prostoru vlastního planetárního systému. Film nás ujišťuje, že méně vyspělá civilizace má šanci na úspěch, všichni víme, že v tomto bodě je příběh značně nepřesvědčivý, totální devastace napadeného a stejně totální vítězství útočníka se jeví jako podstatně pravděpodobnější varianta. Nás jako příslušníky civilizace, která si přinejmenším dovede představit úrovně mnohem vyšší musí model střetu vyspělého s nevyspělým mimořádně zajímat, a proto se věnuji této otázce závěrečnou kapitolu cyklu, teď už konkrétně zaměřenou na naši situaci, tedy na možnosti obrany Země proti hvězdné agresi.
V dějinách válečnictví jsou však zajímavější konflikty sil vyrovnaných. Zabýváme-li se strategií a taktikou mezihvězdných válek, věnujme se variantě rovnocenných soupeřů. Tedy, skoro rovnocenných, naprostá rovnocennost je prakticky nemožná i v podmínkách konfliktů jedné planety a pokládám ji za zcela vyloučenou za předpokladu, že se technologie vyvíjejí nezávisle na sobě na různých hvězdných systémech.
Ledaže - a teď dovolte spekulativní odbočku - ledaže pokladnice fyzikálních možností, ve své teorii frenezie tomu říkám potencionalita jsoucna - není bezedná. Ledaže tedy existuje dno, tedy limit poznání, k němuž se dospěje a dál už nelze jít a proti i nezávislé systémy musejí dojít k témuž. Ostatně , tato bariéra existovala v lidské historii po tisíce let, v předtechnické éře, kdy výzbroj byla prakticky totožná v oblastech zcela oddělených.
Vraťme se však k původnímu tématu. Předpokládáme existenci hvězdných civilizací, které na sebe narazily při prvním kontaktu a v důsledku mechanismů jež jsem podrobně popsal ve variantách scénářů pokládají za nutné vejít do konfliktu.
Když budete o této situaci chvilku přemýšlet, dojdete k závěru, že je třeba soustředit pozornost na fázi mezi prvním kontaktem a průnikem do sféry působení napadené civilizace.
Řekl jsem, že fyzický zápas nastane právě v této sféře a že sám boj se nebude příliš lišit od tradiční meziplanetární války. To ovšem neznamená, že v mezihvězdném prostoru se neodehraje nic důležitého.

Zopakuji výchozí fakta. Jde o více méně technicky souměřitelné civilizace. Znamená to, že došlo k prvnímu kontaktu na neutrální půdě mimo sféru běžného rutinního působení jedné i druhé civilizace. Scénáře prvního kontaktu nebudu opakovat, připomenu jen, že jsem považoval za kruté optimum okamžitou agresivní akci a že ten, kdo vyjde vítězně, získá základní strategickou převahu pro svoji civilizaci, protože je monopolním vlastníkem zásadní informace o existenci cizí civilizace, přičemž ona druhá civilizace nic netuší. První kontakt může ovšem proběhnout i podle jiného scénáře, že totiž se obě civilizace o existenci té druhé dozvědí. Od těchto dvou scénářů se nutně odvíjejí dva základní scénáře průběhu mezihvězdné války.

Soubor scénářů I.

Scénář I./1
Tento scénář vychází z předpokladu, že došlo ke kontaktu dvou lodí civilizace A. a civilizace B. Loď A. zničila loď B. a předala informaci o existenci civilizace B. do metropole.
Co následuje?
Jde o bojovnou civilizaci, odhodlanou ke všemu, proto byla posádka průzkumné lodě instruována, aby se zachovala tak, jak se zachovala. Civilizace A. získala zásadní strategickou výhodu. Má informaci, kterou ta druhá nevlastní, a tudíž má dost času k tomu, aby se připravila k dalším akcím.
První výstřel už padl, byla prolita první krev. Následné akce musejí být namířeny do dvou základních směrů.
Především je třeba zabezpečit, aby tajemství bylo uchováno co nejdéle. Může totiž dojít k dalšímu kontaktu a ten vůbec nemusí nutně dopadnout tak, jako ten první. Znamená to, že musí být přistoupeno k rozsáhlé maskovací a zároveň i průzkumné akci podle zásady vidět a nebýt viděn. Je třeba přesně lokalizovat pozici protivníka, zjistit jeho síly, pokud možno určit neuralgické cíle, proti nimž bude veden první úder a po něm údery následující. Vzhledem k tomu, že lze precizovat a programovat úkoly, bude asi výhodnější použít automatických sond programovaných na autodestrukci, pokud by byly odhaleny anebo dokonce pokud by měly padnout do rukou (chapadel, tykadel, ploutví) protivníka. Ostatně, právě takovou sondu jsme viděli v druhém díle Hvězdných válek, ve filmu Impérium vrací úder.
Souběžně s těmito činnostmi probíhá příprava na útok. Je mobilizován průmysl, na plné obrátky běží vědecký potencionál, koordinovaný a zaměřený na plnění vojenských zakázek. Jsou ovšem přijímána i politická rozhodnutí.
Jaký má být cíl takového konfliktu?
Nabízí se několik variant:

Scénář I./1.a: totální zničení
Civilizace schopná mezihvězdného transportu je nevyhnutelně schopná obrovských destrukcí celoplanetárního rozsahu. Dokáže proměnit živou planetu v rozžhavenou pustinu. Totální zničení znamená endlosung problému, zbavení se hrozby odvety jednou pro vždy, pokud se ovšem totální zničení povede.
To není bez problémů. Cílový hvězdný systém, v našem scénáři nazvaný systém B., je technologicky značně vyspělý a bezpochyby zvládl kolonizaci i jiných planet své hvězdné soustavy, vybudoval v jejím perimetru i umělé světy a nelze vyloučit, že kolonizoval i obyvatelné planety v mezihvězdném prostoru. Zejména tyto kolonie znamenají vysoce rizikový prvek v těchto strategických úvahách. Pokus o totální zničení nedotažený do konce znamená, že se zrodí odhodlaná rasa mstitelů. Navíc, totální zničení značně znehodnotí planetu či planety systému B.

Scénář I./1.b: ochromení
Druhou možností je ochromení civilizace B. ve smyslu potencionální hrozby. Konkrétně - ochromení se musí týkat potencionálu mezihvězdných letů. Je třeba zničit výrobní závody, kosmodromy na povrchu komických těles i na oběžných drahách a zmocnit se všech existujících mezihvězdných korábů. Takto si počínali Spojenci po první světové válce, když se pokusili ochromit vojenský potencionál Německa, zabavili mu zbrojní průmysl, rozpustili armádu a zbavili ho letectva a válečného loďstva.
Takový úder je však technicky ještě problematičtější. Vyžaduje přesné informace a koordinaci bodově cílených útoků. Vzhledem k nevyhnutelné rozptýlenosti civilizace B. po vlastním planetárním systému a možná i po koloniích je vysoce nepravděpodobné, že by bylo možno likvidovat veškerý hvězdný potenciál dané civilizace.

Scénář I./1.c: demonstrace síly
Z dějin válečných konfliktů známe i příklady jiného řešení. Je to demonstrace síly. Připomenu, že na tomto principu probíhala celá tak zvaná studená válka mezi komunistickým a demokratickým blokem v druhé polovině dvacátého století. Studenost této války je velmi problematická - po celou její dobu totiž probíhaly velmi krvavé konflikty v periferních oblastech, především v Asii, ovšem částečně i v Africe a dozajista na Středním Východě. Komunistický blok, hlavně jeho hegemon Sovětský svaz, se pokoušel demonstrovat sílu jednak stavbou stále silnějších zbraní hromadného ničení, jednak rozvíjením technologie pilotovaných letů do blízkého kosmu. Hegemon demokratického bloku Spojené státy, šel cestou rozvíjení technologií, ve vrcholné fázi rozvíjení Strategické obranné iniciativy, výstavbou kosmického protiraketového deštníku. Toto je příklad, kdy potencionální protivníci byli v základních rysech technologické vyspělosti rovnocenní - jistě víc, než kdy budou antagonistické hvězdné mocnosti. Převaha Spojených států na konci studené války byla velmi problematická, spíše teoretická, sportovní hantýrkou můžeme říct, že byla lepší její papírová forma. A přece to stačilo k poražení protivníka.
Takže zpátky ke hvězdám. Tento princip zřejmě lze promítnout i do mezihvězdných prostor. Obě předešlé varianty, totální zničení i částečné - leč fyzické - ochromení protivníka nese rizika. V takto zuřivém konfliktu je protivník donucen k mobilizaci veškerých rezerv, jeho vůle k boji je vystupňována, v ultimativním ohrožení je ochoten k ultimativním výkonům, přestávají fungovat sebezáchovné instinkty. Paradoxně ony přístupy nesou nevypočitatelná rizika i pro silnější stranu, která útok zahájila. Z tohoto hlediska se jeví demonstrace síly jako velmi vhodný režim mezihvězdného konfliktu.

Taktické varianty
Toto je zásadní strategické rozhodnutí pro stranu A. a pro stranu B. Každá ze tří základních variant obsahuje potenciál možností taktických řešení - ovšem odvozených od užité techniky.
Zabývejme se tedy nejdřív prvními dvěma variantami strategie, totálním zničením a cílenými údery.
Z naší praxe známe základní technický princip destrukce - uvolňování energie, která dává do pohybu hmotu a udává jí takovou rychlost, že je schopna cílené nebo plošné destrukce. To obecně platí pro kámen vržený lidskou rukou jako pro explozi vodíkové bomby.
Pro útočníka je to velmi riskantní technologie. Aby útočník dosáhl svého, musí zasáhnout - a je relativně snadné se zásahu vyhnut a naopak je pro útočníka takřka nemožné dosáhnout stoprocentní převahy. Uvedu příklad války v Perském zálivu, kdy spojenci měli totální převahu ve vzduchu a třebaže zvítězili, nedokázali zasáhnout hlavní síly nepřítele tak, aby je totálně zničili. Je to příklad války, která jakž takž zasáhla neuralgické body, ale v důsledcích šlo spíš o demonstraci síly.
Existují však jiné zbraňové systémy, založené na principu uvolnění pronikavé radiace. Toto byl princip tak zvaných neutronových bomb a lze si představit, že se radiace dá vyvolat i jinak než explozí bomby. Lze čekat, že pro konflikt podle scénářů I./1 a. a I./1 b bude použito spíše těchto technik. Chemické a biologické zbraně hromadného ničení nejsou pro mezihvězdné konflikty vhodné z mnoha důvodů. Tyto zbraně působí pomalu, dávají napadenému čas k odvetě, a navíc předpokládají detailní znalosti o fungování organismu protivníka, a takové znalosti nemůžeme pro mezihvězdný konflikt předpokládat.
Jiné zbraňové systémy, zasahující psychiku, působící hroucení prostoru nebo času, jsou natolik spekulativní povahy, že se omezím jen na konstatování, že snad mohou existovat a budou-li existovat, jistě budou v konfliktu nasazeny.
Z hlediska taktického mě nejvíce zajímá okruh scénářů I./1 c., tedy demonstrace síly.
Hodně záleží na tom, jak budou mezihvězdné lety vedeny.
My scifisté je chápeme jaksi intuitivně. Mezihvězdný prostor vnímáme jako bezbřehé moře, a naše mezihvězdné koráby brázdí jeho pomyslné vlny fantastickými rychlostmi. Přechod do mimoprostoru obvykle záleží na vůli a rozhodnutí posádky - takto si počíná citovaný Han Solo na Millenium Falconu, nejinak cestuje vesmírem loď Enterprise ze Star Treku. Lze to přirovnat k oceánskému plavidlu u nás na lodi, které by dostalo jakýsi přídavný motor a místo aby se plahočilo dejme tomu z Calais do New Yorku, někde padesát, sto mil by zapnulo tento přídavný motor a ten by loď vrhnul ve zlomku vteřiny o tisíc mil kupředu.
Dejme tomu, že je to možné, že mezihvězdný prostor vskutku je bezbřehý oceán, a mezihvězdné lodě se mohou ubírat libovolným směrem a do mimoprostoru, pokud nějaký existuje, mohou vstupovat kdekoli se to kapitánovi zamane.
Takovýto mezihvězdný prostor by tedy byl homogenní.
Nelze však vyloučit, že není homogenní, že nelze mezihvězdné lety podnikat libovolným směrem. O této variantě se hovoří v souvislosti s hypotézou o červích dírách. Ty nejsou všude ve vesmíru, pouze v blízkosti černých děr a ty skutečně nejsou všude. Uvádím červí díry spíš jako příklad než proto, že věřím v jejich praktickou použitelnost pro mezihvězdné lety.
Dá se však předpokládat, že pro mezihvězdné lety - a toto bych rád zdůraznil - nebude využita síla motorů a díky nesmírné síle dosažená rychlost hvězdného korábu. Bude využita znalost nám dosud neznámé struktury prostoru na úrovních skrytých naší smyslové zkušenosti. Takto chápaný vesmír bych znázornil na představě budovy, kde je mnoho schodišť a spojovacích dveří. Můžeme do vysílení putovat místností a nedostaneme se do sousední místnosti, třebaže o její existenci víme, dokud nenajdeme dveře. Jakmile je najdeme a naučíme se je otevřít, dostaneme se do sousední místnosti a pak do další a další prakticky bez námahy a za krátký, v podstatně zanedbatelný časový úsek.
Máme tedy dvě varianty vesmíru - vesmír homogenní a strukturovaný.
Homogenní vesmír neskýtá mnoho možností pro strategii a taktiku mezihvězdných válek. Tady lze postupovat jen systémem veni, vidi, vici, přiletěl jsem, spatřil a zvítězil. I demonstrace síly je představitelná v podobě početní převahy kosmických lodí, eventuálně v ukázkách výkonu jejich zbraní.
Zato strukturovaný vesmír, tam je to jiné.
Hovořil jsem o dveřích a schodištích a pro snazší pochopení u tohoto přirovnání zůstaneme, třebaže ve skutečnosti budou těmito dveřmi červí díly a bílé díry a bůhví co jiného.
Pokud by vesmír měl skutečně být takový, pak to znamená, že jím vedou stezky pro mezihvězdné lety, a kde jsou stezky, tam jsou i bezpečná a méně bezpečná a krajně nebezpečná místa. Lze budovat stálé opěrné body v blízkosti neuralgických bodů této dopravní sítě.
A tady jsme až po uši ve strategii a taktice mezihvězdných válek.
Vyjděme od prapočátku. Civilizace A. objeví princip hvězdných cest, pochopila, že vesmír je strukturovaný, našla dveře - a přirozeně u nich postaví stráž, vybuduje hrad, Hvězdu smrti, stálou základnu, umělý svět, prostě cokoli, co je schopno kontrolovat provoz v tomto uzlovém bodu. Udělat to musí, i kdyby byla mravně sebevíce kultivovaná- za předpokladu, že neagresivitu považujeme za kultivovanost. Nutí ji k tomu elementární opatrnost. Bude přirozeně pátrat po dalších těchto uzlových bodech a bude se snažit budovat nové a nové základny, nové hrady, přesně podle principu vyjádřením Karlem Čapkem, v jeho apokryfu Dopis Alexandra Makedonskému Aristotelovi: k zajištění bezpečnosti je třeba pronikat stále hlouběji a hlouběji do prostoru kolem sebe.
Jakmile dojde k prvnímu kontaktu průzkumných lodí hvězdné civilizace A. a B. , co nastane?
Jsme znovu u tohoto osudového bodu. Pokud kontakt přežije jedna loď, dejme tomu A., a informuje metropoli, pokračuje v původní činnosti, tedy buduje opěrné body, s tím rozdílem, že je mnohem ostražitější a její lodě jsou vybaveny ještě účinnějšími detektory a dalekonosnými destruktory - to proto, aby všechny další kontakty skončily stejně jako ten první, tedy zkázou toho druhého. Civilizace A. se snaží vybudovat co nejširší systém ochrany uzlových bodů strukturovaného kosmu a snaží se oddálit moment, kdy se B. o její existenci dozví a v důsledku toho znásobí i svoje vlastní úsilí. Přirozeně, že toto oddalování nelze protahovat do nekonečně, B. se o existenci A. přece jen dozví, ovšem možná tak pozdě, že nebude mít proti A. šanci. A. už rozvine tak široký systém opěrných bodů, že pro B. nezbude nic než kapitulace anebo zoufalý boj.

Soubor scénářů II.
 
Pokud kontakt přežijí obě lodě, obě civilizace budou vzájemně vědět o existenci té druhé a to nastává vývoj podle scénáře číslo II. Až dosud A. i B. věřily, že jsou osamoceny, základny sice budovaly, ale v tempu, v jakém se budují armády v mírových časech. Nyní svoje úsilí znásobí a veškeré materiální a morální zdroje nasadí na posilování předsunuté obrany, na budování kontrolních stanic na uzlových bodech. Celou tuto činnost si lze představit jako obrovitou mnohaprostorovou hru GO. Obě mocnosti se budou snažit obsadit co největší místo bodů a v takovém prostorovém rozložení, aby každá z nich sama sobě zachovala maximum možnosti pohybu a naopak soupeři v pohybu bránila. Dojde samozřejmě i k prudkým bitvám o ovládnutí jednotlivých kontrolních stanic.
Oba antagonisty, A. a B., si představme jako zápasníky kroužící kolem sebe v prostoru stále širším.
Není možné, aby při této činnosti časem nenarazili na mocnost C.
To je další a myslím nový prvek v našich úvahách.
Buď jsme ve vesmíru skutečně sami a pak samozřejmě jakékoli úvahy o mezihvězdných válkách nemají smysl. Taková hypotéza existuje a vyznačuje se značným počtem pravděpodobnosti, jsou pro ni četné argumenty (a v hloubi duše ji zastávám).
Pokud nejsme ve vesmíru sami a pokud i v jiných částech kosmu vznikl inteligentní život samovývojem nebo panspermií nebo aktem tvoření, rozhodně nejsme ve vesmíru dva. Buď jeden inteligentní život, nebo množství, pro variantu "dva" nedokážu při nejlepší vůli najít rozumnou oporu.
Takže předpokládejme situaci, kdy loď civilizace A. narazí na loď civilizace C. I toto je v jistém smyslu první kontakt, ve smyslu kontaktu A. a C. Přinejmenším pro A. je to de facto "druhý kontakt", ten první si odbyla při kontaktu s B. Mechanismus kontaktu zůstal stejný, není důvod, proč by měl být jiný, zkušenější z obou posádek využije poznatků z prvního kontaktu.
Dejme tomu, že při tomto kontaktu loď A., která náleží civilizaci soupeřící s B., narazí na C. a díky zkušenostem zvládne kontakt tak, že A. se dozví o přítomnosti C., nikoli naopak - C. se nedozví o existenci A.

Situace je taková:
A. ví o C. a je ve stádiu přípravy k finálnímu konfliktu s B.
B. neví o C. a je ve stádiu přípravy k finálnímu konfliktu s A.
C. neví ani o A., ani o B.
A. nyní stojí před zásadním rozhodnutím, jak se zachová.

Scénář II./1.
Může pokračovat ve výstavbě opěrných bodů, které samozřejmě slouží k obraně před průnikem nejen A., ale jakékoli jiné hvězdné civilizace, teď už C., ale s velkou pravděpodobností i další, D., E. až možná do nekonečna! Bude pokračovat a nebude informovat B. Tím ovšem riskuje, že B. časem sama narazí na C. V tomto kontaktu může být B. podobně úspěšná jako byla A., ale nemusí - C. může zvítězit. A. má protivníka B. již zmapovaného, kdežto C. je zcela neznámá veličina.
Scénář II./2.
Když bude B. o kontaktu s C. informovat, půjde o první přátelský akt po jejich vzájemném kontaktu. Navíc, půjde o přátelský akt ve věci společného zájmu. C. přece znamená hrozbu jak pro A., tak pro B. Čistě racionálně vzato, tato varianta se zdá být výhodnější. Ukázali jsme si v předchozích kapitolách, že antagonismus vzniká z nevyhnutelné nedůvěry, kterou nelze překonat. Toto je historicky první příklad, kdy lze nedůvěru nezpochybnitelným způsobem překonat. V zájmu A. i B. je uzavření aliance proti C. Oběma hvězdným mocnostem se uvolní ruce, když nebudou muset vzájemně proti sobě budovat obranu, a naopak po uzavření aliance se zdvojnásobí jejich obranný potenciál proti C.
Bylo by ošidné z tohoto mechanismu usuzovat, že konflikt není nevyhnutelný! Mocnost C. se dříve či později setká s další lodí teď už aliance AB. I tato aliance si počíná stejně, jako prve na vlastní pěst A. a B., teď společně, hraje kosmickou hru GO. Bude to trvat nějakou dobu, než C. zjistí, že má proti sobě ne jednu ale dvě hvězdné mocnosti. Je ovšem možné, že sama C. není hvězdná mocnost jediná, že její loď náleží k alianci CD.
Toto uzavírání aliancí - a to je třeba si uvědomit - jen oddaluje finální konflikt. Záleží na povaze prostoru v strukturovaném vesmíru. Pokud má charakter prostoru nekonečného, kontrolní body kosmické hry GO se mohou šířit ad infinitum. Jakmile však má hranice, střety budou nevyhnutelně nabývat na ostrosti. Půjde o dlouhodobý proces a do hvězdného prostoru se promítne zásada, že válka je politika vedená jinými prostředky.
Ano, takto nějak může vznikat hvězdná politika. Připomenu analogii z pozemských dějin - všechny státy sdružené v Evropské unii spolu někdy vzájemně krvavě bojovaly, některé války trvaly dlouho, jedna třicet let, jedna dokonce celé století. Nyní tvoří alianci, která se momentálně zdá slabá, protože jí chybí jasně definovaný protivník.
Nemyslím si však, že je to argument proti platnosti mých závěrů. Mezi pozemské a hvězdné aliance nelze klást měřítko. Až dosud nebylo nikdy v žádném konfliktu, v plném rozsahu užito zbraní hromadného ničení. V novějších dějinách nedošlo nikdy k totálnímu vyhubení účastníků konfliktů, kteří byli civilizačně na více méně rovnocenné úrovni (ovšem došlo k naprostému vyhubení či přinejmenším naprosté kulturní likvidaci kultur méně vyvinutých společensky a technicky, Australané, Indiáni severní Ameriky, kultury Jižní Ameriky). Ve dvacátém století rozvoj techniky dospěl za jakýsi horizont, za jakýsi práh, za kterým čeká nevyhnutelná záhuba, jakmile bude zbraní v plném rozsahu využito - a to vede k současné zdrženlivosti.
Není jisté, že obdobný mechanismus bude fungovat v mezihvězdných konfliktech.
Zde nebude použito jiných zbraní, než vrcholně účinných, mnohem vražednější, než jsou ty nejničivější systémy nám známé. To samozřejmě může vést ke zdrženlivosti vůči použití také na mezihvězdné úrovni. Může, avšak nemusí. Zdrženlivost na pozemské úrovni je založena na podrobné vzájemné znalosti, jak jsem už se zmiňoval v předchozích kapitolách. Antagonisté patří k více méně stejným kulturám a jejich reakce jsou tudíž předvídatelné - a právě tato předvídatelnost přispívá k porozumění. Hvězdné kultury se nebudou vzájemně znát, princip nedůvěry a podezření bude fungovat mnohem ostřeji - o tom všem jsem již hovořil a jen to tedy připomínám.
Myslím, že jsme dostatečně rozebrali fázi mezi prvním kontaktem a průnikem do sféry působení napadené civilizace. Nemusíte se obávat, že věnuji stejném množství času i následující fázi. Konstatoval jsem, že finální fáze konfliktu, tedy fyzická likvidace průmyslového a živého potenciálu protivníka, se odehrává ne v mezihvězdném, leč v planetárním systému jeho hvězdy. Ovšem ten okamžik, kdy dejme tomu útočné lodě A. se vynoří v systému civilizace B., kdy tedy začnou operovat v režimu, který jsme nazvali režim parkovací a nastane fakticky planetární válka, ten okamžik nastal jen proto, že hvězdná civilizace B. už prohrála onu kosmickou hru GO, o níž jsem tak dlouze hovořil! Je to něco podobného, jako že velmistrovské šachové partie končí remízou nebo kapitulací dávno před tím, než král prohrávající strany dostane šach mat.
Takže zcela závěrem shrnu:
Detailní průběh válečných konfliktů nelze předvídat bez základních znalostí principu mezihvězdného transportu a zbraňových systémů. Pojmy jako "stanice", "uzlový bod", natož pak "hrad" berte se značnou rezervou, spíš jako obraz, tak obecně jak jen možno. To, čemu říkáme strategie, se odehraje ve fázi od okamžiku prvního kontaktu až do okamžiku, kdy průnik do sféry působení prohrávající hvězdné civilizace je možný, kdy její vlastní planetární systém je obnažen. Úspěšný bude ten antagonista, který nejrychleji a nejdůkladněji pochopí podstatu vesmíru, zvládne pohyb v něm a dokáže nejrychleji mobilizovat technologické zdroje.
Pro taktiku v tradičním slova smyslu bude dost prostoru v dílčích zápasech. Kolem opěrných bodů se rozvinou prudké smrtelné zápasy, smrtelné proto, že krajně nepřátelské životní prostředí kosmické prázdnoty nedá poraženým žádnou šanci. O jednotlivých taktických chvatech lze spekulovat tou měrou, s jakou lze spekulovat o zbraňových systémech, a bylo by zajímavé se tímto tématem zabývat. Rozhodně to nebudu dělat teď.
Taktickou záležitostí by byl i finální akt konfliktu, kdy vítěz strategické hry pronikl do srdce protivníkova systému. Tady zřejmě půjde o jednoduchou vojenskou operaci ve smyslu totálního zničení anebo ochromení neuralgických bodů, jak jsem o tom hovořil na začátku.
A co Země, zeptám se závěrem. Šancemi obrany Země se chci zabývat v poslední, čtvrté kapitole této rozsáhlé úvahy. Jako preview naznačím, že podle mého názoru šance málo vyspělé civilizace, jako je naše, proti hvězdnému protivníkovi není zcela nulová. Tuto tezi se pokusím dokázat v závěrečné kapitole.