Jaké bude jednadvacáté století



Začnu prognózou, kterou považuji za celkem bezpečnou. Začnu jí proto, aby jednou, pokud se tato přednáška zachová, si někdo přečte text a řekne si, no tak vida, aspoň v tom se ten člověk trefil. Nuže, tato stoprocentní prognóza zní asi takto: Jednadvacáté století začne 1. ledna roku 2000 a skončí 31. prosince roku 2099.
Už to, že začínám takto, naznačuje jakési pochyby. Prognostika se stala nejvysmívanějším vědním oborem. Lze dokonce prohlásit, že ten, kdo nazývá prognostiku vědním oborem, vysmívá se vědě. Prognostik Miloš Zeman nazval svůj seriál v Technickém magazínu Jak znemožnit prognostika a vida, znemožnil se, stal se předsedou druhé největší politické strany České republiky. Můžete se tudíž právem ptát, proč sem vůbec tahám něco tak obskurního, jako je prognostika.
Důvody mám v zásadě dva.
Především, prognostiku nepovažuji ani tak za vědu, jako za zábavnou disciplínu, jako jsou skoky na laně bungee nebo chytání pstruhů na umělou mouchu. A protože jsme se sem dostavili především pro zábavu, pokusím se nahlížet budoucnosti pod sukně v naději, že tam objevím něco zábavného. Zpravidla to tak bývá.
Druhý důvod je v mém scifistickém fundamentalismu. Jsem si samozřejmě vědom toho, že sci-fi se už dávno zřekla predikcí budoucnosti jako jednoho z hlavních nosných cílů. Právě tak jsem si vědom, že dimenze budoucnosti je ve sci-fi neodmyslitelně obsažena. Nás čtenáře i autory sci-fi vzrušuje vidina budoucnosti, třebaže se snažíme zakrýt duchovní erekci vznešenými intelektuálskými řečmi. Je to něco takového, jako když se tvrdí, že lidi si kupují Playboy ne kvůli nahatým krasavicím, nýbrž kvůli inteligentním povídkám a interview se zajímavými lidmi. Důkaz této teze vidím kupříkladu v úspěchu kyberpunkové vlny, která byla ve své čisté podobě načrtnuté zejména Gibsonem projekcí některých zdánlivě okrajových trendů současnosti na vypouklé zrcadlo tušené budoucnosti. Budoucnost nás zajímá a vábí, protože v sobě skrývá četná tajemství, jež budou postupně odhalována souběžně s listováním v kalendáři. Ostatně, jedním z těch tajemství je i naše smrt.
Jednadvacáté století bylo v moderní sci-fi bezpočtukrát zmapováno, a podle toho, co jsme o něm četli, by bylo záhodno spáchat za pět let o Silvestra hromadnou sebevraždu. Nicméně ono přijde a vtáhne nás do sebe, ani nebudem vědět, jak. Takže jako scifista, jako zvědavec a jako člověk smrtelný se pokusím zauvažovat, co očekávám od těch pár let, kdy v něm budu žít, o od desítek let, co v něm budou žít - ne vy, ale vaši vnuci a pravnuci.
*
Ke skoku do budoucna bude užitečné nabrat trochu rozběh zezadu. Když přehlédneme dvacáté století a změříme vzdálenost, kterou jsme urazili při rozvoji civilizace, získáme jakés takés měřítko.
Základy světa, jak ho známe dnes, byly položeny. To je prvek, který si málo uvědomujeme a který bychom asi měli mít na paměti i v pokusech o prognózu. Tak zvaný civilizovaný člověk žil ve standardu, který se příliš nelišil od standardu našeho. Základním modelem byla po celou dobu dvacátého století monogamní rodina, žijící v soukromém nedotknutelném prostoru zvaném byt. Disponovala zvenčí dodávanými zdroji energie, vyráběné ve velkém, svítiplynem a záhy i elektřinou. Pohyb usnadňovala doprava, kolejová zásadně veřejná, silniční převážně soukromá. Toto rozdělení na soukromý a veřejný sektor plyne z technologie dopravních staveb. Dvacáté století nezná ekonomicky výhodnou technologii, umožňující individuální odbočky kolejové dopravy a dostatečně pružné řízení v kolejové síti. To se může změnit, pokud budou k disposici dostatečně pevné a levné materiály vhodné ke stavbě individuálních odboček. Pak by se o osobní kolejové dopravě dalo uvažovat, přinejmenším ve městech. Značného rozmachu doznala letecká doprava, naopak úpadku se dočkala osobní doprava lodní, což samozřejmě vzájemně souvisí. Pokud jde o technické vymoženosti v domácnosti, ty zachovávají podivuhodnou setrvačnost přinejmenším od konce první světové války. Plynové či elektrické sporáky, ledničky, vysavače, to je páteř technického chodu domácnosti, spolu s kanalizací a tekoucí vodou. Přenos informací zajišťoval už velmi brzy telefon, záhy přišlo rádio, od fonografu vedla cesta ke gramofonu, v polovině století přišla televize - ano, uvědomme si, že jde o novinku starou padesát let! Typografie byla uspokojivě zvládnuta dokonce už v devatenáctém století, takže technologie výroby knih a periodického tisku se za sto let fakticky změnila jen málo, hlavně v oblasti přípravy sazby. Novým prvkem je ovšem počítačová informatika. Počítače takříkajíc zevšeobecněly a třebaže v současnosti zatím nejsou primárním zdrojem informace, jejich možnosti v příštím století porostou. Takže, třebaže jsou objevem dvacátého století, informaticky se plně uplatní ve století příštím.
Stručně shrnu. Zatímco v devatenáctém století došlo prakticky ve všech oborech techniky všedního života k zásadním převratům, dvacáté století hlavně zdokonalovalo a vylepšovalo. Došlo ke změnám kvantitativním, méně už ke kvalitativním skokům. Budu to dokladovat na automobilu. Vůz z počátku století se velmi liší od automobilu současného. Ovšem základní principy, z nich především účel, zůstávají stejné. Soudobý bezdrátový telefon také vypadá jinak, než originální Bellův přístroj. Jejich smysl je ovšem shodný.
Proč je tomu tak? Zatímco devatenácté století skutečně vynalézalo, dvacáté století především zlepšovalo. Změkly lidem ve dvacátém století mozky?
Příčinu vidím v tom, že finální cíl veškeré produkce odpovídá člověku a jeho potřebám. Řeknu-li produkce, tedy techniky založené na aplikovaném výzkumu, a ten zase stojí na základním vědeckém výzkumu.
Jaká je základní princip lidských potřeb? Tuto otázku si nezbytně musíme položit. Když ji dokážeme zodpovědět, budeme umět lépe definovat člověka.
Domnívám se, že člověk se liší od jiných živočichů metodami, jakými si vytváří kolem sebe mikroklima. Je mu dobře v suchu a teplotě lehce nad dvacet stupňů Celsia. Proto se obléká a žije v zastřešených izolovaných prostorách tak uzpůsobených, aby žádoucí teplotu udržely. Vyhovuje mu specifická strava, vytváří si proto prostředky, které mu ji poskytují. Je společenský a má potřebu selektivní komunikace, tedy komunikace někdy a s někým. Na tuto potřebu odpovídají technologie komunikační a informatické. Potřebuje se přemísťovat, pokud možno rychleji, než to umožňuje jeho fyziologie. Proto vytváří dopravní prostředky.
Není těch požadavků mnoho, a právě proto principiálně není moc prostředků, které jsou schopny jeho požadavky ukojit. Dojdu tedy k prvnímu závěru.
Existuje cosi, co bych nazval prahovou hodnotou lidského mikroklimatu. To co je pod tímto prahem je vnímáno jako těžko snesitelné nebo nesnesitelné, v krajních momentech neslučitelné s životem. Prostor nad tímto prahem je vyplněn množinou či sférou snesitelného. Je to vrstevnatý prostor. Čím výše nad prahem, tím roste míra libosti, čím lépe je lidské mikroklima ošetřeno, tím je člověk spokojenější - až po určitý strop. Ten není neprostupný. Luxus můžeme zvyšovat do nekonečna, ovšem libost úměrně neporoste.
Toto je třeba mít na paměti při uvažování o jednadvacátém století.
Fyziologicky vzato člověk zůstane vždycky stejný a zásadně se tudíž nezmění jeho požadavky na parametry individuálního mikroklimatu. Proto nečekám, že se principiálně změní technické prostředky, jež budou individuální mikroklima zajišťovat ani v nadcházejícím jednadvacátém století.
Takže prakticky: lidé budou dál bydlet ve vytápěných, eventuálně klimatizovaných bytech, budou číst a dívat se na televizi, telefonovat a jezdit autem, čili počínat si tak, jak to děláme my - a pozor - jak to vlastně celý život dělali už naši dědečkové a pradědečkové. Nepokládám proto za anachronismus, když ve sci-fi v bůhvíjakém století v budoucnu někdo telefonuje. Mobilním telefonem dosáhl tento způsob komunikace ultimativní dokonalosti, protože doslova odpoutává člověka od zdi a zachovává mu maximální míru soukromí. Zmínil jsem se o informatice. Poslední desetiletí dvacátého století je proklamováno za začátek epochy informatiky. Mám vůči této tezi jakousi skepsi. Počítač se projevil jako univerzální nástroj, dovede pracovat i bavit, o tom nelze pochybovat. Francouzský systém Minitel je předobrazem informatických služeb jednadvacátého století.
*
Z toho, co jsem tu řekl, vyplývá, že se během dvacátého století vlastně nic nestalo a nezměnilo a že stejné to zůstane i ve století příštím. Přiznám, že takto formulovaná teze se mi líbí už proto, že jsem konzervativec a věřím, že každá změna vede k horšímu. To, že člověk založený jako já může být scifistou chápejte jako důkaz složitosti a nelineárnosti lidského uvažování.
Teze se mi tedy líbí, což neznamená, že ji beru za svoji. Zatím totiž jsme brali v úvahu technologie a jejich vývoj jaksi bez ohledu na to, kdo jich používá. Je pravda, že vysavače a ledničky existovaly už na začátku století, ovšem - kdo jich používal, kolika domácnostem byly k disposici? Ve dvacátém století došlo k zásadnímu posunu v chápání smyslu techniky a z ní vyplývajících civilizačních vymožeností. Dosavadní, tedy tradiční společnost minulosti byla z našeho dnešního hlediska výrazně asociální. Nerovnost byla odedávna chápána jako přirozený stav společnosti. Její špičky byly uspokojivě zajištěny vždycky - kdybych se měl vrátit k tezi o individuálním mikroklimatu, pak tedy toto mikroklima měly špičky zabezpečeny, kamkoli dohlédneme do minulosti. Toto se zásadně změnilo v průběhu dvacátého století. Společnost vzala za svou tezi, že na slušné mikroklima má přirozený nárok každý její člen. To, co bylo dříve chápáno jako charita a akt milosrdenství se stalo jedním z hlavních úkolů společnosti. Toto je pravý obsah pojmu sociální.
Změna myšlení má základ v ekonomice a ta zase stojí na pokroku technologií. Z povahy technologií počínaje polovinou devatenáctého století a celým dvacátým stoletím vyplývá, že pouze velkovýroba je rentabilní. Velkovýroba potřebuje velký, doslova masový trh. Z toho logicky plyne, že velkovýroba musí saturovat potřeby co největší části obyvatelstva. Uspokojivé individuální mikroklima pro největší možné procento populace, to už není žádný akt milosrdenství, nýbrž technická a ekonomická nutnost.
*
Bude to platit i pro příští století?
Spontánně bych nejraději přitakal. Je skutečně těžké představit si jakýkoli typ technologické civilizace bez velkovýroby. Nicméně jako scifisté musíme se pokusit o vivisekci jakékoli teze, ať se zdá být sebevíce solidní.
Tvrdím, že sociální cítění, jež charakterizuje dvacáté století, je výsledek dosažené technologické úrovně.
V příštích sto letech se technologická úroveň dostane do jiných poloh a výrobní způsoby se změní. To bude mít nezbytné dopady i na společenské myšlení. Pokusme se tedy zvážit možnosti, které před námi stojí.
Výroba v současném smyslu, datuje se - opakuji - z devatenáctého století - funguje takto: nejdříve je třeba investic na vybudování komplexu výrobních prostředků, následuje masová produkce a její realizace na trhu, tržba se použije na doplacení investic, na investice pro příští cyklus a na šampaňské, automobily Porsche a kaviár. Je to tak proto, že masová produkce vyžaduje nesmírně technicky náročné a tudíž nákladné výrobní prostředky. Technicky náročné, avšak v podstatě primitivní. Výroba se děje na řetězcích v podstatě jednoúčelových strojů, které se musí při změně výrobku buď nákladně přestavět, nebo dokonce vyřadit.
Fenomen počítače chápu jako předobraz čehosi, co přijde v jednadvacátém století. Je to první nástroj, který může v takovém rozsahu sloužit prakticky k čemukoli. Je to nástroj duální, tedy podvojný. Sestává z hardwaru a softwaru, přičemž jedno bez druhého nemá smysl. Hardware je stálý, definovaný, kdežto software se může - byť v jistých limitech - po libosti měnit.
Počítač v té podobě, jak ho známe dnes, má vstup a výstup vždycky informatický. I v tom případě, kdy je zařazen do výrobního cyklu, ovládá nějaké v zásadě jednoúčelové zařízení, dejme tomu stroj nebo celou výrobní linku. V přírodě najdeme analogii. Mozek je také univerzální zařízení. Abychom byli schopni chápat jeho funkci, právem či neprávem ho přirovnáváme k jakémusi superpočítači s biologickým hardwarem a softwarem, o jehož povaze víme ještě méně, než o hardwaru. Mozek je spojen s - v uvozovkách - výrobní linkou organismu, ve které určité komponenty jsou jednoúčelové, jiné dokáží být co do funkce podivuhodně pružné, teď mám kupříkladu na mysli lidskou ruku.
Takto si představuji základní směr vývoje techniky v příštím století. Jednoúčelové stroje jsou svou podstatou krajně neekonomické. Zatím jsou technickou nutností. Předpokládám, že už s novou generací multiprocesorových počítačů vzniknou stroje s pozoruhodným stupněm univerzality, která generaci od generace poroste.
Vývoj bude sledovat ideál biologický, či fyziologický, o kterém jsem hovořil před chvilkou. Je zde však velký koncepční rozdíl.
Biologický vývoj se odehrává natolik dlouhodobě, že z hlediska nás, smrtelných jednotlivců, je to uzavřený proces. Opak platí o vývoji techniky. Je tom skutečná para-příroda, příroda stvořená, s dynamikou, která připadá závratná i nám, smrtelníkům.
Také příroda vyrábí, a je to její smysl - mám na mysli reprodukci jedinců. Reprodukce, to je podivuhodně pružný a předem ne zcela definovatelný proces. Matka, to je hardware, akt početí je proces jak hardwarový, tak softwarový. Od něho závisí, zda matka jakožto produktivní jednotka vyrobí chlapečka nebo holčičku, blonďáčka nebo bruneta. Je ovšem zcela vyloučeno, aby porodila žirafu nebo meloun. Z hlediska produktivity je to myslím limit, nepřekročitelný, ani kdyby evoluce měla trvat další miliardu let.
Totéž si netroufnu říci o vývoji techniky.
Princip hardware - software se bude dále vyvíjet. Výrobní jednotky se budou stále více svým principem podobat děloze, s tím rozdílem, že produkt nebude hardwarově předurčen. Obrazně řečeno, továrny příštího století budou matky, schopné porodit žirafu, meloun, nebo třeba mne, přičemž jak meloun, tak žirafa jsou užitečnější.
*
V tom tedy vidím hlavní a určující smysl toho, čemu se říká výpočetní technika. Nikoli tedy zajištění individuálních informatických potřeb, nýbrž zásadní změnu ve stylu výroby jako takové.
Řekl jsem, že sociální klima dvacátého století do značné míry vychází z výrobního způsobu, jakkoli složité a do detailů nepoznatelné jsou vzájemné vazby.
Pokud se změní výrobní způsob v tom smyslu, jak jsem uvedl, změní se nutně i sociální klima.
Nezbývá než se zamyslit nad otázkou, jak se změní.
Zatím jsem tu uvažoval o společnosti a jednotlivci jako o univerzálně platných pojmech. Jsou to však abstrakta takového řádu, že nemají velký smysl. Co je to společnost v globálním rozměru a co jednotlivec? Světová populace je strukturována na bezpočet společenstev, která se navzájem liší často víc, než mravenci a labutě. Stejně propastné rozdíly vidíme mezi jednotlivci.
To je fakt, na který rádi zapomínáme zejména ve sci-fi. Velmi často píšeme o "lidstvu" a o "člověku". První muž na Měsíci také hovořil o "skoku lidstva". Ve skutečnosti, jak všichni víme, neskočilo lidstvo, ba ani Spojené státy jako takové. Nanejvýš - obrazně řečeno - skočila úzká skupina v rámci vojensko-průmyslového komplexu, napojeného na ostře definované křídlo politického spektra Spojených států. Totéž můžeme říci o jakémkoli špičkovém činu. Lidstvo neumí transplantovat srdce, dovede to několik set chirurgických týmů. Lidstvo se neumí potopit na dno Mariánského příkopu, neumí štěpit atom. To jenom konkrétní osoby nebo skupiny osob to dovedou.
Je to zvláštní, že o "lidstvu" a "člověku" hovoříme v souvislosti s technikou, a nenapadne nás užít stejné fráze v souvislosti sportovních výkonů. Copak někdo řekne, že lidstvo dovede uběhnout stovku pod deset vteřin a zvednout dva a půl metráku nad hlavu? Ne, takový nesmysl nikoho nenapadne. Zato bez zábran řekneme, třeba že lidstvo zvládá nadzvukovou vzdušnou dopravu.
Tento blud o schopnostech abstrahovaného lidstva a abstrahovaného člověka plyne z dosavadního způsobu velkovýroby, zasahujícího plošně obrovská kvanta lidí. Jakmile se vyrábějí prakticky stejné výrobky, musí se předpokládat, že lidé jsou prakticky stejní, takto bych to zjednodušeně a snad výstižně vyjádřil.
Jestliže se výrobní způsob změní, jakmile vývojově odumřou výrobní komplexy sestávající ze zřetězených jednoúčelových strojů a nahradí je inteligentní produkční jednotky - matky, zřejmě se změní i pohled na masu konzumentů. Otázka je, zda vůbec bude mít ještě smysl mluvit o nějaké mase. Strukturovaná a různorodá výroba bude cílit na různorodé konzumenty.
Zde se plnou silou projeví jeden podstatný prvek, který se v současnosti projevuje tlumeně a sekundárně.
Vrátím se k pojmu individuální mikroklima. Definoval jsem ho soubor určitých individuálních požadavků ke stálosti prostředí v rámci jisté normy a s ním spojený soubor prostředků, jak stálost prostředí zabezpečit.
Pojem takto definovaný stojí na nepoctivém triku. Mlčky se zde předpokládá, že vůči technice stojí izolované individuum, které technice klade požadavky.
Pravda je ovšem jiná.
Každý jednotlivec jednak hlídá svoje vlastní mikroklima, jednak střeží a hodnotí, jak mají mikroklima ošetřena jeho bližní. Práh uspokojení a strop, nad nímž vzniká lhostejnost, to nejsou jednou provždy dané hodnotové pojmy. Lapidárně řečeno, nikdo z nás by nechtěl dlouhodobě žít v bohatě nadprahovém standardu mikroklimatu versailského paláce Ludvíka XV. Žebříčky hodnot jsou relativní především v čase. Prahy libosti postupně stoupají, co bylo přijatelné před dvaceti lety je chápáno jako nesnesitelné dnes. Ovšem pro příklady ani nemusíme chodit dozadu do minulého času. Hodnotové žebříčky se významně liší i na společné časové ose. Například od ukrajinských zedníků přicházejících k nám na práci slýcháme, že tu "jsou všichni bohatí". Otec mi citoval ruského vojáka, se kterým se setkal v pětačtyřicátém. "Jak je to možné," řekl ten muž, "že je u vás každý den neděle?" Tyto paradoxy neznamenají nic jiného, než že každá dílčí společnost, dílčí součást onoho globálního lidstva, má prahy jinak nastavené podle vlastních specifických žebříčků hodnot a co je pro jednu společnost podprahové, pro jinou vysoce nadprahové. Z toho vyplývají vzájemné nevraživost, závisti a na druhé straně pohrdání, jež v krajních případech vedou až ke konfliktům.
Totéž platí o jednotlivcích. Vzájemně se pozorují a hlídají. Rozdíly v dokonalosti ošetření mikroklimatu jsou v určitém rozmezí tolerovány. Nastávají však společenské situace, kdy část dané dílčí společnosti žije na úrovni, kterou chápe jako hluboce podprahovou, kdežto menší, leč početně významná a tudíž viditelná část má mikroklima ošetřeno výrazně lépe. Taková situace byla u nás v krizových dvacátých a třicátých létech. Vedlo to k politickému napětí a fatálním politickým zvratům, s milióny mrtvých jako finálním výsledkem. Od poloviny století se dařilo a dosud daří rozdíly vyrovnávat. Masová velkovýroba vede v současnosti - jíž myslím dvacáté století - k tomu, že prahy jsou v dílčích společnostech nastaveny více méně plošně - přičemž to, čemu říkám dílčí společnost, v praxi znamená stát či skupina států. Napětí mezi jednotlivci a skupinami je minimální.
Bude tomu tak navždy? To je další důležitá otázka v souvislosti s výhledem do příštího století.
Strukturovaná výroba jednadvacátého století povede k strukturované spotřebě a k rozrůznění mikroklimatických prostorů, vymezených prahem libosti a stropem lhostejnosti.
První známky pozorujeme už dnes.
Vznikají skupiny definované tak vyhraněnými zájmy, že se u nich dá už mluvit o specifických hodnotových měřítcích. Sociálně nejzajímavější mi připadá komunita narkomanů, která dobrovolně přistoupila na výrazné zkrácení života - přičemž prakticky ve všech ostatních skupinách je dlouhověkost primární hodnotou - výměnou za chemicky vyvolaný stav blaženost. Určitá napětí existující kolem této skupiny, jak se domnívám, plynou hlavně z neadekvátní reakce okolí. Existují ovšem i jiné skupiny, které si dobrovolně nastavily prahy libosti a stropy lhostejnosti jinak, než mají ostatní. Mezi námi je jistě mnoho takových, kteří ke svému mikroklimatu potřebují mikroprocesor třídy 486 a kdyby jim ho někdo vyměnil za 286, cítili by se hluboko podprahově. Vlastním životem žijí příslušníci náboženských sekt, skupin politických aktivistů rozmanitého druhu, vyznavačů kolektivního sexuálního a společenského života a podobně. Takto se společnost strukturuje, nabývá na rozmanitosti, nebo chcete-li, na komplexnosti, přičemž tato tendence bude pokračovat a narůstat. Z tohoto hlediska bude lidem příštího století připadat naše společnost neuvěřitelně plochá, šedivá, lhostejná a nudná.
*
Z tohoto pohledu se vytratil moment sociálního napětí.
Zajisté, že příslušníci vyhraněných skupin také potřebují základní míru fyzického zabezpečení, potřebují mít kde bydlet, mít co na sebe a do úst, potřebují teplo v zimě a podobně. Jejich hodnotové žebříčky se tedy liší někde v prostoru nad určitým prahem. Fatální sociální napětí tudíž nemusíme z tohoto směru čekat.
Lze ovšem čekat nárazy z jiných stran.
Dám - zcela fantastický - příklad.
Dejme tomu že se v roce 2020 ukáže, že člověk ve věku do dvaceti let vystavený půlročnímu působení šestinové gravitace za absence magnetického pole si prodlouží život o padesát let. To znamená - musí strávit půl roku na Měsíci. Stav techniky bude takový, že se na Měsíci bude moci vybudovat jen limitovaný počet sanatorií, počet letů na Měsíc bude taktéž omezený. Otázka je, nakolik. Pokud by se týkal pouhých jednotlivců, žádné sociální napětí nevznikne. Lidé jsou zvyklí, že v populaci existuje jisté promile jedinců disponujících astronomickými prostředky. Závist a z ní odvozené sociální napětí vzniká pouze v rámci určitých prahových hodnot, jež jsou zkoumané skupině společné. Jsme schopni závidět obrazně řečeno jen v okruhu, kam zrakem dosáhneme. Napětí se zvedne, teprve když se tato nákladná procedura otevře většímu počtu lidí, dejme tomu deseti procentům příslušníků dané dílčí společnosti. V takovém případě vznikne napětí.
Předpokládám, že v jednadvacátém století vznikne mnoho zdrojů napětí a třenic právě tohoto druhu - tedy kolem technologií spjatých s kvalitou života. Ve sci-fi jsou takové situace popsány, van Vogtův Slan  líčí potíže telepatů, Metuzalémovy děti od Heinleina se zabývají situací vyšlechtěného kmene dlouhověkých.
Znovu ta dlouhověkost.
Všichni v sobě neseme genetickou vzpomínku na materiální nedostatek. Když se vydáme po stopách vlastní rodiny, dříve či později narazíme na nějakého toho strašně chudého dědečka a babičku a od nich se do temna zapomnění odvíjí linie bídy. I náš vlastní život byl po materiální stránce ještě před dvaceti, třiceti lety mnohem prostší. Je tedy celkem přirozené, že mimoděk slučujeme kvalitu života s materiálním dostatkem, eventuálně nadbytkem.
Vrátím se k výchozí tezi o omezenosti lidských potřeb a z ní vyplývající omezenosti absorbovat materiální blahobyt. Už dnes s projevuje tendence odlišovat materiální blahobyt od pojmu kvalita života. Čím dál zřetelněji je nám zjevné, že materiální blahobyt vykoupený kupříkladu stresem a sebevražedným pracovním zatížením snižuje kvalitu života. Předpokládám, že vyspělá společnost jednadvacátého století půjde po linii zlepšování kvality života, která má materiální dostatek jako východisko, nikoli jako cíl.
Nepůjde o mechanické přehození výhybky.
Materiální dostatek je výsledek individuálního zapojení do kolektivního úsilí dané společnosti. Ta musí fungovat, tedy produkovat, každý z nás se nějak na fungování, tudíž produkci účastní a materiální blahobyt je výsledek tohoto úsilí. Je to více méně lineární a mechanický proces. Ba dokonce materiální dostatek jednotlivci poroste, i když ve svém úsilí poleví, i když se na něm bude podílet jen vlažně.
S kvalitou života je to jiné. Ta předpokládá aktivní činnost v mnohem větší míře. Kvalitní život je především zdravý život a ten se nedá koupit, na něm se musí usilovně pracovat. Je to i radostný život - a opět, dlouhodobou radost přináší jen aktivní, tvůrčí seberealizace v libovolném oboru.
Teď vskutku vstupuju na houpavou půdu scifistických předpovědí.
Domnívám se, že tvůrčí potenciál v oboru hardwaru sloužícímu k materiálnímu blahobytu už nemá technicky vzato prostor k ničemu jinému, než k postupnému zdokonalování hardwaru již existujícího. V příštím století vidím obrovský prostor ke zlepšování kvality života. Koncem devatenáctého a v průběhu dvacátého století došlo k pokroku v medicíně. Očkování a antibiotika zlikvidovaly mnoho nebezpečných chorob. Ovšem my tak zvaně zdraví tloustneme a chřadneme a stárneme a blbneme právě tak - a možná i víc - než ti jedinci minulosti, kteří prošli sítem bakteriálních epidemií. O výzkumu lidského genu se téměř přestalo mluvit, je to však zřejmě vědecký projekt přinejmenším souměřitelný rozsahem i důsledky s vývojem atomové bomby a měsíční rakety.
Neříkám nic nového, hodně se mluví o nadcházející epoše jako o zeleném století. Rád bych však akcentoval sociální rozměr této epochy. Industriální společnost byla v jistém smyslu i pohodlná pro lidi pasivní, pro bytostně líná individua - líná ne ve smyslu odporu k práci, nýbrž ve smyslu uplatnění osobnosti. U výrobního pásu se uplatnil kdokoli. V postindustriální společnosti to bude jiné. Člověk, tedy jedinec, bude v daleko větší míře pánem svého osudu a ne každý bude sám sobě pánem dobrým.
Nastane doba obrovské deziluze.
Zase se musím vrátit - k pasáži, kde jsem hovořil o frázi "lidstvo dosáhlo toho a toho" a "lidstvo umí to a to".
Rádi mluvíme o člověku a jeho vlastnostech. Patří k nim kreativita, touha po svobodném uplatnění osobnosti, vůle dosáhnout vzdálených cílů a podobně. Je to lhaní do kapsy. Lidé si nejsou kvalitativně rovni. Kreativní je zlomek populace. Svoboda většinu lidí toliko obtěžuje. Za vzdálenými cíli se nechce pachtit skoro nikdo.
V příštím století vzniknou technologie a tudíž i příležitosti k dosažení řádově vyšší kvality života. Nebudou to však technologie tradičního typu, hardware připojený do zásuvky ve zdi a spustitelný konfliktem. Budou vyžadovat přinejmenším aktivní spolupráci. Dovedu si představit kupříkladu medicinální systém založený na pravidelném monitorování současného stavu, spojeného s průběžným vyhodnocováním, jež povede k výstupu v podobě doporučení týkajících se životního stylu. Technicky je to realizovatelné už dnes, věřím však, že jde - neoficiálně - o zakázanou technologii, bojkotovanou bílou mafií spiklenců, kteří si říkají lékaři. V každém případě to bude vyžadovat ze strany jednotlivce aktivní spolupráci a sebekázeň. Totéž platí o interaktivních zábavních systémech, které splynou s výchovou. Vzdělání se stane zábavou pro ty, kteří ho budou schopni. Vznikne sociální nerovnost nového druhu, nerovnost mezi aktivními a pasivními lidmi.
A dále, poroste nerovnost v globálním slova smyslu. Jak se ukazuje, mnohá společenství jsou schopna dohnat náskok v průmyslové produkci. Jsou to hlavně společenství asijská. To není překvapující, v Asii i v minulosti fungovaly podivuhodně vyspělé společnosti. Je ovšem otázka, zda tato společenství, schopná chrlit počítače a motocykly, budou schopna se zaměřit i na individuum, zda dokáží přejít do postindustriálního stádia, kde nepůjde o hardware, nýbrž o kvalitu života.
*
Tím se definitivně dostávám ke konkrétním předpovědím.
Lidstvo jako entita existuje jen v tom smyslu, že jeho elementární prvky, jednotliví lidé, jsou biologicky kompatibilní, tedy že Eskymák dokáže oplodnit Australanku. Nic víc rozumného se o něm jako o celku říci nedá.
Rozdílnosti mezi jeho součástmi, mezi dílčími společenstvími v rámci světové populace, porostou. Nebude to jen rozdíl mezi chudým Jihem a bohatým Severem. Nebezpečnější bude rozdíl mezi bohatými částmi Jihu a bohatým Severem. Obě oblasti budou na tom stejně co do produkce hardwaru, avšak budou mít jiné hodnotové systémy, jiné žebříčky, jiné priority, krátce, jiný vztah k jedinci a ke kvalitě jeho života. Zatím se s nimi dokážeme dohodnout, protože stále ještě komunikujeme na bázi materiální spotřeby. My vyrábíme a spotřebováváme, oni také, rozdílnosti koncepcí řešení života jsou interní, takřka rodinnou záležitostí. To nemusí, a věřím že nebude navždy.
*
Dostávám se k finále, ke konkrétním predikcím.
Vidím zde tři okruhy zájmu. Jsou to společenské problémy, pak předvídatelné technologie a konečně nepředvídatelné technologie.
Společenským problémům jsem už věnoval velký prostor, protože je považuji za primární. Takže jen zopakuji, že brzy bude vskutku každý chápat, že idea unitárního světa je iluze, takže - v důsledku - organizace typu OSN je absurdní nesmysl přinejmenším v té podobě, jak funguje, lépe řečeno jak nefunguje dnes. Myslím že OSN nepřežije ani první desetiletí jednadvacátého století a bude nahražena mezinárodními soustavami na bázi akciových společností, do nichž budou vstupovat státy a nadstátní korporace na bázi ekonomické a mocenské mohutnosti. Jen takové organizace budou schopny udržet pořádek v různorodém světě. Nemyslím, že bude jen jedna. Center moci vidím několik. Atlantické a Bůh dej, abychom do něho konečně, od roku 1918 poprvé zase plnoprávně patřili. Euroasijské pod vedením Ruska je druhé. Islámské, jež si podrobí Afriku je třetí. Jihoasijské je čtvrté a věru nedokážu odhadnout, kam se přiřadí Japonsko, tato v podstatě nešťastná mocnost, nešťastná proto, že ve světě je příliš silná na druhořadou roli a příliš slabá na roli prvořadou. Latinskou Ameriku jaksi bezděky přiřazujeme ke Spojeným státům, ovšem mohou nás zde čekat velká překvapení. Všechna zmíněná mocenská centra disponují atomovou zbraní. Ta v tomto složitém systému bude - a nejednou - použita v lokálních válkách, předpokládám, že v první polovině příštího století, avšak ne dříve, než za dvacet let. Pro atlantické společenství bude mít použití atomových zbraní blahodárný dopad - jistě uspíší proces očištění od mnohých iluzí, které doposud atlantické myšlení zatěžují.
Je na zváženou, zda se zopakují dva už vyzkoušené dějinami, totiž kolonialismus, železná opona a totalitarismus.
Pokud jde o železnou oponu, ta určitě obnovena bude, jistě na několika místech světa současně. Takové opony existují už dnes, byť ne zcela dokonalé: mezi Mexikem a Spojenými státy, mezi Izraelem a pásmem Gazy, elektronická opona vzniká na východních hranicích Evropského společenství.
Složitější to bude s obnovou koloniální správy. V úvahu připadá Afrika, kde bije do očí neschopnost místních struktur adaptovat se na systém moderního řízení státu. Nemyslím si, že koloniální systém zde obnoví Atlantické společenství, už z toho prostého důvodu, že málokterý běloch by byl ochoten znovu podstoupit martýrium, jež Kipling označoval za "úděl bílého muže". V Africe je ovšem dlouhá tradice vykořisťovatelských zásahů ze strany Arabů a Indů. Pokud tedy dojde i k institucionálnímu podrobení Afriky, a myslím, že jinak to dopadnout nemůže, pak ve prospěch Islámskému společenství.
Nevěřím, že obnova totalitarismu je možná v Atlantickém společenství. Fašismus a komunismus chápu jako disfunkci státních aparátů, k níž došlo v době rozpadu tradičních společenstev. Dnes si už neuvědomujeme, že padla tři císařství, aby vznikl komunismus a jeho mladší bratr fašismus, zrozený ze stejného lůna, z chaosu po Velké válce. Demagogické hlasy se budou i nadále ozývat, ve svobodné společnosti to jinak není možné. Ovšem ve světě masových sdělovacích prostředků je demagog paradoxně bezmocný. Informačních kanálů je tolik, že přenos informace je v podstatě stochastický, pravděpodobnostní. Hlas jedince zaniká v mnohosti hlasů ostatních. V jiných společenstvech o obnově totalitarismu nemá smysl hovořit, protože v nich už existuje a je historicky součástí společenské tradice. Akcentace na individuum, na jeho individuální svobodu, na osobní uplatnění a na jeho kvalitu života, to je neopakovatelná specialita nás Atlantiďanů. Rusko, když použilo západních socialistických idejí k renesanci carského totalitarismu na vlastní půdě, a nutno říci s nemalými viditelnými úspěchy, udělalo zásadní chybu, když se pokusilo po vítězné válce v roce 1945 do svého organismu zapojit i nás Atlantiďany, konkrétně Němce, Poláky, Maďary, Slováky a Čechy. V obnově totalitarismu v Rusku nezbytně dojde a doufejme, že se Moskva ze Stalinovy chyby poučila a nechá nás v klidu.
Abych shrnul: svět jednadvacátého století bude rozdělen na čtyři centra, oddělená dílčími železnými oponami. Budou v něm četné války včetně lokálních válek atomových, avšak žádný globální konflikt. Neagresivní nadvládu bude mít Atlantické společenství, protože ovládne technologii energetických zbraňových systémů a fyzicky obsadí Měsíc jako válečnou základnu.
Tím se dostávám k technologické části, k předvídatelným technologiím.
Kosmonautika zajímá nás scifisty mimořádnou měrou.
K její renesanci dojde spolu se zostřením mezinárodní situace na konci našeho století, tedy do pěti let. Bude třeba vybudovat nedobytnou pevnost a neexistuje strategicky výhodnější místo, než je právě Měsíc. Víme, že Strategická obranná iniciativa, zvaná též Hvězdné války, má v Americe opět zelenou, po zkušenostech z Perského zálivu. Pevnost na Měsíci bude součástí jedné z příštích generací Hvězdných válek. Cesta na Mars bude, myslím, vcelku nenáročný vedlejší produkt technologického úsilí věnovaného budování měsíční pevnosti a dojde k ní do roku 2020. Ke zřízení stálých sídel na Marsu dojde však až v druhé polovině století. Budou to spíš podniky jednotlivců a korporací, než států a budou mít účel vědeckovýzkumný, ovšem i zábavní a propagační.
Pokud jde o další předvídatelné technologie, prioritní bude akumulace energie.
Zatím ještě nedošlo ke kvalitativnímu skoku v tomto oboru. Problém získávání a skladování energie je koule na naší noze. Stačí si jen uvědomit groteskní nepoměr mezi výkonem notebooku a jeho akumulátoru. Skutečně efektivní akumulátor se dá čekat do dvacet let. Způsobí i společenské změny - sníží se význam Blízkého východu jako polomonopolního dodavatele energie. Ropy bude ovšem dále třeba jako suroviny k technologii plastických hmot a biotechnologií, takže k naprostému zubožení nedojde, pouze k částečnému poklesu, který povede k radikalizaci a upevnění vnitřních vazeb v islámském světě.
Velkou neznámou je supravodivost. Už několikrát se zdálo, že supravodivost za vysokých teplot je na dosah. Jakmile k tomu dojde, otevřou se mnohé brány - supravodivost je klíč, myslím i k akumulátoru energie, o němž jsem hovořil před chvílí.
Konečně bych rád připomněl oblast, o níž jsem se už zmiňoval, technologii zvanou genetické inženýrství. Z ní vzejdou četná dobra, ovšem i zla. Například syntetické viry se mohou stát zbraní, už kvůli které bude zcela nutno stavět pevnost na Měsíci. Vizemi o konkrétních aplikacích genetického inženýrství bychom se mohli bavit zbytek dne. Myslím, že jsme asi všichni zajedno, že už na přelomu století se začnou tradiční elektronika a genetické inženýrství vzájemně dotýkat, až se jednou prolnou.
V úvahu musíme ovšem vzít i nepředstavitelné technické faktory.
Vážně beru v úvahu tři.
Stále ještě nevylučuji možnost kontaktu s mimozemskými civilizacemi, jakkoli se domnívám, že pravděpodobnost je mizivá. Nicméně je třeba vzít v úvahu, že relativně nedávno je lidstvo na dálku vnímatelné, že vysílá rádiové vlny, že tedy signalizuje přítomnost technické civilizace. Pokud by nedošlo ke katastrofě v podobě zničující agrese - nicméně ani tu nemůžeme vyloučit - schopnost lidí na absorbci nového jevu je snad nekonečná. Chtěl bych se vsadit, že Mimozemšťané by zmizeli z obrazovek Televizních novin do tří týdnů.
Další oblast nepředvídatelných technologií je v oblasti výzkumu elementární struktury hmoty. Je zřejmé, že v tomto směru stále ještě nejsme na konci. Zajímavé jsou hypotézy operující s gravitací - v tomto oboru gravitechniky se myslím uplatní spíš komunikace, než doprava. Fyzikální objevy by mohly přiblížit i řešení technického problému skladování energie a zprostředkovaně i kosmických cest.
Poslední oblast nemyslitelna tvoří psychický prostor člověka. Má skepse vůči všemu, co souvisí s tak zvaným mimosmyslovým vnímáním a parapsychologií jako takovou je veliká. Nicméně lidská psychika je kontinent tak málo prozkoumaný, že může skrývat nejedno překvapení.

¨(1996)