Aston občas přednáší o tom či o onom. Napřednášel toho spoustu, tady je zlomek toho, co za ta léta posluchači vyslechli. Někteří včas odešli, vy to můžete také udělat, ještě je čas.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Ještě o kyberpunku

Právě v těchto dnech dokončuji překlad Virtuálního světla od Williama Gibsona. Gibson je nepochybně jeden z nejvýznamnějších autorů SF naší doby. Kromě toho nebo možná vzhledem k mé povaze navzdory tomu cítím k němu jakýsi osobní vztah, řekl bych souznění, kdyby to slovo neobsahovalo i význam obapolnosti. Využívám tedy nabídnuté příležitosti, abych se s vámi podělil o některé dojmy a také k tomu, abych si i sám pro sebe ujasnil pojmy a názory, ani ne tak na Gibsona jako na autora a člověka, jako na metodu jeho práce a na některé otázky s jeho dílem souvisejícími. Nicméně snad bude užitečné připomenout několik biografických údajů.

Vyjděme z faktů, jak je shromáždil John Clute v novém vydání původně Nichollsovy Encyklopedie science fiction z roku 1993.

Gibson se narodil v roce 1948 ve Spojených státech. Ve dvaceti se odstěhoval do Kanady. Čtyři roky žil v Torontu, kde se stýkal s lidmi uprchlými před odvodem do Vietnamu. V roce 1972 se přesunul do Vancouveru, do města na pacifickém pobřeží, ve kterém už sdíleli povědomí přítomnosti Japonska na tichomořskou velkou louží. Clute se domnívá, že právě tato vancouverská atmosféra se promítla do trilogie zahájené Neuromancerem.

V roce 1977 otiskl Gibson povídku Fragment holografické růže a do roku 1983 napsal většinu povídek, později shromážděných ve sbírce Burning Chrom vydané roku 1986. Titulní povídka sbírky pochází z roku 1982, Johnny Mnemonic je o rok starší. Obě později zabudoval do struktury románu Neuromancer. Clute zdůrazňuje, že Gibson nevynalezl kyberpunk. Rekapituluje jeho vznik - kdo se o tyto otázky zajímá, toho odkazuji na knížku Klon 95, kde je na toto téma otištěna moje stať, uvedená původně ve fanzinu Laser Special 9/87. Clute charakterizuje kyberpunk jako příběhy z blízké budoucnosti, poznamenané počítačovou technikou a high-tech. Jeho hrdiny jsou obyvatelé slumů a spodních pater ulic, pro něž nový svět už je životní prostředí, nikoli projekt. Úspěch, s jakým se kyberpunk a Gibsonova díla obzvlášť setkal, považuje Clute za hlasatele smrti tradiční SF. Tato díla, cituji téměř doslova, se zabývají běžnými SF rekvizitami a motivy ve složité mozaice městského života. Přesouvají jádro SF od "kyber" do "punku". Popisují starý svět, který možná je, avšak spíš není možné pochopit. Jeho obyvatelé jsou konzumenti, nikoli producenti. Trpí hlavním problémem - podobně jako mnozí protagonisté modernistické a postmodernistické literatury - ztrátou integrace svého já. Pro obyvatele Gibsonova světa se jáství vyprázdnilo do instrumentality světa, tvrdí Clute.

Upozorňuje dále, že takové pojetí bylo tradičně typické pro kanadskou SF, že i Van Vogt a Gordon R. Dickson měli tendenci uzavírat hrdiny do prostředí šedé divočiny, v níž přežívají jako vykořeněné bytosti. Gibson k tomu to pojetí dodal technické vymoženosti, značky výrobců, japonské společnosti a ulice plné zločinu. Prázdnota městské divočiny však interpretuje technickou výbavu tak, že z ní čiší výsledný dojem marnosti. Takto se na Gibsona dívá přední současný teoretik žánru. Svoji studii doplňuje poznámkami o Neuromancerovi a dvou následujících románech, Count Zero a Mona Lisa Overdrive. Soustřeďuje se na Neuromancera, kdežto o dvou dalších dílech hovoří s odstupem. Virtuální světlo v době vydání jeho Encyklopedie ještě nevyšlo, takže heslo končí neargumentovaným konstatováním, že Gibson je na hranici stát se moralistou žánru sci-fi. Tolik tedy John Clute v hesle Gibson v Encyklopedii science fiction z roku 1993.

Rád bych si v této úvaze objasnil některé body, tedy ty body, které mi připadají sporné. Připomenu, co říká Clute o osobnostech Gibsonova světa: Trpí ztrátou integrace svého já, jejich jáství se vyprázdnilo do instrumentality světa.

Vnitřní rozpolcenost, rozervanost a dokonce ztráta integrity, to jsou neklamné znaky postav z oficiálně aprobované dobré literatury. Má to svoji logiku. Nepochybně určujícím znakem postav špatné literatury je její plochost, v literátské hantýrce se říká papírovost, a takové dílo je špatné, kde postavy "šustí papírem". Odtud se zřejmě odvíjí úvaha ústící ve zjištění, že dobrá postava musí být plastická, vícerozměrná a aby byla ještě zajímavější, vnitřně rozpolcená či vykořeněná. Plochost postav tu nebudu hájit, i když i ta má někdy svůj smysl a půvab. Zajímá mě ona zmínka o rozpolcenosti a vykořeněnosti. V ní totiž vidím klíč k pochopení a následní interpretaci díla, které rozhodně za analýzu a závěry stojí.

Moje osobní zkušenost s Gibsonem začíná Johnny Mnemonicem., Překlad jste mohli číst v fandomově vydaných Letech zakázanou rychlostí a později v Ikarii. Následovalo okouzlení Neuromancerem, ten vyšel v Laseru roku a k mému podivu není dosud zcela vyprodán, a publicisté, kteří se na něj odvolávají jako na kultovní dílo, mnohdy ani nevědí, že česky vyšel. Count Zero byl pro mě zklamáním a do Mona Lisa Overdrive jsem se nedokázal začíst. Cluteův encyklopedický článek mi dal v tomto smyslu jakési zadostiučinění, je z něho jasně cítit zdvořilý odstup vyplývající ze zklamání. Poslední Gibsonův román Virtuální světlo překládám, což je přinejmenším náznak, že mě zaujal - nikdo ze zasvěcených asi neuvěří, že bych takovou práci dělal pod vidinou honoráře od Toma Jirkovského.

Johnny Mnemonica považuji vzhledem ke kyberpunku za jeho kvintesenci, jak říkali středověcí scholastici, za jeho naprostou tresť. Připomenu, oč v něm jde: Johnny Mnemonic je chlapík, který má v hlavě implantovaný čip napěchovaný tajnými informacemi. Gangsteři pošlou vraha, aby Johnnyho zabil. Zachrání ho profesionální zabíječka Molly, ona dívka se zrcadlovkami vsazenými před oči do očních důlků, kterou můžete pak potkat v Neuromancerovi. Zfetovaný kybo-delfín dokáže přečíst data v Johnnyho hlavě a od tajemství osvobozený Johnny uteče k tlupě vyvrženců, žijících v jakémsi technologickém hnízdě vysoko nad městem. Tam svede poslední boj s nájemným vrahem, vítězí a vyprávění svého příběhu končí zmínkou o mírumilovné symbióze, kterou vede s feťákem delfínem.

Některé právě odvyprávěné prvky dokážete identifikovat s Cluteovými charakteristikami. Johnny Mnemonic je vskutku chlapec docela na dně, bez styků s lidmi, kteří tento svět řídí. Do osidel se dostal mimo svoji vůli, bezděky, a také o pomoc které se mu dostalo, se nijak zvlášť nezasloužil. Prostě, tak se to stalo - s podobně nonšalantním a snad právě proto dojímavým motivem solidarity se setkáváme ve Vládcích strachu Jiřího Kulhánka. Je zde město, jsou zde technologie, rozpoznáme motiv informatiky a high-tech. Nikoli projekt, nýbrž prostředí - to je blízká budoucnost Gibsonovy povídky. Ovšem to, co mě zaujalo už při prvním čtení a co mě zajímá i dnes po létech, je prvek, který je, myslím, komentátory kyberpunku buď zkreslován nebo opomíjen.

Johnny Mnemonic je vskutku vyvržencem podle Cluteovy konstatace, ovšem spíš vnějškově, tedy profesně. Zklamal svoje zaměstnavatele, ať už skutečně nebo domněle - na výsledku motiv nic nemění, protože gangsteři vypsali na jeho hlavu obtíženou čipem cenu. Zato vnitřně mi nikterak rozvrácený nepřipadá. Žije bezpochyby v technologické džungli, ovšem poměry tam panující mu nepůsobí frustraci. Chce přežít, proto také si například vysoustruhoval z mosazného baga dvě patrony dvanáctky a pákovým lisem do nich napěchoval prach a zápalky - návod získal na staré mikrofiši. Ovšem frustrace v něm není o nic víc, než vlkovi toulajícímu se po lese. Povídka končí vysloveně smířlivě - Johnny rozmlouvá s delfínem a jeho pomocí se stává nejtechničtějším chlapcem na světě.

Teprve v Neuromancerovi se od Molly, která tam vystupuje, že to s ním nakonec dopadlo tak, jak muselo, že ho jeho pronásledovatelé našli a zabili. Ovšem ani Molly z toho není frustrovaná a na jejího nového přítele Casee to jak se zdá taky nedělá zvláštní dojem. Case, to je podobný případ, jako Johnny. Nepracuje jako kurýr, nýbrž kyberprostorový kovboj. Dokáže sám sebe promítnout do matrixu, do počítačových sítí, a tam bourá bariéry z ledu, krakuje, prolamuje se ochranou dat. I on se dostane do konfliktu s podsvětím, ještě dřív, než příběh románu začíná. Nepřátelé ho nezabijí, jako to nakonec udělali Mnemonikovi. Prostě zlikvidují jeho schopnost proniknout do kyberprostoru. Je to pro něho horší, než smrt, odříznut od matrixu stává se pouhým masem, a pobyt v těle bez elektronické podpory chápe jako cosi podobného zatracení. Dostane příležitost - schopnost se mu navrátí s časovým limitem. A opět, počínání Casee a Molly odpovídá způsobu chování Johnnyho Mnemonica a Molly. Nebezpečí je technický problém, techno-džungle je obklopuje jako přirozené životní prostředí. Je tu naprostá absence vyjádřených morálních ohledů - morálka, prezentovaná zejména solidaritou a motivem konkrétní pomoci v kritické situaci - se promítá do činů.

Totéž mohu říci o románu, který byste mohli mít už přečtený, kdybych byl pilnější a rychlejší a Jirkovskému ho dodal včas, o Virtuálním světle. Hrdinou je Berry Rydell, v podstatě bezbarvý, neslaný nemastný chlapík, který prošel výcvikem v policejní akademii a počítačoví punkové ho zapletli do ošklivé intriky. Na křivolakých stezkách svého putování, v němž je spíš manipulován jinými, než veden vlastní vůlí, potkává, jak je u Gibsona obvyklé, opět dívku, jménem Chewette Washingtonová. Tentokrát se do konfliktu s mocnými dostane ona, prostě proto, že i přivlastní cosi zdánlivě bezvýznamného, asi tak, jako nešťastně prodal Case v Neuromancerovi svěřená data. A právě s ní rozkrývá tajemství skryté ve virtuálním světle emitovaným "datovými brýlemi", technickou vymožeností, která je dnes v románu, zítra pravděpodobně v katalogu Escomu.

Case nemá vůbec žádné mravní výčitky vůči těm, které oklamal. Nepřipouští si, že jeho matrixové kovbojství je kriminalita. V celém Neuromancerovi najdeme jediné silné místo s výrazným popisem pohnutého svědomí, to když Case vzpomíná na příhodu, již zažil s dívkou jménem Marlene. Dívka ho donutí spálit vosí hnízdo. Cituji z desáté kapitoly:

Spatřil to, co bylo až dosud skryté v hnízdu. Hrůza. Spirálová továrna na zrození, stupňovité terasy buněk, bezmocné čelisti dosud nezrozených se ustavičně pohybovaly, postupný proces od vajíčka k larvě - téměř vose, až k vose. Před zrakem jeho mysli se rozjel jakýsi zpomalený film, který celou věc odhaloval jako biologický ekvivalent samopalu, odporný ve své dokonalosti. Vetřelci. Stiskl spoušť, ale zapomněl zmáčknout zapalování a palivo teklo na vyhřezlý zmučený život u jeho nohou. Jakmile zapalování stiskl, všechno vybuchlo a spálilo mu to obočí. Uslyšel, jak se Marlene v otevřeném okně o pět pater výše směje.

Je případné, že tento mravní konflikt je vyvolán brutálním kontaktem s přírodou - v kulisách románu uvedného slavnou větou "nebe nad přístavem bylo šedé jako mrtvý kanál televize." Zdálo by se, že příroda, tím méně ochrana přírody do kyberpunku nepatří. A přece, kdesi v pozadí se skrývá úcta před životem. Ovšem ve snu, kdy se mu o likvidaci hnízda zdá, se mu před vnitřním zrakem vybaví značka Tessier-Ashpool, vytlačená do papíroviny. Ve snu, tedy uvnitř matrixu jeho sebe sama, si technická příroda už skutečnou přírodu přivlastnila a mravní konflikt automaticky negovala.

Vraťme se k východisku, tedy k pojmu dezintegrovaná postava. Nemyslím, že jde o slovíčkaření. Pro mě má vyjasnění této věci zásadní význam pro pochopení Gibsona a širších souvislostí. Gibsonovy postavy nejen že nevidím vyvržené a dezintegrované, nýbrž přesně naopak - organicky zapojené do techno-prostředí světa blízké budoucnosti. Můžeme diskutovat o tom, do jaké míry si zachová své já člověk, který má do hlavy implantovaný datový čip. Více by nám o tom mohli snad říct naši současníci, kteří chodí po světe se sluchátky walkmana na uších - rozdíl je v technické pokročilosti, zřejmě ne v principu samém. Opakuji, konflikty postav s okolím jsou na bázi profesní - z nějakého jejich selhání, z nějakého překročení regulí vyvolává nevlídná odezva ze strany mocného světa. To ovšem není příznak žádné dezintegrace, to je prastarý archetyp s kořeny vklíněnými do naší animální pra-minulosti. Nicméně něco tu být musí, co nás pudí Gibsona číst a co nás na jeho díle vzrušuje. Je toho jistě víc, zmíním se teď o jednom aspektu, v němž se Gibson zřejmě dotýká některých podstatných proudů současnosti. Už sám pojem kyberpunk zaujal. Dejme tomu, že je pravda to, co se o kyberpunku tvrdí, že je to umělý název neexistujícího literárního proudu, že Gibson počítačům nerozumí a ani se o to nijak zvlášť nesnaží. Nicméně jakýsi kontakt s čímsi reálným tady nepochybně je. Gibson by neměl takový úspěch, kdyby cosi jako kyberpunk či kyberpunkové myšlení a jednání skutečně neexistovalo.

Opět se vraťme k východisku a připomeňme fakta. Mnemonic je pašerák dat, Case je matrixový kovboj, Chewette Washingtonová okrade datového kurýra a její přítel Berry Rydell je obětí konspirace datových manipulátorů.

Jistě už tušíte, kam mířím. Počítačové pirátství či hackerství, výroba počítačových virů, to jsou reálné věci s naším tématem přímo související. Vždyť Chewette Washingtonová okradla kurýra kradených dat, Case byl jasný hacker, a Mnemonic samozřejmě byl také kriminálník. Čistě juristicky vzato není valný rozdíl mezi člověkem, který povalí stařenku na cestě z pošty a vytrhne jí kabelku s penzí a hackerem, který crackne kód počítačového programu. Kdyby však na někoho z nás se provalila vina prvního typu, nadšené ovace by nejspíš nesklidil. Zato kdyby se ukázalo, že mezi námi sedí prvotřídní hacker, hned by měl kolem sebe dav obdivovatelů. Jaksi máme pocit, že si softwarové firmy okrádání zaslouží. Bill Gates se stal nejbohatším Američanem, třebaže jeho Microsoft bude patrně nejvíce okrádanou firmou světa. Tohle víme a tak se nám zdá, že si pozornost hackerů zaslouží. Hacker se stává novodobým Jánošíkem, který okrádá bohaté a rozdává nemajetným . někdy anonymně, mnohdy poloanonymně - vzpomeňte na hrdé nápisy v dávkových souborech některých her zvěstující, kdo všechno se o cracknutí zakódované hry zasloužil. Odtud plyne, myslím, jeden díl sympatií k punkerům reálného kyber-světa, které kupodivu dopadají i na tvůrce počítačových virů. Třebaže nás jejich produkce obtěžuje, nemůžeme jim upřít vynalézavost a mnohdy až ďábelskou genialitu, vedoucí opět k obdivu.

Je to tak nabíledni, že mi to připadá až banální. Věc má však, jak se domnívám, ještě další, skrytý aspekt.

Počítačová kriminalita se liší od většiny ostatních druhů přestupnictví v tom, že pachatel se s přímou obětí prakticky ani nemůže setkat. Je to důvtipný, zpravidla osamělý člověk, který svou intelektuální agresí neriskuje přiměřenou odezvu. Prakticky vzato, je to neobyčejně zákeřné počínání. Pachatel se však za ně nestydí, asi proto, že musel - ze svého hlediska - překonat nesmírné překážky, byť opět povahy intelektuální. Chráněná data považuje za výzvu, za hozenou rukavici, asi tak, jako když pan poslanec Body tak pěkně hovoří o Romech: gadžové kteří si nedávají pozor přímo nutí Romy, aby je okrádali!

A ještě jedno hledisko bych k problému přiřadil, hledisko politické. Počítačovou kriminalitu či kybernetickém punkerství, jsou to všechno jen slovní označení téhož, můžeme chápat i jako určitý druh politického programu. Copak to není projev prakticky realizované proklamace rovnosti podílu na vyrobených statcích, bez ohledu na cokoli? Program zde je, proč bych si ho nevzal, řekne si kyberpunker, tento komunista informatického věku. V těchto třech prvcích bych spatřoval živnou půdu pro obdiv, kterou ke Gibsonově dílu chovají ti, kdo měli příležitost ho poznat a jeho postupy si osvojit.

Hrdinové tří děl zde sledovaných rozhodně nepatří k privilegované vrstvě. V románu Virtuální světlo jak Rydell, tak Chewette na rozdíl od Molly, Johnnyho Mnemonica a Casee pracují, Rydell jako bezpečák, Chewette jako messenger. V postojích těchto figur, v jejich myšlenkových pochodech, jež máme příležitost sledovat, prvky vykořeněnosti těžko najdeme, jak jsem už řekl, jsou součástí techno-světa, do něhož se narodili. Ten ovšem je svou podstatou tak bezútěšný, že jakési zoufalství nebo dokonce vykořeněnost cítí čtenář. Gibson v něm generuje protichůdné pocity. Sympatizuje s kybernetickými Robiny Hoody, dokonce s nimi snad i cosi sdílí, pokud se sám ve styku se světem počítačů, a protože se spolu s nimi dívá trošíčku do budoucna, do času který už podupává za dveřmi zítřka, cítí úzkost, protože si klade otázku: Sem jdeme? Jistě, sem jdeme, odpovíme, ovšem záleží na tom, jak se u toho cítíme.

Často se setkáme s názorem, že Gibsonovy vize jsou pesimistické. Gibson sám se na toto téma vyjádřil v San Francisco Bay Guardian (18. srpna 1993), že ano, že jeho vize je pesimistická, ovšem - cituji " pokud jste velmi pohodlný občan ze střední třídy". Jinak, jak tvrdí, to v jeho světě všechno funguje velmi dobře. Konec konců, dovozuje dále, "právě teď se na celé planetě dějí lidem, spoustě lidem, takové věci, které jsou mnohem více deprimující než je cokoli o čem jsem psal já." Vidím v těchto větách potvrzení mého dojmu. Nikoli vykořeněné, nýbrž plně integrované do technosvěta jsou Gibsonovy postavy. Dále, nejsou amorální. Jejich punkerství vyplývá z vnitřního přesvědčení, že postatou jejich existence je západ o přežití a o živobytí, že základem morálního kodexu v takovém režimu existence je solidarita s bytostmi, které na tom jsou stejně a že morálka v tradičním smyslu je mrtvá záležitost. Gibsonovy postavy nekonají přestupky proti klasické morálce proto, že by ji vyznávaly, ale protože jsou životem naučeny o kauzalitě zločinu a trestu. Pokud se přestupku dopustí, doplatí na to okamžitě. Jakmile však najdou cestu, jak přestoupit cokoli, ať je to zákon nebo článek morálního kodexu, okamžitě to učiní.

Zmínil jsem se o kyberpunkerovi jako o komunistovi informatického věku. Žertem jsem to mínil jen částečně. V kyberpunkerství - ať tom reálném či literárním - je vskutku obsaženo pohrdání vlastnickými právy na jedné straně a přesvědčení o přirozeném právu na statky stvořené někým jiným pro někoho jiného - na straně druhé. Což nepochybně jsou momenty, které ke komunistickému náhledu na svět patří. Je tu však jeden velký rozdíl a pokud někdy budu mít to potěšení se s panem Gibsonem osobně setkat, rozhodně se ho na tyto věci poptám. Tradiční komunista vystupoval ideologicky i činem ve prospěch tak zvaných mas, z jejichž temné hmoty čerpal sílu pro přesvědčení, že je oprávněn dělat to, co dělá.

Kyberpunker je osamělý. Jedná za sebe. A když si počíná jako dejme tomu cracker, jako moderní Robin Hood, který louská softwarové klíče a zveřejňuje programy, za které bychom jinak museli platit, i pak se neobrací k nějaké tupé mase, nýbrž k privilegovaným majitelům hardwaru. Informatický komunismus bychom pak měli vnímat jako komunismus paradoxní - neboť je elitářský. Do matrixu, jak tomu říká Gibson, vstupují zvláštní bytosti. Mají svoji morálku, která nemá mnoho společného s tradičním etickým kodexem a vymyká se zákoníku. Mají svoji sílu, která by neobstála v kulturistické posilovně. Mají svoje touhy a radosti, svoji specifickou estetiku, svoje žebříčky hodnot. Jde o to jim porozumět - a zde se zřejmě dotýkám citlivého bodu.

Gibson sám prohlašuje, že počítačům nerozumí. "Dokonce ani nemám modem," říká v interview pro švédskou televizi v listopadu loňského roku. O kyberprostoru, o matrix se vyjadřuje v témž interview velmi prostě: "Kyberprostor je metafora, která nám umožňuje zmocnit se toho místa, v němž se v čase od konce světové války odehrává tolik věcí, jež ztotožňujeme s civilizací. Kyberprostor je to, kde provádíme bankovní operace, dokonce je to místo kde dnes banky své peníze přechovávají díky přímému přenosu peněz. Tam se odehrává obchod s akciemi, už ne na půdě budovy burzy, ale v elektrické komunikaci mezi burzami. Takže si myslím, že právě proto že se toho tolik děje digitálně a elektronicky, je užitečné mít výraz umožňující vyjádřit, že je to část jakéhosi území."

Nicméně se Gibsonovi přes to všechno podařilo vyhmátnout podstatný posud v myšlení určité vrstvy obyvatelstva, k níž zřetelně patříme i my, scifisté. Žádné vykořenění, pravý opak se děje. Jestli nás sci-fi něčemu naučila, a pokud možno i kontakt s kyberprostorem, jemuž jsou mnozí z nás vystaveni, pak je to adaptace na sílící tlak laviny, zvané čas. Peklo je děsivé jen pro ty prokřehlé čumily za oknem, pro ďábly je v něm příjemně teploučko. Je zřejmě možné stát i vně Gibsona - pak ano, pak lze vyrážet pohoršené vzdechy, všelijaká ta ach a och a psát o dezintegrace já a o jáství, které se vyprázdnilo do instrumentality světa. Kdo je uvnitř, dívá se na to jinak.

Nakonec bych se rád vyslovil ke Gibsonově autorské metodě.

V úvodu jsem označil Johnny Mnemonica za kvintesenci kyberpunku. Je na něm vidět dravá spontaneita, jako kdyby Gibson vpadl do krámu se zbraněmi, popadl kulomet co ležel na regálu a okamžitě stiskl spoušť. Kupodivu zasáhl všechno podstatné. Vytvořil figury, vytvořil náladu, vytvořil jazyk i rekvizity, vytvořil dobu. Povídka nemá vlastně pořádný konec - ten je dořečen až mezi řádky Neuromancera.

Neuromancer je podobně střapatý. Když si ho srovnáte s povídkami sbírky Burning Chrome, uvidíte, že je slepen z motivů, které si Gibson v povídkách už odzkoušel. Už jeho prvotina Fragment holografické růže je v podstatě osou Neuromancera a závěrečný obraz románu, kdy matrixový kovboj pádí kyberprostorem a postavičky tam dole - rozumějte virtuální postavičky - mu mávají, i tento obraz který vnímám jako úchvatný je v prvotině obsažen. Teď mě napadá, už ve fragmentu povídky o fragmentu holografické růže je kyberpunk - či aspoň Gibsonova varianta kyberpunku - obsažen. Neuromancer je zběsilý hon za motivy. Teze Jaroslava Veise o tom, že sci-fi román je vlastně moderní obdobou pikareskního románu předromantické doby, v němž hrdina prochází řetězcem dějů a situací, tato teze je plně aplikovatelná právě na Neuromancera. Už při prvním čtení jsem byl rozpačitý nad závěrem, odehrávajícím se na oběžné dráze. Tam už nadsázka přechází do exaltovanosti - však právě v této části se Gibson vzdálil skicám z Burnig Chrome nejvíc. Johnny Mnemonic a po něm Neuromancer měly úspěch a už v následujícím románu Count Zero se zřejmě projevil neblahý vliv literární kritiky na autorovo ego. Jako by se autor chtěl zavděčit těm lidičkám, kteří přesně vědí, jak se správně píše velká literatura. Pak ovšem přichází Virtuální světlo. V Neuromancerovi Gibson pádí od motivu k motivu, z dějiště na dějiště. Ve srovnání s ním vám Virtuální světlo přijde poklidné jako román Agathy Christie. A přece má v sobě obrovský náboj napětí. Gibson měl tu odvahu, že fakticky opustil to, co ho proslavilo, totiž rovinu matrixu, rovinu kyberprostoru. Informatika zde samozřejmě hraje svoji roli, ovšem jen jako všudypřítomný doprovodný prvek, tak jak tomu skutečně už dnes je a čím dál více bude. Pozornost je soustředěna na novodobé mýty, související s masovou kulturou. Jsou mezi políčky starých filmů skryta sdělení Boží? Mnozí lidé v Gibsonově světě, a možná i Gibson sám, jsou o tom přesvědčeni. Pak je logické a oprávněné nepřibíjet na kříž Krista, nýbrž televizní obrazovky. A v souvislosti se zjevením, není příchod Aids na svět novodobou Apokalypsou? Zdá se, že ano, a Gibson přivádí na svět nového Krista. Zde je o tom citát: James Delmore Shapely se ocitl ve středu zájmu průmyslového odvětví AIDS v prvních měsících nového století. Byl to dvaatřicetiletý prostitut, HIV - pozitivní dvanáct let. V době, kdy byl "objeven" dr. Kim Kutnikovou z Atlanty, si odpykával trest dvou set padesáti dnů vezení pro žebrotu. (Jeho status HIV-pozitivního, který by mu vynesl mnohem tvrdší trest, někdo zřejmě "stopil".) Kutniková, výzkumná pracovníce Sharaman Group, americké filiálky Shibata Pharmaceuticals, prosévala medicinální záznamy, aby objevila osoby HIV - pozitivní deset let a déle a byly asymptomatické, takže měly normální (nebo jako v případě Shapelyho, anbormální) počet T-buněk.

Jeden ze směrů výzkumu Sharman Group mířil na možnost izolace mutovaných proudů HIV. Za předpokladu, že viry podléhají zákonům přirozeného výběru, několik biologů u Sharmanů tvrdilo, že virus HIV v současném genetickém formátu příliš zabíjí. Podle Sharmanových výzkumníků virus vykazující stoprocentní smrtelné účinky musí nakonec vést k vyhubení hostitelského organismu. (Jiní výzkumníci od Shermanů nesouhlasili s poukazem na dlouhou inkubační lhůtu, která přispívá k reprodukci hostitelské populace.) Autoři pořadu BBC si dali záležet aby vysvětlili, že na ideu lokalizace nepatogenických kmenů HIV a cílem získat převahu a následně přemoci nebezpečné proudy se přišlo už o deset let dříve, jenže ohledy na "etické" důsledky experimentů s lidmi zabránily výzkumu. Jádro úvah Sharmanových výzkumníků obsahovaly už ony rané práce: Virus chce žít a to nemůže, když zabije hostitele. Sharmanův tým, k němuž patřila dr. Kutniková, zamýšlel injektovat HIV- pozitivním pacientům krev odebranou osobám, o nichž se domníval, že jsou infikovány nepatogeními kmeny viru. Věřili v možnost, že nepatogenní kmen by mohl přemoci smrtelný kmen. Rozhodla se začít výzkum v datovém sektoru, obsahujícím vězně státního vězení, kteří jsou a) v očividně dobrém zdravotním stavu, a b) byli testováni jako HIV - pozitivní před více než deseti lety. Její první výzkum objevil šestašedesát takových subjektů, mezi nimi byl i J. D. Shapely.

Tak to tedy je v Gibsonově světě. AIDS je vymýcen - díky čemu vlastně? Díky vědě, informatice, díky doktorce Kutnikové. Nebo díky Shapelymu, zbídačelému prostitutovi, který prostě přišel na svět - a bylo starostí světa, aby si ho pro sebe objevil, jak tak si před dvěma tisíci svět objevil Krista poté, kdy ho přibil na kříž? Je možné, že právě v tomto obraze dochází Gibson k dalšímu zastavení na křížové cestě, po níž se ubírá každý autentický tvůrce. Kyberpunk, matrix, kyberprostor, to mu bylo mediálně odňato, rozmělněno a zvulgarizováno a on sám podlehl pokušení a přispěl k tomu v románech Count Zero a Mona Lisa Overdrive. Nyní vytváří obraz nový, obraz světa s lidským rozměrem, světa vymezeného technologií hraničící s mýtem. Opakuji, pana Gibsona neznám a je pravděpodobné, že nikdy nepoznám - leda prostřednictvím textů. Myslím si však, že je mu jedno, zda jeho poselství pochopíme. Řekl bych, že je mu to jedno proto, že ví, že ve světě, do něhož jsou integrovány jeho postavy - už dnes žijeme.