Lemovu knihu bych přirovnal ke krajině zvoucí k potulkám, zvoucí pod slibem inspirace. Budu ti nabízet výhledy tak nové, že nezůstaneš nedotčen, mělo by být napsáno na obálce Summy technologie. A takto bych byl rád, aby byl chápán tento text. Ne jako referát a už vůbec ne jako kritika nebo polemika. Berte ho jako sdělení člověka, který krajinou prošel a vypráví o tom, co viděl uvnitř sebe sama. Nezáleží na tom, zda procházku zahájíme zpředu či zezadu, nebo zda do knihy vstoupíme bokem. Ostatně, je na každém, aby ji zopakoval v libovolném pořadí a v libovolné míře, to je výsada krajiny, že lze do ni vstupovat na jakémkoli místě, a tato kniha, tvrdím znovu, je krajina zvoucí k potulkám.
*
Začnu citátem ze Summy technologiae.
Vezměme rovnici 4+x=7. Nechápavý žák neví, jak se dobrat k hodnotě x, třebaže tento výsledek už "je" v rovnici, jen je skryt před jeho zamlženým zrakem a "sám" se objeví po jednoduché úpravě. Zeptejme se tedy jako praví kacíři, zda to není stejné s přírodou? Nemá snad Hmota v sobě zapsané všechny své potencionální změny (tedy např. to, že je možná stavba hvězd, kvantoletů, šicích strojů, růží, bourců morušových a komet)? Tedy, vezmeme-li základní cihličku přírody, atom vodíku, bylo by z něj možno "vydedukovat" všechny tyto možnosti (začít skromně možností syntézy sta prvků a končit možností sestrojení systémů triliónkrát oduševnělejších než je člověk). Stejně tak jako odvodit to, co je nerealizovatelné (sladká kuchyňská sůl NaCl, hvězdy o průměru kvadrilionu mil atd.). V tomto pojetí má hmota v sobě obsaženy všechny své možnosti společně s nemožnostmi (zákazy), jen my neumíme rozšifrovat její "kód". Hmota by tedy byla vlastně totéž, co je matematický úkol, protože my stejně jako onen neschopný žák neumíme z ní získat "celou informaci", třebaže je ta,m už obsažená. To, co jsme řekli, neznamená nic jiného než tautologickou ontologii... (157)
Nebylo to samozřejmě myšleno vážně, dodává Stanislaw Lem o několik řádek níže.
Zastavme se tedy na první vyhlídce při procházce Lemovou krajinou. Spisovatel nemyslel svoji úvahu vážně. Nicméně, je nutno ji zcela nebrat vážně jen proto, že to to její autor přál?
Je nabíledni, že v základní cihličce přírody, tedy v atomu vodíku, je vskutku zakleta možnost syntézy sta prvků Mendělejovy soustavy. A dále, tyto prvky mají též svoje další konstrukční možnosti. Kdybychom se vydali níže, do subatomárních struktur, dojdeme ke stejným konstatováním. I cihlička sama, atom vodíku, je složena z entit rozmanité povahy, nadaných jistými vlastnostmi, přičemž v daném případě relevantní vlastnosti je vedou k tomu, že jsou schopny sestavit atom vodíku.
Jakmile se dostaneme k prvkům, od nich je ke sloučeninám jen krůček a jakmile jsme u sloučenin, k praktickým aplikacím je už docela blízko, k bourci morušovému, kometě nebo ke staré podrážce, o níž Lem hovoří o několik řádek výše.
Tato potencionalita hmoty zdá se být mimo diskusi. Dílce obsažené v krabici Lega obsahují v sobě potenciál participovat na sestrojení všech hraček vyfotografovaných v přiloženém návodu. Navíc z nich lze sestrojit množství kreací, s nimiž návod nepočítal. Počet těchto kreací je velký, ovšem nikoli nekonečný. Navíc, jejich určité vlastnosti jsou předurčeny vlastnostmi elementárních dílců, tedy vlastnostmi kostek Lega. Tak například můžeme konstatovat, že žádná z kreací nebude samovolně létat navzdory gravitaci, anebo nebude ve tmě světélkovat.
Přenesme teď zkušenost z modelu, z krabice Lega, do světa reálného. Stavebnice je obrovská, snad nekonečná. Dílců, tedy jednotlivých prvků, je řádově stovka, to není mnoho. Také jejich příchytných čudlíků, pomocí kterých vstupují do interakce, je definovatelný počet. Pokud můžeme aplikovat zkušenost s Legem na stavební prvky přírody, získáme právo usoudit, že v sobě nesou obrovský náboj kreativního potencionálu, nicméně že i zde jsou jisté hranice, jisté limity, za něž nelze jít. Náboj tedy není nekonečný.
Na to upozorňuje už Lem, když hovoří o nemožnosti sladké kuchyňské soli.
Tato část jeho úvahy není nikterak absurdní. Zdá se dokonce, že je snadno akceptovatelná.
Ošidnější je ona část podobenství, hovořící o žáčkovi neschopném vyřešit jednoduchou rovnici. Nedovedeme vlastnosti kuchyňské soli odvodit z atomů sodíku a chloru, braných samostatně, konstatuje Lem a uzavírá, že v našem světě je odvození "všeho" z elementární cihličky hmoty nemožné.
Ano, tvrdím, je to nemožné člověku. Tautologická ontologie připomíná barona Prášila vytahujícího sama sebe za vlasy z bažiny. To však neznam
ená, že v elementární cihličce hmoty ony vlastnosti a ony potencionály nejsou! A teď, jak cítím, se i já ocitám v prášilovské dimenzi. Lze vůbec přemýšlet o hmotě, ať už tímto pojmem označíme cokoli, a vyčlenit od ní sama sebe, zapomenout na proces vlastního vnímání?
Ať už to lze nebo nelze, pokouším se o to, jako se baron Prášil pokoušel přesedat na letící dělové koule.
*
Dejme tomu, že elementárním cihličkám hmoty přisoudíme potencionalitu, tedy schopnost vytvářet složitější celky, a tyto celky opět mají svoji potencionalitu, jednak předurčenou samotnými cihličkami, jednak vlastnostmi plynoucími z funkčnosti uspořádání.
Kdy a za jakých okolností se potencionalita uplatní, kdy a za jakých okolností je naplněna realizací doposud jen potencionálního spojení? Konkrétně, kdy a za jakých okolností vzniká hvězda, šicí stroj a bourec morušový?
Tyto a podobné otázky si Lem klade na mnoha místech své knihy. Vyjadřuje to i pregnantně: Termodynamický paradox o stádu opic bušících naslepo do psacího stroje tak dlouho, až z toho náhodou vznikne Britská encyklopedie, byl uskutečněn evolucí (275). V úvaze o "rozložení konstruktérské pravděpodobnosti přírody" si klade Lem otázku, za jakých okolností a za jak dlouho by mohl být naplněn potenciál stvoření lžičky nebo plechovky s vepřovým. Pro prozkoumání všech mrtvých planet i vyhaslých rudých trpaslíků bychom snad našli pár "náhodných lžiček", snad i spontánně vykrystalizovanou pocínovanou plechovku, ale k tomu, aby čirou náhodou obsahovala vepřové nebo něco aspoň trochu jedlého, bychom museli čekat celou věčnost (162), završuje Lem svůj obraz.
Teprve teď, jak se domnívám, dotkl se Lem hranic absurdity, hranic skutečně nemožného.
Obrazem stáda opic vytloukajícího na psacím stroji Britskou encyklopedii a jádra červeného trpaslíka obsahujícího plechovku s vepřovým odhaluje, jak chápe "konstruktérskou pravděpodobnost", a přeneseno dále, jak vnímá sám proces evoluce jako takový.
Za východisko evoluce bere množství, za prostředí v němž evoluce funguje chápe čas. Toť vše a zde je, myslím, chyba. Nevěřím, že evoluce je stůl stojící na dvou nohách. Zřetelně nám tu chybí prvek třetí, který by poskytl našemu pomyslnému stolu žádoucí stabilitu.
Kde ho ovšem vzít?
Množství je pojem spojený se hmotou a prostorem, a čas je prostě čas. Vše co je mimo hmotu, prostor a čas je lidská konstrukce, a já se před chvilkou chvástal, že napodobím kousky barona Prášila, přesednu na dělovou kouli a vzdálím se z oblasti ontologické.
Budiž nám vodítkem konstatování, že evoluce, nebo přinejmenším změna stavů (toto dodávám proto, že na můj vkus pojem evoluce v sobě zahrnuje směrování odkudsi kamsi, záhy se pokusím o bližší objasnění toho, oč mi jde), tedy změna stavů je cosi reálně existujícího. Tento stůl tedy musí mít přinejmenším svoji třetí nohu, jinak by tu nestál! A podobně jako z umístění dvou nohou na stole můžeme usoudit, kde asi je noha třetí, všimněme si blíže hmoty a prostoru, jakož i času a snad v těchto plochách objevíme odraz hledaného třetího jako v zrcadle.
A najednou se mi zdá býti nabíledni, že ve hmotě a prostoru a v čase musí být cosi, co způsobuje, aby elementární cihličky - jak říká Lem - se spojovaly a naplňovaly tak svoji potencionalitu.
Pozor, to není tak samozřejmé.
Připomenu už jednou užitý příklad s krabicí Lega. Kostky v krabici uložené obsahují potencionalitu, lze z nich sestrojit to či ono s návodem i bez něho. Jakmile však necháte krabici ležet půl roku na polici nebo miliardu let uvnitř jádra červeného trpaslíka, žádný domeček nebo autíčko uvnitř nevznikne. Kostky Lega tedy mají s elementárními cihličkami spojenou potencionalitu. To, co jim chybí, je schopnost se samovolně spojovat do vyšších, tedy komplexnějších celků, jako je domeček či autíčko.
Takže, ta třetí noha stolu po níž pátráme, je ona vlastnost, která schází kostkám Lega a jíž oplývají cihličky, jako je atom vodíku?
Vysnil jsem si tuto vlastnost. Nedovedu ji popsat, jen pojmenovat, podle návodu Goethova doktora Fausta. Nazývám ji frenezií hmoty.
*
Tvrdím, že entity jsou vybaveny jednak potencionalitou, tedy in potentia se spojovat s jinými entitami do celků vyššího stupně komplexnosti, jednak frenezií, která je pudí potencionalitu naplnit. Snad první si této vlastnosti hmoty všiml Aristoteles a nazval ji entelechií. Od něho se dějinami filosofie odvíjí myšlenkový proud vitalistický, přes Paracelsa po Driesche a Bergsona. Hrozí tedy nebezpečí, že frenezie bude chápána jako součást vitalistického světonázoru, že je to jen jiný název pro totéž. Zdá se mi však, že vitalističtí myslitelé se dopouštěli omylu právě v tom, že onu entelechii či élan vitale chápali jako cosi vnějšího, mimo hmotu stojícího, přímo komunikujícího s transcendentnem. Zato frenezie jak ji chápu já je imanentní součástí entit fyzikálního světa, patří k jeho základním vlastnostem. Dokonce si s prášilovským fanfarónstvím dovolím tvrdit, že je to jeho autenticky základní vlastnost, od níž se všechny ostatní teprve odvíjejí.
A ještě na jedno nedorozumění jsem narazil před dvěma lety, když jsem první postřehy na toto téma zveřejnil v Knize Frenezis Martina Zhoufa. Můj přítel Ivan Adamovič pochopil frenezii jako onu obrazně řečeno zavinutou část fyzikálního světa, která je mimo dosah lidského vnímání a pochopení, třebaže z hlediska absolutna je stejně reálná, jako ony tváře hmoty, jež vnímat a chápat dovedeme. Je mi líto, že jsem se ve Zhoufově knize nevyjádřil dostatečně přesně a že jsem k nedorozumění zadal důvod. Frenezie je vlastnost elementární povahy, která se projevuje v entitách na všech úrovních. Opakuji, frenezie je síla, jež nutí entitu naplnit svoje potencionality, nic víc, nic méně, je to síla která působí, ať existuje Bůh nebo neexistuje, ať existuje člověk nebo neexistuje, ať je nazírána nebo přezírána, prostě je a vždycky byla a vždycky bude, neboť frenezie a bytí jsou jen dvě strany jedné mince.
*
Jakmile bylo vysloveno toto, musí být vysloveno další, protože vyvstávají otázky.
Jestliže atomy železa a atomy cínu jsou potencionálně schopny uspořádat se do systému plechovky a atomy uhlíku a dusíku a kyslíku a vodíku spolu s dalšími atomy uspořádat se do systému vepřového a systém plechovky a systém vepřového je potencionálně schopen vytvořit společný systém plechovky vepřového, a jestliže tedy zde existuje frenezie, síla pudící systémy nižšího stupně komplexnosti vytvořit systémy vyššího stupně komplexnosti, proč tedy vesmír není od úsvitu věků plný plechovek vepřového? Proč bychom museli celou věčnost prohrabávat nitra červených trpaslíků, řečeno se Stanislawem Lemem, abychom našli, možná, alespoň jednu mizernou plechovčičku, a ani to není jisto?
Stanislaw Lem naznačuje ve své knize - krajině cestu skrz tuto zdánlivě neprostupnou houštinu otázek.
*
V knize Summa technologie užívá Stanislaw Lem často pojmu homeostáze. Definuje ho snad jen jednou, hned na začátku (8), kdy homeostázi charakterizuje jako "směřování k rovnovážnému stavu čili přetrvávání navzdory změnám". Myslím, že s ohledem na to, jak často Lem pojmu homeostáze používá, ba dokonce jak základní význam mu přikládá, zasloužil by si bližšího vymezení. Jde vskutku o směřování k rovnovážnému stavu - prostě řečeno k funkčnímu stavu, a jde vskutku o přetrvávání nebo, chcete-li, vzdorování vůči změnám či rušivým elementům. O homeostázi však asi nebudeme mluvit v souvislosti, dejme tomu, s tunovým žulovým balvanem, který vzdoruje díky své nerozpustnosti dešti - přestože zde jde o rovnovážný stav, dokonce o balvanovitou funkčnost a déšť se snaží o jeho rozrušení jak mechanicky, vahou kapek, tak chemicky.
Jde totiž v zásadě o nějaký systém, který vzdoruje rušivým vlivům a oproti jejich působení se snaží zachovat si svoji rovnováhu čili funkčnost. A dále, jednotlivé komponenty onoho systému mají právo veta vůči ostatním. Ross Ashby o tom ve své knize Kybernetika píše: Je-li systém v rovnovážném stavu, musí každá jeho část být v rovnovážném stavu za podmínek, které jsou vymezeny druhou částí.
Pokusím se na příkladu ukázat, jak tuto abstraktní formulaci chápu.
Školní třída je jakožto systém v rovnovážném čili funkčním stavu, když učitel vyučuje a žáci vstřebávají vědomosti. Učitel se unaví, jeho povídání ztrácí na zajímavosti. Pepíček usne a Toník začne zlobit spícího Pepíčka. systém ztrácí na funkčnosti, vypadává z rovnovážného stavu. Nelad vyburcuje učitele z letargie, ten si všimne nezbedného Toníka a somnambulního Pepíčka, jednoho zfackuje, druhého probudí a rozjařen pokračuje ve výkladu. Rovnováha byla obnovena.
Neužil jsem tohoto groteskního příkladu jen proto, abych vás rozjařil a pozornost byla obnovena. Interakci komponent systému chápu jako klíčově důležitou pro pochopení funkce homeostatu, jak o něm mluví Stanislaw Lem, jakkoli tyto vnitřní interakce systému, nebo dokonce konflikty, v Summě technologie nezdůrazňuje.
Jak je to tedy s vesmírem plným plechovek vepřového, proč zde není?
Události se nedějí nahodilým výběrem. Žádné stádo božských opic nebuší do kláves psacího stroje všehomíra, aby z chaosu díky sérii náhod stvořilo postupně vepřové a plechovky a konečně plechovky vepřového. Souhlasím s Lemem, že vždycky, nepochybně od první milisekundy od velkého třesku, zde byl systém se všemi znaky homeostatu, vnitřně strukturovaný na části, které vzájemně vymezovaly své funkce, ovlivňovaly se a vetovaly.
Krátce a jasně: vesmír není plný plechovek vepřového, protože v homeostatu vesmíru vždycky byly síly, které samovolný vznik plechovek vepřového nedovolily.
A naopak, pokud by tyto síly nebyly, ty komponenty potencionálně schopné vytvořit subsystém zvaným plechovka vepřového, tedy atomy železa a cínu a uhlovodíky a tak dále, by nevyhnutelně a nutně, jsouce puzeny silou frenezie, realizovaly potencionál plechovky vepřového, vytvořily by plechovky vepřového a pokud by jich byl dostatečný počet, vyplnily by podstatnou část vesmíru.
*
Jakmile se s touto vizí smíříme, nebo aspoň otupíme apriorně nepřátelský postoj vůči ní, začneme nahlížet skutečnost poněkud jinak, než dosud.
Je to homeostat, je to rovnovážný stav komponent. Ovšem současně je to střet komponent, respektive v daném časovém úseku daný výsledek střetu komponent. Frenezie jednotlivých částí směřují k naplnění jejich potencionálů, to už víme. Ovšem jiné frenezie cestou za naplněním svých potencionálů jim brání, omezují je, mění směr jejich směřování nebo ho docela brzdí. Frenezie zlobivého Toníka v naší školní třídě ho vede k agresi, frenezie Pepíčka ke spánku, frenezie učitele k zotročení celé tlupy. Jejich frenezie na sebe narážejí a jako výsledný vektor vytvářejí homeostaticky rovnovážný stav, kdy Toník občas zazlobí, Pepíček si někdy zdřímne a učiteli se snad i podaří vpravit do žákovských hlav úlomek informace.
Podobné pochody vypozorujeme všude kolem sebe v živé i neživé přírodě, pozorujeme je ve společnosti. Frenetická puzení elementárních částí hmoty jsou snadno popsatelná - relativně snadno, snadnost je nepřímo úměrná znalostem o nich. Na úrovni lidského jednání je frenezie velmi těžko popsatelná, protože omezující faktory nejsou jen vnější - tedy, nekrademe nejenom díky existenci policie, nýbrž proto, že zábrany máme zakódovány v sobě v podobě mravního kodexu.
Obecně vzato, odvozeno od teze o frenezii, stane se to, co je potencionálně možné, a čemu není zabráněno.
*
Jestliže začneme skutečnost na jakékoli její úrovni chápat jako okamžitý výsledek střetu protichůdných frenezií, směřující k naplnění potencionalit součástí systému, otázek neubude. Při čarování s pojmy jsme ukrývali v rukávu králíka a kdo se díval pozorně, musel zahlédnout aspoň jeho čumáček.
Tímto králíkem je samozřejmě čas.
Proč to, co je teď, je právě teď a ne včera nebo zítra?
Otázka je to jen zdánlivě banální.
Když je vše výsledkem střetu frenezií, proč nedošlo k definitivnímu rovnovážnému stavu, kdy jednotlivé součásti se obrazně řečeno dohodly na kompromisu, že zůstanou při své nutkavé cestě za naplněním potencionalit tam, kde je zastavily jiné součásti, taktéž směřující za svými cíli, proč si nenašly definitivní místečko a proč vesmír, čímž myslím všehomíro, starým slovníkem makrosvět stejně jako mikrosvět, není statický?
Odpověď zdá se být nasnadě.
Oním stavem věčného klidu je zřejmě onen totálně entropovaný vesmír, vesmír tepelné smrti, k němuž údajně vše směřuje. Pokud je reálně myslitelný, pak zřejmě bude statický a ve své strnulosti přetrvá do věčnosti.
Přiznám se ovšem, že mě tento odkaz do hypotetické budoucnosti tepelně mrtvého vesmíru neuspokojuje. Řekl bych, že vesmír, rozumějme všehomíro, měl dost času na dosažení definitivní rovnováhy a to, že jí nedosáhl, muselo cosi způsobit.
Jeden z hlavních faktorů, který zde jistě sehrál roli, je mnohost.
Vrátím se k příkladu školní třídy.
Homeostat třídy tvořené Pepíčkem, Toníkem a učitelem bude jistě stabilnější, než homeostat třídy o padesáti žácích, a homeostat třídy o pěti stech žácích bude natolik nestabilní, že si žáci ani nevšimnou nevyhnutelného transferu učitelova do psychiatrické léčebny v Bohnicích. Systém všehomíra je založen z tolika komponent, tolika vzájemně reagujících subsystémů, že se to vymyká všem představám o konečném počtu. Zdá se tedy, že ona mnohost sousedící s nekonečnem je hlavní příčinou toho, že nebylo dosaženo vesmírného kompromisu - jak bych nazval stabilní stav, kdy frenezie všech komponent došly krajní meze, vytyčené protivnými freneziemi.
Asi to tak bude, ovšem intuitivně cítím, že zde je ještě jedna příčina.
Zatím jsem předpokládal, že frenezie je cosi jako síla o stabilním potencionálu.
Mému citu a vzhledu by vyhovovala jiná představa, totiž představa frenezie nestálé, pulzující. Konkrétně řečeno - frenezie pudí atomy vodíku a kyslíku, aby vytvořily molekulu vody a učiní to, jakmile se dostanou k sobě a něco - jiná freneticky působící entita - jim v tom nezabrání. Tak to nepochybně je. Ovšem mě se líbí představa, že někdy je ta síla větší, jindy menší, že někdy se atomům vodíku více chce slučovat se s atomy kyslíku, jindy méně.
Jistě, toto je primitivně groteskní představa. Ochota či neochota atomů slučovat se je skutečně jen výplod mé fantazie. Realita atomu však má bezpochyby množství vrstev, o kterých nemáme tušení, a já jsem už prve předeslal, že frenezii chápu jako reálnou sílu bez ohledu na to, zda ji vnímáme nebo ne. Lze tedy vyloučit, že onen prvek vrtkavosti frenezie není zakódován někde v hlubinné vrstvě reality, kam zatím nedosáhneme ani experimentem, ani matematickou modelací - a že takové vrstvy jsou, asi sotva kdo z nás pochybuje?
K této víře, ano, nestydím se ožít slova víra - mě vede, jak jsem řekl intuice, a pak nepřehlédnutelný fakt - svět skutečně je nestabilní.
*
U nestability bych se rád ještě chvilku pozdržel.
Ať je její příčina kdekoli, v mnohosti komponent , což je, jak připouštím, pravděpodobnější, nebo v nějaké hypotetické vrtkavosti frenezie, daný stav systému jakékoli úrovně je výsledek střetu frenezií v dané době.
Zvykli jsme si nahlížet čas jako nit, na které jsou děje navlečeny, tedy jako osu dějů. Pro praktický život je to užitečné. Což samozřejmě neznamená, že tato představa je relevantní pro všechny situace ve světě chápaném freneticky.
Když jsem si připravoval tento esej, kdosi připomněl maximu, podle níž je přítomnost nepostižitelný bod mezi minulostí a budoucností. Slýchám ji od dětství a nelíbila se mi nikdy. Její absurdnost zvýraznili řečtí sofisté svými hříčkami o vystřeleném šípu, který nikdy nedopadne a o Achillovi, který nikdy nedohoní desetimetrový náskok želvy, protože zatímco Achilles uběhne deset metrů, želva uběhne metr, jakmile Achilles uběhne metr, želva deset centimetrů, jakmile Achilles uběhne deset centimetrů, želva centimetr a tak dál, až do nekonečna. Tak to dopadne v krajním případě, kdy přítomnost chápeme bodově. Potíž je v tom, že si sotva dovedeme představit jiný model, než právě bodový.
Abychom se pohnuli z místa, pokusme se nahlížet čas z hlediska střetu protichůdných frenezií. Opakuji, že mezi nimi panuje stav kompromisní rovnováhy, která podléhá změnám, přičemž ona rovnováha je výsledkem střetu. Zdá se tedy, že onu rovnováhu - nějak statisticky vymezenou - lze vnímat jako přítomnou chvíli. Jakmile přistoupíme na tuto tezi, dostaneme se rychle k závěrům, jež odpovídají životní praxi. Přítomnost nahlížená subatomárními částicemi je nutně jiná, než přítomnost geologických vrstev. Přítomnost jepice je jiná, než přítomnost člověka. Těžko se vyhnout představě, že existuje možná nekonečné množství řádů časů o různých vlastnostech.
Nedomnívám se, že tu jde o subjektivní čas, tedy o proces vnímaný horou, člověkem nebo jepicí. Rozdílnost mezi vlastnostmi přítomnosti je zřejmě objektivní, řeknu fyzikální fakt.
Kompromis frenezií či konflikt frenezií, což jsou dvě strany jedné mince, prostě nějak probíhají, a to, co chápeme jako přítomnost, není nic jiného, než ono kvantum tohoto procesu, které má nárok na stabilitu. Proto je přítomnost života atomu a života člověka a života Himalají rozdílná. Nezáleží na tom, zda ji někdo vnímá nebo nevnímá. S ontologií nemá nic do činění. Je to objektivní fyzikální jev. Přítomnost je hřiště, kde ze odehraje jakýsi zápas, nic víc, nic míň.
Kde pak zbyla minulost a kde se skrývá budoucnost?
O minulosti má smysl hovořit jen tehdy, pokud se stává jedním z determinujících faktorů průběhu děje, jejž jsme charakterizovali jako vyrovnávání kompromisů. V makrosvětě je její důležitost zřetelná - nebo, přinejmenším, se člověku jako zřetelná jeví. Mají však také molekuly minulost? A co atomy? Elementární částice atomů? Kvarky? A co partikule ještě hlouběji ponořené či zavinuté pod práh lidské vnímatelnosti?
Lze si představit konečnou množinu možných rovnovážných stavů protichůdných frenezií, konečnou, jakkoli nekonečně rozsáhlou z hlediska lidské praxe. Co nám brání ji nazvat množinou přítomností, abychom ji přiblížili lidskému chápání? Jestliže taková množina možných rovnovážných stavů existuje, pak by měla existovat možnost vstupu do souřadnic prakticky jakékoli takové množiny.
To, co jsem právě řekl, zní abstraktně na hranici - ba za hranicí - sdělnosti.
Nemám však na mysli nic jiného, než podstatu pro technické zařízení, o kterém snad my všichni scifisté sníme od dob H. G. Wellse. Ano, hovořím o stroji času.
Jestliže je čas monolitická síla směřující od nebytí k nebytí s přestupní stanicí přítomnosti, pak vskutku můžeme o cestě po proudu či proti proudu nanejvýš psát roztomilé povídky science fiction.
Jestliže je čas množina homeostatických vyvrcholení dějů, z nichž každý odpovídá určitému rozvržení sil, rozumějme frenezií, lze si představit opakovatelnost oněch rozvržení sil.
Tato představa stojí na jediném, zato zásadně důležitém předpokladu.
Kdo by chtěl cestovat v čase, to jest, kdo by chtěl listovat v nekonečně tlusté knize, jejíž každá stránka je jedna z možných přítomností, a tento obraz věru nejlépe odpovídá mé představě, ten musí stát vně oné pomyslné knihy. Jak to zařídit? K tomu nezbývá nic, než ono trapné a zemité, tedy přízemní - technické řešení, které rád ponechám na starost jiným.
*
Kdo se ještě neztratil v pouti krajinou fantazírování na Lemovou Summou technologie, má teď pěkné právo mě nazvat podvodníkem. Vzpomene si na příměr z první části eseje, kde jsem hovořil o pomyslném stole o dvou až třech nohách v souvislosti s Lemovou vizí opic bušících do psacích strojů a plechovce vepřového v rudém trpaslíkovi. Za jednu nohu stolu jsem prohlásil mnohost čili prostor, za druhou čas a k třetí jsem přiřadil sílu, již nazývám frenezií. Nyní jsem do značné míry frenezii a čas ztotožnil. Čas vskutku vnímám jako cosi, co je v prapodstatě pouhým projevem střetání frenezií a uzavíráním prchavých kompromisů, jež jsou nahražovány kompromisy jinými. Dvě nohy stolu mi splynuly v jedinou!
Dopustím se však ještě jedné hanebnosti. K frenezii a tudíž i času přiřadím sám prostor. Vždyť i ten je jeden z mnoha ur
čujících faktorů zápasu o kompromis. Zde ovšem se dostáváme na pevnější půdu, o prostoročasu se děti učí ve škole - pokud Pepíček nespí a Toník se nepere, i oni se o věci lecos dozvědí. Stůl o němž jsem mluvil by pak neměl tři nohy, nýbrž jednu - a to je v pořádku, jak víme, stůl s jednou důkladnou nohou je stabilní jak se patří.
Vyzkoušejme, jak stabilní ten stůl je.
K obrazu stolu jsme dospěli úvahou o evoluci. Lem hovoří v souvislosti s evolucí o konstruktérské pravděpodobnosti. Nuže, konstruktérskou pravděpodobnost, nebo potencionalitu, jsme probrali dostatečně, abychom se dostali dál.
Jestliže je přítomnost v homeostatické soustavě na kterékoli úrovni skutečnosti výslednicí navzájem protichůdných nebo přinejmenším nikoli shodných frenezií, pak asi máme právo ji prohlásit za vrchol dokonalosti, za ideální stav. V silové hře se dospělo k výsledku, toť přítomnost. Z hlediska jednotlivých frenezií samozřejmě není tento stav ideální - připomínám, že frenezie směřuje za naplněním všech potencionalit jí představované entity! Dá se tedy říci, že přítomnost je rovnovážný stav, tvořený velmi nespokojenými a frustrovanými komponentami.
Dejme tomu, že toto je pouhý bonmot, který nemá velkou vypovídací hodnotu, pokud jde o samu evoluci. Jakmile se evolucí začneme přímo zabývat, musíme si klást jiné otázky.
Především: proč evoluce šla tou cestou, kterou se ubírala? A potom: proč jí trvala cesta tu dobu, jakou jí trvala?
Otázka prvá znovu otevírá pradávný spor mezi determinismem a indeterminismem.
Zastánci směru deterministického tvrdí, že běh věcí je předem určen počátečním rozvržením faktorů. Krajní zastánci determinismu soudí, že ideální bytost, tedy Bůh, je za nezvratitelný vývoj dějů přímo odpovědný, jako by na počátku všeho položil nekonečně složité předivo kolejí, po nichž nyní vše uhání, kam, to ví pouze On. Toto pojetí skutečnosti samozřejmě má závažné důsledky mravní. Jestliže je vše předurčeno, jaká je naše osobní morální odpovědnost?
Indeterministé nevěří, že je vše předurčeno. Motivy jsou často v rovnováze a my přece jednáme, neumíráme hladem, jako Buridanův osel, postavený před dvě identické otýpky sena. Středověcí scholastici hovořili o liberum arbitrium indifferentiae, o svobodném rozhodnutí z lhostejnosti.
Materialisté se drží směru deterministického. S mimořádnou náruživostí ho vzývali materialisté směru marxistického. Všichni si asi vybavíme barevně vymalovaný obrázek evolučního schematu, znázorňujícího vývoj života na zemi. Docela vlevo byla první buňka vzešlá z neživé hmoty a pak to šlo přes nezobratlé po plazy a savce až v člověku oblečeného do slušivých trenýrek.
Jejich odpůrci se pokoušeli narušit toto zřetězení dějů zpochybněním kauzality. Vždycky ovšem potřebovali nějakou sílu z vnějšku, která do řetězce příčin mohla účinně zasáhnout. Byl to především Bůh ve steré podobě. Nyní zaměstnávají naši mysl představy mnohavrstevnatého vesmíru, přičemž my sami jsme schopni vnímat jen jeho část a zásadní děje, rozumějme nekauzální, se odehrávají jinde a jinak.
Úvaha o potencionalitě a frenezii zdánlivě nahrává směru deterministickému. Jestliže úhrn všech možností čili potencí je v potencionalitě obsažen a tvoří trpnou, pasivní složku bytí a jestliže frenezie je silou směřující k naplnění potencionality a je činnou, aktivní složkou, k představě o předurčenosti a jejímu mechanickému a nudně nevyhnutelnému naplnění je jen krůček.
Naštěstí jen zdánlivě.
Kauzalita, tedy řetěz příčin a následků, je kategorie lidského myšlení, která má smysl především v jednoduchých mechanických systémech. Čím více složek systém obsahuje, kolik různochůdných a protichůdných frenezií vytváří jeho okamžitou rovnováhu, tím více se kauzalita rozplývá, akvarelizuje. Dělo by se to i za předpokladu, že frenezie je síla stálá. Pokud by se ovšem potvrdila moje domněnka, že stálostí neoplývá, že se v ní vyskytují výkyvy, fluktuace, a tato domněnka mi připadá velmi pravděpodobná, pak je přítomná skutečnost opravdu jen výslednicí silových stavů ani Bohem nepředvídatelných, natož pak předurčitelných, determinovaných.
A jestliže se smíříme s představou navrženou před malou chvílí, že v určité úrovni skutečnosti existuje - obrazně vzato - nekonečné množství přítomností, tedy celá tlustá kniha přítomností, rejstřík možných rovnovážných stavů, pak se představa deterministického světa zcela zhroutí.
Což neznamená, že nastává chaos.
Znamenalo by to pouze to, že v rejstříku přítomností neznamená přítomnost A příčinu přítomnosti B. Objasním to na příkladu. Vezměme si nějakou větu, která má smysl, dejme tomu Na rohožce spí pes. Věta má smysl, každé slovo, z něhož se skládá, má smysl. Jednotlivá slova však nejsou v příčinném vztahu, ať je posuzujeme zpředu věty dozadu nebo naopak. Každé slovo může fungovat samostatně anebo se stát součástí věty jiné. Na této analogii si můžeme představit jednotlivé přítomnosti jako slova nekonečného množství dějů a evolucí, nekonečného množství vesmírů. A pokud by stroj času, jehož hypotetickou možnost jsem právě naznačil, by byl schopen jednotlivé přítomnosti navštěvovat, pak je nabíledni, že se nemusíme obávat toho, čemu se říká časový paradox neboli chronoklasmus. Návštěvou nic neměníme, v nejmenším nezasahujeme do kauzality, protože kauzalita v pravém slova smyslu neexistuje - existuje pouze řetězení pro nás smysluplné.
*
Je načase uzavřít tuto dlouhou úvahu co nejelegantněji, tedy nejspíš návratem k východisku, jak ke knize Stanislawa Lema, tak k tématu tohoto sezení, jímž je lidský mozek.
Mozek člověka bývá označován za nejlépe organizovanou hmotu, za vrchol evoluce. Jistě jsou k takovému tvrzení dobré důvody. Ve světle toho, co bylo řečeno, si však přece jen musíme položit některé otázky, prozrazující pochybnosti.
Proč právě tak a ne jinak?
Tak zní ona otázka, pokud přistoupíme na tezi, že evoluce není pouhým výsledkem hry pravděpodobností na řece času, že vše, co je, je pouze proto, že to musí být, že takový je výsledek hry na rozlehlém hřišti soupeřících frenezií.
Lidský mozek primárně vzato není sestrojen k tomu, aby vynalézal žárovky a psal symfonické básně. Udržuje v životním chodu tvora nadaného specifickými vlastnostmi. Navíc je nadán schopností modelace skutečnosti, přičemž k této schopnosti patří i možnost komunikovat na bázi těchto modelů. tato schopnost je mu jak k užitku, tak ke škodě. K užitku proto, že mu umožňuje navazovat kontakty s jedinci stejného druhu a koordinovat s nimi činnosti vedoucí k jeho prospěchu. Ke škodě k tomu, že přibývá důvodů ke vzájemné agresi, která ho namnoze ohrožuje i druhově.
Dovedu si představit, že mozky takto konstruované vznikly i v minulosti a že naprosto nejsou ojedinělé ve vesmíru. Jakmile vyjdu z myšlenky potencionality a frenezie jako duálního principu prostupujícího veškerenstvo - snad bych mohl poukázat na orientální představu jing a jang, která fakticky vyjadřuje totéž, pojetí lineární evoluce ztrácí smysl.
Mozek o obdobném výkonu jako mozek lidský vznikl v okamžiku, kdy určité frenetické síly směřující k jeho konstrukci přemohly síly, které tomu bránily. Nedovedu určit, které síly to byly, jaké vlivy se tohoto zápasu určily. Důkaz toho, že se toto odehrálo, nosí většina z nás v hlavě.
To je první závěr, k němuž se osměluji na základě již řečeného. Mozek lidského typu není a nemůže být ojedinělý v prostoru a čase, protože je naplněním potencionality. Je proto, že je možný a vznikl tehdy, kdy síly prosazující tuto možnost zvítězily. Opakuji, nemuselo se to stát poprvé na naší planetě a jistě se to nestalo jen jednou v celém vesmíru.
K dalšímu okruhu patří otázky spojené s mírou inteligence. Zabývá se jimi i Lem na mnoha místech své knihy, jak inteligencí přirozenou, tak uměle zesilovanou (81, 127).
Čistě na okraj bych rád podotkl, že podle mého přesvědčení se mnohé úvahy na toto téma ubírají falešným směrem prostě proto, že vycházejí ze zgeneralizované představy "lidské inteligence". Skutečnost je taková, že inteligence většiny lidí jen maličko přesahuje základní animální funkce a že schopnost jejich mozků pohybovat se v duchovní sféře modelace skutečnosti je úzce svázána s bezprostředními tělesnými potřebami. Není pravda, že ČLOVĚK se naučil rozbíjet atom a skládat symfonie, že ČLOVĚK se dostal na Měsíc. Jen NĚKTEŘÍ LIDÉ to dovedou a jsou za to obvykle předmětem nenávisti, a pokud by frenezie nenávisti nenarážela na frenezie řádu zákona, vědci a umělci by byli vyvražděni - a mnohde se to i stalo.
Přesnější bude, když řekneme, že u některých výjimečných mozků dosáhla jejich funkčnost ve sféře abstrakce zcela anomálních rozměrů. Jak je to s těmi mozky? Dosáhly nepřekročitelné hranice anebo je možno jejich funkci ještě povýšit, dejme tomu, zesilovačem inteligence?
*
Cesty vidím zhruba tři, přičemž každá z nich je jinak, jak se zdá, schůdná, či neschůdná, nahlíženo škarohlídsky.
Lidský mozek je výjimečný především pamětí. Jakkoli nemá na paměť patent - víme ze zkušenosti, že i zvířata si pamatují - zdá se však, že je jediný, schopný si pamatovat abstraktum, zobecnění, princip, model.
Lidé - někteří lidé, připomenu naposled - udělali hodně proto, aby tato kapacita mozku byla posílena. Vynález písma není přece nic jiného, než zesilovač inteligence přesně v tom smyslu, jak o něm hovoří Lem, který doporučuje, abychom se nebádali o prostředcích, nýbrž se soustředili na výsledky. Zanedbána nezůstala ani niterná kapacita mozku udržet informace. Pedagogika vyzkoušela mnoho metod, jak zvýšit paměťovou kapacitu mozku, jak se zdá, rákoska patřila k těm nejúčinnějším. Zdá se však, že bude možno zasahovat do mozku přímo, že bude možno ovlivňovat jeho - řečeno vulgárně - konstrukci.
Je to správné či nikoli?
Kdyby Bůh chtěl, abychom létali, dal by nám křídla, říkají zpátečníci. Já na to řeknu: protože Bůh chtěl, abychom létali, dal nám schopnost postavit letadlo. Tak nějak se vyrovnávám i s otázkou řízených mutací mozku.
Paměť není mnoho platná bez schopnosti zacházet s fakty, kombinovat je, objevovat nové souvislosti. K tomuto cíli si lidé také vytvořili pomůcky, nejvýznamnější je samozřejmě matematika a od ní odvozené vědní disciplíny. Tom co jsem řekl o paměti, však zřejmě platí i o této rozumové mohutnosti. Dovedeme si představit prostředky, nejspíš chemické, jak kombinatorickou schopnost mozku povýšit. První šlápoty jsou i na této stezce - připomínám, že bez etylalkoholu by zahynula poezie.
Poslední směr je tajemným až se tají dech. Hovořil jsem o čase. Kdo by dokázal nahlédnout do budoucnosti, co do funkčnosti by se dostal o patro výš. Zesílená inteligence je taková,která přináší lepší výsledky, říká Lem. K věšteckým schopnostem a mimosmyslovému vnímání je však skeptický. Ať sáhneme do jakéhokoli prostředí, všude najdeme potencionální užitečnost telepatických jevů, které se zde však nevyskytují, říká. Vychází ovšem z tradičního pojetí evoluce jako procesu teleologického, účelového, kdy jednotlivá řešení jsou na světě proto, že byla užitečná. Namítám proti tomuto náhledu, že právě ty nejužitečnější vlastnosti narážejí na nejtvrdší odpor protivných frenezií - na nesčetných příkladech můžeme doložit tezi, že sítem životního zápasu nejsnáze procházejí okrajové jevy, které nevedou zápas o přežití na válčišti hlavního strategického směru.
Nelámal bych však nad touto složkou inteligence hůl. Jestliže mimosmyslové vnímání - a nahlížení budoucnosti je mu příbuzné - je nějak možné, že existuje jeho potencionalita, pak je provázena i frenezií, toť základní teze mého uvažování. Neznamená to však, že musí existovat už teď, přirozenou cestou. Invaze technologie vytvořené člověkem do jeho vlastního těla je nevyhnutelná, říká Lem (252), čímž předjímá filosofii i praxi mimo jiné i kyberpunku. Zde je možná prostor pro hypertechnologie jednadvacátého století, pro novou technologickou revoluci, která svými důsledky zastíní revoluci průmyslovou a revoluci vědeckotechnickou. Fantazie? Máme na ni právo, jsme fantasté. Nicméně uzavřu myšlenkou Stanislawa Lema. Člověk může zkonstruovat všechny homeostaty, kdežto příroda jen některé, říká Lem (268). Doplním, že ne všechny, jenom ty, jež jsou v souladu s potencionalitou. Rozhodně jich však je schopen vytvořit víc, než příroda sama. To proto, že je schopen něčeho, co příroda neumí. V zápase protichůdných sil, protichůdných frenezií je člověk schopen postavit se na jednu, jemu vyhovující stranu. Pak nastává nevyrovnaný boj, z něhož má člověk prospěch.
A právě v tom vidím princip veškeré techniky.