Jedenáct let poté
Minicon 2000

Uplynulých deset let, bilance devadesátých let - koho by takové téma mohlo napadnout? Jenom starého ufona, jako je Egon Čierny, protože pouze staré ufony něco takového zajímá a proto upřímně lituji každého mladého ufona, který zde sedí, z nerozumu.

Takže chcete - nebo spíš Egon chce - bilanci těch deseti let.

Stačilo by mi říct - je skvělá.

To je to pozitivní zjištění.

Méně pozitivní: je nás málo. Půlka z počtu těch, kteří scifi skutečně milují, kteří s ní žijí, dýchají, bdí i sní, je zde, v tomto sále, ta druhá nemohla z těch či oněch důvodů přijít a přijet a pláče kvůli tomu. Je nás málo, jsme sekta, vždycky jsme byli; a nejsme osa kolem níž se točí svět a nikdy jsme nebyli - a co hůře, nebude to lepší.

Ale zpět k tomu prvnímu zjištění, že je situace skvělá.

Pro srovnání - vybavuju si vzpomínku na rok 1987, kdy jsem byl v polském Štětíně a v Zelené hoře. Jak velkou lítost jsem tam pociťoval třeba nad tím, že tamní scifisté pořádali festival Stephena Kinga, všechny romány už vyšly polsky, filmy se promítaly v kinech, existovaly Kingovy fankluby. O něčem takovém jsme mohli jen snít. V prodeji byly paperbacky s lesklými obálkami, na nich obrázky od Chrise Fosse a Tima Whita. Ano, naši bolševici byli nesrovnatelně větší kreténi, než polští bolševici. A nebylo to jenom v bolševických špičkách, ten rozdíl. V druhé půli osmdesátých let ten útlak u nás byl v rukou lidí, kteří třeba ani nebyli sami členy strany. Měli vysezené důlky ve struktuře moci a byli maličkými diktátůrky. A sci-fi byl dobrý veřejný nepřítel, něco jako jsou dnes tak zvaní bojoví psi. A nemylme se, tohle trvá dodnes, ba dokonce bych řekl, že je to horší, než dříve. Patří k dobrému tónu pohrdat sci-fi, ignorovat ji. Jen si zkuste vzpomenout, kdy jste četli na nějakou sci-fi knihu recenzi v novinách nebo v jiném časopise, než Ikarii nebo Interkomu.

Ale abych se vrátil k chronologii.

Koncem osmdesátých let - co tu bylo? Knížek, oficiálně, vycházelo pomálu. Podařilo se nám ale založit skoro časopis! Jmenoval se Ikarie XB-1, pak Ikarie XB-2, vyšlo, tuším, asi pět čísel. Byla to ve všem všudy kuriozita. Šéfem byl Jarda Olša, nyní velvyslanec v Zimbabwe, já tam tenkrát dělal filmovou rubriku. Vydavatelem byl Svazarm, místní organizace v Praze Kačerově. A kdo chtěl ten časopis odbírat, musel se stát členem Svazarmu, čili svazu pro spolupráci s armádou! Ano, přátelé, též jsem se byl členem této mrzké komunistické organizace, pročež mám nárok být prohlášen Petrem Cibulkou za zrádce národa a vyvěšen v Rudé krávě.

Byl to skoro - časopis.

To nám všem, kdo jsme tehdy ve fandomu fungovali, hrozně leželo v hlavě. Časopis. Záviděli jsme, jak jsem řekl, Polákům jejich Fantastiku a Maďarům jejich Galaktiku a Robura. I Rusové měli skoro scifistický časopis Uralskij sledopyt, Rumuni vydávali sci-fi sborníky s charakterem časopisu, v Bulharsku to byl časopis FEP, jen u nás bolševik - ale hlavně jeho spojenec estét, ochránce dobrého vkusu - bránil založení časopisu.

Ikarie XB1, to byl výsledek jednoho proudu snah.

Existovaly ale ještě minimálně dva takové proudy.

Na bázi vydavatelství Panorama jsem se spolu s Teodorem Rotreklem snažil založit časopis. Nejdřív to měl být čtvrtletník s výhledem přechodu na dvouměsíčník a pak měsíčník. Teodor se měl starat o výtvarnou stránku, já o textovou. Dohoda byla s jistým panem Králem, to byl bafuňář toho nakladatelství, náramně tlustý chlapík se zlatým Heuer chronografem na ruce... Vždycky když jsem s ním jednal, jsem mimoděk pořád koukal na ty hodinky. Redakčním garantem byl pan redaktor Šmíd. V roce 1988 to už vypadalo dobře, ale pak utuhly poměry, jako vždycky před převratem (mimochodem, i v roce 1967 utuhly poměry, těsně před pádem Novotného režimu) a oba pánové se posrali a začali ten projekt bojkotovat - a za šílených obtíží nakonec vyšlo jedno číslo sborníku s názvem SF-F, tedy Svět faktů a fantazie - kupodivu až v novém režimu a dokonce až poté, co vyšlo první číslo měsíčníku Ikarie!

No a druhá linie vedla přes vydavatelství Magnet. Po ní tlačil projekt časopisu Vlasta Talaš, který aktivně vstoupil do sci-fi na bázi časopisu Zápisník, kde založil v té době jedinou pravidelnou platformu pro sci-fi, rubriku s názvem Fan fan . Tenhle Fan Fan byl vlastně zárodkem budoucího sborníku SF zvaného „esefko“ čili Svět fantastiky. I u toho projektu jsem byl spolu s Vlastou Talašem... Ten člověk, se kterým jsme jednali, měl nějaké hmyzí jméno, Blecha nebo Moucha, a jednali jsme s ním v nějaké vile na Petřinách, připadal jsem si jako ve špionážním filmu Sedmnáct zastavení jara, jenom jsem si nebyl jistý, jestli jsem ten hodný, nebo padouch.

Podotýkám, že to vše o čem teď hovořím se odehrávalo na půdě minulého režimu. Tehdy musel každý časopis mít nějakého vydavatele, tedy tak zvanou společenskou organizaci. Mohl jí být i třeba Svaz českých spisovatelů, teoreticky. Tam se podařilo někdy v roce 1986 založit Sekci autorů sci-fi díky úsilí Josefa Nesvadby. Bylo nás tam asi tak tucet, Jarda Veis, Pavel Toufar, Pavel Vašák, Karel Blažek. Brzy se ale ukázalo, že vedení Svazu nás schválilo - dokonce na sjezdu svazu coby nejvyššího orgánu dle stanov - jen nějakou náhodou. Byli jsme vnímáni jakoby něco na způsob rakovinového nádoru a šly na nás denunciace, že se kolem nás shromažďuje pravicová mládež. A jak se utužovaly poměry - což mělo svou logiku: když přišel Gorbačov k moci, soudruzi se báli, že je všechny nechá vyhodit, pak se ale ukázalo, že se k tomu Gorby nemá, tak soudruhům otrnulo a začali zase utahovat šroub - tedy, jak utužovaly poměry, svolal někdy v roce 1988 soudruh Josef Peterka, takto tajemník Svazu spisovatelů, schůzi sekce sci-fi, do klub spisovatelů.

Sešli jsme se v zasedačce, přišel vrchní číšník pan Tumpach, soudruh Peterka objednal oběd, řízek s maštěnejma bramborama, a my se divili, co to má bejt. No a když soudruh Peterka dojedl, ani nepočkal, až dojíme taky, utřel si hubu a řekl: „předsednictvo Svazu spisovatelů vaši sekci rozpouští.“ On to řekl po obědě, aby měl oběd v ceně - tenkrát - čtrnáct korun padesáti haléřů zadarmo.

No a přišel 17. listopad, Svaz spisovatelů i se soudruhem Peterkou šel k čertu, jak se ve slušných kruzích říká, když se chce vyjádřit „do prdele“, pikantní je, že když už byl Titanik pod vodou až po pasažérskou kabinu číslo tři, soudruh Peterka a několik dalších soudruhů si odhlasovali vyplacení autorské podpory, dnes bychom řekli grantu - ve výši dvou set tisíc, to je na dnešní peníze jistě milion, ne-li víc. No, Titanik se potopil dřív, než pokladník stačil dojít do kasy.

17. listopad. Hned druhý den, stejně jako dnes, jsme měli Minicon, na Jižním městě. No a pak se konal Dracon, jako bude za dva týdny, 9. prosince 1989. Byla tam tenkrát nádherně vzrušující atmosféra, všichni jsme cítili, že se musí něco udělat - a založili jsme tam tehdy Syndikát autorů fantastiky, který se stal vydavatelem pozdější Ikarie. Ono totiž 9. prosince samozřejmě nikdo nevěděl, jak to všechno dopadne. Tehdy to zdaleka nebylo jasné, jak se to jeví býti jasným teď, ze zpětného pohledu. Dnes už se zapomnělo, že i pro Václava Havla byla vzorem polská situace, kde Solidarita zasedla s komunisty ke kulatému stolu, a však taky první nová porevoluční vláda měla vedle chartistické opozice komunistické ministry - ba dokonce komunisté v ní tvořili většinu! Takže ten SAF, když jsme ho zakládali, měl být platformou pro sci-fi hnutí a hlavně - platformou pro vydávání měsíčníku. Nás tehdy opravdu nenapadlo, že k vydávání měsíčníku v normální zemi nepotřebujete platformu že k němu potřebujete hlavně prachy. Mysleli jsme si, že SAF bude „společenská organizace“ a jako taková bude mít na vydávání časopisu nárok a že ty peníze a tiskárenské kapacity a podobně - ty se nějak, z nějakých fondů, odkudsi seženou.

Byla to legrační iluze.

Ten SAF skutečně vznikl, museli jsme ho dokonce i policejně přihlásit, byl jsem tenkrát na ministerstvu vnitra - se stísněným pocitem, pořád to bylo ministerstvo strachu, ostatně dodnes je - a jednal jsem tam s mladou veselou a moc hezkou paní JUDr doktorkou, která se těm stanovám smála, jaké jsou v ní pitomosti a když jsem se jí omlouval, říkala mi:

„Z toho si nic nedělejte, dneska každej zakládá nějakej syndikát, já jsem na tyhle blbosti zvyklá.“

Ten SAF byla nádoba bez obsahu a čistě formálně figuroval v tiráži Ikarie a není vyloučeno, že je tam dodnes.

Ve stejné době vznikla Asociace fanoušků science fiction pro jednotlivce a Československého fandomu - sdružujícího kluby. Tu jsem vnímal spíše zvenčí - s velkou sympatií jsem sledoval elán, s jakým začala vydávat knížky, sympaticky vypadající paperbacky. Jen pro ilustraci: v pětadevadesátém jsem úplnou náhodou vešel do obchodu se zbožím smíšeným ve vsi jménem Buš. Tam se prodávaly hrábě a kosy a gumovky - a taky knížky. Měli tam takový ten otočný stojan na paperbacky, označený logem Asociace a v něm jenom sci-fi, nic jiného - a nikde jinde žádné knihy nebyly! Moc se mi to líbilo a říkal jsem si, ano, jen tak dál. Jenže, ukázalo se, že ze sci-fi se žít nedá. Opakuji již řečené, půlka skutečných scifistů je zde, v tomto sále, ta druhá půlka zůstala doma. A to je málo.

No ale dál. Časopis.

Já byl posedlej myšlenkou časopisu, asi to taky byla pošetilost. Měl jsem představu, že sci-fi hnutí potřebuje pravidelnou tiskovou platformu jako nějakou osu, nějaký tmel, nebo tak něco. Nenapadlo mě, že až ta platforma bude, že sci-fi hnutí ji bude nenávidět, ale mohlo mě to napadnout - něco podobného se přece stalo ještě za totality v sousedním (tehdy ještě sousedním) Maďarsku.

Takže - Mladá fronta.

Mladá fronta byla podnik se složitou strukturou. Bylo zde vydavatelství Mladá fronta, to zastřešovalo nakladatelství Mladá fronta a soubor časopisů Mladá fronta. Deník stejného jména nepatřil pod vydavatelství, byla to samostatná právní jednotka a oprávnění vydávat deník patřilo Svazu mládeže a po jeho zrušení tedy nikomu.

Šéfová vydavatelství byla Marie Košková, velmi energická a schopná dáma - zůstala v čele podniku do velmi nedávné doby, tuším o letošního roku. Šel jsem za ní a předložil jí projekt měsíčníku sci-fi. Myslel jsem, kdo ví jak dlouhý proces mě čeká, ale šlo to jako když to kachnám hází. Košková mě vyslechla, převzala návrh, vedení podniku návrh schválilo a bylo to.

Připadal jsem si jako v Jiříkově vidění, ale taková to byla tenkrát doba! Všechno bylo možné. Až příliš všechno.

První číslo bylo hotovo k začátku února - a vyšlo až v červenci roku 1990. Dnes už je těžko představitelné, s jakými technickými problémy to bylo spojeno - a ty byly podstatně menší, než by byly půl roku, nebo rok před tím. První číslo se ještě sázelo na sázecích strojích, z papírových rukopisů. Obrovská buzerace ze strany tiskárny. Další problém - marketingová podpora. Tlačil jsem na vydavatelství, aby udělalo reklamu, ale šéf marketingu Mladé fronty pan Fera to zamítl a bázi skvělého argumentu:

„Ikarie je nový, neznámý a nezavedený časopis, tomu reklamu dělat nebudu. Uvidíme, jak se osvědčí.“

Všichni jsme byli tenkrát idioti.

Mysleli jsme si, že o časopis bude rvačka. Náklad jsme stanovili na čtyřicet tisíc a říkali jsme si - fajn, to bude za tři dny pryč, mírný nedostatek, to je ta nejlepší obchodní politika!

To první číslo není vyprodané, myslím, dodnes...

Další omyl: chtěli jsme dělat chytrý intelektuální časopis. Za vrchol skvělé sci-fi jsme pokládali Satanské verše Salmana Rushdieho. Ilustrace dělal Jirka Bušek, nádherné dynamické koláže, ohromně se mi líbily ilustrace a obálka na třetí číslo Ikarie od Lenky Proškové, v tomto duchu jsme to chtěli dělat - ale čtenáři unissono zvolali TO NE!

Nikdo si nedovede představit ten šílený propad, který jsme zažili. Po všech stránkách. Narazili jsme na nepoctivost prodejců, na neschopnost obchodního oddělení Mladé fronty, na zdrcující kritiku čtenářů. Čekali jsme, že v distribuci pomůže fandom - po republice bylo sedmdesát fanouškovských klubů, já hňup si myslel - každý ten fanoušek je pečený vařený v knihkupectví, může nám pomoci navázat kontakt, vznikne zárodek distribuční sítě, pojedeme po ní i knihy. Byla to směšná iluze, přes fandom se nepodařilo prodat vůbec nic, ten fandom, který deset let toužil po časopisu se k němu obrátil zády a v této poloze setrvává dodnes.

Bylo nutno za chodu změnit kurz o 180 stupňů.

Velinského román vycházel na pokračování. Ukázalo se, že je neúnosně dlouhý, ze dne na den bylo nutno ho vyrubat a vzal jsem si to na triko sám. Ilustrace ve stylu Jiřího Buška jsem musel s krvácejícím srdcem oželet - ve čtenářské anketě byly jednoznačně označeny za vůbec nejhorší. Lidi chtěli obrázky jaké dělá Rotrekl a Zhouf. Zklamal Kája Saudek, nepovedla se mu obálka na druhé číslo a tehdy jsem improvizoval - ze šuplete jsem vytáhl starou ilustraci Teodora Rotrekla k jakémusi článku ve Vědě a technice mládeži a šoupnul ji jako obálku na druhé číslo - ta pak v anketě suverénně vyhrála! O spolupráci jsem požádal Vlada Ríšu - ten začal organizovat distribuci a prodej, a zde mohu zodpovědně prohlásit, že bez Vlada Ríši a jeho práce by Ikarie dnes neexistovala a je velmi pravděpodobné, že by neexistoval žádný sci-fi časopis, protože by se nepodařilo postavit redakci. Ta se v průběhu času samozřejmě proměnila, po mém odchodu za mne nastoupil Vlado Ríša, Ivan Adamovič je z původního týmu jediný, který pro časopis stále pracuje, a českou povídku dělá Jarda Jiran. Nevěřím, že by se někomu podařilo tuhle trojici Ríša, Adamovič a Jiran dát dohromady, ti lidé by se zabývali něčím jiným a byl to výsledek tehdejší situace, že se dali dohromady.

Ještě se zmíním o počítačovém zpracování.

Když bylo jasné, že jsou potíže s tiskárnou, napadlo mě, že by se časopis mohl dělat elektronicky. Tehdy se na půdě deníku Mladá fronta začalo experimentovat se síťovým propojením a se zlomem ve Ventuře. Už číslo tři, tedy zářijové číslo ročníku 1990 , vzniklo čistě elektronickou cestou a nikdo mi nevyvrátil moje tvrzení, že toto číslo bylo u nás vůbec první číslo časopisu, takto vyrobené.

Dnes mi připadá komické, že to číslo lámali čtyři špičkoví odborníci tejden od rána do večera za neslýchaných problémů - to byli odborníci, kteří pak školili jiné, jak zacházet s Venturou. Na Ikarii se to učili a že později Mladá fronta jako deník byl první deník u nás který na elektronickou sazbu a zlom přešel, to taky byla zásluha zkušeností Ikarie.

O Ikarii už je krátce.

V té době jsem se vrátil do deníku Mladá fronta a účastnil jsem se tam zakládání toho - na naše poměry - tiskového kolosu. Byla to honička - dělit čas mezi deník a Ikarii, onehdy jsem šel po dlouhé době přes lávku vedoucí od Smíchovského nádraží do Radlické ulice a vzpomínal, kolikrát denně jsem tudy klusával v létech 1990 - 91. Nakonec jsem musel Ikarii pustit - a udělal jsem to rád, protože ve Vladovi jsem měl nástupce, o kterém jsem si byl jistý, že tu loď nezavede na skálu, ten předpoklad se splnil a já bych rád využil příležitosti a Vladovi poděkoval, pořád totiž cítím k Ikarii silné otcovské vztahy.

V průběhu těch deseti let se dvakrát zdálo, že bude mít Ikarie konkurenta. Nebyl to Talašův Svět fantastiky, ten se nepodařilo převést do podoby měsíčníku a Vlasta Talaš se věnoval budování svého nakladatelství Talpres a udělal dobře, je to nakladatelství vynikající a po právu dostává každoročně Mloky, takže jednou, až Talaš zemře, měli by mu ty Moky dát do hrobu a za deset tisíc let by to byl archeologický objev srovnatelný s objevem čínských hliněných bojovníků v císařské hrobce. Ti konkurenti se vyskytli odjinud.

Na Parconu v Olomouci - jestli mě paměť neklame - ke mně přišel Jarda Olša, už tehdy nebyl v Ikarii zaměstnaný, a celý zářil, šťastný jak dítě na houpacím koni: „Ikarie je v prdeli,“ oznamoval mi, „bude vycházet reprint amerického SF&F magazine.“ V životě jsem ho neviděl tak šťastného, jak když mi oznamoval blíží se zánik Ikarie, ani když ho jmenovali velvyslancem v Zimbabwe.

No a vidíte, ono se to nějak nechytlo. Říkal jsem si, proč asi. Myslím, že jedno z kouzel Ikarie, které jí pomáhá, je publicistická část. Kritiky, fandománie, a ta v tom reprintu nebyla. Byl to prakticky sborník, něco jako antologie.

Druhým projektem byl časopis Nemesis. Prvotní úmysl byl dobrý - měl to být časopis, aspoň tak to tvrdila původní reklama, věnovaný fantasy, nikoli sci-fi. Když jsem tu reklamu viděl, řekl jsem si - skvělý nápad. Vždyť příklon k fantasy, to je jeden ze základních trendů vývoje fantastiky - zdaleka ne devadesátých let, ten trend je mnohem starší, sahá jistě do let sedmdesátých a v osmdesátých se už plně projevoval. A taky jsem si říkal - Ikarie a Nemesis mohou klidně žít vedle sebe, protože Ikarie se zaměřila spíš na klasickou science fiction, takže si nemusí s Nemesis lézt do polívky. A taky bylo dobré zázemí, Magnet, to je silné vydavatelství, které může nový časopis podržet. Takže to bylo v tom pětadevadesátém roce. Dnes už není po Nemesis ani památky a je mi to líto, kdo ví, zda se někdo v dohledné době pokusí obdobný časopis založit.

Ono je to divné s časopisy.

Nemesis se vytýkal amatérismus. Budiž - když odhlédnu od toho, že z týmu Ikarie nikdo není vystudovaný novinář. Ale vezměme si časopisy pro počítačové hry. Připomínám si číslo - snad - Levelu, kde se redakce omlouvala, že číslo vyšlo pozdě, protože redakce skládala maturitní zkoušky na střední škole! A jsou to časopisy dynamické, zábavné, úspěšné - a vůbec nebudí dojem nějakého amatérismu.

Znovu se musím vrátit k tomu úvodnímu povzdechu - je nás málo, fanoušci neuživí časopis ani dva časopisy, větší počet je čtenářů sci-fi,jenže ti chtějí sci-fi číst a ne číst si časopis O sci-fi anebo sci-fi povídky v časopise, když jich je v knihách tolik, že je toho k neučtení.

Už na sklonku totáče začaly vycházet knihy, pokoutně. Celé edice to byly, knížky českých autorů, i knížky přeložené - například Martinovi Písečníci takto vyšli. V roce 1987 jsem začal překládat Neuromancera - nenapadlo mě, že by mohl vyjít oficiálně. Přirozeně, že jsem myslel na to, že vyjde nějak načerno, pod rukou. Kupodivu za ty černé edice nikoho neskřípli. Na Parconu roku 1989 v Olomouci jsem jel v Autě s Vaškem Soukupem. Ten byl největší producent těchto černých edic - a měl vážné starosti, že ho zavřou. Počítal s tím jako s hotovou věcí.

Když to potom prasklo, otevřely se nové možnosti. V jednadevadesátém jsme s Vladem Ríšou vydali mou povídkovou sbírku Vesmír je dost nekonečný. Objevili jsme malou soukromou tiskárnu v Ústí nad Labem - dnes je to velká soukromá tiskárna v Ústí nad Labem. Majitel byl tiskař, někde splašil vyřazený linotypový sázecí stroj a na něm se knížka mydlila. Chtěli jsme, aby to byl první skutečný paperback. Jak má být veliký? Vzal jsem jeden z knihovny jako mustr - bohužel jsem sáhl po paperbacku anglickém a ne americkém, ty anglické jsou menší než americké. Další z četných chyb, které jsem udělal. Nicméně, ten paperback je asi skutečně první - jenže co na tom záleží?

Nebyl jsem jediný, kdo dělal chyby. Všichni jsme byli, a doposud jsme, pošetilí. V roce jednadevadesát a výše už bylo jasné, že k vydávání časopisů a knih není třeba žádné směšné zaštiťující organizace typu Syndikátu autorů fantastiky. Vydávání se stalo podnikáním. Ale ne každému bylo jasné, že k podnikání je třeba píle, soustavnosti a poctivosti. To je stín, který, jak se domnívám, leží na devadesátých létech. A jako jsem upřímně rád, že se fandom nerozpadl a že na akcích, jako byla včera SSSR, čili Sraz starých scifistických rarit, se scházejí neofani i skutečné parcoránské fosílie, je mi upřímně líto, že se v podnikání objevila nepoctivost a doslova darebáctví. A co je kupodivu, ti darebáci se tváří, jako by se nechumelilo a co je ještě víc kupodivu, všichni ostatní kolem nich chodí, vědí že jsou darebáci a taky se tváří, jako by se nechumelilo. Ani já se odsud neodvážím je jmenovat - je to politicaly incorrect jmenovat veřejně podvodníka a zloděje. I to je důvod naší bídy - že se prostě darebáctví odpouští.

Tak to chodí.

Zmíním se krátce o dvou událostech či obastech nebo ještě lépe tématech, které pokládám za podstatné.

Jak asi víte, do sci-fi jsem se dostal kupodivu ne jako autor, ale jako tak zvaný teoretik, napsal jsem Něco je jinak a Tři eseje o české sci-fi a s Sašou Kramerem Všechno je jinak, o světové sci-fi. Já už někde publikoval, jak to bylo s Všechno je jinak, jak ta kniha byla hotová prakticky už někdy v roce 1984, pak jsem upadl do klatby komunistického vládce literatury Miroslava Müllera, tehdy byl redaktorem nakladatelství Panorama Pavel Toufar - a tak vznikl projekt Encyklopedie světové sci-fi. Postupně k práci přicházeli další a další autoři, hlavním editorem se stal Jaroslav Olša, až nakonec kniha vyšla v roce 1995 - a sesypala se na ni hromada kritiky až za hranici politické denunciace, že je to socialistický výblitek. Tenkrát mě to hodně mrzelo, s ohledem na tu práci, co jsme s tím všichni měli. Teď už se tomu jenom směju: kdo teď půjde a napíše a dá dohromady dílo tohoto typu, samozřejmě takové, aby to už nebyl socialistický výblitek, ale jiskrné kapitalistické dílo? Obávám se, že se toho hned tak nedočkáme.

V témž roce vyšel Slovník české literární fantastiky a science fiction Ivana Adamoviče, a když tady mám bilancovat deset let české sci-fi, tak tohle zásadně důležité dílo nemohu opomenout. To je bezesporu nejlepší česká kniha tohoto typu a Ivan na ni může být právem pyšný a já s tím odstupem mu za ni ještě jednou děkuju - a taky děkuji Richardovi Knotovi, který z čistého fanouškovství pro sci-fi tuto knihu finančně zabezpečil.. Až někdo sebere dost síly, aby pokračoval, bude mít snazší situaci, než jsem měl já když jsem psal Něco je jinak a než měl Ivan když psal Slovník - hlavně proto, že tu je Slovník, a taky - že pořád vychází Interkom, spolu s Ikarií hlavní pramen pro mapování a poznání české sci-fi. A je to zásluha Zdeňka Rampase, že Interkom založený Pagim nadále vychází, jak v podobě tištěné, tak internetové - a opravdu smekám před tou úpornou prací, se kterou je spojeno mnoho úkonů pramálo duchovních a povznášejících - v neposlední řadě vymáhání předplatného od neplatičů, jako jsem já.

Už jsem se tu zmiňoval o Draconu 1989, na kterém vznikl SAF, ta nádoba bez obsahu, a AFSF, což bylo těleso slibnější, ale taky nějak vyšumělo. V polovině devadesátých let už bylo jasné, že z těchto dvou dítek revoluce nic kloudného nebude a tak vznikla Akademie SF. Bylo to pod popudem z vnější. Z dob totáčních totiž přežil spolek autorů detektivek, který rok co rok za docela slušného zájmu médií vyhlašuje svoje výroční ceny členům výboru. A to bylo ve fandomu vždy nelibě vnímáno, že si nás média nevšímají - pokud vím, na Parconu byla televize jen jednou, v Praze v roce 1987, a mladistvá reportérka nahlédla do sálu v budově Dopravních podnicích a zděšeně zvolala: „To je schůze!“

Takže vznikla Akademie a ta od té doby každoročně udílí Mloky nepřehlédnutelnému množství kategorií. Duchem tohoto úctyhodného tělesa je opět Zdeněk Rampas a opět, budiž mu vzdáno uznání a dík. Co je však s politováním třeba konstatovat - média si sci-fi nevšímají nadále, bez ohled na to, zda nějaká akademie existuje či nikoli. Není to vina Zdeňkova, není to vina akademie, není to vina sci-fi. Prostě , je nás málo.

Knih sci-fi, těch je hodně.

Zaplaťpánbůh.

S knihami se roztrhl pytel. Po desetiletích - doslova - hladu vychází tolik titulů, že je to k neučtení, i to je jeden z rysů téhle epochy. Brutálně klesají náklady. První díl mého románu Milenium vyšel v nákladu patnácti tisíc výtisků v roce 1992 - naprosto šílený nápad! A prodalo se ho deset tisíc, i to je šílené množství na dnešní poměry. To by dnes asi nikoho nenapadlo, pustit se do tak vysokého nákladu.

Kdybych měl ale nakladatelskou situaci bilancovat - řeknu asi takto: ukázalo se, že sci-fi není žádný velký kšeft. To si mnozí mysleli po převratu, že to tak bude - potkal jsem někdy v jedna, dvaadevadesátém na Příkopech Ivana Klímu a on poznamenal - „Dnes vám scifistům kvete pšenice!“ Tak to skutečně nekvete. Nicméně a naproti tomu, ačkoli to není velký kšeft, ta čtenářská obec tu je, čtenářů neubylo, a to, že jsou nízké náklady, to není signál že je čtenářů málo - to je signál, že mají velký výběr a jestli je něčeho málo, tak peněz na nákup tolika knih a času k jejich přečtení.

V osmdesátých létech se stala ze sci-fi jakási móda. Do vagónu s muziko u skočil Vladimír Páral - a ať se nám to líbí nebo nelíbí, co se počtu prodaných výtisků týče, nemůžeme se mu nikdo rovnat. I normalizační koryfej Bohumil Nohejl si krátce zascifal. Po převratu hodně jmen odpadlo. Nejen Páral - ten od sci-fi odešel už před tím - vysvětloval mi to slovy, že „sci-fi kazí ruku“. Přestal ji psát Jarda Veis, toho upřímně lituju, jeho poslední povídka, myslím, byla Pajdi sa mnoj malčik, řekl Rusák, v šestém čísle Ikarie v roce 1990. Z Iva Železného, velkovydavatele už za minulého režimu, se stal velko-velkovydavatel skutečný, na vlastní lodi plující. Zdeněk Volný, další do té doby významný autor, který se autorsky odmlčel a veškerou sílu věnuje nakladatelství Baronet.

Byly i odchody, které vzbudily pozornost - tak například Pavel Kosatík ze sci-fi odešel s článkem Proč mě nebaví číst SF, který vyšel v dvojčísle 1-2 Interkomu v roce 1996.

Z článku si dovoluju citovat:

Co se týče před chvílí definovaného „prožitku“, je dnes vydávaná SF stejná jako kdykoliv dřív, nedá se tedy asi říct, že se podstatně změnila - a kdyby se začala měnit, napochodovala by do mainstreamu. Mainstream je oceán, který má za téma člověka bez omezení, SF je žánr, který si z člověka bere výseč, kterou (z řady dobrých důvodů, leč přesto) přizpůsobuje svému obrazu. Tato výseč se mi dlouho jevila jako osvobození: vždyť na rozdíl od mainstreamu, kde je svět jeden, je jich v SF nekonečně mnoho! V mainstreamu tiká jediný čas, v SF je jich tolik, kolik je autorů a jejich nápadů! A všechno, úplně všechno se dá vymyslet! Ale teď se mi zdá: copak není nic zajímavějšího než nápady? Než vymýšlení a snění? Patrně to nedokážu napsat tak, aby to neznělo blbě, ale jako mnohem důležitější než uniknout za každou cenu ze své kůže mi připadá být, dokonale pevně být, a vědět o tom. Možná mučím vaši trpělivost starou vestou, ale mně se to zdá strašně důležité. A protože to byl silný pocit a na pocity já dám, ztotožnil jsem se s ním. I když chápu, že bych teď byl přesvědčivější, kdybych měl po ruce nějaké betonové argumenty. Nemám. To, že je nemám (že si je nenamlouvám), je pro mě naopak cosi jako další důkaz, že jsem na stopě.

V SF bylo všechno možné, což se mi jevilo jako ráj a svoboda, pak jsem si však uvědomil, že je to ve skutečnosti klec. Klec směřující jiným (patrně dokonce opačným) směrem než mainstream. Mainstream stojí a padá s plným prožíváním popisovaného člověka, který za autenticitu knihy a za všechno, co je důležité, ručí svým - jak jsem zmiňoval - plným osobním nasazením. SF je vybudovaná jako svět, v němž něco takového není nutné, a já to respektuju.

Myslím si, že to jsou velice důležitá slova a že debata, která se na toto téma rozvinula, patří k důležitým událostem devadesátých let. Zúčastnili se jí Michal Bronec, Martin Klíma, v jistém smyslu do debaty zasáhl i Franta Novotný svou esejí Má česká sci-fi rakovinu. Františkovi vadila zběsilost současné české sci-fi - v závěru píše:

Proč jsme se všichni sešli na této literárně patologické cestě, vydlážděné masmediálními panely jednosměrného vidění jen toho špatného? Proč si nepřestáváme hrát na „inženýry lidských duší“ a výhradně se patláme s maligní tkání společnosti, když víme, že takto se odoperovat nedá, když víme, že i toto byla iluze „intošů“? Čím to je, že po vítězném zvonění klíči jsou naše literární světy mnohonásobně beznadějnější než ty, které vznikaly za totality, když skutečná realita přece není horší a alespoň jeden z nádorů světa, komunismus, zmizel. Proč se tedy chováme tak pošetile a ještě ve zběsilejším tempu si zavlékáme rakovinné buňky do vlastní tvorby?

Tehdy jsem v pátém čísle Interkomu ročníku 1996 Františkovi odpověděl ironickým článkem, ve kterém jsem vyslovil podiv nad obsahem Františkova povídání, neboť on sám věru není příkladem růžového, utopistického nazírání na svět.

V závěru píšu:

My, co nejsme ani líbezní, ani laskaví (včetně Františka), zřejmě vnímáme svět jako dosti pekelné místo a to, co z něho uchvátíme, sváříme v tyglíku sci-fi do smrduté břečky. Je chyba v nás, jak se píše v článku podepsaného Novotným, nebo ve světě samém? Nebo ve čtenářích, kteří takové texty vyhledávají? Věru nevím. Asi od každého něco.

Od té doby zase uplynuly čtyři roky. A tím se dostávám k tomu, co pokládám za nejdůležitější, tedy ke psaní - a dovolím si hovořit o mém vlastním psaní, a bezděky budu reagovat i na to, co jsem tu citoval z Kosatíka, i na Frantu Novotného.

Od toho pětaosmdesátého roku, co jsem začal pravidelně publikovat sci-fi příběhy, ať povídky nebo romány, jsem psal to, co by se dalo charakterizovat jako akční příběhy. Největší vodvaz v dějinách svangu nebo Bílá hůl ráže 7,62 jsou dodnes asi moje nejznámější povídky a jsou to klasické akční povídky, zejména ta druhá. Totéž platí o marťanské trilogii, o Měsíci mého života a navazujícím Reparátorovi, o třech dílech Milenia.

Mě to ohromně bavilo psát tyhle věci. Musím se přiznat, že když jsem psal druhý díl Milenia, a ten je myslím nejlepší z těch tří svazků, napsal jsem tu první část, tedy první polovinu na jeden zátah. Byl jsem tenkrát na studijní cestě v Americe a psal jsem Milenium po hotelích, seděl jsem na podlaze opíraje se o postel, notebook položený na koši na papír a mydlil jsem do kláves. Pak jsem se v půlce zarazil - po návratu domů - a napadlo mě, že píšu strašné kraviny a že to není žádná literatura a že to nemá hloubku a rozměr a prožitek a začal jsem vyrábět literaturu. Kristepane, to vám z toho vzešla sračka - a jaké ulehčení jsem pocítil, když jsem to všechno smazal a dopsal to tak, jak to potom vyšlo.

Třetí díl jsem napsal přesně v tom duchu, jako ten druhý, po osvobození.

OK, bylo to vítězství upřímnosti nad duchovnem, až na to, že jsem objevil, že mne to baví asi jako luštění křížovky, což je činnost, která mě zas tak moc nebaví.

Někdy v té době, tedy přesně v roce 1995, jsem začal do Ikarie psát Zakázané technologie. Každé pokračování, to je fakticky povídka, a ví Bůh, že bych dokázal napsat plno-rozsahovou povídku na to téma. Jenže mě to nebaví - v tom smyslu, jak Pavel Kosatík psal, že ho nebaví SF číst. Jo, celkem mě baví si lámat hlavu, abych měl každý měsíc jeden nápad - už šest let, to je sedmdesát nápadů na povídku, celkem příjemná statistika. Ale nic víc.

V té druhé půlce devadesátých let jsem vydával sborníky Klon. Tam jsem zařazoval svoje přednášky z conů a všelijaké texty, které mne halabala napadaly.

A nějak jsem v nich našel zalíbení. A začal jsem tušit, jak to vlastně s tím psaním je. V ročníku 1996 jsem otiskl dva texty, jmenovaly se Potíže s elektřinou, jeden byl pohádka, druhý fragment románu. Starší je ta pohádka - a z toho nápadu, že přestane fungovat elektřina jak technický respektive technicky využitelný jev jsem odvodil to co je charakterizováno jako fragment románu.

To je dobrý text, ten fragment románu. Napsal jsem to pod obrovským tlakem asi za týden, nejdéle za čtrnáct dní. A pak jsem toho nechal - nějak polevil tlak pod kotlem.

Texty vyšly, spousta lidí se pohoršovala nad surovostí těch textů - František Novotný by na nich mohl demonstrovat svoji tezi o patlání s maligní tkání společnosti. Někteří se nepohoršovali, hlavně Martin Zhouf - a ti mě přiměli, abych to dopsal. Tak vznikla Tma.

Druhá půlka té tmy, to je křížovka, to je kombinatorika motivů. Tam pracovala jenom rutina, a pod kotlem nebylo nic.

Dnes už vím, jak to všechno bylo. Ta první půlka , to zhroucení společnosti, to je emotivní reakce na zhroucení společnosti v Jugoslávii. Já jsem to vnímal očima mého syna, který tam tehdy jezdil jako fotoreportér. Snad proto, že tam riskoval život kvůli tomu, aby lidi měli u kafe v novinách fotku, na kterou se ani pořádně nepodívají, jsem to prožíval asi intenzivněji. No a při dopisování jsem neprožíval dohromady nic.

Jenže teď, teď se chystám k přepsání té druhé části - zase pod silným emočním popudem. Když vidím to politické padoušství kolem sebe, tak teprve chápu, jak strašně jsem se při psaní Tmy verze 1.1 mýlil! tam jsem předpokládal jakousi elementární slušnost od tak zvaných vedoucích představitelů. A nyní vidím: nejsou vůbec slušní, jsou to opovrženíhodní padouši a opoziční smlouva je opovrženíhodné padoušství.

Já nevím, jestli se mi Tma verze 2.0 povede, chci ji psát na jaře. A vůbec na to nemyslím. Cítím že mi to v kotli bublá a to je ten opojný pocit, kvůli kterému je psaní krásné a kvůli kterému má cenu se tou nevděčnou činností zabývat. A myslím si, že to bublání se do textu nějak dostane a že přeskočí na čtenáře a ten že bude bublat sebou.

Čímž se vracím do obecné roviny, k té diskusi o sci-fi a mainstreamu v šestadevadesátém roce.

Diskuse tohoto typu provází sci-fi už po celá desetiletí. Začala kolem Nové vlny v Anglii v šedesátých létech, zase se rozvinula v Americe v osmdesátých létech. Pořád se bádá, jak je to se sci-fi a mainstreamem, co je víc a co je míň, a jak tiká čas tam a jak onde.

Jenže tyhle debaty jsou možná užitečné a někdy zábavné, ale pro tvorbu samu nemají žádný efekt.

Psaní, aby mělo smysl, musí vycházet z bublání, z vroucí vody v kotli, ohřívaného prudkým plamenem. A pak je úplně jedno, co kdo píše, jestli mainstream nebo sci-fi.

Já kupříkladu cítím velký vnitřní tlak z příběhů Jiřího Kulhánka. V pětadevadesátém vyšli jeho Vládci strachu . Přečetl jsem je a říkal jsem si - tak tohle je síla! Egonovi Čiernému jsem povídal - to jste nemohli tomu Kulhánkovi říct, aby tam nedával tolik mrtvol? A Egon mi říkal - co si myslíš, tohle je desetina toho, co tam bylo původně! Na víc si Kulhánek nenechá sáhnout! Tenkrát jsem si říkal, Egon je slabej, měl vzít Kulhánka pod krkem. Teď už si to nemyslím. Prostě respektoval ten tlak v Kulhánkově kotli - a jakmile čtenáři vycítí, že tlak slábne a z psaní se stává rutina, dají to najevo.

A to je myslím podstata jakéhokoli psaní, takže si nemyslím, opakuji a nepřestanu opakovat, že záleží na tom, jestli je něco sci-fi nebo mainstream. Záleží na tlaku. Já jsem kupříkladu litoval, když se ze scény vytratil Honza Hlavička nebo Ivan Kmínek - myslím, že to jsou autoři, které dnešní neofanové ani neznají. A pod jakým tlakem psali! Jenže, než aby psali rutinu, přestali psát. Ten tlak se nedá naordinovat. Jiný skvělý autor je Jiří Walker Procházka. U něho cítím, že píše v odstupech, jako když se na nás přijde podívat Halleyova kometa. Potřebuje tlak, a potřebuje čas na to, aby se natlakoval. A to, že tu máme autory pod tlakem píšící, ať je to Jarda Mostecký nebo Jarda Petr, Leonard Medek nebo Jam Oščádal - a to jsou všechno jména devadesátých let, to je myslím to nejpozitivnější na vývoji v této epoše. Už by si někdo měl sednout na zadek a pořádně ta devadesátá léta zmapovat. Ale to už nebudu já a asi to nebude Ivan Adamovič. Je to moc práce a vděk žádný a to, že je to práce potřebná, je pouhá petržel na prázdném talíři.