Aston občas přednáší o tom či o onom. Napřednášel toho spoustu, tady je zlomek toho, co za ta léta posluchači vyslechli. Někteří včas odešli, vy to můžete také udělat, ještě je čas.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Intelekuál a předvídání Dámy a pánové, dovolte mi, abych dřív než se dostanu k čemukoli jinému poděkoval společnosti Deloitte za odvahu, že pověřila úkolem oslovit společenství tak prestižní právě mne. Jsem totiž spisovatel, člověk pracující myšlenkou, nebo přesněji řečeno - slovem. Krátce vysvětlím, co je na tom odvážného.

Před lety jsem se v Ostravě, v malém domku na okraji města,m setkal s mužem, který vynalezl cosi, co mělo převrátit svět. Bylo to pákové násobení síly. Namaloval mi na papír páku. Na jedné straně působím deseti kily a na druhé je síla stovky kilogramů, chápete? Potud ano, řekl jsem. Když dám nakonec vidličku ve tvaru V, na jedné špici té vidličky bude sto kilo a na druhé taky sto kilo. Dohromady dvě stě kilo. Chápete?

Byl očividně vzrušen svým objevem. Zamyslel jsem se, co mu mám říci a pak jsem odpověděl:

Poslyšte, ale vyzkoušel jste to, jak to funguje? Udělal jste si páku s vidličkou na konci?

Podíval se na mne užasle.

Proč bych to dělal? Při těch slovech ukázal na papír. Vždyť to je přece jasné!

Ano, dámy a pánové, takto pracují intelektuálové, včetně spisovatelů, tedy včetně mne. Slova bereme jako pevný materiál ke stavbě konstrukcí a posuzujeme, jak tyto konstrukce obstojí nebo neobstojí v konfrontaci s jinými slovy. Na moji obhajobu, proč se vtírám do společenství tak prestižního, uvedu snad jen to, že se zabývám budoucností a že moje práce je posuzována, nebo spíš bude posuzována, v konfrontaci s realitou, jaká nastane nebo nenastane. Intelektuál budoucnost málokdy radostně vyhlíží, dychtivě ji vyčkává. Spíše varuje, jako by Poslední soud měl být za nejbližším obzorem. Za dobu, co se oborem literární futurologie či science fiction zabývám, převalilo se několik vln varování. Vyčerpání potravinových zdrojů spojené s přelidněním a průmyslově silných oblastech světa, to bylo silné téma šedesátých let. Došlo k pravému opaku, průmyslově silné oblasti produkují mnohem více potravin, než stačí spotřebovat, avšak, místo aby na nadbytek reagovaly populační explozí, nastává imploze, porodnost klesá, do populačního vakua se stahují populace zvenčí, je to plíživá invaze s důsledky nepředvídatelnými. To je prostě fakt, který dělá dlouhý nos na všechny chmurné předpovědi z doby před čtyřiceti lety. A přitom jsme tehdy stáli nebo seděli nad našimi papíry se stejně neotřesitelnou vírou v realitu vlastní konstrukce, jako ten vynálezce v předměstském domku v Ostravě.

Energetická krize, to je další velké strašidlo obcházející kolem nás po celou dobu, kdy jsem - jak bych tak řekl - v byznysu.

Ale to je přece realita! Teď se dostávám do ráže, protože mi připadá, že to tak je, musí to být. Energetické zdroje jsou omezené a na scénu vstupují mocnosti hladové po zdrojích, které jsme my, součásti seskupení tradičního, takřka vyjedli: Čína, Indie, Indonésie, dálnovýchodní tygři. I zde lidé chtějí mít svoje automobily, pokud možno aspoň jeden na hlavu, a jsou jich miliardy. A tady vidím první výzvu pro jednadvacáté století.

Mysleli jsme si, že ta výzva je v kosmu a ona je na Zemi. Je to akumulace a skladování energie. My ji dovedeme vyrobit i jinak, než pálením odkazu po druhohorách. Jenže ji nedokážeme efektivně skladovat. Při veškeré dokonalosti jsou současné akumulátory žalostně nedokonalé. Pokud by se podařilo energii efektivně uchovávat, změní se svět. Pokud se to nepodaří,do padesáti let se začne hroutit svět v té podobě, jak ho známe dnes. Ozvěny hurikánu Katrin jsme pocítili i zde, u českých benzínových pump. To je, myslím, reálnější varování, než pouhá slova napsaná na papír pošetilými intelektuály. Toto řešení ale musí přijít od mužů a žen vědy, mužů a žen průmyslu. Pokud vůbec existuje. Třeba není řešení. Třeba je naše víra v technickou řešitelnost čehokoli pošetilá.

I to je zajímavý prvek současné doby. V době Julese Verna, jehož sté výročí odchodu ze světa jsme letos dojatě vzpomínali, byli lidé okouzleni a vděčni za inovace, za vynálezy. Dnes vynálezy vyhlížíme a jsme nevrlí, že zde nejsou. Jak to, že ještě není lék proti AIDS a proti rakovině? Jak to, že nemáme zásadně efektivní akumulátor energie? Proč ještě není to a ono? Psychologické vysvětlení tohoto postoje je prosté.

Zase je to víra v realitu slova, v realitu ideové konstrukce. Když řekneme - stoprocentně účinný akumulátor energie - jsou to pouhá slova, která neznamenají vůbec nic. Přesto s nimi zacházíme, jak s realitou, která má jedinou vadu, totiž tu, že zde není. Nemáme ho. To nás plní rozhořčením. Jak to, že ho nemáme? Kdo to k čertu zavinil, že ho nemáme? Sobecká politika globálních průmyslových korporací?

Vraťme se ale km intelektuálům, k lidem pracujícím se slovy.

Varování se týkala a týkají oblasti hmotného blahobytu - ten podle vizí prostě nebude. Ovšem týkají se i nehmotné oblasti lidské praxe, té nejdůležitější oblasti, totiž lidské svobody.

Jaký je vztah civilizace a svobody? Jaký je smysl lidského pokroku, vede k osvobození nebo ujařmení?

Zde si troufnu - v podstatě už závěrem - předpovídat vizi, která mi připadá, jak jinak než zcela reálná.

Budoucnost už začala. Postupně si zvykáme rozlišovat omezení soukromí a omezení aktivity. Uvedu příklad. Když přijedu autem k benzínové pumpě, jsem tam pod ustavičným dohledem televizních kamer. Navíc se záznamy ukládají a já netuším, na jak dlouhou dobu a kdo k nim mám přístup. Je to nepochybné omezení mého soukromí. Jako újmu to nevnímám. Jako újmu bych vnímal omezení aktivity, například, že by mi nechtěli prodat benzín třeba proto, že mám pleš. Nebo že moje jméno začíná písmenem z druhé půlky abecedy.

Soukromí v tradičním slova smyslu je stále méně. Když dělám týdenní nákup v obchodním středisku a platím kartou, technicky vzato by bylo směšně jednoduché spojit podrobný výpis mého nákupu s mou identitou prostřednictvím karty a takto by po krátké době vznikl můj spotřebitelský profil - a můj život a život mé rodiny by se dal analyzovat do šokujících podrobností.

Máme jistotu, že se to neděje?

A pokud neděje, máme jistotu, že se to nebude dít? To je jen malý příklad toho, co se domnívám, že vidím přicházet. Stěny kolem nás jsou stále průhlednější. Naslouchající uši jsou citlivější a kamery vidí i skrz zeď a za roh. Stáváme se rybičkami v akváriu. Umělé mozky si předávají informace o nás - mezi sebou. Hovoří o nás v tajném metajazyce robotů. Nemáme možnost je odposlouchávat, zatímco oni ani. Povede to ale k omezení aktivity? To je ta principiálně důležitá otázka. Pokud by zprůhledňování stěn a výměna informací v metajazyce robotů měla za následek omezení nežádoucích aktivit, jako je kriminalita se svým nejhorším projevem, totiž terorismem, asi bychom souhlasili. Ale kdo stanoví hranice? Gilbert Keith Chesterton ve svém románu Soudruh Čtvrtek vypráví o filosofujících policistech protiteroristické brigády. Jeden z nich, píše Chesterton, zabránil atentátu, protože včas pochopil smysl sonetu. Dobrá, souhlasíme. Co je to jeden sonet, zakrytý černou tuší, oproti výbuchu pumy v hypermarketu, oproti roztrhaným údům a zmařeným životů?

Přesto se musíme ptát, kolik takových sonetů bude začerněno zbytečně, jaksi preventivně, aby bylo zabráněno atentátu a jestlipak taková decimace sonetů nevede na hřbitov, tedy na hřbitov ducha, kdežto atentát vede na hřbitov fyzický.

Zcela závěrem se vrátím ke svému spasiteli světa z ostravského předměstí. On se skláněl nad papírem, kde měl nakreslenou páku s dvěma vidličkami na konci a radostně volal - to musí fungovat, vždyť je to přece jasné!

Stejně jako on jsem zde nastínil dvě vidličky jako dva vektory, podle kterých se budou posouvat síly budoucnosti. Energie, to bude napsáno na jednom z nich. Svoboda, to bude označení druhého. To je přece jasné, raduji se nad objevem já. Ale ten soudce, ten je jinde. To je budoucnost sama a já vám všem přeji, aby přinesla naplnění vašich snů.

Konference Deloitte 12.10.2005