Přednáška na Miniconu 1995 v Praze

Pár poznámek k práci Aleše Langera
Sci-fi a moc

V Intercomu 6/94, potažmo jeho literární revui Kvark 4/94 začaly na pokračování vycházet fragmenty diplomové práce Aleše Langera Současná česká science fiction s podtitulem Nástin vývoje české sci-fi 1976 - 1993. Dovolte přičinit několik poznámek k této práci, rozhodně spíš doplňujících a vysvětlujících, než polemických.

Langer charakterizuje zkoumaný vývojový úsek jako čtvrté období vývoje sci-fi u nás. V podtitulu uvádí výslovně rok 1976, zatímco v úvodní kapitole tvrdí, že začátek etapy není snadno označit, takže #spíše než o #počátku# nové epochy by bylo vhodnější hovořit o -počátečním období- či -období formování-#. Nejsem tolik rozpačitý jako on, pokud jde o začátek, a pochopitelně souhlasím s jeho periodizací, protože jsem ji navrhl v knížkách Něco je jinak a Tři eseje, ze kterých hojně čerpá. Za počátek čtvrtého období jednoznačně chápu datum 1976. Je to rok, kdy vychází sbírka Jaroslava Veise a krypticky i Alexandra Kramera Experiment pro třetí planetu. Tento ediční počin měl zásadní důsledky pro vše, co v následujících létech nastalo a bylo to autentické otevření #Pandořiny skřínky# literárních běsů - tak se jmenovala Veisova druhá sbírka z roku 1979. Přestože i před tím se cosi ve sci-fi dělo a i pak došlo k významným událostem, rok 1976 znamenal zlom.

Neorganizovaná, avšak existující autorská skupina, která se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ustavila, vědomě navázala na Veisovo průkopnické dílo. Není náhoda, že Zdeněk Rosenbaum já jsme Veisovi kolegové z jednoho ročníku novinářské fakulty, nebo že Veis se stýkal se Zdeňkem Volným jako překladatel z angličtiny. Veis nám v roce 1976 dokázal, že #to jde#, že i v suchopáru normalizační kultury lze otevřít studánku se živou vodou. Na nás ta kniha tehdy působila jako inspirace a vnímali jsme ji jako cosi podobného zázraku. Byla pak jen logické, že Veis významně přispěl i k odstartování českého fandomu, jak správně Aleš Langer upozorňuje. Byl k tomu povolaný. Dodejme, že Součkův článek Přímluva za budoucnost vyšel v roce 1978 v šestém čísle Literárním měsíčníku, periodiku kulturní veřejností do té míry odmítaném a nečteném, že sice vycházel v nákladu 7000 kusů, avšak takřka automaticky odváželi většinu nákladu do starého papíru. Přestože Součkův článek často citujeme, tehdy měl efekt nulový, nikdo ho nečetl, snad jenom Veis. Veisův článek naopak vyšel v oblíbeném Mladém světě a proto se Součkova inspirující myšlenka dostala jeho prostřednictvím mezi lidi.

Tolik tedy k otázce počátku čtvrtého období. Jaké bylo? Trvá dosud, nebo už skončilo? Pokud skončilo, byla to svinská epocha, nebo heroická, nebo to byl Zlatý věk? Myslím, že nastal čas o těchto otázkách vážně uvažovat.

Aleš Langer se na mnoha místech svého nástinu snaží o ideologizaci vztahu sci-fi a moci. Naznačuje, že scifisté byli něco jako buřiči v podzemí, člověk si maně vzpomene na povstalecký underground ve filmu Barbarela, teď hovořím k pamětníkům, nebo ve filmu Demolishion man z letošního roku. Jedno je nesporné: takto je naše, tedy východní sci-fi, chápána tolerantnější částí intelektuálů ze Západu. Setkal jsem se s tím mockrát, když jsem se přihlásil k příslušnosti k sektě scifistů - teď mě napadá, že je to něco takového, jako homosexuální #showing off#. Následuje polknutí nasucho a pak vzdělanec řekne: No ovšem, sci-fi vám umožňovala vyjádřit se proti nesvobodě.

Tohle si rozhodně zaslouží fundovanou analýzu, obracím se k nepřítomnému Alešovi Langerovi a dalším badatelům, aby ji udělali. Omezím se na pár subjektivních postřehů.

Jaký byl vztah sci-fi komunity k moci a naopak, moci ke sci-fi?

Aleš Langer naznačuje ze strany moci postoje až averzivně agresivní. Skutečnost byla mnohem složitější.

Není pochyb o tom, že sci-fi nepatřila k hodným dítkům režimu, jako tam například kupodivu patřila literatura pro děti. Nebyla však tak zásadně tabuizována, jako býval až nenávistně pronásledován kupříkladu comics. Sci-fi byla odsunuta na periferii a tížily ji omezující faktory, z nichž tři jsou obzvlášť výrazné.

Moc režimu prakticky ztělesňoval především 3. odbor Ministerstva kultury, doktorem Janem Kristkem vedený - v některých údobích statutárně, v jiných zákulisně, ale až do jeho smrti vždycky nějak. Tento muž byl přímý podřízený vraha české kultury, dodnes prosperujícího kapitalistického bolševika Miroslava Millera, zkorumpovaného notorického alkoholika. Sám Kristek byl rozporuplná osobnost. Sci-fi upřímně nenáviděl a nesporně má podíl na tom, že po celou dobu čtvrté etapy vývoje české sci-fi nebylo možné založit ani edici, natož pak literární časopis. Tento třetí odbor ministerstva, potažmo on sám, měl totiž rozhodující slovo ve formování edičních plánů nakladatelských domů a ve stanovení výše nákladu. Nicméně ani tato zavrženíhodná instituce si nemohla dovolit šmahem odsoudit sci-fi jako ideologickou diverzi. Sci-fi vycházela ve všech státech východního bloku, zejména v Sovětském svazu, kde byly čtyři samostatné edice. Pokud u nás vycházela sovětská literatura s šancí na masový náklad, byla to sci-fi: edice Saturn měla náklad 80 až 100 tisíc a zanikla po převratu, kdy PNS odmítla šířit edici s nákladem - v roce 1990 - pouhých 40 tisíc, takže Larionové Čakru Centauri vydal až Vlado Ríša v Golemu. Krom toho komunistická moc neměla dost argumentů k paušálnímu odmítnutí žánru, který se právem odvolával na odkaz Karla Čapka, eventuálně klasika české sci-fi Jana Weisse a Josefa Nesvadby. Ostatně Kristek sám býval osobní přítel Jana Weisse. Navíc ještě nebyla zapomenuta otevřená kolaborace sci-fi s komunismem z poloviny padesátých let, o které se zmíním později. Moc se tedy snažila aspoň o #regulaci# a #zachování proporce#, jak se říkalo v tehdejším #newspeaku#. V praxi to znamenalo tlumení, dušení.

Druhý a třetí omezující faktor však neměly s bolševismem nic přímo společného.

V nakladatelských domech pracovalo mnoho lidí, kteří se snažili o vpravdě dobrou kulturní práci a prosazovali v mezích tehdy daných možností hodnotnou literaturu do edičních plánů. Ať je mi dobře rozuměno, nebyli to žádní bolševici, naopak, šlo o ryzí intelektuály, vzdělané a kultivované a pojem #hodnotná literatura# neberte ani s nádechem ironie. Želbohu, právě oni se dívali a dodnes dívají na sci-fi jako na cosi podřadného, jak o tom Aleš Langer také hovoří ve své práci. Tito lidé - s bolševismem nikterak niterně svázaní - tloukli do sci-fi takříkajíc zprava, kdežto bolševici to dělali zleva. Svůj averzivní postoj vůči sfi-fi, opakuji, si zachovali dodnes, a proto ve velkých kamenných domech, jako je Český spisovatel či Mladá fronta dnes sci-fi prakticky nevychází. Což samozřejmě v obecné rovině souvisí se vztahem sci-fi a tak zvané velké literatury, o němž se chci zmínit později.

O třetím podstatném faktoru se zatím nikdy nemluvilo. Byla to nepřízeň publika. Začátkem sedmdesátých let sci-fi u nás vyšla z módy a lidé ji přestali kupovat a číst. Jako propagační pracovník nakladatelství Albatros jsem nemohl prodat hrozivé zásoby Tunelu do pozítří ještě v roce l974, dnes to zní jako anekdota. I později, v osmdesátých let, se k bolševikovi a estétovi přidával s obuškem v ruce ekonom, který při ředitelských poradách neúnavně opakoval, že sci-fi lidé nechtějí. Nakladatelští ekonomové se shodovali hlavně v názoru, že na odbyt nejdou povídkové antologie, přičemž, jak víme a jak se zmíním dále, právě sbírky povídek byly hlavní doménou české sci-fi v té době. Stávalo se také, že byla vydána pitomost, která pak udělala zlé jméno celému žánru, jako byla neslavně proslulá kniha Richarda Funka Soudní řízení na Epsí, nebo kupodivu Asimovův Já robot, který byl vinou nešťastného zařazení do humoristické edice neprodejný. Takovéto ediční počiny končily ekonomickou katastrofou. Sumárně vzatu, tři biřicové, bolševik, estét a cifršpión, do sci-fi bušili a bušili, někdy naráz, jindy na střídačku.

Nezbývá než odpovědět na otázku, jak vlastně se podařilo Pandořinu skřínku otevřít.

Dokázali to jednotlivci, zabydlení ve struktuře. Aleš Langer se zmiňoval o Zdeňkovi Volném a jeho šéfredaktorském postu v revue Světová literatura. Bylo jich víc, i když ne mnohem víc. V Mladé frontě to byl Vojtěch Kantor, ve Svobodě Ivo Železný, který později přešel do Odeonu. A Albatrosu jsme měli hned dvě spřízněné duše. Milena Karlová se zabývala literárně teoretickou edicí a proto právě v dětském nakladatelství vyšla kniha Genčiové a později moje Něco je jinak. V Albatrosu tedy nevyšly proto, že by sci-fi byla vnímána jako součást dětské literatury, v tom se Langer mýlí, ale protože Milena Karlová byla statečná a úporná a sci-fi měla ráda. Druhou takovou spojenkyní na půdě Albatrosu byla Hana Krubnerová, editorka sešitové Karavany, dnes je k nalezení u Iva Železného. Bez ní bych svoji trilogii o Pánovi modrého meče nenapsal a když, tak nevydal. Později se k těmto skvělým lidem připojil Milan Soška na pozici šéfredaktora Práce, ten vydal Clarkovo Setkání s Ramou a málem moje Milénium, Pavel Kosatík v tehdy Československém spisovateli a Jiří Horáček ve Středočeském nakladatelství, který prosadil první edici české sci-fi u nás. Je však třeba znát i hlubší vrstvy zákulisí. Každá kniha musela tehdy mít minimálně dva doporučující lektorské posudky. Každý redaktor byl tehdy jako rytíř ve středověké bitvě, následovaný pěšími holomky, kteří mu pomáhali. Později jsem v této kohortě byl také, na sklonku epochy jsem například takto pomáhal znovuvydání Silvestra Stina Ludmily Freiové ve Středočeském pod názvem Datum narození nula. Širší scifistické veřejnosti však je málo známé jméno Otakara Chaloupky, který lecos sice potopil, ale také lecos podržel, byl to například hlavní dohližitel Karavany, a zejména pak doktora Pavla Vašáka, literárního teoretika z Akademie věd, který dodnes patří k bílým vranám mezi autentickými vzdělanci, kteří mají sci-fi rádi. Pročež dnes přednáší na Sorbonně v Paříži, dobře mu tak. Tento Pavel Vašák například psal posudky, myslím, že ke všem mým knížkám. Bylo by však nespravedlivé zapomenout na jméno Karla Sýse. Dnes tento básník platí za vyvrhela. Zůstal, či spíš stal se agresivním bolševikem, napsal například báseň, ve které tvrdí, že Jaroslav Veis a já jsme mu vrazili do zad vidličku na pojídání ústřic. Fakticky se dopustil toho, že na sklonku éry režimu napsal do Kmene článek, ve kterém ironizoval polepšené stalinisty z disentu, kteří jsou dnes už na smetišti. Pak přišel převrat a Sýs, místo aby po vzoru mravně lepších soudruhů zahodil rudou knížku neboli živnostenské povolení a oblékl kapitalistický žaket, dal se na porno a bolševismus. V epoše, o niž se teď zajímáme, psal též lektorské posudky, podporoval sci-fi v Kmeni, když ještě byl součástí Tvorby i později, po jeho osamostatnění - mimochodem, došlo k tomu na nátlak KSČ proti vůli tehdejšího Svazu spisovatelů. Ve prospěch sci-fi pracoval spolu s jinými na svazové půdě proti takovým nepřátelům, jako byli tehdy ultravlivný profesor Buriánek nebo docent Rzounek. Setkávali jsme se na půdě Komise pro scifi. Její činnost tvoří kuriózní kapitolu v historii čtvrtého období. Cílem bylo zřízení edice a založení časopisu, ale skončilo to v roce, tuším, 1987 rozehnáním celého spolku, přičemž této hanebné práce se ujal přičinlivý tajemník Josef Peterka.

Shrnu: bez detailní znalosti osobních vztahů nelze tehdejší situaci správně pochopit, proto zde přináším svědectví účastníka.

Tolik tedy ke vztahu moc versus sci-fi. Jak to bylo opačně?

Aleš Langer naznačuje, že oficiální i zejména pak fandomová sci-fi podnikala jakousi podkopnickou práci. Což, jak už jsem před chvilkou předeslal, zaslouží hlubokou a širokou a bystrozrakou analýzu.

Zmínil jsem se o kolaboraci sci-fi s bolševismem.

V polovině padesátých let zřejmě dosáhl bolševismus svého zenitu. Stalin byl mrtev, Gulag z větší části zrušen a západní intelektuálové si oddychli, že teprve teď mohou komunistický režim pořádně podporovat. Rozpadala se koloniální soustava, a Sovětský svaz předváděl špičkové výkony v kosmické technice, což ještě v první půli šedesátých let přivedlo Pavla Kohouta k tomu, aby napsal: #Vy máte hvězdy na praporu, my máme prapor na hvězdách#. Raný Stanislav Lem a raní bratři Strugačtí zcela automaticky ve svých dílech předpokládali, že komunismus historicky zvítězí. Lem hovoří o Američanech jako o Atlantiďanech, Strugačtí popisují praxi mírové koexistence, kdy sovětští lidé shovívavě berou mezi sebe oběti přežívajících zbytků kapitalismu, beznadějně propadlých alkoholu a skepsi. Jefremovov a jeho Mlhovina Anromedy prezentuje unikátní pokus o komunistickou utopii.

Nic podobného se později neopakovalo, pokud vím, v šedesátých létech a ani později, u nás v oné čtvrté etapě, kterou se teď zabýváme. S výjimkou Nohejlova spisku o Hříšném Václavovi nenajdeme žádnou komunistickou agitku.

Těžko však hledat ve čtvrté etapě opak, totiž heroické bojovníky proti bolševismu, a to i ve fandomové struktuře. V této souvislosti však musím upozornit, že jak Aleš Langer, tak i já se zabýváme sci-fi, jak jsme ji psali a četli ve scifistické komunitě sledovaného období. Byla zde však i disidentská a exilová literatura sci-fi. Kdybychom měli mezi sebou scifistickou obdobu Milana Jungmanna, mohli bychom prohlásit, že vše, co oficiálně a polooficiálně vyšlo, je třeba spláchnout do žumpy. Zbyli by Bondyho Invalidní sourozenci a Harníčkovo Maso. I to je řešení, v mainstreamu vyzkoušené Milanem Jungmannem a jinými. Třeba jednou k němu taky ve sci-fi dojde. Já k němu oprávněný zřetelně nejsem. Nicméně, černý humor stranou, myslím si, že tento jev je třeba zkoumat seriózně a bez politických předpojatostí. Bylo by jistě třeba zkoumat, jak reflektovala disidentská a exilová sci-fi skutečnost, jaké byly - pokud nějaké byly - její vztahy k tomu, čím jsme žili my. Neznám ji natolik dobře, abych se odvážil zobecňujících závěrů, vyjádřím jen domněnku, že byla mnohem více zakotvena v manistreamové disidentské, potažmo exilové tvorbě, netrpěla syndromem ghetta a byla na půdě disentu odborně a kriticky reflektována bez averzivní předpojatosti. Otázka je, zda jí to pomohlo, nebo prospělo, nebo to bylo jedno - opakuji, toto jsou, myslím, směry hodné zkoumání.

Vrátím se však k tématu, jak česká sci-fi čtvrtého období reflektovala závěrečnou etapu bolševického režimu. Zde dovolte malou metodologickou odbočku.

Když jsem se před patnácti lety vydával podobným směrem, jako Aleš Langer a zkoumal dosud neprozkoumané a nezkoumané, totiž džungli české sci-fi v toku času, dospěl jsem k metodě, kterou nazývám symptomatický pohled na literaturu.

Tvrdím totiž, že každý artefakt bez ohledu na skutečnou či domnělou hodnotu je symptomem doby, v níž vznikal. A co víc. Obvykle díla méně hodnotná tvárněji obtiskují symptomy doby, protože se jí snaží podbízet, vyjít jí vstříc, zatímco génius kráčí osaměle někde vpředu. Fantasmagorie Franze Kafky časově určíme jen podle jazyka, kdežto knihy, dejme tomu, Vládi Zíky, jsou čistě dobovým symptomem, včetně Zíkova kolaborantského románu Hrdinové severu z roku 1943 a už zase neutrálního Letce nad propastí, napsaného o rok později, kdy válečná fronta byla o tisíc kilomterů blíž.

To, co jsme psali v osmdesátých létech, taky jistě nějak neslo symptomy té doby. Bylo by zajímavé, kdyby někdo mladý, zkušenostmi té epochy nezatížený, se pokusil ony symptomy rozšifrovat. Snad i to je symptomatické, že se zde nesnadno hledá heroický antirežimní postoj. Aleš Langer, jak jsem už upozornil, se snaží nějaké rebelantské postoje nalézt a akcentovat. Myslím, že je to marná snaha. Ta doba byla spíš lhostejná k režimu, než rebelantská. Z této doby vskutku známe jedinou sešrotovanou knihu, Ludmily Freiové Sylvestr Stin, který pak vyšel ve Středočeském pod jiným názvem a bez zmínek o StB, podotkněme, s plným vědomím redakce, že jde o jednou již postihnutou knihu. Františkovi Novotnému vyhodili ve Spisovateli Legendu o Madonně z vrakoviště, já zas měl jako testovací balónek Vládní tramvaj, která nakonec po dvou vyhazovech vyšla až v Zepelínu na Měsíci, kam jsme ji s Pavlem Kosatíkem všoupli v korekturách, ovšem po převratu. Zajímavé bylo, že o záměrné jinotaje se nesnažili ani autoři oficiální redakci nepodléhající. Nebylo to ze strachu, strach nebyl to, co nás tehdy ovládalo. Mírou svobody projevu byla v osmdesátých létech, zejména po roce 1985 otevřenější než jakákoli před tím z doby bolševismu, snad s výjimkou pár měsíců v roce 1968. Symptom doby vidím právě v tomto obecně vyjadřovaném znechuceném ignorování komunistického panstva. Budování neoficiálních struktur tehdy dosáhlo nevídaného rozsahu. I sám fandom byl intenzivně žijící autonomní strukturou. Člověk se v ní mohl pohybovat, dýchat, psát, vydávat, někteří dokonce začali i vydělávat peníze a při tom všem bylo možno se zeptat: #Komunismus? A copak je to?# O #nich# jsme si už všechno řekli, nebylo co objevovat a odhalovat, nebylo masek, jen šklebivých ksichtů, které jsme zanli natolik dobře, že nestály za zmínku. Když Čestmír Vejdělek nebo Jiří Marek psali v šedesátých létech své antiutopie, bylo co odhalovat, demaskovat. Navíc, autoři té doby se vyrovnávali z vlastního zklamání z komunistické víry, ve které se v obou případech velevydatně exponovali. Tehdejší literaturu psali traumatizovaní autoři pro traumatizované čtenáře, bylo to masivní kolektivní sebemrskačství, vrcholící v grotesce se smutným koncem v osmašedesátém roce. My byli v jiné situaci. Víru v komunismus jsme nikdy neměli, netrápilo nás trauma modré svazácké košile, nepotřebovali jsme nic objevovat a z něčeho se očišťovat. Věděli jsme, že tak zvané poznání nám nepomůže a snažili jsme se žít v jiném světě, který jsme si vytvořili.

Byla to v jistém smyslu také groteskní doba a její komické rysy se odrážely v i ve sci-fi tvorbě. Oni hlubocí, širocí a bystrozrací badatelé jednou dokáží kvantifikovat, jaký podíl například z povídek poslaný do soutěže o cenu Karla Čapka byly grotesky. Všichni jsme grotesky psali, někteří, jako třeba Ladislav Szalai, Ivan Kmínek, Jan Hlavička, výhradně jen ty. Symbolem epochy by rozhodně nemohl být Conan s krvavým mečem v ruce. Spíš unavený klaun, s polovypitou flaškou zalezlý někde do kouta. Podle toho vypadala i sci-fi čtvrté etapy. Mnohdy to byla parodie na sci-fi, jako náš život byl parodií na život. Sci-fi byla izolovaná od světového vývoje, z americké moderny se k nám dostal jen Vonnegut a to ještě s obtížemi, protože široká veřejnost si myslela, že jde o pokrokového spisovatele z NDR - byl to přece Kurt a psal o barbarském americkém bomardování Drážďan! Hlad po čisté sci-fi trochu sytil už citovaný Saturn z LIdového nakladatelství a pak četba české sci-fi minulosti. Jarda Jiran se mi tenkrát přiznal, že jeho učitelem je Václav Sláva Jelínek. Všichni jsme se tehdy pídili po Troskovi, po Hrubém.

Rád bych upozornil na ještě jeden významný jev zkoumané epochy, který z Langerovy práce jaksi vyplývá, ale autor na něj dost výrazně neupozorňuje.

Jakmile vznikl fandom, a spolu s ním i literární kvas, vrcholící v soutěžích o Mloka, o Huňáče, v Šaldově dýce a podobně, jakmile začaly vycházet fanzíny a později i samizdatové knihy, projevila se jakási dvoukolejnost ve vnímání autorů.

Autoři publikující zejména samostatné knihy byli vnímáni jako #profesionálové#, kdežto fandomovým autorům byl přisuzován částečně hanlivý, ale zároveň i romantizující a mýtizující atribut nezávislého rebelanství. Na #profíka# bylo pohlíženo částečně obdivně, částečně s despektem, přičemž o úspěšném fandomovém autorovi se tvrdilo, že by to #profíkům# natřel, kdyby dostal příležitost.

Proces profesionalizace autorů sci-fi je zajímavý a doporučoval bych Alešovi Langerovi, aby se jím více zabýval, pokud chce v badatelské činnosti pokračovat. Literární profesionalizace je nesnadná, vždy byla a bude. Je třeba ji chápat profesně, nikoli ideologicky a eticky, dnes rozhodně. Ve zkoumané epoše to bylo poněkud složitější.

Už v osmdesátých létech byla situace taková, že fandomový autor neměl předpojatě a automaticky zavřené dveře nakladatelských domů. Záleželo na tom, aby jeho dílo především zaujalo jednoho z těch báječných lidí, o nichž jsem se zmiňoval, Kantora, Krubnerovou, Železného, později Kosatíka, případně lektory. Opakuji, u těchto lidí rozhodně převládala sympatie a dobrá vůle. V klasické době fandomu, tedy v polovině osmdesátých let, za největší hvězdy byli považováni Jan Hlavička a Ivan Kmínek. Bohužel, fakticky přestali psát v době, kdy byli tak zvaně zralí na knížku. Vycházím zde z osobní zkušenosti, kdy jsme s Teodorem Rotreklem podnikli v roce 1987 pokus o založení sci-fi revue. Milan Sobotík vydal svůj román Varování zmizelých bez potíží u Krubnerové v Karavaně v roce 1988, František Novotný sbírku Nešťastné přistání vydal Kosatíkovou péčí v roce 1988 ve Spisovateli, nejprestižnějším a nejméně přístupném domě té doby.

Zdá se mi ostatně, že dělítko profi - amatér existovalo především v duši, než kdekoli jinde. Nebo možná, a to je vědecky těžko obhajitelná hypotéza, záleželo na tom, do jaké kdo chodil hospody. Jestli do menzy na Matfytzu nebo k Piaristům v Panské ulici. Nádražák Ladislav Szalai byl vnímán jako #profi# literát. Nikoho neudivilo, že v roce 1984 vyšla jeho roztomilá sbírka Cesta do bláznovy zahrady. Szalai ovšem vysedával s Rosenbaumem u Piaristů a vyprávěl tam, že je převtělený Ježíš Kristus. Ale v této souvislosti nelze opomenout ještě aspekt ekonomický. Szalaiova sbírka byla komerčně neúspěšná a sci-fistům to v Československém spisovateli polepila až do převratu a po převratu tuplem.

Co v těchto souvislostech stojí za důkladný rozbor je průnik mainstreamových autorů do sci-fi. To jsme tehdy nesli nelibě všichni, jak autoři z proudu tak zvaných profíků, tak lidé z fandomu. Vedoucí diplomní práce Aleše Langera dr. Jan Schneider svého času na Parconu snaživě označil Janu Moravcovou za nejoriginálnějšího ducha české sci-fi, mohl tedy svého mandanta na tento jev po deseti letech aspoň upozornit. Bylo vskutku kuriózní pozorovat Bohumila Nohejla, který si ve svém Hříšném Václavovi hrál na scifistu a potom neváhal denuncovat pravičácký vliv Jaroslava Veise a můj na socialistickou mládež. Sci-fi byla v módě, kupodivu víc v uzavřeném okruhu spisovatelského společenství, než mezi čtenáři. Psal ji Jiří Švejda i Alexej Pludek. Nezasvěcení pomlouvači a závistivci považovali sci-fi za zdroj neslýchaných peněz. Svědčí to o limitech jejich inteligence, stačilo přece se podívat do tiráže na výši nákladů a na sazebníky honorářové vyhlášky. Tento mýtus se mezi nimi kupodivu udržuje dodnes. Z enormního množství sci-fi produkce na pultech usuzují, že z ní plynou enormní peníze. Kdyby jim někdo sdělil výši honorářů u Iva Železného kupříklad, bylo by třeba citovat biblický pseudocitát, který visíval v hospodách: Když Pán spatřil mzdu služebníků toho, odvrátil se a hořce zaplakal.

Nejvýraznější jev v tomto ohledu byl Vladimír Páral.

Jeho role v kontextu české sci-fi stojí za samostatnou studii. Sám se v ní nevyznám. Jisté je, že jeho čtyři sci-fi knihy výší nákladu zřejmě předčily i Ludvíka Součka. Stejně tak je - takřka - jisté, že na vývoj české sci-fi neměly prakticky žádný vliv. Zde vycházím čistě z osobních poznatků, takže akademická hodnota mých výroků je zde nulová. Páral, ať se snažil jak se snažil, za scifistu citově přijat fandomem nebyl a když mi jednou řekl, že už sci-fi psát nebude, protože mu to kazí styl, pomyslil jsem si, to je dobře. Nahlas jsem to ale neřekl, tak zadobře s ním nejsem, abych mu mohl říkat nepříjemnosti.

Napovídal jsem toho o čtvrtém období dost na to, abych položil zásadní otázku, jaká vlastně sci-fi toho období byla. Až budeme mít za sebou páté období - a o něm bych chtěl pohovořit nakonec, a šesté a sedmé. Co zbyde z toho, o co jsme se snažili?

Snad bychom napočítali tucet dobrých povídek. Každý z nás co tu jsme by dokázal takový tucet vypsat, možná by bylo zajímavé, které by z těchto tuctů vzešly jako obecně vnímané superdílo.

Co je zarážející a řekl bych opět symptomatické - to je absence významného románu.

O tomto tématu jsme diskutovali už tenkrát, problém jsme si uvědomovali. Doménou české sci-fi byla povídka, najmě ironicky laděná. V devětaosmdesátém jsem byl v německém Weidenu na sci-fi-wóchu a Luben Dilov tam tenkrát říkal: doménou bulharské sci-fi je povídka, najmě ironicky laděná. Tehdy mi to bylo k smíchu, teď si říkám, čeho je to symptom, o čem to svědčí? Zřejmě to nebylo jenj u nás, ale všude v chátrajícím lágru.

Primárně vzato, sci-fi svědčí povídka jako literární útvar. Zatímco detektivka vyžaduje román, sci-fi se v povídce ideálně realizuje. Energetický náboj nápadu pokryje plochu pěti až padesáti stran, omezenost plochy vede k dynamickému rozvíjení děje, k přehledné stavbě. Román už musí pracovat i s jinými faktory, než pouhým nápadem. Myslím, že vždycky bude víc dobrých sci-fi povídek, než dobrých románů.

Potíž je v tom, že jsme nenapsali žádný román, který by snesl srovnání s Válkou s mloky či Spáčem ve zvěrokruhu na jedné straně a Metlou nebes na druhé straně. Čili, ani literární skvost, ani solidní řemeslo.

S ruku na srdci musím smutně konstatovat, že asi to nejlepší, co vzniklo, byla Válka s mnohozvířetem Vladimíra Párala, třebaže Páral chodil do úplně jiných hospod, ani k Piaristům, ani do menzy Matfyzu. Snad nejpilnější jsem byl já a Ludmila Freiová. To je asi to nejpříznivější, co se o nás dá v tomto ohledu říct. Pokud jde o mne, vidím na své marťanské triologii i na Měsíci mého života vážné řemeslné chyby. Ve mě ať se ale šťourá někdo jiný. Kdybych měl posuzovat romány svých kolegů, tedy díla Ludmily Freiové, Volného Požár u zlatých labutí, Blažkův Domov a jiné planety, Veisův a Petříkův alias Petrův román Zemřeš podruhé, vybírám namátkou z toho nejlepšího, co je z té doby k disposici, cítím zde v podtextu úpornou touhu #býti brán vážně#. Otázka - kým báti brán vážně je nabíledni.

Příležitost k odbočce nemohu přehlédnout.

Každý autor chce být brán vážně, čtenáři, kritikou a kolegy spisovateli. To jsou tři, mnohdy si vzájemně odporující kategorie #vážňobraňosti#.

Odvážím se tvrdit, že autoři ve zkoumané době čtenáře opomíjeli. Jaký byl tehdejší čtenář sci-fi? Vyhladovělý, vděčný za každého robota, za každý pšouk rakety. Bylo to paradoxní, ekonomové tvrdili, že sci-fi nejde na odbyt, ale zároveň se odhadovalo, že existuje kompaktní trh čtyřiceti tisíc čtenářů, kteří se vrhnou na jakoukoli sci-fi. Pročež náklady byly stanoveny u nekoryfejů na maximálních patnáct, s výjimkou Karavany, která měla náklad cca padesátitisícový.

Literární kritika byla dvojí. Fandomová, tehdy jak se ještě zmíním v kontrastu s tou dnešní krotká, vlídná a málo fundovaná, mnohdy na úrovni školního časopisu. Pak oficiální. Odbočka v odbočce. Kritik je jako sexbomba, která - pokud má charakter, může autora vést a inspirovat a opájet, ale mnohem častěji se zvrhne a stane se z ní kurva. Oficiální kritiky přirovnatelné k první kategorii jsem tehdy nepoznal. Dost dobře nechápu Aleše Langera, že kupříkladu je schopen v roce 1994 brát vážně názory třeba Štěpána Vlašína a citovat ho jako orákulum. Tohle všechno autoři tehdy věděli a příliš mnoho si z kritiků tehdy nedělali.

Kupodivu je pro ně nejvýznamnější mínění obce kolegů autorů a intelektuálů obecně. Funkčně vzato, tato obec je lotrovská tlupa, nenávistná a vzájemně si závidějící nos mezi očima. Mezi spisovateli kupodivu existuje to, čemu říkám #atmosféra zákulisí malé operety#, kde subrety mezi sebou soupeří a žárlí na sebe. Vždycky jsem věřil a věřím, že to, co se na Josefovi Nesvadbovi a jeho autorském osudu neblaze podepsalo, byly právě ohledy na mínění veleduchů z Dobříše a Klubu spisovatelů, které už dávno vzal čert, kdežto Newtonův mozek a Blbec z Xeenemunde tu zůstali. Totéž, myslím, postihlo mnoho kolegů spisovatelů a proto psali, jak psali - aby byli bráni vážně, aby neupadli do toho, čemu se říká ghetto science fiction. Navíc science fiction jako literární žánr k tomu svádí, neboť u její kolébky nebylo jen dobrodružství, technika, romantika a fantazie, ale také utopismus, moralita a filosofování.

Pro konferenci v Technickém muzeu, která bude příští týden, chystám studii o omylech sci-fi a dospěl jsem v ní k názoru, že je to #moralita naší doby#. Všechna v této souvislosti citovaná díla, samozřejmě včetně románů Vladimíra Párala, jsou jak náklaďák obtížený morálním poselstvím, až mu praskají sajtny. Když to člověk vidí, trochu se bojí přijít blíž, co když něco rupne a všechna ta morálka se na mě vysype a zavalí mě!

Konec odbočky, vracím se k tématu řemesla, protože řemeslo chápu jako alfu a omegu. V každém žánru. Ve sci-fi jde samozřejmě o specifické řemeslo žánrové sci-fi. Bradbury začínal jako obdivovatel Edgara R. Burroughse, Vonnegutovo Mechanické piáno i do velké míry Sirény z Titanu jsou žánrové sci-fi. Naše romány byly obvykle psány tak, že je to sci-fi, ale s výhradami, aby #snesla přísná literární měřítka#. Když autor takto přistupuje k dílu, tak to dopadne tak, jako kdyby někdo lezl za holčičkou na kanapíčko a přestavoval si, že je sledován kamerou pro pornomagazín Dolly Busterové. A dopadlo.

Takže tedy úhrnem jako výsledek čtvrtého období: pár dobrých povídek, pár horších románů. Co je však nesporný úspěch - ustavení žánru jako takového se vším všudy, tedy i se zázemím kritické a teoretické sebereflexe. Všechna předcházející období byla charakterizována vzájemně izolovanými individualitami. Čtvrté období, v něm vznikl živý organismus se specifickou DNK. pejorativně se tomu může říkat ghetto. Já se tomu pojmu nebráním, v ghettu žiji rád, radějinež venku, mezi bezvěrci a hlupci. A na tom se zasloužili všichni, jak autoři publikující v tehdy oficiálních domech, tak autoři fandomoví, kritici, historici, vydavatelé, fanové a šediváci.

Poslední problém, na který bych v souvislosti s prací Aleše Langera rád upozornil, souvisí s periodizací.

Domnívám se totiž, že čtvrté období je uzavřeno a prožíváme období páté. Co máme společného s tím, co bylo dřív? Snad jen vědomí biologické identity s bytostí, která se v té době pohybovala a aktivně projevovala.

Pádem bolševismu se změnily základní podmínky našeho fungování. Myslíme a jednáme jinak, než tehdy. Proto si myslím, že je třeba hovořit o jiné epoše s jasnými charakteristickými rysy.

Z hlediska autora zde vidím tři zcela nové určující a dříve neexistující faktory a každý má své klady a zápory.

Padla hegemonie státních vydavatelských domů. Dnes naprosto nemá smysl hovořit o autorech profesionálních a jiných. Jsou prostě autoři a neautoři. Ekonomická situace je taková, že literaturou se dnes živit prakticky nelze - to ovšem platí obecně všude ve světě, jehož součástí jsme se takřka přes noc stali. Spisovatel se živí jinými aktivitami, novinařinou, redakční prací, scénáristickým řemeslem, eventuálně naprosto odtažitými aktivitami, a tvorba je mu královskou zábavou. Je to nepříjemné, čili moment #záporný# avšak zároveň i osvobozující, autor nesmí, protože ani nemůže na peníze při tvorbě myslet, zde je klad, moment pozitivní.

To je první faktor z hlediska autora.

Česká sci-fi se ocitla doslova ve výhni konkurence angloamerické produkce, to je prvek záporný druhého určujícího faktoru. Knihy jsou drahé, staly se do velké míry luxusním zbožím, tím horší konkurence je. Kupodivu se ale ukázalo, že americký původ neznamená automaticky superkvalitu. Sturgeonův zákon, podle něhož 99 procent čehokoli je šmejd, jsme citovali, ale pokud jde o sci-fi, věříme mu až teď. Toť pro nás, české scifistické autory, naděje pro budoucnost. Vlado Ríša podporuje českou sci-fi v Ikarii i v nakladatelství Golem, Martin Klíma přišel se sympatickým heslem #vydám, co nechce vydat nikdo jiný#, přičemž vydává Vilmu Kadlečkovou, kterou chce vydat každý. Ale vážně: myslím, že si česká sci-fi přiměřenou pozici na trhu udrží a ani nebude třeba se skrývat na jmény typu John Hilton - stačí ryzí česká jména jako Richard D. Evans.

Třetí faktor vidím v úrovni kritické reflexe. Ta se nesmírně zvedla úměrně rozšíření rozhledu a znalostí. Oficiální kritiky té doby jsem už dostatečně pomluvil. Mimochodem, i dnes existují oficiální mainstreamoví kritici. V plném rozsahu o nich podle mého názoru platí to, co bylo řečeno výše. Nářek nad jejich nezájmem o sci-fi je nemístný. Jejich vliv na vývoj žánru byl, je a bude roven nule, ať si ho všímají nebo ne. Hovořím-li tedy o kritické reflexi, mám na mysli kritiku jako součást naší subkultury, publikovanou v Ikarii, Interkomu potažmo Kvarku a v dalších publikacích. Tady šla laťka nahoru. Uplynulé čtvrté údobí bylo mimo jiné charakterizované i tím, že jakákoli sci-fi bývala brána shovívavě, protože ji bylo třeba chránit před mrazivým dechem režimu. I to je příčina, proč tehdejší fandomová kritika vystupovala - s výjimkami - bezzubě, takřka dětinsky. Panoval ochranářský syndrom. Bylo třeba chváliti, neboť hana dopadala na celý žánr a ohrožovala jeho existenci. To se zásadně změnilo. Ne ze dne na den, dnešní kritici a analytici se nevylíhli 18. listopadu 1989 z vajec, vyrostli ve fanzínech. To, že funfovaná nároční kritika je faktor spojující pro autora klad i zápor, je nabíledni.

Člověk by čekal, že v takových podmínkách česká scifi dopadne jak příslovečná sněhová koule v pekle. Zatím se tak nestalo. Zřejmě bude na trhu prostor pro české autory vždycky. Budou zajímaví tím, že nebudou američtí - a bude se od nich čekat, že přece jenom přinesou něco jiného, než američtí mistři. Z těchto konkurenčních tlaků může vzejít pro českou sci-fi něco dobrého, jak předpokládám.

Jedna její vrstva se bude snažit držet přijatelného profesního standardu. K ní se počítám i já, co se snahy týká. Vyskytují se a jistě nadále budou vyskytovat figury, které půjdou dál, za meze profesionality. Právě ty zřejmě dostanou příležitost oslovit i širší publikum, než je čistě scifistická obec. Před deseti lety jsem se díval s takovou nadějí na Jana Hlavičku a Ivana Kmínka. Dnes jsou to tři ženy mezi námi, Carola Biedermanová, Eva Hauserová a Vilma Kadlečková. Ale možná, že i ony jsou zatíženy dědictvím čtvrtého údobí vývoje české sci-fi, jako jím jsem trvale zatížen já a my všichni, kdo jsme jím žili a spoluvytvářeli ho.

Nezbývá než uzavřít. Před pěti lety na Miniconu, těsně po sedmnáctém, Martin Ferda Hlaváč byl ještě celý modřinovatý, jsem anoncoval pád komunismu a jsem věru šťastný, že to, co se teprve zdálo rýsovat na obzoru, se naplnilo skutkem. Říkal jsem tehdy, že epocha končí a začíná další. Tato prognóza se naplnila. Rád bych vyjádřil přání, aby Aleš Langer, nebo někdo jiný, se ještě ke čtvrté epoše vrátil a kriticky ji důkladně zhodnotil. Snad i těchto pár přípodotků mu bude k něčemu. Myslím si totiž, že za dalších pět let už bude pozdě. To už minulost nebude nikoho, ale vůbec nikoho zajímat.