Karel Mareš je nejznámější český spisovatel. Veronika Sekerová nejznámější česká herečka. Dohromady dokonalý pár. Tedy relativně, pro český bulvár. Tyto celebrity ze země kalicha však procházejí vleklou vztahovou krizí, kterou doufají vyřešit romantickým výletem do Florencie. Jenže perla Toskánska je zmítaná nepokoji, navigace nefunguje, atmosféra houstne a cílový hotýlek Frenesis rozhodně není běžným ubytovacím zařízením. O čemž ostatně nesvědčí pouze podivné chování personálu, ale i výskyt celebrit skutečně nejvyšší jakosti. Jack Nicholson, Tarantino, Madonna, Depp a dokonce i Dan Brown…
točí se zde revoluční reality show? Odehrává se zde zvrácený rituál, obsahující i kanibalismus? Nebo je všechno jinak? Jsme v Neffově románu, takže cé je hodně pravděpodobné, ale základním stavebním prvkem knihy je držet aktéry i čtenáře až do poslední chvíle v nevědomosti, vše zpochybňovat i potvrzovat a především vše brát snadhledem. Což je i sohle - dem na to, že v podstatě celá kniha se odehrává na výrazně omezeném prostoru onoho podivného hotýlku disponujícího i vlastním lidským řezníkem Azzarrim, dosti odvážný krok. Je přitom důkazem vypravěčského mistrovství, že kniha je nejen čtivá, ale přesvšechno mlžení, zvraty, kontrazvraty, spiklenecké teorie a mystiku hodnou kreativců velkých hollywoodských studií i dokonale logická a do poslední stránky zábavná. I když je pravda, že v některých pasážích ztrácí román spád a některé zápletky se kroutí či narovnávají naopak skutečně bláznivě, pokaždé si ve chvíli hrozící krize Neff vypomůže geniálním bonmotem či vtipným obrazem, který by se neztratil ani v Monty Pythonech.
Nestřílí si totiž pouze z oněch kreativců, ale i z jazyka reklamy a bulváru, posedlosti celebritami a kvazicelebritami, touhy po senzacích a žabomyších válek, které zuří i (především) v našem zahnívajícím českém rybníčku. Ano, Karel Mareš bude obětován jako beránek, sněden a Jiří Peňás napíše studii o motivice smrti v jeho díle. Sekerová se vyspí s Deppem a její známou z toho trefí šlak, ale což teprve až se o některých „drobnostech“ dozví Spáčilka nebo Baldýnský. Ano, Dan Brown je pisálek a Mareš velký intelektuál, ale kdo si může dovolit zaplatit ve florentském hotýlku jednu noc ročně a kdo si ho může koupit desetkrát za měsíc?
A to jsme jen na povrchu. Celebrity nás častují i dalšími vtípky. Parafráze románů Umberta Eca (viz i obálka), odkazy na Hostel, pseudofilozofie Karla Mareše odkazující na mindrák některých českých spisovatelů, že nikdy nebudou novým Karlem Čapkem, stejně jako hrátky s fenoménem české závisti a desítky vtípků rázu řekněme přízemnějšího (jednoznačným vítězem je věta Veroniky Sekerové „Až se pěkně vyspinká a vystříká, třeba taky změní názor,“ ale dobře si vede i scéna s likvidací auta z uměleckých důvodů).
Typickým českým mindrákem je ostatně i posedlost čistotou jazyka, kterou opět prezentuje postava Karla Mareše, který ohrnuje nos nad strašlivým przněním našeho mateřského jazyka reklamou, zkratkami a anglicismy. Inu, laň českého jazyka zvrací, že? Což může být pravda, ale z poněkud jiných důvodů. Neff sice není Vančura, ale češtinu ovládá na jedničku a dokazuje, že čeština je tak krásná především proto, co všechno dokáže i s nepůvodním materiálem. Ostatně, dokázal to i svou povídkou ve sborníku Anděl posledního soudu. A zde může být důkazem onen obraz zvracející laně (posun laň-dlaň patří do výbavy hodin poetiky). Přebírání cizích slov a obratů je normální proces, nedostatek invence v jejich užití věc druhá a autor si je tohoto faktu (na rozdíl od spousty novodobých brusičů) dobře vědom.
Celebrity tak mohou bez problémů fungovat jako průvodce po české provinčnosti. O to víc, že jsou umístěny do Florencie, takže nabízejí určitý geografický odstup. A nutno podotknout, že o oné provinčnosti vypovídají lépe, než kdejaké dílo tzv. vážné literatury (nebo filmu) za posledních několik let. Jsou trefné a zábavné. Viníkem všeho marastu, kterým nás Neff provází na příkladě Mareše a Sekerové, „elity“ národa, nejsou žádní chiméričtí „oni“, na které si zanadáváme v hospodě, ale my sami, kteří si ve stavu věcí libujeme a podléháme diktátu všech těch spáčilek, peňásů a krubnerek všedních dnů. Ve výsledku je tak kniha přes všechnu zábavnost (korunovanou povýšením redaktora Blesku na pokusnou krysu) dost děsivá. To ovšem v součinnosti s motivy kanibalismu, labyrintu a pronásledování neznamená, že se jedná o klasický horor. Na to jsou konflikty až příliš snadno přecházené, události jsou gradovány spíše v rovině absurdity a nikoliv napětí a samozřejmě chybí i nějaké konkrétní zlo – nadpřirozené, buranské, zmutované, jakékoliv…
Celebrity jsou spíše hororem z hlediska existenciálních pocitů, které zažívají hrdinové a čtenáři. Kdy můžeme věřit našim smyslům a přístrojům, na kterých jsme se stali tak zoufale závislými? Kdy je naše uvažování skutečně střízlivé a racionální a kdy naopak podléhá naučeným klišé, diktátu společnosti a prefabrikovaných pravd? Rozhodujeme o sobě, nebo jsme jen loutkami na provázku? Jsme schopni i něčeho jiného, než honby za světskou slávou aka polní trávou? Nota bene pozvracenou od všech těch laní pod taktovkou rozmanitých Brownů a Mobilií?
A nejděsivější nakonec – co když prostě jen záměrně hledáme
možnosti, jak odhodit tenkou šlupku civilizace a společenské
přetvářky? Otázky, které by jistě chtělo pokládat nejedno
umělecké dílo, kdyby na to ovšem mělo schopnosti.
Ondřej Neff je má a pokud chcete i nějaké odpovědi, vězte,
že autorův názor na věc je spíše negativní. Avšak kdo je připraven,
není ohrožen. Celebrity svět nevyléčí, rozhodně ale mohou
posílit naši imunitu. Pokud budeme chtít. V opačném případě
minimálně pobaví, poinformují o některých obskurních
dílech světového významu a dokáží, že staří pardálové neválejí
jen v rock´n´rollu, ba zrají jako víno.
Ondřej NEFF, Celebrity, Plus, Praha 2009.
Boris Hokr in Interkom 4-5 2010