Zabij si svou celebritu

Manželská dvojice – nejpopulárnější česká seriálová herečka Veronika Sekerová a veřejností i kritikou nejuznávanější český spisovatel Karel Mareš – se vydává usmířit rozklížený vztah do starobylého romantického hotelu ve Florencii. Recepční se tváří, že to nebude tak snadné („peníze nejsou tím rozhodujícím, u nás se platí především zkouškou“), po nádvoří se promenuje usměvavý člověk, který se žoviálně představuje jako „lidský řezník“, který své řemeslo zdědil ve staletí trvající rodinné tradici, a na dovršení všeho se za chvíli připotácí zcela namol opilý Jack Nicholson. Hotel je plný celebrit (McCartney, Depp, Streepová, Rowlingová, Madonna), které buď patří k podzemnímu společenství spjatému kanibalskými rituály, nebo zde natáčí zcela inovativně pojatou (na vypjatých emocích založenou) šou v režii Quentina Tarantina podle scénáře Dana Browna. Případně obojí. Česká manželská dvojice obdrží nabídku zahrát si hlavní role, respektive nemá příliš na výběr. „Pravidla hry“ stanoví, že jeden rituálně zabije druhého a tím sám získá místo mezi „nesmrtelnými“ ikonami popkultury.

Ondřej Neff ve svém příběhu na pomezí hororu a thrilleru využil zdánlivě klišovité a stokrát přemleté ingredience: celosvětové spiknutí, všemocné korporace, tajná společenství, kanibalismus, fenomén reality show, atraktivní hvězdná jména protagonistů... Dokázal je však přetavit ve svěží a v konečném výsledku originální dílko. Samozřejmostí je pak řemeslně velmi dobře zpracovaný příběh, který odsýpá, neškobrtá, není uměle zrychlovaný ani zpomalovaný, zvraty přicházejí přesně tam, kde mají – je jich hodně, ale není to zbytečně krkolomné a násilné. Fabule je ostatně vždy silnou Neffovou stránkou. Pokud jde o samotné postavy, vyznačují se jistou komiksovostí, autor je vodí tak trochu jako v pimprlovém divadle, podobně jako Tarantino herce ve své reality show – to vše je tedy adekvátní základnímu rámci, ve kterém se děj odehrává.

„Celebrity“ můžete vnímat v první řadě jako dobrý, napínavý, strhující thrillerový či hororový příběh. Jak už je ale v postmoderní době a kultuře zvykem, leží pod ním další vrstvy. Autor často na čtenáře „po očku“ mrká, trochu „vystupuje z role“ a komentuje či karikuje – například ústy jedné z hlavních postav, spisovatele Karla – celý proces vytváření a psaní příběhů, fabulí, komunikaci se čtenářem či divákem. Nepokrytě si také dělá legraci z populárních příběhů o spiknutích, podzemních společenstvích a „tajné“ historii (jež proslavily právě třeba Dana Browna), přitom jeden takový sám ve své knize osnuje (navíc za účasti zmíněné spisovatelské ikony).

Každá dobrá karikatura však nakonec v podtextu nese závažnější myšlenku a úsměv často tuhne na rtech. V nejspodnější, ale přitom nejpalčivěji vystupující vrstvě celého románu si Neff od začátku do konce klade základní otázky: Kde jsou hranice reality? Co je fikce a co jsou fakta? Je už skutečnost vytvářena pouze mediálními prostředky? Co je vlastně autentické a jak to poznám? Jak snadné je dostat se do situace, kdy zcela ztratím orientaci, co je pravdivé? Podle čeho se mohu řídit? Kdy jsem to ještě já sám a žiji svůj život a kdy už jen hraji „podle not“ druhých? Je vše kolem nás jen „hra“ či „show“ a má nějaké meze? Jakou cenu má v takovém prostředí lidský život? Jak si v tom všem vymezit vlastní hranice a identitu? Jaká je cena za „slávu“ a (proč) jsem ji ochoten zaplatit? Vedle těchto osobnějších existenciálních témat pak samozřejmě celou knihou prostupuje reflexe současné mediální kultury a popkultury. Celebrity jako „ikony“ či „instituce“, jejichž mediálně vytvořený obraz se diametrálně liší od skutečnosti. Poptávka po stále sugestivnější audiovizuální tvorbě a reality show, které se nezastaví „doslova před ničím“ (a kam až lze zajít?). A jako červená nit táhnoucí se celým příběhem – silné, „autentické“ emoce. Návrat k emocím jako nové paradigma, jako reakce a odmítnutí předchozího důrazu na racionalitu a technokracii ve společnosti. A přitom zároveň emoce coby specifický druh energie uměle „ždímané“ pomocí nejnovějších technologických prostředků a chladných manipulací.

V epilogu spisovatel ponechává na čtenáři, jeho fantazii a individuálnímu „vlastnoručnímu“ zpracování předešlého děje, aby se sám rozhodl, jak a proč vlastně příběh skončil. Je to uděláno nenásilně a v celém konceptu knihy velmi funkčně, „Celebrity“ tím získávají rozměr navíc a fungují se čtenářem skutečně interaktivně.

(Ondřej Neff: Celebrity. Obálka Martin Zhouf. Praha, Albatros Plus 2009. 287 s. 329 Kč)
hodnocení: ****1/2
Martin Čermák

Ikarie, 2/2010