Tahle kniha je opravdu založená na okamžitém nápadu. Jel jsem se svou ženou Ljubou Krbovou na výlet do Drážďan. Jeli jsme podle pokynů GPS po dálnici, jenže elektronická mapa dálnici ještě neznala. Přístroj se nás snažil zahnat někam na okresky a pak rezignoval a vyčítavě nás zobrazoval, jak jedeme lesem, volnou přírodou. Chytnul se až v Německu a zavedl nás do hotelu.
Ráno jsem se probudil s tím nápadem: co když ten hotel je "červená krčma", jak jsem to znal ze starého černobílého filmu s Fernandelem v hlavní roli? Falešná gépéeska nás sem zavedla a teď nás tu prostě zabijou, případně snědí.
To byl ten prvotní nápad. Druhý zdroj byl jiný výlet, totiž do Florencie. Tam jsme byli nedlouho před tím - a objevili jsme ultraluxusní hotel, přesně to místo, které se v románu popisuje. Na průsečíku těchto dvou motivů vznikala fabule.
Proč by někdo tahal spisovatele a herečku do luxusního hotelu ve Florencii? Měl by to být pokus, zkouška, ultimativní souboj. Tak vznikla první verze, ve které šlo hlavně o to, že existuje společenství celebrit první světové kategorie. Za předpokladu, že na světě je osobností s přinejmenším stejnými tvůrčími schopnostmi jistě o řád, o dva řády víc než kolik opravdu dostoupí do vrcholné třídy, musí tu být něco, co jim na vrchol pomůže. No a to je to prastaré společenství táhnoucí se do antiky, založené na dávných kanibalských ritech. Jenom kdo požije uspěje - a Poslední večeře není nic jiného, než popis takového rituálu.
Takhle jsem to měl vymyšlené a takto jsem to napsal. Výsledek z 21.3.2008 jsem zveřejnil tady na své stránce, takže si každý, koho by to zajímalo, může podívat. Nadšený výsledkem jsem nebyl, Ondra Müller z Albatrosu taky ne. Hodně mi to ztrhal. Podobných rukopisů a la Dan Brown vidlemi přehazuje několik tuctů. Takže jsem to celé přepsal. Vrátil jsem se k motivu nejistoty - ten mě hodně zajímá: nejistota reality a manipulace ze strany, ze které by člověk manipulaci nečekal. Spiklenecká teorie? I v tom to je. Těžko se představě spiknutí ubránit. Taky mám rád provazování motivů. V arkadském cyklu píšu o "iluzinu", jakési komplexní zábavě, která působí na smysly, ale taky na psychiku člověka, je tu možné přenášet emoce. V Celebritách popisuju cosi jako vznik této technologie - připadá mi normální, že to vzniká dnes, v současné době a bude to naplno fungovat za padesát i více let. No a vrátil jsem do hry Mobilii, tu tajemnou hi-tech korporaci z Tušení podrazu.