O verneovkách jako takových

První verneovku jsem dostal k Ježíšku někdy v roce 1952 - byl to Tajuplný ostrov, nově vydaný SNDK (Státní nakl. dětské knihy); brzy na to Dvacet tisíc mil pod mořem a Michala Strogova, to byla moje první verneovka vydaná Vilímkem, dokonce její první vydání. Propadl jsem Vernovi a jsem mu oddaný dodnes. Vybudoval jsem monstrózní sbírku verneovek, už bude mít ke dvaceti běžný metrům.

Tenkrát v sedmdesátých létech jsem byl jako sběratel nejaktivnější (protože nic pořádnýho jsem nemohl dělat). Stýkal jsem se se všemi sběrateli verneovek v Praze a s většinou z nich po republice. Jeden bydlel v Lidické ulici, pan doktor Chalupský, moc hodný pán, už staršího ročníku. Měl velké přání: chtěl mít všechny Verneovky od Vilímka, ale aby byly stejně velké, všech 52.

Já mu trpělivě vysvětloval, že to nejde. Některý vyšly v takovém, jiném makovém vydání. Tak třeba Trosečník z Cynthie je ve vydání vysokém 24 cm, ale ne 22,5 a 18 cm, kdežto, dejme tomu, Michal Strogov je 22,5 a 18 ale ne 24 cm vysoký. A on mě pořád volal a ptal se mě - Jestlipak Dva roky prázdnin jsou velké 24 cm? Nakonec jsem vypracoval tabulku a donesl jsem mu ji. On byl moc rád a děkoval mi. Došel jsem domů a už zvonil telefon. Doktor Chalupský.

"Pane Neff, jestlipak Oceánem na kře ledové je v edici 18 cm?"

"Pane doktore! Vždyť jsem vám před hodinou dal do ruky tu tabulku!"

"No to jo, ale já se v ní nevyznám" pravil pan doktor Chalupský. A pak povídal:

"Poslyšte, napište knihu, já si ji koupím a přečtu a tam to všechno napište a já vás

přestanu votravovat."

Tomu jsem se zasmál, protože se psal rok tak 1975 a venku byla normalizace jak řemen a já jako nestraník a nefízl jsem neměl šanci... nebo jsem si to myslel. Zkusil jsem to v SNDK, to už se to jmenovalo Albatros. Nakladatelství, kde jsem každého znal, byl jsem tam zaměstnaný v divadýlku a pak v propagaci. Odpověděli mi: Jules Verne je závažná literární postava a musí se o ní napsat seriózní závažná kniha - a na vydávání takových knih není Albatros zavedený. Takoví to byli debilové, oni, kteří vydali na čtyřicet verneovek!

Nakonec mi pomohl pan profesor Kovářík, moc prima pán, měl mě v péči ještě na novinářské fakultě, než ho vyhodili. Ten se za mne přimluvil u šéfredaktora. No a prej abych poslal návrh. Písemně.

Tak já sepsal elaborát, že léta bádám o Vernovi a že už to mám prakticky napsané.

"Tak nám do tejdna pošlete ukázkovou kapitolu!" odpověděli.

Šmarjá, já neměl ani řádek! Do tejdne jsem tedy sesmolil ukázkovou kapitolu. Naštěstí se ukázalo, že profesor Adolf Hoffmeister (ten krátce před tím zemřel) sbíral verneovky a z Paříže přivezl základní literaturu o něm, takže bylo jakž takž z čeho čerpat. Ukázková kapitola zabrala, knihu ode mne vzali. A vydali - údajně v roce 1978, ve skutečnosti o rok později, protože to byli vždycky a důsledně debilové a nedokázali to vydat včas, čímž prošvihli šanci dostat cenu za grafickou úpravu. Knihkupec Vráťa Ebr v tuhle moji knihu - skoro první, jakou jsem napsal - měl takovou důvěru, že objednal dva tisíce kusů. Pak se ukázalo, že stojí 52 Kč, to bylo na tu dobu strašně moc peněz za knihu. Málem si hodil mašli. Ale nehodil. Knihy prodal.

Chvála bohu.

Rozhlasové hry

K Vernovi jsem se vrátil až o nějakých deset let později v rozhlase. Uchytil jsem se tam drápkem v dětské redakci, nejdříve dramatizacemi nějakých povídek, byl to Portonský dryák z Vejce naruby a Počkej, Hektore . Dopadlo to celkem dobře, takže jsem pro rozhlas napsal i původní hru Velká solární (vystupovala v ní i Ljuba Krbová a to jsem věru netušil, že si ji za 21 rok vezmu za ženu, křivolaké jsou cesty osudu).

První velká rozhlasová hra byla tedy verneovka Cesta kolem světa za 80 dní z roku 1986.Už tam jsem narazil na problém Vernovy konstrukce děje. Připomenu, oč tam jde: hrdina se vsadí, že lze objet svět za 80 dní – a opravdu tu cestu vykoná i přes všechny cestovní útrapy. To jsou ale řádu víc eméně nahodilého. Zastávám názor, že v dobrodružném příběhu má být protivník, že má jít o střetnutí dvou vůlí. Takže jsem to udělal tak, že pánové z Klubu gentlemanů se snaží Phileasovi Foggovi cestu překazit.

Moje druhá verneovka byl Carův kurýr. Tam zas byl problém v tom, že v knize jde o to, že carova kurýra oslepí a on putuje slepý. Jak to chcete vyjádřit v rozhlasové hře? Opřel jsem se o dvě vedlejší figury novinářů, kteří více méně cestu Michala Strogova sledují a v podstatě jejich očima je drama slepého kurýra viděno. Hra byla natočena v roce 1988, tedy před dvaceti lety.

Honba za meteorem je vybudována velmi moderně .- jak by ne, vždyť knihu fakticky napsal Michel Verne, Julesův syn, tedy autor Výpravy Barsacovy! To byla moje jediná verneovka, se kterou se nemuselo při rozhlasové adaptaci v podstatě nic dělat. Realizovaná byla v roce 1991.

O čtyři roky později jsem dostal monumentální úkol – zpracovat 20 000 mil pod mořem do pěti hodinových pokračování. Tehdy jsem si plně uvědomil, že se v románu prakticky nic neděje. Vybudoval jsem ho tedy na konfliktu kapitána Nema, tvůrce ponorky Nautilus, s hrabětem d´Artigasem, hlavním bídákem z Vynálezu zkázy. Dal jsem si záležet na rozlišení zvukového prostředí: Nemo je v ponorce, kdežto d´Artigas na křižníku. Režisér Horčička tuhle koncepci skvěle vyjádřil zvukově a opravdu, dodnes mám radost z toho, jak to dobře dopadlo. No a samozřejmě později, když jsem zpracovával román, jsem hodně na tuhle dramatizaci vzpomínal.

Moje poslední práce pro rozhlas byl dvoudílný Vynález zkázy v roce 1996. I to je vcelku dějově pojatý román (dílo Michala Verna), takže zásahy do děje nemusely být nějak zásadní.


Burianova série

 Současný Albatros je úplně jiný než ten, jak jsem ho znal -kdyby se všechno v téhle zemi ztak změnilo jako Albatros, byli bychom na tom dobře. Nicméně k věci.

Tento nový Albatros začal vydávat knihy ilustrované Zdeňkem Burianem. Před pár lety mi nabídli, abych převyprávěl Robinsona. Ten byl zpracován mockrát a to poslední, Plevovo zpracování, je už zastaralé. Já se v námořnictví nevyznám a doporučil jsme jim Františka Skippera Novotného, výborného spisovatele a výborného kapitána. No a František se úkolu skutečně ujal a výborně ho zpracoval. Jako další v sérii vyšel Cooperův Poslední mohykán a pak měly přijít na řadu verneovky.

Tuhle práci mi nabídl Ondřej Muller a jsem mu za to velice vděčný. Je to úžasný úkol a moc rád bych ho dovedl do konce – zpracovat všechny verneovky ilustrované Burianem! A pak bych rád ještě dodělal některé, které Burian neilustroval, ale které jsou skvělé: především Cestu kolem světa za 80 dní, dále pak Robura dobyvetele, Vynález zkázy a Pána světa.

Ale to je hudba daleké budoucnosti.

První v sérii byl román Dvacet tisíc mil pod mořem. Už jsem tu psal, jak jsem román zpracovával pro rozhlas a jak mě už tehdy mě zaujala absence děje. Jde zde o to, že tři lidé, profesor Aronnax a jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadnou do vody a vyloví je ponorka Nautilus. Vozí se s ní od čerta k ďáblu a nakonec utečou. C´est tout. Však taky každý, kdo nějak tuhle knihu zpracovával, se snažil o dodání nějakého dramatu. Navíc jsou tu kiksy. Tak se například v knize píše, že Nautilus proplouvá kolem New Yorku 18. května 1868, když teprve 20. dubna zápasil s chobotnicemi nedaleko Baham. No a k mělčinám u Nového Foundlandu dorazí 15. května. Tak je to ve všech překladech a je to tak psáno i v originále, který mám doma. Vysvětlení prosté: má to být 8. května, sazeč se přehmátl a od té doby v knize ten kiks je.

Starý pán mě potěšil ještě jiným kiksem. Aronnax hovoří s Conseilem o treskách a jejich lovu: po treskách pase pět tisíc lodí a každá vyloví čtyřicet tisíc kousků. Takže to je pětadvacet miliónů, podle Verna. 5x40=200, čili jde o 200 miliónů. Taky je to i v originále a od té doby se to pečlivě přenáší z vydání do vydání.

Cestování s Nemem v jeho Nautilu nebyl věru žádný med. Ovšem Nautilus byl neobyčejná loď! Nejenže se dostal do hloubky šestnácti kilometrů (tak to tam je), ale on vyplul z té hloubky během čtyř minut. Z toho mi plyne, že plul rychlostí 4 km/min, což je bratru 240 km/hod. Slušná rychlost na ponorku. Hezký záhul dostali cestující při cestě na jižní točnu, kdy Nautilus svou přídí rozbíjel led: zacouval a plnou rychlostí to napálil do ledové bariéry. Jakpak to asi vypadalo v salónu, kde byla spousta uměleckých předmětů, včetně obrazů nejvzácnějších mistrů: ty obrazy, jak se to výslovně popisuje, visely na háčcích, protože když se Nautilus v jedné chvíli nahnul na bok, jejich spodní okraj se na jedné stěně odchlípl. Ovšem největší maglajs musel nastat, když kapitánovi Nemovi definitivně ruplo v kouli a rozhodl se, že zůstane přivázaný na palubě Nautila při největší bouři jaká kdy byla, srovnatelné s tou, která smetla část Tokia. V téhle bouři se Nautilus stavěl kolmo k hladině. Tam to muselo vypadat, v podpalubí! A jaká asi musela být nálada posádky, když všichni věděli, že to s nimi hází jak s nudlemi v bandě jen proto, že pan kapitán do sebe "nasává ducha bouře"? Naštěstí se posádka skládá z naprostých dementů. Ti ničeho nepožadují, makají 24 hodin denně a nejdou ani na záchod (o žádných záchodech na Nautilu se nemluví).

A do třetice o magorství kapitána Nema.

Ned Land toužil po lovení velryb a skutečně, Nautilus se dostal do stáda těchto kytovců a Land prosil Nema o povolenku. Byl sprdnut, že by to bylo zbytečné masakrování. Načež se přiblížili vorvani a ty Nemo nemá rád, takže Nautilem pracoval jak řeznickým nožem a v krátké chvíli zmasakroval stádo vorvaňů, až se "moře zbarvilo krví na vzdálenost několika kilometrů".

Závěrečná scéna pirátského masakru jakéhosi neznámého parníku bez vyvěšené vlajky je dostatečně známá. Odehrává se poblíž vraku lodi Mstitel, potopené Angličany poblíž le Havru 1794. V knize se obdivně mluví o statečnosti francouzských námořníků, kteří dobrovolně zahynuli a šli se Mstitelem ke dnu.

Skutečnost byla jiná. Žabožrouti se nechali zajmout Angličany a po válce je Angličani pustili k maminám. Viz zde. Ale pozor, ne snad, že bych proti té knize něco měl! Naopak, miluju ji a kvůli těmto ptákovinám ji mám ještě radši.

Takže, co s tím?

Zavrhl jsem myšlenku, že bych do knihy zařadil d´Artigase, jak jsem to udělal v rozhlase. To by bylo opravdu zásadní zkreslení příběhu, tím spíš, žer bych jednou, jak jsem řekl, rád Vynález zkázy zpracoval. Jenže Nemo potřebuje protivníka, ten problém zůstal!

Vložil jsem tedy do příběhu osu: Nemo měl před lety společníka, kapitána Farraguta. Spolu stavěli Nautila, podmořský člun, poháněný vulkanitovým motorem (přičemž ten vulkanit je něco jako obohacený uran, blíže nespecifikovaná látka nadupaná energií). Profesor Aronnax pomáhá Nemovi najít ložiska vulkanitu, a Nemo prchá před Farragutem, který se chce Nautila zmocnit.

Ten kapitán, chudák, v původní verneovce vystupuje, ale je to naprosto neškodná figura. Já jsem z něho udělal bídáka, omlouvám se mu. Ovšem právě ze střetu Faraguta a Nema se dalo vykřesat napětí. Navíc, potřeboval jsem Nema dostat do stavu blízkého šílenství – aby mohl zchátrat a zestárnout do stavu, v jakém ho nalezl Cyrus Smith v románu Tajuplný ostrov. Ten přijde na řadu už letos. Mimochodem, i to je kiks, protože Tajuplný ostrov se odehrává dřív než Dvacet tisíc mil pod mořem... Budu muset nechat trosečníky na Lincolnově ostrově vydusit o pár let déle.

Patnáctiletý kapitán

Měl jsem v paměti tenhle román jako dějový napínavý příběh, a rozhodně patří k těm napínavějším a dějovějším verneovkám. Ovšem když ho mám převyprávět, přece jen ho čtu jinýma očima.

Jeho hlavní problém ani tak nevidím v tom, že Dick Sand, patnáctiletý plavčík, který má dovést loď Poutník poté, kdy zahynul její kapitán Hull a všichni námořníci, se splete a místo do Ameriky ji dovede do Afriky – neblahou zásluhou bídáka Negora, který vsunul do kompasnice sekyrku. To je samozřejmě ptákovina a František Novotný mě ujistil, že je to absolutní nesmysl a že proplout „náhodou“ kolem Hornova mysu prostě nejde.

Ale budiž, předpokládejme, že to jde.

Šílené jsou ale náhody v tomto románu.

Stručně je vyjevím: kdesi v Africe, tedy v Angole, jistý Negro zabije cestovatele Samuela Vernona. Ten cestovatel má psa. No a tento Negoro se dostane na Nový Zéland (jak?), nechá se najmout na Poutníka jako kuchař a pluje do Ameriky. Jenže cestou Poutník objeví vrak a na něm je pět černochů a ten pes zavražděného Vernna. Jak se tam dostal? No a pak je příběh s úhynem Hulla a jeho lodníků (i to je pěkné magorství, že by zahynuli VŠICHNI námořníci na lodi, ale budiž, je to obdoba či předchůdce městské legendy o letadle a otrávených houbách), příběh sekerky v kompasu, Poutník dopluje do Afriky hnán uragánem, zcela neovladatelný – a tam se Negoro NÁHODOU setká se svým kamarádek otrokářem Harrisem!

No, co s tím?

Problém psa jsem nechal být. Řekl jsme si, že když to nikomu nevadilo sto apdesát let, tak to nějaký ten roček vydrží dál a ať si to vylepší ten, kdo bude román předělávat po mně. Náhoda Negoro – Harris vyřešena snadno, ti dva se neznali a seznámili se a domluvili se, proč ne?

Dál příběh pokračuje celkem logicky, Harris zavede zradou trosečníky k otrokářům. Je tu epizoda s hořícím černošským králem, obr Herkules zachrání malého Dicka a jeho matku paní Weldonovou, poté i Dicka Sanda. Mimochodem, vyloví ho z vody napůl utopeného – a Mistr Burian pak namaloval Sanda s čepicí na hlavě! Kde sakra vzal tu čepici? I to jsem vyřešil (čepici našel pes Dick). No ale co se závěrem?

Ten je v originále naprosto gumový. Oni všichni utečou, jen černoši kromě Herkula jsou prodáni do otroctví. Šťastně se vrátí domů a po pár letech se dostaví i černoši a je konec.

Takže mé řešení je následující:

Pan Weldon není žádná máčka. Je to veterán z války Severu proti Jihu. Když se dozví, že byl nalezen vrak jeho lodi Poutník u břehů Angoly, sebere pár kamarádů kavaleristů a vypraví se manželku a synka hledat. Takže na závěr, když je vše ztraceno, ozve se trubka a zasáhne Sedmá kavalérie, jako ve správném westernu! Má to logiku? Má, rozhodně větší, než že se pes z Angoly objeví na vraku uprostřed Tichého oceánu.

No a s tím Negorem. Není možné, aby zašel náhodou nebo nějak trapně, jako když pytlák picne hajného. On ten bídák se na závěr pokusí zaplést pana Weldona do podezření, že je obchodník s otroky – a zabije ho Dick, ten pes!

Nesmím ale zapomenout ani na bratrance Benedikta, toho potrhlého hmyzozpytce. Ten vystupuje v románu jako komická figura. Udělal jsem z něho spoluspiklence s Negorem, protože Benedikt CHCE do Afriky, on tam chce zkoumat hmyz! Čím se zavlečení Poutníka do Angoly jeví pravděpodobnějším, protože Benedikt pomáhá Negorovi falšovat údaje o cestě. No a v závěru se Benedikt proslaví, uspořádá výpravu a on přivede zaprodané černochy zpět. Čili, výsledek logického vývoje, nikoli náhody.

Závěrem

Vyprávím to tady jako „pohled do zákulisí“. Myslím, že dobrodružný příběh má určité zásady. Především v něm musí být osa konfliktu: mušketýři proti kardinálovi, to je prototyp. Verne žil a psal v době, kdy sám fakt cestování byl fascinující. Většina lidí, včetně jeho samotného, nikdy nikde nebyli (on sám cestoval minimálně, rozhodně nesrovnatelně méně než co popsal ve svých románech). Počítal i s kouzlem technické inovace: ponorka, wow! Letadlo, wow!Tohle samozřejmě nemůže dnes fungovat tak, jako před sto, sto dvaceti lety. Věřím ale na fungování archetypálního konfliktu hrdina versus bídák, a pokud se podaří z hrdiny udělat trochu bídák a z bídáka trochu hrdina, tím líp. Je to bonus.

A teď šup do balónového koše. Budu v něm pět neděl.

Prosincec 2008