To byl název seriálu, který vycházel v devadesátých létech v Ikarii měsíc co měsíc. Následující text je ze sborníku Klon ´96, kde vysvětluji, jak to s Technologiemi bylo. Má pro mne dnes už jen vzpomínkový význam. Ne snad, že bych změnil postoj, to rozhodně ne, naopak! Vývoj mi dává zapravdu a sebezničující tendence západní civilizace pokračují i v tomto směru, v likvidaci vynalézavosti, bádání, odvážných inovací. Princip "předběžné opatrnosti" hlásaný ekologisty a "ngo-isty" všeho druhu je horší než morová epidemie. Reparátora jsem napsal, nicméně dál už jsem v rozvíjení Zakázaných technologií nepokračoval. Nějak mě omrzelo osaměle křičet na poušti.

Cesta k ZT je ZDE, to je první díl ročníku 1995, dole na stránce najdete odkazy k dalším pokračováním.
18.2.2008

Přišel jsem na tu myšlenku v prvním dílu Milénia, kde se obchodem s tímto druhem zboží zabývá Georg van Grof, má oblíbená postava sympatického zločince 20. - 21. století. V roce 1995 jsem ji převedl do podoby seriálu pro Ikárii, ve které vychází dodnes.
Ukázalo se, že nápad zaujal i čtenáře, i mne, což se stává málo kdy. Každý spisovatel se vám svěří ve chvíli mimořádné sdílnosti, jací jsou čtenáři nevděční parchanti. Oceňují z jeho práce pokud něco, pak obvykle jen to, co si ocenění nezaslouží. Má nejpopulárnější povídka je dodnes Bílá hůl ráže 7.62, přestože je to pustá komerce vycucaná z palce a napsaná za dvě odpoledne jen proto, aby ve skladbě sbírky Vejce naruby "bylo něco dobrodružnýho" - tenkrát jsem psával hlavně "ironickou" sci-fi. Také při svém vykládání o frenezii narážím na skleněnou stěnu (najdete ho i v téhle knížce), přestože si myslím, že je to dobrá věc.
Nuže, i o zakázaných technologiích si myslím, že nejsou tak špatné a příjemně mě překvapuje, že si to myslí i čtenáři. V tomto svazku se souhrn textů z Ikarie, ročník 1995, doplněný komentáři, psanými z jednoletého odstupu. V příštím Klonu budou Technologie opět, ovšem v plnější verzi, jak se teď vyskytují jen na Internetu, http://infox.eunet.cz/vild (dnes už ne, pozn. 2008).
Jdu ještě dál. Román, na kterém pracuji, se jmenuje Reparátor. Zamýšlím jím zahájit cyklus s názvem Profese zakázaných technologií. Nebude to tedy dějově navazující seriál, jako byla moje marťanská trilogie nebo triptych Milénií. Pouze základní motiv ilegalismu se bude prolínat různými dějišti a časovými dimenzemi.
Nezbývá, než se přiznat, proč mě tento motiv tolik přitahuje.
Jako každý spisovatel jsem bytost duševně zmrzačená. Zdravý člověk totiž nepíše, rozhodně ne soustavně, ten prostě žije. Měkké části mé duše se zřejmě nějak promáčkly pod určitými tlaky. Prakticky všechno, co jsem měl rád v době, kdy je intelekt tvárný, bylo ve větší či menší míře indexované, zakázané. Všichni lidi, které jsem měl kdy rád, byli ve větší či menší míře v opozici. A technologie, s nimiž jsem přišel do styku, byly také ponořeny do jakéhosi šerosvitu. V mládí to byli automobiloví veteráni, pak přišla pašovaná videotechnika, i můj první počítač byl propašovaný, a já jsem nebyl pasivní konzument toho, co tyto technologie přinášely, jakkoli do světa oficiality nenáležely. Navykl jsem si na specifický způsob uvažování. To, co se mi líbí, je nějak navzdory, nějak jinak, než smí být.
V jádře jsem velmi konzervativní, až nechutně řádný člověk ctící řád a zákon. O to víc mě znechucují lidé, kteří mají za úkol abstraktní ideje řádu a zákona vnášet do praxe. Dostává mě to do schizoidní situace. Utíkám se k technice, která funguje na principu zákonů lidmi neovlivnitelných, zákonů přírodních. Moc, ba takřka vůbec jí nerozumím, chovám se k ní jako Křovák, který rozdychtěně obchází vrnící motor a dotýká se jeho boků konečky prstů a cuká, když se spálí. Lidé, kteří s technikou podnikají něco nedovoleného, nepřípustného, tabuizovaného, mě přitahují, protože ty chápu víc než lidi, kteří stroje obsluhují s vážnou samozřejmostí kněze celebrujícího kněze.
Víc nemám, co bych k věci dodal.

(Psáno 1996)