Zpověď protřelého drsoně začíná záplavou dobromyslných nadávek a průpovídek, jak je známe z dřívějška, akcentovaných nyní na roveň cool slangu losangeleských policajtů. Patří to k věci a díky bohu, že dnes ještě někdo umí použít sprosťáren, po nichž se čtenář nepozastaví nad trapným manýrismem autora ( lektoři SAR a CKČ jistě potvrdí...) A přesně dle příčurky How to write SF začíná AKCÍ, kurva, akcí přímo smrťáckou, neb je v ní zamordována vyjevivší se potvora, a pak už se to veze dvě stě stran šupem k pointě, která má stylem Olda Shatterhanda vyrazit čtenáři dech. Stane se a na tomto místě by většina kritiků pronesla své obligátní Howgh.
Ovšem při kvalitách, které Ondřej Neff na stránkách druhého Milénia prokázal, si nemohu nepostesknout, proč se tak eraughoonsky zastavil těsně před koncem a nedotáhl román k celistvé originalitě, určující vznik uměleckého díla. Že by fascinace Vilminou filosofií? Ano, snažil se seč mohl, aby to napsal co nejameričtěji, co nejkomerčněji a vliv manhattanských bohů je tu znát, ale přeci jen: použitý jazyk a post-cyberpunkové artefakty, pohazované vůkol s nonšalantní elegancí Gibsonova tovaryše, dávají dílu místy až poetické odstínění a stačilo jen málo a z Milénia by byl zásadní román alespoň na rok, kdyby... Kdyby se Ondřej Neff tak strašně moc nesnažil přiženit k Heinleinům!
Bůh ví, že málem jako nápadník uspěl a čest rozhodně neposkvrnil nějakým tragikomickým faux pas, ano. Však co naplat, když i jeho tíží ono velebené (a proklínané) evropské dědictví, co naplat, zvláště pak určitá aristokratická noblesa, projevující se (jak trefně poznamenal Ivan Adamovič) zdvořilým odstupem od popisované spodiny a dekadentních společenských struktur vůbec, co naplat, když za sebou nemá cyberpunkerskou pouliční minulost ani necítí ten velkohubý heinleinovský patriotismus a la Amerika je svět, svět je Amerika, co naplat, co naplat. Jeho nejživotnější a nejpřesvědčivější postavou je starý ožrala Salzmann a jak v interview pro Ikarii přiznal, i zřejmě jemu nejbližší. Á Salzmann je Němec a k newyorkským notorům jako Chinaski a spol. má daleko. To karateka Likt se chvíli jeví jako klasický vymozkovaný akční hrdina, jenže i on vychází z noblesních ideálů staré Evropy, maskovaných sice vzpourou proti vrstvě, již representuje a jíž od srdce pohrdá, ale stále přítomných. Další, vedlejší postavy možná americké parametry splňují, leč pro gestalt díla mají marginální význam.
Krach románu tedy spočívá patrně v tom, že nezpřítomňuje to, co dává v textu tušit, nenaplňuje možnosti imanentně v něm obsažené. A plyne z něj jedno poučení pro velectěnou českou lobby spisovatelskou, od Workshopu výše: nelze, ach, nelze býti u nás druhým Heinleinem. Nedokázal to ani takový autor jako Ondřej Neff; nedospěl ještě ke komerčnímu odvržení etického pozadí a to, co mu z něj v románu po hřmotném a všespalujím (řekl bych americkém, ale co bych se pořád opakoval) finále zůstalo, se vyjevuje v katharsis chladného tvrďáka Likta, jenž svou poslední větou dovršuje dílo zkázy. Tato sedlina tradiční románové iniciace komerční efekt díla zmrší, pro umělecké snažení je pak zjevně nedostačující.
Není úniku z labyrintu... Tomáš Kohl
Interkom 13/1994
Kvark9/1994