Na téhle stránce najdete všechno, co Aston stačil shromáždit a napsat o svých knížkách. Kompletní seznam je ZDE. Postupně shromažďuje recenze o svých knížkách a taky se nad nimi sám zamýšlí. Ono je to poučné, přijít na to, proč se něco nepovedlo a co by se dalo napsat líp, kdyby se tenkrát vědělo, jak na to. Každopádně je to hodně smůla, že tu na Astonově stránce jste, ale ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Aston o románu Milénium - Země ohrožená

Milénium je moje třetí trilogie. První díl se ostře liší od dvou zbývajících. Původně jsem o trilogii samozřejmě neuvažoval. První díl jsem psal v roce 1991, v podstatě těsně po převratu, v roce 1991. To byl rok, kdy vyšlo Šídlo v pytli. To byl v té době román pro mne odbytý, pět let starý. Začátek devadesátých let, to byla doba úžasných nadějí a taky iluzí. Ostatně, je to vidět i na knize samotné. Když ji po letech čtu, divím se, jak jsem mohl věřit, že svět bude během pouhých deseti let takový, jak ho popisuju!

Těžko říct, v čem jsem nejvíce ustřelil. Moc se mi líbila ta představa korporátních států, představa,, že nějaká firma, kupříkladu Macušita, bude vlastnit celý stát. Podcenil jsem tu vlnu nacionalismu, která ovládne svět už v příštích létech a ovlivní přinejmenším nástup jednadvacátého století. Terorismus jsem předvídal správně, Brian Tevis je terorista. Ale je to terorista starého typu. Na civilisty útočí, jen když se připletou k vojenskému cíli! Dnešní teroristé nejsou tak ohleduplní. Věřil jsem, že v kosmu bude víc živo než ve skutečnosti je. A hodně mě zajímala otázka Milénia, tedy přelomu tisíciletí.

Na nějaký konec světa jsem samozřejmě reálně nevěřil. Nicméně z Flammariona mi utkvěla v paměti vize hrůz, které se udály při poslední miléniu, když končilo první a začínalo druhé tisíciletí. Vyhlížel jsem ten rok 2000 jako nějakou přelomovou dobu. A samozřejmě mě zajímal Nostradamus, jeho proroctví.

Byl to asi nejvýznamnější moderní prorok. Žil ve Francii v první polovině šestnáctého století a od té doby byl nesčíslněkrát interpretován. Zajímala mě jeho centurie týkající se právě konce tisíciletí. Četl jsem ji v originále a přinejmenším v šesti různých překladech. Každý vyzníval jinak. Jeho formulace jsou natolik mlhavé, že si z nich může každý vybrat, co se mu zlíbí. Takhle zní v originále proroctví, z něhož mnozí odvozují vizi konce světa na konci roku 1999:

L’an mil neuf cent nonante neuf sept mois
Du ciel viendra un grand Roy d’effrayeur
ressusciter le grand Roy d’Angolmois
Avant apres Mars régner par bonheur.

Výkladů je spousta, moc pěkné jsou například na téhle webové stránce, kterou jsem tenkrát samozřejmě neměl k disposici, vždyť tenkrát ještě nebyl volný internet! já se chytil několika bodů: především se toto čtyřverší týká Marsu a tam je pyramida se zrcadlem. Jde o vzkříšení krále Angolmoisu. Někteří vykladači se domnívají, že jde o vpád Mongolů, o vzkříšení ducha Čingischána. Jiní zase v tom jméně vidí slovo „angel“, tedy anděl, symbol zvěstování. Já jsem si tedy vymyslel, že při každém miléniu, tedy v tisíciletých cyklech hrozí Zemi nebezpečí, nebo přesněji řečeno možnost, že se objeví druhá myslící rasa Umranů. Ti že budou nadále sdílet s námi, tedy s lidmi, naši Zemi. V době, kdy jsem knihu psal, vrcholil humbuk kolem "pyramidy na Marsu". Na povrchu Marsu byly tak zvaně objeveny objekty, které tak zvaně nemohly vzniknout vlivem prostředí. Takže mě napadlo, že by mohla být souvislost Milénia a pyramidy na Marsu a prastaré pyramidy v Sakkaře v Egyptě. Že někdo se musí dostat na Mars a namířit zrcadlo umístěné v tamní pyramidě tak, aby odrazila jakési záření na přijímač v sakkarské pyramidě.

Poslal jsem tam teroristu Tevise. Chtěl jsem, aby to byl vykořeněný člověk, psanec. Člověk se spálenými mosty. Jeho protivníkem byl policista ze Světové protiteroristické Salzmann.
Klíčových figur je tam ovšem víc. Van Grof, Anna Marie Letierová... Zkrátka, je jich tam příliš mnoho. Čistě konstrukčně vzato, román je postaven regulérně. Má sedm oddílů, sedm kapitol, a každá ta kapitola má své podkapitoly. Průběžně se prolínají linie jednotlivých motivů. Sledujeme linii Tevise, linii Salzmana, linii Letierové, van Grofa. Potíž ale je v tom, že jich je moc. Je tam moc motivů. Van Grof prosazuje zakázané technologie, to je v pořádku. Ale je tam motiv umělé družice propašované na oběžnou dráhu. Motiv nestandardně postavené kosmické lodi Angolmois, letící k Marsu.

Jsem zklamaný fanoušek kosmických letů. Na Mars se měli lidé podle původních plánů dostat před rokem 2000 a dnes zdaleka není jisté, že se toho vůbec dožiju a věru že se umřít nechystám! Takže v sobě chovám jakýsi vzdor: pojďme si loď na Mars postavit sami.
Rád si s tou myšlenkou hraju: že by si lidi vynutili nějaký grandiózní projekt. Poprvé jsem ji zpracoval v Zepelínu na Měsíci. To je přece pitomost, Zepelín na Měsíci, to nemůže být. Ale kdyby byla dost velká podpora veřejnosti a sešlo se dost peněz, nakonec by ta vzducholoď vzlétla i na Měsíci: Tak nějak si představuju, že by to mohlo být i s Marsem. Let na Mars je zrovna takový nesmysl jako vzducholoď na Měsíci, nebyl by k ničemu užitečnému dobrý. Pojďme to vzít jako výzvu, pojďme se tam dostat!

Ale opravdu, hlavní chybou je příliš mnoho motivů. Byla by jen jedna metoda, jak tuhle překážku překonat: každou tu dějovou linii propracovat do nejmenších detailů. Mám tam třeba motiv spojení mozků. To je dobrý motiv. Však jsem se k němu vrátil v Tušení podrazu. Tam je to ústřední motiv románu a nešlo v něm o nic jiného. Tady je to jeden z deseti, možná patnácti vedlejších motivů.

Epizoda s paňdžábskou válkou patří k lepším pasážím románu. Líbí se mi motiv samonaváděcí pušky, která míří a je schopna zabít i potom, co zahyne voják, který ji má obsluhovat. To by mohl být námět povídky, dovedu si ji docela dobře představit. V románu mohou být dějové bloky, které by bylo možno vypreparovat a udělat z nich povídku. Ovšem ty bloky musí být v rámci tak jasně konstruovaném a pevném, že čtenář je bude jako samostatné bloky vnímat a při tom nebude na pochybách, oč v románu vlastně jde. V tomhle románu jsem bohužel žádný takový rámec neměl.

Mně se tam líbí i jiné epizody, například pasáž se záchranným týmem Reda Romity. Díky jemu zůstane Tevis sám na palubě raketoplánu. Tenhle Red Romita má svoji předlohu v Red Adairovi, to byla fascinující figura. Byl to člověk, který se zabýval hašením požárů naftových vrtů. Nedávno umřel, v roce 2004. Světovou proslulost získal v roce 1991, když skončila první válka v Zálivu proti Saddámovi. Tenkrát Saddám nechal zapálit naftovody a tvrdilo se, že se tolik požárů nepodaří uhasit ani za padesát let! Red Adair a jeho lidi to zvládli za pár týdnů.

Také "čidikt" má také svůj prototyp v reálném životě. Potkal jsem několik lidí, kteří mi říkali, že takového čidikta znají... Na začátku devadesátých let začínaly počítače pronikat mezi laiky. Od roku 1990 jsem pracoval v Mladé frontě a účastnil jsem se tam zavádění počítačů do reakční práce. Já měl náskok, měl jsem za sebou už pět let práce u počítače, takže počítačové oddělení mě používalo jako interfejs, jako mezičlánek. Jako když ochočený slon učí divoké slony nosit chobotem kmeny poražených stromů. Učil jsem kolegy psát na počítači. Jeden ten náš počítačák měl stůl i židli omotaný toaletním papírem. Zeptal jsem se ho, hele, proč sis omotal stůl  hajzlpapírem? Aby byl krásný, odpověděl mi. To byl prototyp pro mého čidikta. Kdyby všechny figury z Milénia byly tak výrazné jako čidikt a bylo jich míň a jejich příběhů bylo míň, mohl by to být dobrý román.

Považuju ho tedy když ne za prohru, tak určitě ne za výhru. Ale jak zpívá Edith Piaf, non, je ne regrette rien, ničeho nelituju. Byla to úžasná doba nadějí a učili jsme se žít v novém životě. Měl jsem najednou pocit, že můžu psát co chci a o čem chci, o všem najednou. Nikdo mi do toho nebude mluvit. Můj nakladatel byl Vlado Ríša, ten si založil nakladatelství Golem a hned v roce 1990 mi vydal sbírku Vesmír je dost nekonečný. Měl jsem pocit, že musím napsat všechno o všem, jako bych chtěl dohnat to, co jsem promeškal. Všechny motivy najednou. Nostradamova proroctví? Proč ne. Korporátní státy? Proč ne. Pašování družic, letecké souboje? Sem s nimi! Tahle jednička milénia, to byl dort pejska a kočičky. Nasypal jsme do něj všechny dobré věci, o kterých jsem kdy přemýšlel.

Román jsem psal pár týdnů. V létě jsem byl s rodinou na dovolené na Maltě. Michaelu s Irenou jsem poslal se koupat a já seděl v hotelu a psal Milénium na počítači Grid, válečný přebytek z války v Zálivu. V duchu byla elektřina, musel jsem si k zápěstí přivázat drát a uzemnit se, jinak jsem dostal každou chvíli elektrickou ránu od klávesnice. Objevil jsem krabicové víno. Psal jsem a byl jsem u toho šťastný. Martin Zhouf udělal obálku a Vlado mi román vydal, hned druhý rok. Bylo to úžasné.

Psal bych ho dneska jinak? Doteď mě nenapadlo o tom přemýšlet. Především, dneska bych ho ani napsat nemohl, protože přelom tisíciletí je za námi a nic se nestalo, ani ty počítače si neklekly, jak se lidi báli, že se stane.
Korporátní státy ovšem taky nejsou, ale raketoplány létají a pyramida na Marsu možná je! Nikde není psáno, že by se Umrani museli na Zemi nutně objevit jen na přelomu tisíciletí. Když vezmeme v úvahu druhý a třetí díl, tak hlavní motiv jsou Umrani. Druhá myslící rasa na Zemi. K Umranům směřuje celý děj jedničky. Potíž je v tom, že tohle je přesně ten postup, který vždycky kritizuju a potírám, princip čáry máry fuk, králíka z klobouku ven. Laskavý čtenář louská desítky a desítky stran, ba stovky stran, aby čáry máry fuk aby se po všech těch raketoplánech a korporátních státech a propašovaných družicích objevili Umrani. Ti by měli být hned na začátku, jenže pak by ten první díl musel být úplně jiný. Umrani jsou na začátku hned toho druhého dílu. Tam je to v pořádku. Pak ale by byl ten první díl zbytečný. Ledaže by byl nadále o tom, kde se Umrani na světě vzali, ale jinak.
Muselo by být na samém začátku jasné, že nějací Umrani existují a že hrozí nebezpečí, že si někdo půjde zahrávat na Mars se zrcadlem v pyramidě a namíří ho na Zemi a vygeneruje druhou civilizovanou rasu. Dejme tomu, že pyramida na Marsu i s tím zrcadlem je. Co by se ve skutečnosti stalo? Tohle je princip sci-fi! Co by se stalo, kdyby.

Musel bych ten román napsat úplně jinak. O hrozbě, která nám visí nad hlavou. Víme o ní, ale nevíme to jistě. Můžeme si myslet, že pyramida na Marsu je a v ní zrcadlo a jsou tyhle a tyhle indicie. Není to ale jistota. Nikdo na Marsu nebyl, aby se o tom přesvědčil. Kdo by se o to pokusil, ocitl by se v podezření, že je podplacen Umrany a chce se na Mars dostat, aby namířil zrcadlo. Cesta na Mars by se stala předmětem sporů a nenávistí a možná i válečných konfliktů. President Klaus by přišel s odvážnou teorií, že žádný Mars není a že si ho vymyslely skupiny NGO proto, aby získaly politický vliv mimo strukturu volených orgánů státu. Ale to jsou marné úvahy. S přepracováváním jsem si užil s Tmou. Milénium předělávat nebudu. Ať ho předělá spánembohem někdo za mě. Pořád říkám, že moje texty jsou freeware a že si s nimi může každý dělat co chce!

Ale je tu hlavní důvod, proč tuhle knihu asi předělávat nebudu. Už nechci psát nic, co je založené na nějaké konstrukci, na ideji. Je potřeba psát věci založené na figurách. Tevis mě nezajímá, nějaký terorista mi je ukradený. Proč bych o něm měl psát? Ušlechtilý van Grof? Taky je mi ukradený. Toužil jsem napsat postavu z verneovky. Takový měl být Astonvarga z Reparátora, bavili jsme se o tom před nedávnem. Van Grof měl být něco jako kapitán Nemo. Nezadařilo se. Zato Sazmann, to je něco jiného. Salzmann jsem já. A o něm jsou ty další dva díly.

17.2.2008


Aston o románu Milénium - Země ohrožená (17.2.2008)


Recenze na 1. díl cyklu:
Petr Šimčík, Nárazník (6.10.2006)
Jiří Popiolek, Pevnost (10/2007)
Aston o románu Milénium2 - Země bojující (21.2.2008)


Recenze na 2. díl cyklu:
Petr Šimčík, Nárazník (5.12.2007)
Tomáš Kohl, Interkom (13/1994)
David Horák, Interkom (12/1994 §


Aston o románu Milénium2 - Země vítězná (4.3.2008)


Recenze na 3. díl cyklu:
Tomáš Kohl, Interkom ( 6-7/1996)
David Horák, Ikarie Net zde