Čtvrtý den až na věky
Nejdřív ze všeho mě napadlo, jestli to nějak nesouvisí s Biblí, se čtvrtým dnem stvoření. Ale nevypadá to na to (mimochodem Vejce naruby mělo taky takový slibně surrealisticko - intelektuální název, který neodpovídal obsahu).
Dominantní rysy této nové „neffoviny“ jsou: mužné siláctví, svaly, zbraně, nerafinovaná dějovost, trocha humoru s příchutí recese (jako když se všichni pozvrací při myšlence, že snědli hovězí, protože jsou zvyklí na lidské maso). Líbí se mi, že se O.N. důsledně vyhýbá jaderně -ekologicko - moralistním katastrofickým klišé. Oceňuji, jak dovede domýšlet do budoucnosti různé detaily (třeba večírek v retrostylu z konce 20. století). V těchto extrapolacích drobných motivu je autor brilantní a suverénní. Také se mi líbí třeba postava Kamila Cajthamla, protože se domnívám, že budoucnost literatury tkvi v zakomplexovaných hrdinech (ne, Egone, neodvolám !).
Jenže celkově mám z téhle knihy pocit, že je to prostě takové čtení napsané rutinně, ale bez hlubokého zaujetí. Pro literární labužníky nic, pro psychologicko - pitevně založené čtenáře taky nic.
Samozřejmě se nabízí srovnání s povídkovou sbírkou Vejce naruby. Ta byla různorodější, některé povídky byly důkladně a s požitkem propracovány (Největší vodvaz), jiné člověka strhly silou děje (Bílá hul), někde byl krásně ironický nápad (Strom), zatímco jiné povídky byly úplně odbyté, hospodské, příležitostné. Ve Čtvrtém dni jako by tyto extrémy chyběly. Třeba tvář člověka se mi zdá pokračovat v linii Bílé hole, ale nějak to není ono. Čtenář s hrdinou tolik necítí, není tolik vtažen do příběhu. Totéž platí o povídce Čtvrtý den až na věky.
Jako by tu chyběl nebo byl nahozen příliš slabě ten druhý, lidský plán: všechno se soustřeďuje na akci, boj, zbraně, popisy různých destrukcí... A co se týče povídky Ty ostré bílé zoubky, která by snad mohla aspirovat na větši závažnost, ta zase typicky zapadá do současné české prózy, která s charakteristickým realismem popisuje veksláky, prospěcháře, byrokraty, dívky, které nevědí co chtějí a podobné typy, aniž by s tím něco dělala - pochopitelně nemám na mysli, že by měla moralizovat nebo vůbec hledat řešeni, ale právě naopak: analyzovat, modelovat, dostávat se ke kořenům věci, třeba přehánět, deformovat, experimentovat, hrabalovsky lyrizovat nebo nevím... ale prostě aby se něco dělo. Literárně. A to právě téhle sbírce chybí (i když musím přiznat, že některé motivy jsou moc pěkné, třeba ten nechutný stařík v odporném venkovském činžáku). Zkrátka tahle sbírka je mnohem učesanější než Vejce naruby, ale člověku z ní zdaleka tolik neutkví v paměti.
Jako zarytá feministka bych se ještě závěrem mohla rozhořčit nad ženskými postavami. A to nejen v Neffovi, ale i u většiny ostatních autoru. Dávají chmurný a deprimující obraz o tom, čím jsou muži na ženách upoutáváni a jak hluboké jsou jejich dojmy a postřehy (tím chci samozřejmě decentně naznačit, že ženské postavy jsou vesměs povrchně popsané nymfomanky).
Ale budu obecnější. Všimněte si tohoto spisovatelského klišé: chce-li autor představit postavu v nějaké zajímavé, svým způsobem nové životní situaci, s problémy třeba - pracovními, tvůrčími, osobnostními, pak vytvoří postavu mužskou. Potřebuje-1i naopak nějaké jednoznačně určené protihráče, posedlé konzumem, snobstvím, penězi, sexem atd. atd., vytvoří postavy ženské. Ženy v literatuře obhajují vžitý řád věcí, proti kterému se muži bouři (manželky). Ženy jsou nositelkami ideálu - vysněného, čistého, krásného (princezny). Ženská postava vždy představuje klišé: zlo, dobro, pokušení, inspiraci... Není-li to klišé, pak je to alespoň princip, přihrádka. Hrdina z masa a krve, který je středem spisovatelova zájmu, je vždy muž. Nemohu si vzpomenout (v rámci naší současné sci-fi) na žádnou relativně normální, nezaškatulkovanou ženskou postavu s přiměřeně složitým světem, která by sama za sebe taky něco chtěla a prožívala. A teď už mi vůbec nejde o to, jak píše O.N., ale považte, že takhle nakládají s postavami i spisovatelky !!!
-EH-
Recenze: