Čtvrtý den, a sbohem ?
Knížka vyjde a lidé ji kritizují. Ne každá kritika autorovi něco dá. Mám-li mluvit za sebe, už dávno jsem nečetl kritiku své práce s takovým zájmem a prospěchem, jako byl článek E. Hauserové v IK 1/42/88 Čtvrtý den až navěky.
Druhou sbírku povídek srovnávala s první, v neprospěch té druhé, v níž nevidí než „čtení napsané rutinně, bez hlubokého zaujetí“. Rutina, jak by ne, co já těch povídek už napsal... Ale zaujetí? Byl jsem víc zaujatý, když jsem psal Vejce naruby? Dovolte, abych se přiznal: Bílou hůl ráže 7,62 jsem napsal naprosto a absolutně bez nejmenší špetky jakéhokoli citového nebo intelektuálního zaujetí. Chtěl jsem, aby ve skladbě knihy byla aspoň jedna pořádná scifácká raubírna. Základní motiv slepého bojovníka jsem sprostě ukradl z laciného japonského filmu o slepé samurajce jménem Ojči. Stupeň zaujetí: nula. Povídka Bílé zoubky je stará devět let, tenkrát nemohla vyjít, protože ředitelé čehokoli náleželi do kasty nekritizovatelných. Ve Vejci naruby se ocitl fragment, Tři pokusy doktora Vítka, Stejně starý je i Brownův pohyb a Hrdinové kosmu (ty vyřadil z Vejcete Vojta Kantor, řka: Máš v knize dvacetikilometrového pinďoura, to musí stačit, na buzeranty nemáš nárok).
Evo, a vy všichni, já se ani neomlouvám, ani nevymlouvám. Cítím, že jsem se za ta léta změnil, a nejenom já, my všichni jsme se změnili. Chtěl bych se vsadit, že kdyby Čtvrtý den vyšel jako prvý a Vejce naruby až pak, Čtvrtý den by snad měl onu (do rozpaků mne uvádějící) záplavu Ludvíka a o Vejci by se říkalo, že „už to není ono“.
Je to naprosto přirozené a podotýkám na adresu všech, kdo touží vydat první knížku (a Bůh ví, že jim ji přeju): opravdové problémy nejsou s první, ale s druhou, třetí, pátou, desátou knihou... Literatura, to je krutá profese. Publikum tlačí autora na okraj propasti a běda mu, když si tam najde oporu pro nohu a zabydlí se, Dál, jdi dál, křičí publikum a má pravdu,protože autor musí jít dál... Ale kam?
Dokážu ještě napsat nerutinní, svěže působící povídku, když už jednou jsem znavený rutinér? Mám přestat psát povídky? Běda, na stole mi leží obložka připravená pro Kosatíka, jmenuje se Ano, jsem robot pro kristapána, jsou to rutinní povídky napsané bez zaujetí (nebo spíš: se stejnou mírou zaujetí, jako třeba Swang, ale to už je dnes málo, protože Eva - plným právem - žádá něco pro „literární labužníky“ a „pitevně založené čtenáře“). Dokáže sci-fi povídka, ať už ji napíše rutinér nebo svěží novic, zaujmout literárního gourmeta a patologa?
Pro svou osobu vidím východisko v románu, asi proto, že román napsat neumím, kdežto povídku ano. Ona propast, na jejímž okraji hazarduje každý, kdo se pokouší o jakýkoli z druhů umění, je totiž neuměni. Rozumějte dobře: nikoli packalství, kýč, prasečina - tyhle mety leží na široširé pláni a vedou k nim pohodlné cesty. Tohle „neuměni“ odvozuji od „neumím“, „nedokážu to“, jako když atlet řekne „nedoskočím“ nebo „nedoběhnu“. Ale musí se o to ustavičně pokoušet. Jakmile zaváhá, dostane kamenem, od Hauserové nebo kohokoli jiného.
A JEŠTĚ NĚCO: to s těmi ženskými postavami, to má Eva taky pravdu. Je to dáno tím, že píšící i nepíšící muži se v životě setkávají hlavně s matkami (buzerace), milenkami (nymfomanie), manželkami (buzerace spojená buď s nymfomanii nebo frigiditou) kolegyněmi v práci (frigidně-nymfomaniakální buzerace) anebo se šéfkami (čistá buzerace). Co s tím dělat? Muži to jde těžko, přetěžko, vžít se do složitého života ženy a psát o něm...
ONDŘEJ NEFF
Interkom 2/1988
Recenze: