Aston o Jádru pudla

První můj pokus o román bylo Jádro pudla z roku 1984. Povídková sbírka Vejce naruby vyšla až o rok později. Původně vyšel v edici Karavana v Albatrosu, v roce 2007 ho Pevnost vydala znovu v paperbackovém vydání.

Dřív byly dopsány samozřejmě povídky. O všech knížkách vydaných před listopadem 1989 obecně platí, že mezi dopsáním a vydáním uběhla neuvěřitelně dlouhá doba. Povídky byly hotovém mnohem dřív, jenže Jádro pudla vyšlo v edici Karavana v Albatrosu, tedy v sešitové edici rodokapsového typu. Tak se stalo, že jsem se představit právě tímhle románem a ne povídkami.

Můj otec tedy ještě žil, když jsem román psal, zemřel v roce 1983 a v té době byl už rukopis, jak se říkalo, ve výrobě. V praxi to znamenalo, že se někde válel. Dokonce se pokusil rukopis číst, ale jaksi se mu to nepodařilo. Opravdu to nebyl jeho šálek kafe.

Dnes už jsem schopný analyzovat chyby, které jsme tenkrát udělal. Vycházel jsem z představy, z ideje, ne ze zápletky, z konfliktu. Měl jsem představu, že na Marsu daleké budoucnosti, kde budou uměle vytvořené podmínky k životu pozemského typu, žijí na okraji společnosti vyděděnci. Jsou to potomci původních průkopníků, kosmonautů, kteří jako první na Mars před staletími přiletěli. Oni zapomněli na svůj původ, životní podmínky je civilizačně degradovaly do jakéhosi divošství indiánského typu. Chvalozpěv na Leibowitze vznáší se nad vodami... Klíčovou pasáž z románu Waltera Millera převzali Bergier s Powellsem do jejich Jitra kouzelníků. To byla kniha, která mě velmi zasáhla. Scisiftu ze mě neudělala, jím jsem byl od klukovských let, ale jistě mě u sci-fi přidržela a poznamenala moje vnímání žánru. V tomhle románu mniši vzpomínají na dávno zasutou a zničenou technikou civilizaci a snaží se uchovávat její pozůstatky. Já neměl v Jádru pudla mnichy ale lovce, jakési marťanské indiány. Ti žijí jaksi za humny velkého světa, tedy za humny civilizace, která na Marsu vznikla – a ta je izolovaná od mateřské civilizace pozemské. Uctívají Památky, tedy hmotné pozůstatky technické civilizace. Přesně tak, jako Millerovi mniši uctívali nákresy a plány starých technických zařízení. No a trochu tak, jako my jsme uctívali artefakty knižní kultury z první republiky.

Dnes jistě někoho napadne, zdali jsem to mínil jako alegorii na tehdejší poměry. Svět ve kterém jsme žili byl také izolovaný od světa. Jistě tam tyhle momenty taky jsou, například tajná policie Bdělých, ale rozhodně jsem to nezamýšlel jako nějakou alegorickou agitku. Při psaní mě vedlo několik motivů. Jednak mě přitahovala lidská situace "vyvrženosti". Sám jsem se tak cítil, do značné míry oprávněně. Ten pocit jsem ztratil až v devadesátých létech a úplně jsem ho ztratil až v době internetu. Jednak to byla představa umělé reality, představa žití "jiných životů". Takže představy, nikoli konflikt.

Ta moje primární představa vypadala asi tak, že hrdina románu Rad Haager je vyvrženec ze světa vyvržených - je osamělý lovec v klanu (tedy kmeni) někdejších pilotů kosmických lodí na Marsu. Tahle představa, že ti opravdoví průkopníci se nenechají vtáhnout do civilizačního kolotoče, ta se fakticky projevuje i v Měsíci mého života a v celém arkadském cyklu. Ostatně to do značné míry odpovídá mé životní zkušenosti. Jsou lidé, a myslím že do nich patřím, kteří hledají nové horizonty, tedy vlastně kladou setbu, ale sklízejí pak jiní. Osobně to neberu trpce. To sklízení vyžaduje taky vysoké lidské kvality a já je prostě nemám. Ale jistě že mě to taky tak trochu štve, nebo přinejmenším mrzí. Rad Haager se tedy dostane do té strnulé společnosti a svým neortodoxním chováním ji rozloží, postaví na hlavu, rozvrátí. On je divoký, nespoutaný, ta společnost je strnulá, rigidní. Jakmile se do ní dostane svobodný element, zhroutí se.

Je to ale nesmysl. Tohle nemohlo fungovat a taky to nefungovalo. Žádná strnulá společnost se nezhroutí, protože se někdo začne chovat neortodoxně. Takového člověka zneškodní, zavře, zabije, ale sama se nezhroutí. Proti jedincům zdola je odolná. V roce 1989 jsme viděli, že se zhroutí jenom shora, tedy pokusem zbavit se vlastní strnulosti. Takže já Rada Haagera a jeho psa, tedy daimona Terra vyslal kamsi na výpravu a celý projekt mi sklouzl na více méně banální milostný trojúhelník. Haager potká generálskou dceru Renu Sulirovou a její nápadník Mar Hoff žárlí. Haager se nakonec dostane mezi gladiátory a je mu předurčeno zemřít v cirku. To je hodně slabá kostra románu! Nejhorší je, že nevznikla dopředu. Vize takhle slabého konfliktu by mě nepřiměla k tak náročné práci,jako je psaní románu! Tahle kostra vznikla postupně, při psaní, jako výsledek improvizací.

Nejeden spisovatel to tak dělá, psal tak můj otec. Ani on neměl nikdy ucelenou kostru příběhu a budoval ho postupně, aby mu organicky vyrůstal pod rukama. Určitě je to legitimní způsob tvorby románu. Předpokládá ale naprosté soustředění, naprosté pohlcení příběhem. Pak v autorovi funguje nějaká organika. Těžko ale touhle metodou vznikne žánrový román, a tohle měl být navíc zábavný román pro děti.

Do románu jsem implantoval i povídku Kolosální přehmat dohližitele Bicava, která pak vyšla ve Vejci naruby. Dohližitel Bicav je něco jako stíhací letec, který slouží v rámci galaktické Patroly. Ta připomíná Lemova pilota Pirxe, taky pilota Patroly! I pilot Pirx se na mně hodně podepsal a představa Patroly se mi vždycky hodně líbila. Zapadá do konceptu vesmírné opery, toho typu sci-fi, který přenáší do vize kosmu zkušenosti z námořních a leteckých bitev. Implantát celé povídky do struktury románu je zřetelná ukázka fabulační bezmocnosti. Je to takové vyrážení klínu klínem. Příběh se vyvíjí, pak se přestane vyvíjet a zasekne se a nakonec do něho vrazí autor jiný příběh, jiný motiv. On se zdánlivě rozběhne, ale jen díky kopanci z jiné strany. Vznikne dílo zdánlivě plné děje, avšak chaotické, bez jednotící linie, bez dějové osy. Samozřejmě, že jsem měl důsledněji jít po jedné nebo druhé linii a pořádně ji vytěžit. Dopustil jsem se zásadní stavební chyby v tom smyslu, že jakmile začal slábnout jeden motiv, nahradil jsem ho jiným. To je opravdu chyba. Motiv se má vytěžit do důsledků, obrátit ze všech stran. Román jsem nepovažoval za žádnou velkou slávu už tenkrát. Však taky Jarda Veis mi tehdy říkal, že je škoda, že vyšel dřív než Vejce naruby, tedy než moje mnohem lepší kniha. No, stalo se. O reedici se uvažovalo už dlouho, nabízel mi ji Tomáš Jirkovský pro Laser. Uvědomoval si nedostatky toho románu a navrhoval, abych ho přepracoval. Nechtělo se mi do toho a dobře jsem udělal, myslím. V reedici vyšel až v roce 2007 v Pevnosti, tam vyšly všechny tři svazky plus ten čtvrtý, Pán modrého meče.

Kdybych ho chtěl psát znovu, jako že nechci, soustředil bych se na motiv týče umělých životů, to je, řekl bych, silná stránka toho románu. Já byl hodně nezkušený vypravěč a ty motivy jsou opravdu nedotažené. Jeden motiv měl být ten, o kterém jsme mluvili, že se Haager dostane do strnulé společnosti a tam způsobí chaos a rozklad. Ten druhý motiv byl "šediváctví", tedy umělé životy. Jde o to, že lidé tam mají jakousi virtuální zábavu, na hlavách mají snímače, halucinační kroužky či co, a prožívají fiktivní příběhy. To jsou dvě linie, které spolu nesouvisí, nedoplňují se (leda v tom, že Sulir je "šedivák"). Dnes vidím, že ta první linie, tedy tažení Haagera proti Romě, je slabá a že zajímavá byla ta druhá, vedlejší, vlastně pomocná. Ovšem, kdybych tuhle linii rozvedl, vznikl by naprosto jiný román.

Pak ovšem je tu i motiv Radova "daimona Terra", jakéhosi telepatického psa. Mohla vzniknout i nějaká „psí knížka“... Mám psy rád a už jsem o nich toho hodně napsal! V době, kdy jsem pracoval na Jádru pudla, jsem ještě psa neměl. U sousedů ale psa už měli, byl to královský pudl a to je důvod, proč i Terr je původem právě této rasy.

Pokud jde o jména hrdinů románu, většina těch jmen vznikla zkomolením jmen kamarádů a známých. Rad Haager má předlohu ve jménu Radky Haagerové, která se později vdala za Martina Hoffmeistera, mého přítele od dětství. Z něho se stal Mar Hoff. Jo Vessy, náčelník klanu Volných lovců má předlohu v Josefovi Veselém, mém kolegovi ze studií a později kolegovi v novinařině. Rena Sulirová měla předlohu v Renatě Šulířové, taky kamarádky z doby, kdy jsem dělal grafika v Mladé frontě. Gladiátor Vlado Kovar je samozřejmě můj kamarád Vladimír Kovářík. Plukovník Jo Vagy se jmenoval Josef Vagaday, byl to vedoucí vydání v Mladé frontě. Kaprál Limp a strážný Driz jsou zkomolená jména mých kolegů grafiků Limprechta a Dřízhala a profesor Souk, to samozřejmě je vzpomínka na doktora Ludvíka Součka.

Marsovská Roma do značné míry připomíná měsíční habitaty v arkadské sérii. Určitě je spojují některé vize. Život pod kupolí. Technická představa gravitechniky. Ale to jsou vlastně jen technické podružnosti. Přinejmenším pocitově, pro mne, je Roma Arkadie úplně jinde, nejen proto, že jeden habitat stojí na Marsu a druhý na Měsíci. Také postava Mistra Óhiry, jakéhosi režiséra dvorských slavností, který vystupuje v Jádru pudla, má svůj protějšek v univerzálním umělci Silvestrovi Lassalovi v Rocku mého života. Ale v tom netřeba nic hledat. Takovým univerzálním umělcům je věnovaná celá prostřední část Měsíce mého života. Vždyť já mezi nimi vyrůstal, mezi těmi univerzálními umělci! Já je mám zažité, já je mám v žaludku. A proto o nich občas píšu, abych si mohl ulevit.