Slovo sci-fi označuje literární žánr udržující si smysl i v dnešní, nejen podle mého názoru stále postmoderní době. Ondřej Neff (1945) náleží k podstatným evropským autorům tohoto žánru. A že svou „druhou hlavou“ souběžně stihne reflektovat politický vývoj? Proč ne. Ve skutečnosti a samozřejmě je to jen logickým důsledkem téže entropie a činorodosti.

Kniha Pán modrého meče vyšla letos knižně poprvé, objevila se však už v letech 1987-88 v týdeníku Sedmička pionýrů, kde vycházela na pokračování. Je součástí stejnojmenné pentalogie, kterou Ondřej Neff slíbil svým nakladatelům uzavřít do konce roku 2008. Čtyři její díly už existují a mladé čtenáře, pro které jsou určeny, přenášejí až do 26. století a navíc na rudý Mars, který už je kolonizován lidmi. Hlavní hrdina Rad Haagem, divoch a fakticky dokonce lidojed, vzbuzuje naše sympatie a jeho putování mi vzdáleně připomíná osudy „hrdiny dvou světů“ alias Johna Cartera z jedenáctisvazkové série Edgara Rice Burroughse (česky vcelku až 1995-2002, Paseka). Přímou inspiraci tady ale nehledejme.

Za zmínku stojí dobová determinovanost Pána modrého meče. „Sledujeme tu krizi společnosti, která vznikla z velkých ideálů, ale ztratila perspektivu,“ upozorňuje Aleš Langer ve svém Nástinu vývoje české sci-fi 1976-1993 nazvaném Průvodce paralelními světy (TRITON, Praha, 2006). A dodává: „Dokonce ani sám vládce Marsu již nemá u Neffa v co věřit. V tomto obraze nelze nevidět jistou analogii se socialistickou společností v poslední fázi její existence, i když analogii postihující jen tu nejzákladnější charakteristiku. Více než o postižení příčin se tu jedná o prostou deskripci, tušíme však, že příčiny i průběh krizí všech totalitních společností budou patrně shodné, jak v současnosti, tak v budoucnosti.“

A je to rovněž Aleš Langer (nar. 1970), kdo si jako první všiml, nakolik Neff narouboval děj vlastního Pána modrého meče (nehovořím nyní o celé pentalogii) na tradiční schéma mayovky. Respektive kovbojky. A pouze místo zákeřných Komančů či pistolníků nechal nastoupit androidy. Pravdu Langer má i nemá.

Faktem je, že jména jako Žlutý Vlas opravdu asociují četbu Vinnetoua, kdybychom ale srovnávali tímto způsobem, našli bychom prvky Karla Maye (a jindy zase Alexandra Dumase) ve většině akčních sci-fi burroughsovského typu.

Novinář a spisovatel PhDr. Ondřej Neff publikuje dnes převážně v Lidových novinách, ale knižně vydal už na šedesát titulů, často ve spolupráci s výtvarníkem Martinem Zhoufem. Tentokrát se ovšem stal autorem jednoduché ilustrace na obálce Grigory Vyatkin.

Někteří náročnější čtenáři a kritici Ondřeje Neffa dnes jaksi „neberou“, jistě i proto, že svým pragmaticky racionálním přístupem ke světu irituje potenciální poety a dušezpytce. Ale fantazie, ta je také básní, a syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa umí rozhodně vyprávět a vnímám v něm takřka renesanční osobnost předkládající uprostřed svých příběhů mnohé zajímavé vize a prognózy.
Ivo Fencl pro www.czlit.cz

13.5.2007