Doktor Ludvík Souček (1926-1978) je pro mou generaci (narodil jsem se roku 1964) legendou. Pro generace následující už tak moc ne… a čím dál tím méně.
Doktor Ludvík Souček (1926-1978) je pro mou generaci (narodil jsem se roku 1964) legendou. Pro generace následující už tak moc ne… a čím dál tím méně.
Ondřej Neff si je ale této smutné skutečnosti vědom i ve svém románu Tušení podrazu. Napsán je tak, aby oslovil VŠECHNY generace (a to nejen čtenářů science fiction), a troufám si dokonce nadhodit, že pokud syn velkého vypravěče Vladimíra Neffa (1909-1983) někdy vyloženě překročil svůj stín, pak se to stalo právě tady a dík příběhu týkajícímu se osudu MUDr. Ludvíka Součka, kterýžto zubař by dnes s klidem mohl být Neffovým druhým a ze záhrobí mu děkujícím OTCEM…!
Neff ale svou nejnovější knihu tentokrát nejenom napsal, nýbrž také pomohl zilustrovat. Jak? Fotografiemi. Navštívil smíchovské Malvazinky a na tomto hřbitově pietně vytvořil řadu snímků.
Další částí výtvarného doprovodu jsou ovšem i mystifikační fotomontáže, a to zrovna takové, jaké si šťastní pamětníci okamžitě spojí s obdobnými ilustracemi v Součkově opusu číslo jedna, totiž v trilogii Cesta slepých ptáků ((1964, 1967, 1968). Tedy v díle právem už dávno považovaném za jednu z nejlepších českých science fiction všech dob. A tuším, že Ondřej Neff vyprojektoval tuto symbolickou návaznost na Součka bezpochyby zcela záměrně, a tak mohu já, vykulený čtenář roku 2007 pod magickými obrázky číst:
„Ulice Pod Novým lesem připomíná vesnickou idylu. Snad proto umístili nacisté do těchto míst centrum výzkumu svých zázračných zbraní, které měly zvrátit výsledek světové války.“
A také: „Snímek, který odcizil Ludvík Souček z archivu Hlavní politické správy ČSLA. Jako důstojník tehdejší armády riskoval krádeží dokumentu mnoholeté žalářování a není vyloučeno, že smrt.“
Anebo: „Historický snímek dnes již zbořených budov v Kartouzské ulici v Praze 5 – Smíchově. Zde měl Julius Markus svoji soukromou laboratoř a sem umístil Souček děj Případu čerta číslo čtyři.“ (Tato povídka vyšla poprvé roku 1968 v knize Případ ztraceného suchoplavce. Pozn. IF) A též: „Historický snímek zachycující Ludvíka Součka v okruhu pracovníků, kteří se účastnili výzkumů navazujících na úsilí Luftwaffe ze čtyřicátých let.“
A především: „Rozptylová loučka Malvazinského hřbitova v Praze 5 – Smíchově obsahuje závažné časoprostorové varování. Místo odpočinku Ludvíka Součka je poblíž mystického Gnomického sloupu, plného záhad.“ A v neposlední řadě: „Vila v Praze – Střešovicích ve Slunné ulici 15 se stala rezidencí prezidenta Václava Klause. Zatím nikdo neprokázal, že v této budově byli v padesátých létech mučeni američtí zajatci z Korejské války.“
Ano, případ „český Mengele“. I to je jedním z témat, která se román pokouší rozkrýt, anebo přinejmenším smést se stolu. Dalším jeho námětem je pak i pověstné zmizení Součkova rukopisu Tušení světla.
Podle jedné z legend se ho zmocnil český záhadolog Pavel Toufar (nar. 1948), který rukopis (ne, prosím, nesmějte se!) buď dodnes ukrývá doma ve štruzoku, anebo… Ano, anebo jej zvolna rozpouští (a případně už rozpustil) ve svém mnohosvazkovém díle – a čtěme i vizme kupříkladu monumentální cyklus Setkání s tajemstvím (Akcent, Třebíč), který už dosáhl od roku 1999 devíti svazků…
Hezká historka, chci zde však zdůraznit, že tu jde skutečně pouze o městskou legendu, které se pan Toufar a jeho známí právem smávají (anebo už ani znuděni nesmějí), a když jsem se Pavla na letošním knižním veletrhu Svět knihy přímo a bez servítků zeptal „a jak to tedy tenkrát bylo?“, jeho reakce se mi – a taky přítomnému Ondřeji Neffovi - zdála víc než věrohodná… Tak!
2.
 | |
|
První varianta obálky na Tušení podrazu, též od M. Zhoufa
|
Ani to není všechno. Dalším problémem (anebo, chcete-li, problémem v uvozovkách) zůstává, jak víme, Součkova předčasná smrt. Vězme, že i s tou se propracovaný Neffův příběh, který nevznikal ani zdaleka z jedné vody načisto, důstojně vypořádává. Ne nijak lacině, ale rozhodně ne v malém, jak dokládá už popisek pod jeho vůbec první ilustrací:
„Pohled na centrálu CIA v Langley. Případem SOUČEK se tam (ve Fairfax Conty ve Virginii) zabývá Odbor pro vědu a techniku, který ho nadále vede v kategorii otevřených případů i přes výsledky operace Úplné pokrytí.“
Co dodat? Snad pár otázek.
Vlastníte mobilní telefon? A četli jste Kingův poslední román Puls o smrtícím signálu šířeném skrz mobily (česky 2006)? Pokud platí aspoň jedno, vězte, že si v Tušení podrazu přijdete na své, i když už „nějakýho Součka“ nepamatujete.
Právě tématem „co všechno by taková věc vypadající na první pohled jako obyčejný mobil mohla už dnes dokázat“ si Neff získá i tu vůbec nejmladší generaci čtenářů a mezi Pulsem a Tušením podrazu lze už teď provádět bystrá srovnání, ze kterých by ovšem Stephen King (letošní šedesátník) nevyšel rozhodně jako vítěz.
„Ministr spojů varuje,“ dočítáme se u Neffa. „Nečtěte tuto knihu! Když ji přečtete, od této chvíle pokaždé, když vezmete do ruky svůj mobilní telefon, SRDCE SE VÁM SEVŘE ÚZKOSTÍ!“
3.
Román je připsaný herečce Ljubě Krbové a místy vzbuzuje nefalšovaný pocit úžasu, jaký známe třeba od Clarka anebo Crichtona, abych tady jmenoval aspoň ty největší žijící Neffovy kolegy. Bez jakékoli senzacechtivosti je dále v Tušení podrazu přítomen i ozvuk útoku proti Dvočatům, která nám (včetně do nich narážejícího letadla) připomene už abstraktněji pojatá obálka Martina Zhoufa (nar. 1962).
Tento stálý Neffův spolupracovník je nejen tvůrcem všech již zmiňovaných koláží a grafické úpravy, ale taky jedním z hlavních a nejpřísnějších oponentů románu. To on hodil autorovi prvou verzi na hlavu. Jmenovala se Úplné pokrytí, také jsem ji četl a ona i dál existuje a ať si Martin co chce říká a ať si mamka slzy utírá, není vůbec špatná.
Na mnoha místech zůstává dokonce až kouzelně, až podivuhodně součkovská a lehkou rukou napsaná, i když ke konci už spíše do nereálné grotesky tažená… Ale Součkovi by se líbila. A právě jeho styl a součkovské pojetí, to vše je tím, co mi tady připadá nejzvláštnější. I když… Proč vlastně? Proč se divit? „Po Součkově smrti jsem si jeden čas připadal jeho inkarnací,“ sdělil mi přece jinak hluboce racionální Ondřej Neff v jednom z rozhovorů.
Ivo Fencl
13.5.2007