Neffův arkadský cyklus

Heinleinův koncept „historie budoucnosti“ byl s většími či menšími úspěchy zopakován řadou autorů, a i v české science fiction existuje cyklus tak propracované budoucnosti, že jej lze zařadit do zmíněného konceptu.

Jedná se o cyklus Ondřeje Neffa odehrávající se v lunárním habitatu Arkádie. Časové období „historie budoucnosti“, které tento cyklus mapuje, není příliš dlouhé (něco více než dvě století), nicméně jedná se o poměrně velice dobře propracovaný svět budoucnosti.

Tento Neffův cyklus má dvě specifika:

  1. jednak jej Neff průběžně doplňuje po dosti dlouhou dobu (prvá díla pocházejí z roku 1988, zatím poslední povídka zařaditelná do tohoto cyklu vyšla v roce 2003),
  2. jednak je tento cyklus poznamenán tím, že prvá díla do něho náležející byla psána ještě před listopadem 1989, zbývající díla vznikla již po něm. V prvých dílech se tak musila projevit úlitba minulému režimu třeba v tom, že i v 21. století existují socialistické státy (Československo, Polsko) a pracující v nich se navzájem oslovují „soudruhu“.

Jedná se i o poměrně rozsáhlý cyklus, který je k dnešnímu dni tvořen

Páteří cyklu jsou příběhy týkající se Jakuba Nedomého – nepříliš charakterního člověka narozeného v roce 2023, který po několika neúspěšných pokusech o studium na vysoké škole končí jako nezaměstnaný, a tuto svoji situaci řeší tím, že odchází na Lunu do Českopolské těžební pracovat jako havíř. V závěru svého působení na této těžební stanici se však nezachová zrovna příliš morálně, a tamním Výborem spravedlivých je odsouzen k trestu smrti. Popravě však v poslední chvíli zabrání policie. Nedomému je znemožněno navrátit se na Zemi a stává se proto obyvatelem lunárního habitatu Arkádie.

Jakub Nedomý přímo jako hlavní či jedna z hlavních postav vystupuje v cyklu Měsíc mého života a dále ve třech povídkách („Hlídka 2“, „Hlídka 3“, a „Kukaččí vejce“), letmá zmínka o něm pak je ještě v románu Reparátor.

STRUČNÝ GEOPOLITICKÝ PŘEHLED

Země na počátku 21. století není příliš radostné místo pro život. Došlo k atomové válce, při níž přišla Afrika o svůj jižní cíp a Severní Amerika není spojena s Jižní Amerikou. Celý Střední východ je pokryt radioaktivní skleněnou deskou. Dochází rovněž k politickým změnám – existuje tak Východoamerická konfederace, Svobodné císařství Texas, Bretaňská socialistická republika nebo Bavorské království.

Země je přelidněna – některé státy sice žijí v relativním blahobytu (třeba Československá socialistická republika Nová), výroba je zajišťována především roboty, nicméně druhou stranou této mince je skutečnost, že řada lidí (kupříkladu Jakub Nedomý) nemůže sehnat práci.

Ve 20. letech 21. století začíná osídlení Měsíce, když zde vznikají zejména průmyslové komplexy (třeba Českopolská těžební) a lunární habitaty určené pro žití a bydlení obyvatel Měsíce. Aby se zabránilo válečné destrukci Průmyslového komplexu Luna (PKL), je jednak zakázán dovoz zbraní na Měsíc, a jednak je na něm zakázána náboženská propaganda. Jedním z nejvýznamnějších lunárních habitatů je Arkádie ležící na okraji Moře klidu, která se zaměřuje především na turistiku a informatiku. Není zřejmo, kdy byla Arkádie založena, když ve třetí části cyklu Měsíc mého života odehrávající se v roce 2145 se hovoří o stodesátém výročí Dne města (tomu by tedy odpovídal rok 2035), zatímco v povídce „Ano, jsem robot“ je již v roce 2032 Arkádie funkčním a soběstačným habitatem. Arkádie není jediným habitatem na Luně – ostatní jsou třeba opodál ležící Lunagrad zaměřující se především na vědu a výrobu, nebo Zvezgorodok.

Samozřejmě přelidněná Země má zájem na rozvoji a dalším osídlování Měsíce – platí proto ustanovení § 6 občanského zákoníku, zákona o pracovních právech a povinnostech nekybernetického personálu Průmyslového komplexu Luna. Tento určuje, že maximální délka pobytu na Měsíci je pro obyvatele Země stanovena v délce 560 dní – kdo tuto délku (ať již o vlastní vůli nebo zásahem „vis maior“) překročí, stává se automaticky obyvatelem Lunárního společenství a ztrácí právo návratu na Zemi.

Na počátku padesátých let 21. století byl však tento paragraf zrušen, což mělo za následek, že podstatná část trvalých obyvatel Luny se navrátila zpět na Zemi. Ve druhé polovině 21.století však na Zemi propuká epidemie Super-AIDS (jedná se o klasické onemocnění AIDS, jež je však přenášeno jako kapénková infekce) a řada lidí ze Země se stěhuje zpět na Lunu.

Tento trend vrcholí v prvé polovině 22. století, kdy jsou téměř všechny lunární habitaty přelidněny. Důsledkem tohoto je materiální vyčerpání zdrojů a „chudnutí“ všech obyvatel Luny. Nespokojenosti obyvatel Luny se stávajícím stavem využije politické hnutí Nová hranice. Toto hnutí staví před obyvatele Luny cíl – další dobývání kosmu a dosažení středu galaxie. Dle tohoto hnutí zůstává Luna a její obyvatelé jedinou výspou pokroku, zatímco planeta Země upadla do bahna trvalé dekadence. Dle propagandy tohoto hnutí momentální chudost obyvatel habitatů není zapříčiněna přelidněností, ale tím, že velké procento jejich obyvatel tvoří lidé, kteří se narodili na Zemi. Na rozdíl od lidí narozených na Luně lidé narození na Zemi mají vysokou postavu, která překáží a zabírá moc místa, spotřebuje moc kyslíku a vyměšuje hromadu odpadů. Nová hranice se pokusí dokonce o politický převrat, ovšem neúspěšně. Oslabené Nové hranici se sice v druhé polovině 22. století podaří osídlit nějaké planety mimo Sluneční soustavu (jedná se o planety rozmístěné kolem hvězd Alfa, Mabrak, a zejména planeta Uma v soustavě Sonora-Asdal). V druhé polovině 22.století však vzniká Industriální císařství, které se velice negativně staví k letům mimo Sluneční soustavu a posléze je zakáže úplně. Ale zákazy jsou od toho, aby se obcházely.

HISTORIE BUDOUCNOSTI ARKÁDIE

BIBLIOGRAFIE „HISTORIE BUDOUCNOSTI“ ARKÁDIE



Jiří Halama, 20.7.2005, ScifiWorld