Aston o Reparátorovi

..

Román Reparátor vyšel v roce 1997, tedy devět let po Měsíci mého života. V jistém smyslu spadá i nespadá do mého arkadského cyklu, záleží na tom, jak se arkadský cyklus definuje. Pokud místopisně, tak samozřejmě do cyklu patří, protože se odehrává v Arkádii, ovšem pokud bych vycházel z předpokladu, že cyklus stojí na postavách Kuby Nedomého a Dědka Čucháka a krásné Su, pak sem nepatří. Kuba s Dědkem se tu jenom mihnou. Dá se tedy říci, že stojí tak trochu mimo a je mi to trochu líto. Z určitého hlediska je to podle mého názoru lepší román než Měsíc mého života, který ostatně v pravém slova smyslu román není.

Je dějově posunutý o dalších sto let dopředu. On ten Reparátor souvisí s arkadským cyklem vlastně jen formálně. Víc souvisí s cyklem o zakázaných technologiích, který jsem psal v té polovině devadesátých let každý měsíc pro Ikarii. Možná, že právě ty Zakázané technologie budou jednou považované za moji zásadní práci. Vždyť se vše naplňuje! Vatikán přišel s novými seznamy smrtelných hříchů a mezi nimi je to, co bude jistě v hlavním proudu vědeckého a technologického vývoje jednadvacátého století, totiž genová technologie! Hrdina románu Astonvarga je reparátor, tedy zabývá se zakázanou činností.

V jeho světě není dovoleno nic opravovat. I to je realita – dnes jsme na tom tak, že vy sám si nic opravit nemůžete, protože to nejde a v odborné dílně je oprava tak drahá, že se nevyplatí a tak raději poškozený stroj vyhodíte a koupíte si jiný. V Reparátorovi jsem se vrátil k principu uzavřené společnosti totalitního typu, jakou jsem vybudoval v prvním díle marsovského cyklu.

Když jsem psal jednotlivé díly Zakázaných technologií, uvědomoval jsem si, že fakticky každé to pokračování je námět pro povídku. Tedy – přesněji řečeno, je to motiv pro povídku. Prostředí, narýsované hřiště. Povídka nesmí být založena na technickém motivu. Musí být založena na lidské situaci, na lidském konfliktu v mezích technického motivu. Ale v té době se mi už nechtělo psát povídky v takovém tempu, jako jsem to dělal dřív. Původně jsem vycházel z rozhlasové hry Havárie Drakkaru. Na té jsem si dal hodně záležet, bylo to drama na téma, kdo je Jonáš, kdo v uzavřeném společenství bude označen za viníka. Bylo mi líto, že hra odšuměla v éteru. Chtěl jsem ji převést do knižní podoby. Z hry přešel do románu Drakkar, ovšem ne jako východisko, existuje zde jako cíl, k němuž se dojde. V té prapůvodní verzi jsem si přál, aby Ron Astonvarga byl hrdina vernovského typu. Vážný, ušlechtilý, vzdělaný, prvoplánově statečný... To mi tedy hodně nevyšlo! Snad se ty vernovské hrdiny naučím psát teď, když upravuju Vernovy romány pro nakladatelství Albatros do edice s Burianovými ilustracemi. Zkrátka, vernovský Astonvarga se mi nedařil a práce se rozběhla, až když jsem Astonvargu charakterově posunul. Místo vernovského hrdiny je to chlápek na pomezí zákona, živí se tím, že na černo opravuje stroje, je na štíru se zákonem, jdou po něm policajti.

Je to punkové téma. V jedné recenzi psali, že je to slabý kyberpunk. Jiří Walker Procházka tomu říká „moonpunk“, to je určitě přesnější označení. Jestli se mi v Reparátorovi něco povedlo, tak tohle moonpunkové prostředí. Arkádie je tu popsaná jako nějaký biotechnologický organismus. Je tu hierarchicky strukturovaná společnost, od bohatých šlechtických rodů odvozených od velkých vynálezců minulosti, takže vedle fiktivních Magirů tu jsou například Gatesové, až po lidský odpad. Líbí se mi myšlenka, že by se o vzduchotěsnost Arkádie staral jakýsi pronárod, který by zaceloval díry výměnou za nuzné živobytí, že by tu nastala jakási rovnováha tolerance, využití i zneužití. Pojetí „obyčejné budoucnosti“ je tu dotažené hodně daleko. Chtěl jsem, aby Arkádie fungovala z praktického hlediska.

Motiv prodeje práv se mi líbí – je to něco jako kuponová privatizace, taky to člověku dává šanci naložit s něčím, co dostane, a má volbu, naložit s tím dobře nebo špatně. V Arkádii se každý narodí se všemi právy, ale může se jich zbavovat, může je prodat a ten kdo je koupí, může mít nadstandard. Tohle je princip, který jsem tenkrát vnesl do Reparátora jako rekvizitu, jednu z mnohých. Ale čím déle o něm přemýšlím, tím se mi víc líbí. Mohl by to být zárodek nového románu. Zase musím opakovat, že jde vždycky o lidský konflikt. V tomhle Reparátorovi konflikt je. Mám tu motiv záhady, kdo je Astonvarga, jaká je jeho role, proč mu zesnulý kníže Magir pošle cívkového robota Elastora. To je moc pěkná postava, něco jako Rónin v Rocku mého života, určitě mají společné rysy. Líbí se mi představa nějaké futuristické technologie, která by fungovala jako plivník, jako top kouzelné zvířátko,které dovede pomáhat i škodit svému majiteli. V tomhle románu putujeme s Astonvargou a Elastorem, až se dostaneme k Drakkaru a zjistíme, že Ronův bratr nezahynul, jak si všichni mysleli a že Drakkar je kosmická loď zcela odporující platným antitechnologickým zákonům. To je zřejmě slabina té fabule.

Dramatické napětí plynoucí z konfliktu je tady slabé. Čtenář si toho možná ani nevšimne, protože hrdina prochází řetězcem zajímavých prostředí a prožívá více méně napínavé epizody. Moha by ho zaujmout i drobnokresba prostředí. Ale kdybychom měli vypreparovat jádro příběhu a říci pár slovy, o co v něm jde, pak je to „cesta za Magirem“ a to je málo.

Dnes bych napsal Reparátora jinak, asi bych si všímal hlavně toho prodeje práv. Zajímavé je to právo na život – toho kdyby se hrdina zbavil, pak jeh samotná existence je mimo zákon. Každý ho může zabít. Nemá právo ani na kyslík k dýchání. Může si ho koupit, je to zboží jako každé jiné. Dovedl bych si představit příběh člověka, který prodal právo na život, aby pomohl někomu jinému. Obětoval by se. Jenže pak by se ukázalo, že to byla zásadní chyba, že ten, jemuž chtěl pomohl, je padouch, který ho do ztráty práv vmanipuloval. A z toho by mohl vzejít zajímavý konflikt, zajímavá situace. Daly by se vymyslet stovky variací, co všechno by se takovému hrdinovi mohlo stát na cestě za obnovou práva na život.

V každém případě jednoduchá lidská situace postavená na existenční hranu otevírá prostor pro drama. Jakmile je příběh založen na tom, že někdo někam jde a po cestě má překážky, pak se dostáváme do polohy pikareskního románu, kdy procházíme jednotlivými epizodami a řešíme dílčí úlohy. Je třeba myslet na vazbu hrdiny a čtenáře. Vždycky tu musí dojít k nějaké magii ztotožnění. Román je hra na hrdiny, nebo měl by být, aby fungoval. Musím se cítit být v hrdinově kůži a pak mě bude román zajímat, protože v něm jde o mě, o moji kůži. To nebezpečí,jemuž je hrdina vystaven, musí být jednoduché, pochopitelné, řekl bych archetypální.

Astonvarga je v mnohém podobný Kubovi Nedomému. Je víc na dně, je to větší outsider, ale jeho postoj vůči společnosti je podobný. Zabývá se ilegální činností, ovšem ilegálnost je relativní pojem. V pokřivené společnosti je ilegální často i to, co v normálně fungující společnosti patří do oblasti normální lidské činnosti. Astonvarga nekrade nebo nevraždí, on opravuje ledničky, to je ta jeho ilegální činnost. V naší společnosti se ledničky opravovat mohou... Jak dlouho ještě? Nedělám si v tom směru velké iluze. Nedomý se svou padělatelskou dílnou je možná ještě víc mimo zákon, než Astonvarga, přinejmenším mimo mravní zákon. Astonvarga je za hranicí nesmyslného zákona, kdežto Nedomý šidí lidi, v jistém smyslu krade, když jim prodává falešné starožitnosti.

Těžko říct, čím mě tohle punkerství přitahuje. Moje osobní dráha opravdu nepřipomíná dráhu nějakého dítěte z ulice! Osobními zkušenostmi jsem rozhodně blíž těm vernovským hrdinům, těm ctihodný lidem na cestách, jak jsem je charakterizoval v mém životopise Julese Verna. Jistě to souvisí s četbou – Sin City je mi dodnes bližší, než Alenčin svět za zrcadlem! Možná že by se tu našel i vzdor vůči autoritě. Profesně jsem prošel mnoha lidskými situacemi. Na prstech jedné ruky bych spočítal, kdy jsem měl pocit, že mi šéfují kvalitní lidé. Dnes už je to asi jiné, jenže já jsem od roku 1994 svým vlastním šéfem, takže to těžko posoudím. Pořád asi ve mně doutnají ty zážitky z doby předrevoluční, kdy hloupost a bezcharakternost patřily k základním kvalifikačním předpokladům pro vedoucí funkci. A co se týká sci-fi, v té době byla celá naše subkultura hodně na hraně zákona. Nikdo nás nehonil, to je pravda, ale mohl by: vždyť i ty nevinné dražby sci-fi knih na našich conech byly ilegální, o dabování a distribuci videokazet nemluvě!

Reparátor jistě nebude mít žádné pokračování, jako je téměř jisté, že pokračování bude mít Rock mého života, tedy pokračovat budu v arkadském cyklu s Dědkem Čuchákem a Kubou Nedomým. I když by čtenáře by mohlo zajímat, co se s Drakkarem stane, až se dostane do hlubokého kosmu...Mohl by to být prostor pro vesmírnou operu, pro klasický příběh jakoby z padesátých let. Zatím na něj chuť moc nemám, ale láká mě Ondra Müller z nakladatelství Albatros, abych nějakou space operu napsal. Určitě by to nebylo pokračování moonpunkového žánru. Musela by to být řádná vesmírná opera, tedy bojování kosmických lodí, bitvy muže proti muži! Ale uvidíme. Zatím zůstanu ve staré dobré Arkádii.

(23.3.2008)