ROCK MÉHO ŽIVOTA -seminární práce
(Radi Horák, prosinec 2009)

Stejně jako hlavní hrdina románu Rock mého života, Jakub Nedomý, se Ondřej Neff narodil na Plesnivce (Zemi), konkrétně v Praze. Jakub Nedomý nemá s autorem společný jen původ, jak říká sám autor: „Jakub Nedomý, to je tak trochu moje projekce (tedy projekce mne do postavy), je to člověk pozitivní, zvědavý a aktivní, zároveň krajně skeptický vůči ideologiím všeho druhu, hodně samotářský.“ Jakub Nedomý je tedy hlavní postava románu a je zároveň i vypravěč. Je to poměrně klidný a vyrovnaný člověk, který se ale dokáže v krajních momentech „nasrat“, zahodit logiku stranou a jít čelně do útoku. Není pro něj jednoduché přežívat na Luně (Měsíci) a tvářit se, že se nic neděje. Náhoda, osud a několik promyšlených strategií mu to nedovolí. Kuba se nejlépe cítí, když má po ruce Dědka Čucháka a u sebe, či na sobě, svoji Su. Jakub se na Luně živí jako starožitník.

Dědek Čuchák je kyborg, jak o sobě ale sám tvrdí, má ještě nějakou tu živou tkáň. Žije jen díky speciální péči doktora Kurze (Dvorní lékař, specialista na kombinované organismy. Chodí po hraně zákona tak tenké, že se nemůže zout, aby se nepořezal.) O vztahu Jakuba Nedomého a Dědka Čucháka se autor vyjadřuje takto: „Dědek Čuchák je "cliftonovo kladívko", je to kyborg, který mu poskytuje jakýsi "kybernetický servis".“ Díky Dědkovi má někdy hlavní hrdina výhodu oproti svým nepřátelům, Dědek mu také několikrát zachrání život. Jejich vztah je navíc zesílen tím, že jsou propojeni komlinkem, tedy zařízením, které jim umožňuje komunikovat na utajeném kanálu.

Trojici hlavních hrdinů uzavírá Su, i když se v příběhu, hlavně zpočátku, moc nevyskytuje. Je to majitelka podniku Modrá laguna. Má čínské předky, velmi ráda dává najevo svoji nacionalitu a tradiční čínské učení. Dobře ovládá svůj Třpyt rosy (Japonská katana), což je velmi účinná zbraň, která dokáže být užitečná, zvlášť když na vás míří energo (světelný paprsek schopný rozřezat téměř vše, co mu stojí v cestě) robotického ninži.

Děj knihy
A robotickým ninžou celý příběh začíná. Mezi Lunou a Zemí (dále Plesnivkou) panuje zvláštní vztah - pro obě planety je výhodné mít mezi sebou mír. Jenže na Plesnivce vládne islámské náboženství. A když tam jednoho dne „ruplo nějakému ajatoláhovi v kouli“ a nechal na Švýcarsko hodit atomovou zbraň, nastala menší změna poměrů.

tady autor používá opravdu pěkný černý humor. Trefuje se do Švýcarska, které je známo svojí dlouhou neutralitou, ale v budoucnu mu to k ničemu nepomůže, protože to bude jediné místo, kam dopadnou atomové hlavice a vymažou ho z mapy.

A díky pokusu propašovat na Lunu několik trhavin a spáchat tam tak menší nepořádek se na Luně znovu zformuje „neformální tým“. Který celý zbytek knihy připomíná šedou eminenci. Není vidět, ale rozhoduje o všem. (To je krásná ukázka fungování dnešního politického systému. Autor se ale do politiky v knize moc nepouští, je zde jako vedlejší linka příběhu, která dodává na realitě příběhu.) A právě tento „neformální tým“ nechá vyrobit robotické ninži s jediným cílem, zabíjet. A tak se v noci z 10. na 11. záři roku 2092 nad Londýnem otevřely pumovnice a dolů se snesl déšť robotických ninžů. Autor to charakteristicky nazval „Bartolomějská noc“. A skutečně se jí to tak podobá, ninžové znají jména, adresy, popisy, identifikace, vše jde rychle a čistě, tedy někdy ne zrovna moc čistě, přeci jen to energo trochu řeže.

Autor nás místy zahlcuje zbytečně mnoha technologickými detaily v krátkém okamžiku.
Př. „ „Nemýlíš se,“ řeklo moje Frankensteinovo monstrum. Karbonitový plát implantovaný do obličejové části pod teleskopickým okem uzpůsobený pro noční vidění sebou zacukalo.“ - v této větě je i pravopisná chyba. Správná koncovka slovesa měla být „zacukal“.
Datum přepadení islámského světa také jistě není náhodné datum. Chce autor vrátit 11. září roku 2001 islamistům alespoň pomocí své knihy? Tímto postupem nás tedy autor seznámí s další postavou svého románu, robotickým ninžou, kterého si Jakub Nedomý pojmenuje Ronin (evokujete složeninu Ro-botický nin-ža). Ronin však není od začátku právě Jakubovým přítelem, jeho původní naprogramování zní „zabít“, jenže v okamžiku, kdy do něj hodlá vyslat energetický paprsek, se do cesty energa postaví Třpyt rosy a paprsek odrazí zpět do Ronina. Ten je tak zmaten zásahem, že místo aby Jakuba chtěl zničit, stane se jeho největším přítelem a poslouchá ho na slovo. Tedy na slovo, na emoce, ninža totiž reaguje podle jeho emocí. Robotického ninžu vytvořil ve své laboratoři doktor Kurz, tvrdí, že omylem. A díky ninžovi nás autor trochu seznámí s Lunou. Se společností, jaká tam panuje, do všeho se totiž zapojí média, která dokáží vše interpretovat jinak, než je celá pravda. Autor se velmi trefně naváží do dnešní situace a jeho úmysl je zřejmý: předvést média tak, jak se skutečně chovají. On jako dlouholetý profesionální novinář, o tom ví jistě své a tak, když jeden z hlavních záporáků pronese tuto výpověď, naznačí nám tak fungování médií.

„V Modré laguně se něco stalo a vy sama jste přišla se zajímavou interpretací skutečnosti. Na klinice doktora Kurze se něco stalo a teď jde o zajímavou interpretaci. O takovou, která bude vyhovovat veřejnosti, policii i pojišťovně. Víte přece, že skutečnost zaniká s každým okamžikem, že jenom interpretace zůstávají, a čím více času uplyne, tím větší se otevírají možnosti pro varianty interpretace, takže od určitého časového limitu je prostor otevřený pro jakoukoli interpretaci. Možná, že bych na toto téma měl napsat vědecké pojednání, s cílem stanovit Mohakůw limit.“

Jeroným Mohawk se zpočátku jeví jako pravá „mediální bestie“, ale po čase zjistíme, že je jeden z vrchních členů neformálního týmu. Dokáže hravě manipulovat s myšlením obyvatelstva a v jedné chvíli Jakubovi zavaří tak, že ho lidé začnou napadat v jedné kavárně a jemu se podaří jen stěží uniknout (opět ho zachrání Dědek Čuchák).

Ve chvíli, kdy vstupuje na scénu Mohawk, se dozvídáme, jak funguje společnost, jak je lehce ovlivnitelná médii a jak je jimi silně manipulována. O vysoké politice se autor nijak přímo nezmiňuje, ovšem naznačuje, že je celá propletená a neřídí ji přímo politici, ale neformální tým. A jelikož je Mohawk členem neformálního týmu, dochází k ovlivnění lidí podle představ týmu. Naráží tak autor na vlastní zkušenost, že média jsou ovlivněna politikou? Nebo snad ještě někým v pozadí, který nenápadně udává směr médií?

Díky reportážím od Mohawka a následného těsného útěku se Jakub, Dědek a Su dostanou do štábu neformálního týmu. Tam je však nečeká nic pěkného, Jakub je donucen odjet na Plesnivku získat vlasy matky Elvise Arona Presleyho. A tady se dostáváme do fáze, kdy autor ironizuje svůj příběh. Podle vysvětlení tedy Elvis stále žije, ale je již v tak špatném stavu, že se musí geneticky obnovit a to půjde jedině z tkáně jeho matky. Elvis si ale schoval pramínek vlasů své matky do jejího auta, které teď musí Jakub získat. Zádrhel je ten, že ho vlastní velký fanatik do Elvise, který mu cadilac nechce jen tak dát. Nakonec ho ale Kuba přesvědčí (jistou roli tam hraje alkohol) a Elvis ho odvede k sobě domů. Tam se vše malinko zvrtne, přiletí robotický ninža, který sběratele rozkrájí a Kuba unikne jen díky Roninovi, který ho schová i s poklicí, na které jsou vlasy Gladys Presleyové, do kufru.

Bohužel pro něj, na uzdravení Elvise nemá zájem Mohawk ani Elvisova hlavní správkyně Ulrika. Když na Luně otevřou kufr, ze kterého Ronin uletí s poklicí, pokoušejí se Jakuba zabít a auto zlikvidovat. To se jim ale nepovede, Jakub je na poslední chvíli zatčen policií. Důvod zatčení? Vražda na Plesnivce.

Jakub je uzavřen na 3 roky do nejhoršího vězení na Luně. Po propuštění se dozvídá zajímavé věci: vše se urovnalo, žádný konflikt s Plesnivkou není, o ninžích ani slovo. Jedno se však změnilo, novým starostou je Aurelius Horác neboli Elvis Presley. Jakub se dozvídá, jak k tomu došlo. Mohawk delší dobu vysílal o Horácovi samé pozitivní reportáže a vyzdvihoval, co všechno udělal dříve pro Lunu a co hodlá změnit a když po půl roce starosta odstoupil, zaujal jeho místo. Pěkná tichá revoluce na radnici. Horác začal celé město měnit, chtěl ho mít krásné, vše muselo být pozitivní. Velmi komicky nám autor naznačí, jak celý proces probíhal.

Do jejich starožitnického krámku přijdou zástupci magistrátu s tím, že se bude měnit jméno jejich sektoru. Aktuální název je G8 / W / 18N a oni ho chtějí změnit na Medvídkův koridor a přímo jejich místo by se jmenovalo buď Levá přední packa, pravá zadní packa… A na to jí Jakub odpoví: „Prdel!“ A důvod změny? Jejich současný název nese negativní emoce, kdežto ten nový je plný pozitiv. V tomto okamžiku se autor až sarkasticky vysmívá době, ve které žil Elvis, zveličuje dřívější pohled na krásu a uvádí ho do stavu kýčovitosti.

Jakub se ale po propuštění z věznice chce pomstít. Problémem je, že místo odplaty musí zase spolupracovat, jinak se ho zbaví. Musí přinést zpět poklici z auta, které získal. Ronin se kamsi ztratil, ale Dědek dostane nápad, jeho kybernetický mozek si vzpomene na jednu událost.

„Nech raději ty poklice na pokoji, nebo bude paní zuřit!“ To je věta, kterou Kuba pronese během toho, kdy na něj Ronin útočí. A Dědek si na ni vzpomene a dá si do souvislostí, že jediné místo, kam mohl Ronin poklici schovat, je právě kuchyně v Modré laguně, kde je těch poklic hodně. A tam ji také najdou.

Jakub má nyní vlasy předat, rozhodne se ale, že je předá jedině Elvisovi. Je mu domluvena schůzka, která je autorem velmi dobře popsána. Vtipně vylíčí detailní prohlídku, zda je dotyčný skutečně Jakub Nedomý. „Prohlídka byla tak důkladná, že jediné, co mi neudělali, bylo obrácení naruby. Koukali mi do nosu, jestli tam neskrývám střely typu nos-pupek, a kam se mi ještě koukali, prozradím až po dvaadvacáté hodině. Měli pochybnosti kolem kresby mé duhovky, dokud jsem jim nedoporučil, aby případné reklamace adresovali na výrobce whisky Johnnie Walker.“

Scéna, ve které autor vylíčí, jak je Aurelius Horác rozřezán a tedy definitivně zabit je hned první kapitolou knihy. Trochu připomíná Dunu Franka Herberta, kde je před každou kapitolou napsán důležitý údaj, který se ale teprve stane. Neff to zde nevyužívá před každou kapitolou, využije to jen na začátku knihy, prozradí nám tak téměř konec knihy. Od prvních řádků víme, že Aurelius Horác zemře, víme, kdo ho zabije, ale i tak čteme příběh dál. Na rozdíl od Herberta nám Neff tuto kapitolu označí jako Prolog a na konci prologu je věta: „A to co jsem prožil, budu teď vyprávět.“ Příběh je tedy vyprávěn retrospektivně.

I tak je to poměrně odvážné od autora, prozradit téměř samotný závěr knihy. Je vidět, že Neff si věří a nebojí se, že mu po prologu čtenář uteče. To se ovšem nestane, protože příběh začíná úplně jinak a na prolog na dlouho zapomenete, však má také kniha 400 stran.

Autor nám sice řekne, že Aurelius Horác zemře, ale všechno se to zkomplikuje, protože když se dostaneme do situace, o které se píše v prologu, zjistíme, že Horác je dávno mrtvý a byl nahrazen syntetickým robotem.

Jakub se vrátí do bývalého centra neformálního týmu a dostane se tam akorát včas, aby odvázal Gilmora, pomocníka Horáce, ale v tu chvíli vychází najevo další věc: Aurelius Horác není Elvis Presley, je jím Gilmor. Aurelius Horác byl ve skutečnosti plukovník Parker, který dělal Presleymu manažera a ovládal ho. Ovládal ho celou dobu, vydělával na jeho jménu i po Presleyho údajné smrti. Gilmor byl uvázán tak, aby neumřel hlady ale měl zemřít pod závalem sutin, protože ve chvíli, kdy ho osvobodí, je celá budova vyhozena do vzduchu. Cesta ven je zasypána, jedinou možností na přežití se stává Ronin, ten se protáhne větrací šachtou a jde hledat pomoc. Jakuba, Su a Gilmora opět zachraňuje Dědek Čuchák a přichází s doktorem Kurzem, který se o Gilmora postará tak dobře, že mu vrátí mládí. Do děje vstupuje Ulrika, která byla do Presleyho celou dobu zamilovaná, a když ji Gilmor (Elvis) zazpívá, podlehne mu. Následně vyklopí vše, co ví o budoucím plánu.

A tak skládačka zapadá do sebe. Jakub ví i něco, co Ulrika ne: v novém zábavném komplexu je totiž socha, která je plná robotických ninžů. Ti na domluvený povel vyletí, zničí ochranou kopuli nad Arkádií (jeden z habitatů na Luně) a tím zabije všechny kromě návštěvníků zábavného komplexu. A návštěvníci jsou jen lidé vyvolení. Vina má padnout na Jakuba, který do centra vkráčí s Dědkem Čuchákem na kterého je přilepený Ronin. Parker ale nepočítal s tím, že pravý Elvis přežije a že ho zabije, tedy jeho syntetického robota, který měl dílo zkázy dokončit. Všechno tedy dobře dopadne, Elvis s Ulrikou odjedou kamsi do neznáma, Mohawk se stará o podnik. A co se stalo s ninži? Odlétli všichni za Elvisem a jeho taxíkem.

Neff končí svojí knihu slovy „Pokud vám to připomíná pohádku o Krysaři, je to váš problém. Napadlo to vás, ne mě.“

Tímto koncem nám autor nasadí brouka do hlavy, krásně s námi manipuluje. To, že jde o Krysaře napadne jistě jen hrstku, takhle si to ale uvědomí každý. Autor si tím zaručí, že alespoň chvíli po dočtení nad tím bude čtenář přemýšlet.

Hodnocení
Ondřej Neff vystavěl svých 405 stran ne na silném příběhu, ale na schopnosti dobře vyprávět. Příběh jakoby plynul kdesi v pozadí a důležité jsou různé události, které se hlavnímu hrdinovi stávají, ty však na konci zapadají do sebe. A tak ve chvíli, kdy už se příběh zdá mírně a zbytečně zamotaný (Zjištění, že to Gilmor je Presley), autor celý příběh vysvětlí a odhalí tak vše, co jsme do té doby nechápali. Velkolepá bitva na konec se však nekoná, je zde jistý náznak boje – Su proti Dědkovi Čuchákovi a Roninovi, ale ten je malý a nehraje důležitou roli. Konec příběhu je velmi rychlý, Elvis popadne mikrofon a místo plamenné řeči o pravdě, začne zpívat. Místo závěrečné bitvy se tedy zpívá, jak píše autor: „V tom okamžiku se zrodila legenda“. Neffova budoucnost není nijak růžová, ale není zase nijak zkažená, je lidská. Lidstvo se posunuje dál, ale ne k lepšímu ani horšímu, vše zůstává při starém, tak jako již několik set let. Korupce, pašování, špinavá politika, války - to vše je, bylo a jak vyznívá z Neffovy knihy, tak i bude. V knize nejsou logické chyby, jedna časová tam však je. Jakub je uvězněn na 3 roky, a když se potom objeví v zábavném centru Frivola, kde předává vlasy Horácovi, píše autor toto. „Nemám rád iluzín od té doby, co jsem se před dvěma lety zapletl do iluzínového natáčení spacernu Tři stateční, ve kterém jsem málem přišel o kejhák.“ Buď jsou tedy v budoucnosti vězni používáni jako herci, nebo se zde autor spletl.

Autor tak celou svojí knihu posunul do budoucnosti, do které by zapadla i naše současná společnost, společnost, která se honí za bláznivými a zbožštěnými idoly, do světa, který je ovládán lidmi, které nevidíme, do světa, kde si média mohou dělat, co chtějí, do světa sice demokratického s jasnými pravidly, která ale všichni porušují, aby přežili. Ondřej Neff využil své novinářské zkušenosti a nebojí se některé věci naznačit tak, aby je i nezkušený čtenář pochopil. Věci, které se těžko říkají přímo, ale objevují se neustále. Kde jinde je přeci možné za 3 roky zapomenout na věci, které hýbaly celou společností, než právě v budoucnosti. Nebo je to snad možné i teď v naší současné společnosti? Je tohle to, co nám autor chce svým dílem sdělit?

Radim Horák