Pohádka byla ovšem východisko z nouze! Elektromagnetická síla prostě nemůže jen tak sama od sebe přestat fungovat. To je jako by přestal fungovat čas nebo gravitace. Tedy, Bůh ví, že třeba může přestat fungovat, ale v tom okamžiku by přestal existovat svět v té podobě, jak ho známe. Takže pohádka byla jediné řešení, jak nechat zrušit elektřinu a nechat svět fungovat v té podobě, jak ho známe.
Pohádku jsem dopsal a říkal jsem si, že tohle téma by chtělo něco víc, než pohádku. Vrátil jsem se k tomu počátečnímu momentu, co by se stalo, kdyby skutečně elektřina přestala fungovat jako fyzikální jev. Byl by to samozřejmě zásadní otřes. Já pochopitelně nic podobného nezažil, nicméně jeden otřes se mi zapíchnul do nervů - když 21.8.1968 přijeli Rusové na věžích tanků. Taky se tenkrát zhroutil svět, stalo se něco, co nikdo nepředpokládal. Mělo to hned svoje politické a sociální důsledky – lidské krysy vylezly z kanálů. Univerzitní profesoři dělali tramvajáky a tramvajáci se zmocnili kateder. Co by se stalo, kdyby přestala fungovat elektřina jako technický jev? To bylo téma mé další práce. Zhroutila by se technická civilizace v plném rozsahu. Svět by takříkajíc zůstal stát, a lidi by dál žili – a nějak by se přizpůsobili a vytvořila by se nová politická sociální struktura. Kdyby zmizela technika, nastoupila by hrubá síla, jako to bylo ve středověku. Začala by éra hrubých násilnických typů, éra Jindřichů Hřivnáčů.
Vliv na to měla i občanská válka v Jugoslávii. Já byl v Jugoslávii jen jednou. Líbila se mi slunná země plná veselých pozitivních lidí. Kde se vzali všichni ti vrazi? Třeba jsem je potkával na ulici, třeba jsem s nimi seděl u jednoho stolu a pil s nimi víno a smáli jsme se společně! A titíž lidé pak vraždili a znásilňovali. Tohle otočení společnosti mi leží dodnes v hlavě. Připomínám mi to tu lidovou loutku, kdy se z „dívky“ stane „čert“. Takže bylo třeba tuhle vizi převést do figury. Měl jsem představu hnusného chlapa, násilníka zcela demoralizovaného – a co je horšího, než pohlavně zneužívat svoje vlastní dítě! Proti němu jsem postavil Honzu Kryla, individualistu, silného chlapa, pozitivní konstruktivní typ. Žádného Hřivnáče neznám, kdežto prototyp pro Kryla je Vlado Ríša, můj kamarád, dlouholetý šéfredaktor Ikarie. Kryl je cyklista, to patří k jeho charakterovým prioritám. Vlado na kole moc nejezdí, pokud vím, ale dokud ještě pracoval v atomovém ústavě v Řeži, měl tam kolegu cyklistu. Oba sem si dal dohromady. Měl jsem Hřivnáče a Kryla jako dva protipóly. Pak tu byla třetí figura, ta znásilňovaná holčička Katka. Pustil jsem se do práce a za krátkou dobu, snad za čtrnáct dní, vznikla novela, která vyšla v Klonu ´96 pod názvem Potíže s elektřinou (román). Byla to půlka románu, tu druhou jsem ještě neměl napsanou. Byl to hodně silný text a vyvolal rozporuplné reakce. V redakci Ikarie se hněvali, že jsem to přehnal – nejvíc jim vadilo to znásilňování dítěte. Malíř Martin Zhouf, dělal mi obálku, mě přemlouval, abych tam ten motiv nechal. Jiní byli proti.
Znásilňování dítěte, to je hodně silné téma. Jenže, co s ním potom? Katka uteče Hřivnáčovi, ujme se jí Kryl. Motiv by se mi vytratil, vypařil. Věděl jsem, že druhá část románu se musí týkat budování nové společnosti. Bude o vytváření struktury. Co tam se znásilňovanou holčičkou, kterou nikdo neznásilňuje? Motiv by se mi vypařil. To nejde. Silný motiv musí buď vytvořit osu příběhu, nebo se musí obětovat. Volil jsem druhou cestu. Katka se v první verzi Tmy tak trochu vypařila celá. To byla jedna z hlavních chyb konstrukce románu. V původní verzi Katka jen statuje. Tak silně nasazená figura musí procházet celým příběhem, jinak je zbytečná, nebo spíš zmarněná. Což byl tento případ.
Je tam dalších spousta. Asi nejvážnější se vytvořila kolem Markéty. Ta žije v konfliktním vztahu s Krylem. Dostane se do kontaktu s dalším násilnickým typem, Magorem – Rybářem, vůdcem pouličního gangu na spořilovském sídlišti. Ten se pak v dalším ději stává společníkem Honzy Kryla. Co s tím? Vyřešil jsem to hůř než nešikovně – nechal jsem toho člověka jakoby náhodou zabít. Celý konflikt Magora proměněného na Rybáře zase vytěká do ztracena. To se nesmí stát! Motiv buď není, musíme se ho vzdát, anebo ho musíme táhnout do konce, až do nezbytného vyústění.
První a finální verze se liší mimo jiné i tím, že v druhé verzi není motiv Mimozemšťanů. To je druhé zmizení Mimozemšťanů v mé tvorbě. Zmizeli mi v druhém vydání Měsíce mého života... Původní verze Tmy byla pohádka, tam jsem si s elektřinou nemusel moc lámat hlavu. Jenže já si nevěděl rady se zmizením elektřiny ani v té románové verzi! Tak jsem si vymyslel, že z nějakých důvodů elektřinu nějak zruší Mimozemšťané. To je možná nejhrubší chyba: motiv typu Deus ex machina. Kde se vzali, tu se vzali Mimozemšťané! Až ve finální verzi jsem nabídl jakés takés fyzikální vysvětlení. Říkal jsem si: co je elektřina v technickém slova smyslu? Vždycky je to tok elektronů ve vodiči, ať už je ten vodič jakýkoli. Nemohu zasahovat do atomární úrovně, vždycky musí jít jen o vodiče. Co když tedy je nějaká podmínka, která umožňuje tok elektronů ve vodiči a pokud by ta podmínka zmizela, elektrony by přestaly vodičem téct. Napadlo mě, že by to mohlo souviset se zemským magnetismem. Póly se občas přepólují a třeba v době střídání magnetických pólů by vodiče přestaly fungovat. Takže jsem nabídl čtenáři tohle vysvětlení a Mimozemšťany jsem zrušil. Jenže elektřina jako technická síla funguje i ve vesmíru daleko od Země, kam magnetické pole naší planety nezasahuje. Kosmické sondy... Berte to tak, jak to je. Sci-fi je vždycky hra na to, že něco funguje tak, jak je to popsáno v příběhu.
Změnil jsem i politické ladění románu. To byla druhá nejdůležitější změna. Já v té polovině devadesátých let ještě pořád věřil na schopnost a slušnost elit, přinejmenším na slušnost většiny příslušníků elity. Pak přišla „opoziční smlouva“, rozdělení moci mezi občanské demokraty a sociální demokraty a ztratil jsem veškeré iluze. Uvědomil jsem si, že právě tihle lidé, příslušníci elity, by se zmocnili společnosti v novém režimu, přizpůsobili se a navlékli by všechno tak, aby jim to vyhovovalo! Zařídili by to tak, že Hřivnáčové by byli jejich loutkou. Proto jsem na scénu přivedl stařičkého Vasila Bilaka jako politického poradce. Tenhle člověk ovládal techniku totalitního vládnutí. On musel novým či staronovým vládcům vnuknout myšlenku, že totalitní režim musím mít nepřítele, že musí nasměrovat masy k nenávisti vůči menšině. A nenávist vůči vzdělancům, to je něco, na co hloupá masa ráda slyší. Tenhle mechanismus mi zafungoval líp, než slepá víra v to, že rozumní lidé přivedou veřejné věci do nějakého snesitelného stavu!
Vasil Bilak je jeden poradce, Jiří Pehe druhý. Ten ovšem v konečné verzi vystupuje pod jménem Linde. Když kniha poprvé vyšla, Jiří Dienstbier mě představoval Pehemu na nějaké recepci: "To je ten Neff, co o tobě psal v té Tmě!" Já pana Peheho tehdy ještě neznal. On se na mě podíval, a nadýchl se. "No to jste... " Opanoval se a pak řekl: "Z čistě politologického hlediska na vaší sociální vizi jakási racionalita přese všechno je." pak mi přišlo hloupé ho v příběhu dál máchat, tím spíš, když Lindě hraje v konečné verzi významnější roli, než Pehe v té původní.
Složité to bylo s názvem knihy. Původně, jak jsem řekl, v Klonu ´96 to byly pořád ještě ty Potíže s elektřinou. Je to název pěkný, ale navozuje úplně jinou atmosféru, spíš humoristickou. Navíc není původní, četl jsem pod tímhle názvem kdysi v nějakém fanzinu. Říkal jsem si, že by bylo nejlíp, kdyby se kniha jmenovala Tma jak v prdeli, ale to by opravdu vypadalo na humoristický román! Nakonec to vyřešila moje kamarádka spisovatelka Saša Berková: "A co kdyby se to jmenovalo Tma?" povídá. Tak se to jmenuje Tma. Mezi tím ale byla ještě Tma 2.0. To je smutný příběh! Já tu knihu v roce 2003 přepsal v tom duchu, jak jsem se o tom zmiňoval. Vrátil jsem do ní motiv znásilňování a z Katky udělal silnou figuru, kterou trauma z dětství osudově poznamená. Dotáhl jsem do konce příběh Magora-Rybáře a Markéty a změnil jsem charakteristiku nového režimu. Doplnil jsem fyzikální vysvětlení a popsal mechanismus nástupu nového režimu s jeho cílenou nenávistí vůči vzdělanosti. A taky to, že nový režim zatají fakt, že elektřina opět funguje, protože mu nové poměry vyhovují. No a po vzoru počítačových programů jsem napsal „verzi 2.0“. Jenže tak to dopadne, když si myslím, že každý hned pochopí to, co se mi vylíhne v hlavě. Myslel jsem, že každému doklapne narážka na „verzi 2.0“. Spousta lidí si naopak myslela, že je to druhý díl Tmy! Takže ve finálním, v pořadí čtvrtém vydání, které vyšlo v roce 2007 v Albatrosu, jsem se pokorně vrátil k původnímu názvu. Chápu, že jsem tím vyvolal matek, ale chyba se stala a myslím, že ze dvou zel je ten zmatek menší. I ten název Tma 2.0 byl matoucí a myslí, že tohle zmatení po čase napraví to původní zmatení.
Nevylučuju, že někdy napíšu opravdu druhý díl Tmy. Koncem osmdesátých let jsem napsal povídku Poselství pro Agla Mathona o společnosti, založené na pověře – tedy o společnosti, která vzniká v druhé části Tmy. Samozřejmě že to konotuje s Chvalozpěvem na Leibowitze, ale člověk by nemohl napsat vůbec nic, kdyby lpěl na stoprocentní originalitě nápadu. Možná že by to vydalo i na román. Ale rozhodně to nemám v bezprostředním plánu. Až začnu převádět povídky do románů, to se mnou začne být špatné, s výjimkou Lunárního potápěče, to je povídka, kterou jsem psal záměrně jako zárodek románu pro arkadský cyklus, který se bude jmenovat Barrymorův ponor!