Když se chcete dozvědět něco o teorii sci-fi a tvůrčího psaní obecně, těžko byste našli povolanější osobu, než je Ondřej Neff. Je respektovaným autorem sci-fi u nás i v zahraničí, adaptuje klasické Verneovky a často je zván k vyhodnocování děl v literárních soutěžích.
Jaké má žánr sci-fi podžánry a co je pro ně charakteristické?
Především je nutné říct, že se žánr sci-fi stále vyvíjí – na počátku 21. století je jiné, než bylo např. v 80. letech 20. století. V zásadě ale máme dvě velké oblasti – sci-fi technického charakteru, která je sama o sobě také velmi široká, a v současnosti tzv. fantasy, což jsou v podstatě pohádky pro dospělé – hrdinské příběhy o nadlidsky silných jedincích a nadpřirozených bytostech.
Pokud jde o pravou literaturu science fiction, tedy literatury o vědě, i ta má mnoho různých větví lišících se vztahem k vědě. Na jedné straně jsou to příběhy, které se snaží o předjímání budoucnosti (klasikem tohoto žánru je Artur C. Clarke), na druhé se nedbá ani na zdání nějaké pravděpodobnosti a jde spíše o společenské aspekty dané věci a filozofické pojednání (sem patří např. Karel Čapek).
Která z těchto forem by dnes už čtenáře neoslovila a která je naopak nejčtenější?
Už po několik desetiletí je jasná převaha fantasy. Klasickou ukázkou je třeba geniální Tolkienovo dílo Pán prstenů. Co je, dalo by se říci, dnes absolutně mrtvé, to je takový ten naivní žánr vesmírně laděné science fiction, které se říkalo vesmírná opera – příběhy o prvoplánovém dobývání vesmíru. Jinak se nedá říci, že by některý z podžánrů sci-fi byl úplně překonaný – vždycky se najde někdo, kdo se některému z nich věnuje.
Platí onen předsudek, že sci-fi je druh literatury, ve kterém je vše dovoleno a autor pro jeho psaní žádné předpoklady mít nepotřebuje?
Je samozřejmě nesmysl říct, že v žánru sci-fi je dovoleno všechno. Například do fantasy literatury patří významná část jihoamerické literatury, tzv. magického realismu, a rozhodně se nedá říct, že by zde bylo dovoleno všechno. Nedělal bych rozdíl mezi literaturou realistickou, společenskou a fantazijní, na psaní kterékoliv z nich musí mít autor talent, píli, vzdělání a fantazii. U vědecké sci-fi se navíc předpokládá, že má konkrétní obor rád a zabývá se jím. Například již zmiňovaný Clarke nebo Isaac Asimov, to také byli autoři s technickým a vědeckým vzděláním.
Čtenáři sci-fi jsou poměrně specifickou a náročnou cílovou skupinou. Co od kvalitního sci-fi očekávají?
Kdybychom se soustředili na žánrovou sci-fi a fantasy bez přesahu do vysoké literatury typu Bulgakov nebo Borges, v první řadě se od ní očekává určitá originalita nápadu a dynamika zpracování. Žánrová sci-fi má být primárně literaturou zábavnou. Tento typ literatury i pod tlakem vizuálních médií (ať už jde o film nebo komiks) vyžaduje spádnost děje, zvraty a vyhraněnost charakterů postav.
Často hodnotíte soutěžní povídky a jak píšete v jednom ze svých článků, naprostá většina z nich je postavena na tzv. filmové inspiraci a ne vždy to funguje. Co to filmová inspirace je a co autoři nejčastěji dělají špatně, když jí užívají?
Jako filmovou označuji inspiraci, v níž se autor opírá o fiktivní zkušenost, kterou viděl v nějakém snímku a která je už na hony vzdálená lidské nebo fyzikální realitě. Rozhodně si nemyslím, že je špatná, jen ji někteří autoři neumějí použít. O chybách se těžko hovoří bez konkrétního příkladu, obecně lze ale říct, že není možné mechanicky přenášet postupy jednoho žánru do druhého. Každé takové zpracování má svá specifika a to, co funguje v rámci jednoho žánru, nefunguje u druhého. Ztotožnění se s dějem a s figurou se v literatuře dosahuje jinými prostředky než ve filmu nebo třeba komiksu. Je ale věcí citu autora, aby nevypadl z regulí daného uměleckého žánru a aby u literatury nešlo o film naplácaný na papír.
Jaká jsou nejčastější klišé sci-fi a jak se jim autoři mohou vyhnout?
Měl jsem v ruce řadu literárních prací více i méně zkušených autorů a naprosto nejběžnější klišé, pro které jsem si i vymyslel vlastní označení ‚čáry máry fuk‘ – spočívá v tom, že autor sáhodlouze něco popisuje a úplně nakonec přijde ohromující moment překvapení, kdy se z naprosté banality vyvine něco anomálního. Když chce autor ohromit, musí tím začít a postavit na tom příběh. Ten princip zcela jednoduše vyjádřil mistr hororu Stephen King, když se ho zeptali, jak se správně staví příběh. Odpověděl: „Vezmete figuru, dostanete ji do průseru a popisujete, jak se z něj dostává.“ Zkrátka, od začátku musí být jasná situace a od toho se odvíjí další děj. Bohužel, jak se stále častěji přesvědčuji, spousta autorů tohle nechápe – oni prostě milují ten princip ‚čáry máry fuk‘.
Profil:
PhDr. Ondřej Neff alias Aston (1945) je významný český spisovatel, novinář, překladatel, fotograf a pedagog. Napsal již přes sedm desítek knih, povídek i faktografických děl (o sci-fi např. Něco je jinak, Všechno je jinak, Jak blufovat o sci-fi, ve spolupráci s J. Olšou Encyklopedie literatury science fiction). Tvoří také komiksy a dramata (rozhlasové i divadelní hry vlastních či Verneových děl).
Jeho články o teorii tvůrčího psaní si můžete přečíst na stránkách neff.cz. Doporučit lze též knihu rozhovorů s O. Neffem Královská zábava od Iva Fencla.
Prala se Eva Burdová, květen 2015, mamtalent.cz