Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Koho by to zajímalo

Medailon o Enki Bilalovi

V roce 1972 přišel do redakce comicsového časopisu Pilote mladý kreslíř Enki Bilal. O rok před tím vyhrál v soutěži o návrh comicsu a bylo tedy přirozené, že se k redakci připojí. Ve městě méně zvyklém na výstřednosti než je Paříž a v redakčním kruhu méně prdlém než byla redakce Pilote by možná synek české matky a bosňáckého otce by možná budil pozornost mladík původem z Bělehradu, oplývající historkami o nacistech a komunistech a o vraždění které se událo a o tom dalším, na které se dá ne moc dlouho čekat. Jistěže se v redakci setkal i s Cabuem, hravým, veselým kreslířem, tvůrcem postavičky vyčouhlého blonďatého středoškoláka Velkého Duduche. Jistě se stýkali a prožívali spolu vývoj časopisu, finančně se kymácejícího na okraji ekonomického nebytí, jako ostatně každý řádné comicsový časopis. Velkými hvězdami Pilote byli tehdy Gosciny s Uderzem, tvůrci Asterixe. však také byl Pilote jednu dobu v polovině šedesátých let i oficiálně nazýván Listem Astérixe a Obélixe. Ale veselá léta pominula, když se Bilal přidal k Pilote, a začaly se ozývat i vážnější tóny.

Bilal v Pilote potkal Pierra Christina. Ten patřil ke starší generaci, narodil se roku 1938 a měl za sebou úspěšný seriál Valérian a Laureline. Ovšem osudné mu bylo setkání s Bilalem. V roce 1979 publikovali společné dílo Falangy černého řádu, které jste právě dočetli. V tu dobu už Pilote měl pro řadu autorů příliš krátké nohavice. I veselý Cabu odešel do Harakiri, měsíčníku s podtitulem „pitomý a zlý časopis“, a zůstal v něm i poté, kdy se proměnil v týdeník Charlie Hebdo.

Bilal v Pilote pracoval dál, ovšem hlavně proto, že se proměnil i Pilote. Byl z něho měsíčník a témata si vybíral stále závažnější, třebaže je ne vždy pojednával zcela vážně.

Pamětníci těch dob by mohli vyprávět o přijetí Falang černého řádu. Svým způsobem to byla ujetina. Koho by zajímal příběh založený na tom, že partička senilních frankistů vystřílí partičku senilních republikánů? Rok 1979, kdy byl příběh publikován, byl rokem vrcholící politické oblevy. Sovětský svaz zmírnil své napětí s Čínou a Brežněv s Carterem podepsali dohodu SALT 2. Svět se ocitl pod tlakem středovýchodních petrolejářů, kteří vyšroubovali ceny ropy o 20% a nastala celosvětová ropná krize. Naděje na oblevu rychle umrzala vlivem východního vichru a zmrzla docela 27. prosince, kdy Sovětský svaz vtrhl do Afghánistánu a rozpoutal tam válku, která měla trvat deset dlouhých let.

Koho tedy mohl zajímat příběh o tom, že někdo vystřílí někoho jen tak, snad z nostalgie?

Možná ani pamětníci nezaznamenali, co na dílo svých kamarádů říkal Cabu, tehdy už usazený v Harakiri. Někoho vystřílet... koho by to zajímalo?

Pak přišel rok 2015 a ozbrojené komando vystřílelo redakci týdeníku Charlie Hebdo a mezi obětmi byl i dávný Bilalův kamarád, už šestasedmdesátiletý Jean Cabut zvaný Cabu.

Pro Enki Bilala to musel být šok, když dospíval, postupně pronikal do francouzské kultury a francouzské mentality a zjišťoval, že pod povrchem rozmarně veselé země zvané Francie proudí temné stíny vzpomínek. A opět, nejsou to jen vzpomínky je to realita, něco jako žhavé magma pod zdánlivě studeným povrchem. Extrémně pravicová Marine Le Penová se v době vydání této knihy politicky zříká svého otce Jean-Marie Le Pena. Stal se politicky nepohodlným, protože se zastává vichistického režimu a jeho hlavního představitele maršála Pétaina. A to se píše rok 2015! Do Francie jsem přišel poprvé jako student v roce 1965, před rovnými padesáti lety. Bydlel jsem v městečku Bourgoinu u ředitele tamního lycea a ke svému úžasu jsem zjistil, že můj hostitel je pétainista! Připadalo mi to neskutečné, jako kdyby po chodbě chodil politický stín Hamletova otce. Pokládal jsme ho za podivína zahleděného do něčeho, co zmizelo. A ono to mělo být živé ještě po půlstoletí.

Ona ta španělská realita byla vždy hodně příbuzná ke všemu, co se dělo ve Francii. Vždyť i Goyovy Hrůzy války se týkají guerilly proti Francouzům. To co se ve Španělsku provalilo do hrůzné podoby občanské války, bylo přítomno i ve francouzské politické realitě. Po první světové válce došlo ve Španělsku k fatálnímu oslabení politického systému a všechny různorodé politické směry v tom viděly historickou šanci uchvátit moc, ať to byli fašisté, nacionalisté, křesťanští demokraté anebo roajalisté na jedné straně politické osy a socialisté, komunisté, trockisté i anarchisté na straně druhé. Zuřivá intolerance byla charakteristickým rysem jich všech. Falangisté, zde aktéři Christinova a Bilalova příběhu, byli ideoví příbuzní italského fašismu. Obě učení vycházela z předpokladu, že politický systém založený na politických stranách je z principu nefunkční a předem odsouzený ke korupci. Za ideální řešení oba koncepty pokládaly takové uspořádání, založené na oborových syndikátech, zastupujících zájmy jednotlivých skupin ve společnosti. Syndikáty ve španělském pojetí navazovaly na středověké cechy, ve kterých fungovala velmi silná samospráva. Kladli důraz na rodinu a obec a na přirozené vztahy lidí spolupracujících na sdíleném díle. Falangistické Španělsko mělo být zbožné, ale církev se neměla do řízení státu plést, mělo být nacionální a ostře vyhraněné proti komunismu, ale také proti kapitalismu v tradičním pojetí: vždyť i banky měly být znárodněné.

V některých bodech byla tato nauka hodně blízká komunismu a z toho také plynul ten zuřivý odpor. Pro celou jednu generaci byly sympatie k jedné i druhé straně životně důležitým faktorem. Christin s Bilalem vnímali podpovrchovou přítomnost těchto sil a ztvárnily je do podoby jakéhosi podvojného karnevalového průvodu smrti, masakrujícího se vzájemně za užaslé přítomnosti kolemjdoucích. Že se nakonec podobají jedni druhým a opačně? I to je vyústění této grafické úvahy o morálce politických systémů.

Takto nostalgicky bychom se mohli probírat i Loveckou výpravou.

Máme tu pohromadě představitele světa, který dnes neexistuje, a ti se zabývají něčím, co neexistovalo ani v tom roce 1883, kdy příběh vznikl. Vasilij Alexandrovič Ševčenko je veterán velké revoluce s potkal se i s Leninem. Všichni účastníci lovecké výpravy jsou ve svých zemích vysoce postavení komunisté, nevyjímaje i českého účastníka Pavla Havelku Ocitli se v krajině krutosti, shromáždili se za krutým účelem a nakonec vykonají krutou vraždu na jednom ze svého středu. Podmanivé a působivé, silné slovem i kresbou, ale upřímně, koho to opravdu zajímalo v roce 1983? Komunistický systém klopýtal ke svému konci jako napůl zdechlý kůň a jen nemnohou mysl zaměstnávalo setkání s Leninem a vražda jedné nevinné ženy.

Druhé album jde o mnoho kroků dál než to první, možná i proto, že přece jen jeho tématika byla v době vzniku aktuálnější. Francisco Franco, vítěz v občanské válce, zemřel v roce 1975 a Španělsko se po jeho smrti stalo monarchií. Krachem pokusu o vojenský převrat v roce 1981 nastoupilo cestu k demokracii, o rok později vstoupilo do NATO, pak do Evropské unie. Příběh tedy vyšel v době, kdy ještě nebylo zcela jasné, kudy se Španělsko vydá, nicméně už to nejdivočejší období mělo bezesporu za sebou.

Začátek osmdesátých let byl ve znamení úpadku komunismu jako perspektivního uspořádání společnosti. Lovecká výprava je alegorie tohoto systému. Jeho strnulost vizualizuje postava Vasila Alexandroviče Ševčenka. Má ochrnutou tvář, krk mu vězí v krunýři, nemluví, ale zůstává bystrý – soupeře vždy porazí v šachu. A dovede i zabíjet, nakonec i sám sebe. Pak tu jsou dva soupeřící koncepty, jeden je zosobněný technokratem Gunterem Schutzem a druhý Sergejem Šavanidzem, vyvoleným Ševčenkovým nástupcem. To vše je v jistém smyslu nazíráno očima mladého tlumočníka, který se stává svědkem a také aktérem čehosi, co mohla být nehoda, ale právě tak dobře politická vražda.

Je pozoruhodné, jak Christin a Bilal vystihli podstatu věci, třebaže v komunistickém režimu nežili. V podstatě všichni aktéři mezinárodního společenství komunistických papalášů byli v některé fázi svého osobního a stranického života na ošklivci, byli pronásledováni, vylučováni, popotahováni. Polák Gomulka, Maďar Kádár i náš Gustáv Husák byli oběti stalinských čistek a měli za sebou nepředstavitelné krutosti a mučení. Přesto nepřestávali být zanícenými komunisty a ve jménu strany konali další zločiny. V příběhu jsou připomenuty klíčové momenty, jako bylo pobití polských komunistických předáků v Sovětském svaze v roce 1938, kdy se Stalin přátelil s Hitlerem. Je tu zmínka o Varšavském posvtání, které Sověti nechali nacisty utopit v krvi, třebaže bylo v jejich silách vojensky zasáhnout a ghetto zachránit. Nemůže chybět zmínka o Budapešti v roce 1956 a Praze o dvanáct let později. Byli českoslovenští komunisté naivní? I tato otázka je tu položena aniž byla zodpovězena. Příběh spíš otázky klade, než aby na ně odpovídal.

V době, kdy album vyšlo poprvé, znamenalo spíš jen vzpomínání a bilancování. Z jeho stránek cítíme nostalgii. Ti muži už jen masakrují zvířata a když už mají někoho ze svého středu zavraždit, nesvolají monstrproces a vyvrženého nepověsí před očima filmových kamer. Nastrčí mladého tlumočníka a strčí mu flintu do rukou. Jsou marní a odbytí.

Tak aspoň se zdálo začátkem osmdesátých let.

Pak se něco stalo a pták smrti, který, zdálo se, zmizel za východním obzorem a jen pošetilci, jako Christin a Bilal se dívali tím směrem, ano, je zde znovu a krouží a zástupy, místo aby se mu vysmály a zahnali ho shnilými jablky, mu tleskají do rytmu křídel zrudlých krví.

Čekali jsme dlouho na vydání tohoto alba a myslím, že nemohlo přijít ve vhodnější dobu.

Falangy černého řádu pochodují ve tmě. Rusko oživuje komunismus ve jménu antikomunismu a lásky k Bohu a vlasti. Cizí bohové přicházejí.

Tak jak to Bilal předpověděl v roce 1980 v Jarmarku nesmrtelných. Toto dílo známe z českého překladu už od roku 2002 a dějiště se nám kvapem blíží svým časovým určením. V Paříži dvacátých let vládne černý démon Kapustier. Už za osm let se objeví nad městem tajemná pyramida osídlená egyptskými bohy, přičemž jeden z nich vstoupí do člověka Alcida Nikopola. To co vypadalo před pětatřiceti lety jako nevázaná fantazie se stává skoro realistickým popisem. Vize toho, co přijde se v čase mění ve zprávu o tom, co je. Přicházejí cizí bohové, aby zničili to, co máme rádi a my tomu napomáháme, protože obranou bychom vybudily ještě horší síly zla. Enki Bilal vymyslel v trilogii o Nikopolovi šach v podobě boxu či box v podobě šachu. Je to pronikavá metafora tvářnosti světa, kdy síly zla soupeří se silami ještě horšího zla, zatímco nevidomé davy klušou za drobnými radůstkami a výhodami pomíjivého dne.

Jsme v pokušení přičítat pronikavost Bilalova vhledu jeho kosmopolitnímu původu. Potrhané kořeny nejsou schopny zaplavit mozek tukem pohodlnosti. Pochází z rodiny v podstatě prominentní. Tatínek byl sice krejčí, ale oblékal nikoho menšího než Josipa Broz-Tita, jugoslávského maršála a druha z odboje. Výstupy na vrchol a propady do propastí tedy zná Bilal z dětství a to jsou vtisky, které promítají svoje stíny i do jeho děl.

Lidé s takovou minulostí nelpí ani na místu ve smyslu prostorovém, ani existenčním. Bilal ostře vnímá tok času a ví, že sice proudí bystře, avšak přináší s sebou balvany z minulosti. Touží ten kvap zachytit a znehybnět, takový je jeho výtvarný projev. Drama skládá z nehybných obrazů. Prolistujme jeho tabule a najdeme jen málo výjevů popisujících prudké děje. To tempo se projevuje až v návaznosti nehybností. Přitom touží po vyjádření pohybu, proto comics a odtud má blízko k filmu. Už v roce 1982 výtvarně spolupracoval s režisérem Alainem Resnaisem na filmu Život je román a to byl teprve začátek projektů tohoto typu. V roce 1989 realizoval svůj první film Bunker Palace Hotel a o sedm let později to byl Kykho Moon a v roce 2004 Immortel, ad vitam. V současné době pracuje na filmu postaveném na albu Animal´z o postkatastrofickém světě, ve kterém skupina zoufalců pátrá po ztraceném ráji.

Je ovšem zřejmé, že jádro jeho díla hledejme právě v těch létech osmdesátých, kdy vznikla právě tato kniha. Ta obrovská síla je právě v tom, že se příběh neodehrává v exaltovaně katastrofických kulisách, ve kterých nezbývá než marně hledat něco, co není a doufat, že se nad tím někdo ustrne. Bilalovy příběhy z té doby jsou zakotvené do syrové reality. Nepotřebuje seslat na svět metlu klimatické změny. Stačí mu zalistovat novinami.

Ty průsaky minulosti, jako když praskne kanalizace a kal se dostane na povrch, mohly tehdy před třiceti lety vyvolat udivenou otázku, koho že by to zajímalo.

Dnes víme, že ten hon za minulostí se stal prokletím kontinentu, který má minulosti tolik, že by ji mohl těžit a exportovat jako hnojivo do celého světa. Není žádné včera. Je to dnes, které buší na dveře.

10.4.2015