Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Zklamaná důvěra
Brzy to bude tři neděle, co zmizel Boeing 777 malajských aerolinií. Případ zvolna zapadá za horizont veřejného zájmu, ledaže by něco nového přinesla tisková konference čínských úřadů,které snad měly najít jakési trosky. Nicméně papírové noviny mají svoji uzávěrku a tak tedy musím konstatovat, že se nenašlo nic, co tyto řádky píšu.

Donutím se odhlédnout od lidské stránky případu, od neštěstí jež postihlo cestující i posádku a od trýzně všech, co zůstali na zemi a bezmocně očekávají osvobozující zprávu, že došlo k nějakému omylu a že letadlo někde přistálo a že jsou všichni živi a zdrávi, tak nějak by se dal popsat optimální scénář, těch méně optimálních až zcela pesimistických je bezpočet. Odhlédněme od toho.

Podvné na případu je to, že zmizení budí podiv. Jsme tak naprosto a stoprocentně zvyklí, že technika funguje, že nedovedeme pochopit, jak může beze stopy zmizet letoun šedesát metrů dlouhý. Když vezmeme v úvahu rozlohu vzdušného oceánu klenoucího se nad nekonečným vodstvem s jeho bezpočetnými ostrovy, spíš bychom se měli divit, že se zatím žádné letadlo takto spektakulárně neztratilo. Věříme, že radar všechno vidí a je to víra podobné dětské důvěře ve vševědoucnost maminky. No a když by snad selhal radar, nad radary jsou družice a ty koukají dolů ve dne v noci a vidí úplně všechno. Když si najdu náš dům na fotomapě Google, spatřím tam i svoje auto zaparkované před vrátky a to je přece jen podstatně menší než Boeing 777. Je to víra ve všemohoucnost počítačů. Ty se dovedou prohrabat terrabajty dat pořízených za jediný den družicovými kamerami a díky své umělé inteligenci přece musí najít podle zadání trosky havarovaného boeingu.

Toto si říkáme a žasneme, že selhaly radary i družice i počítače.

Když jsem o případu psal minulý týden, nadhodil jsem ideu UFO. Připadalo mi přirozené, že se rozšíří fáma o zásahu z jiných světů. Už sto let, od dob Charlese Forta, víme, že „we are poperty“, někomu patříme a ten někdo přišel odkudsi a je zde, všudypřítomný, pozoruje, tahá za nitky a docela jistě občas lupne nějakého toho Boeinga. Toto vysvětlení je tak nasnadě, že mě ufologické ticho překvapuje snad ještě víc, než že se šedesátimetrový kolos ztratil z obrazovek. Kde jste, vy všichni mašíblové a pábitelé, jak to, že jste se nevlomili na kabaretní scénu světových médií?

Ono je tu něco chytlavějšího než ufologické konstrukce. vůbec nejatraktivnější jsou spiklenecké teorie. Jsme přece obklíčeni teroristy. Ti se plíží na paluby našich letadel a po kapsách mají flašky s hořlavinami a v podrážkách schovávají semtex. Letadlo záhadně kroužilo, není to jasná známka toho, že se kapitán rozhodl stroj unést? Přistál s ní na odlehlém letišti kdesi na ostrovech a tam je teď Boeing chystán k úderu typu Dvojčata. Nacpaný dynamitem se pokoutně vetře do letového koridoru a pak uhne, udělá kličku a bací do budovy Evropského parlamentu a nastane konec světa.

Neměl bych takto žertovat. Ono se to stane a ÚZSI ze mě udělá zloducha Usámu II., co to spískal. LN, 24.3.2014