Boris Strugacký odešel do jiné dimenze
V pondělí odešla na věčnost druhá část legendy zvané bratři Strugačtí. Boris Natanovič zemřel v devětasedmdesátii letech, jeho bratr Arkadij už zde není jedenáct let. Arkadij zemřel v bouřlivé době hroucení režimu, který poznamenal osudy obou bratří. Jak už to bývá, poznamenal je ve špatném i dobrém, přičemž špatné i dobré jsou nerozeznatelně spjaty. Význam obou spisovatelů je určen povahou režimu ve kterém žili a tvořili. Barevné a plastické nejvíce vynikne na pozadí plochosti a šedi. Není to snadný recept na vyniknutí. Ona je ta šeď a plochost agresivní a snaží se zahubit vše, co je jiné. O tomhle věděli oba bratři opravdu hodně.
Důsledek sázky
Není obvyklé se zmiňovat v medailonu významného literáta o jeho alter ego. Zde však nelze jinak. Oba bratři by mohli sloužit jako příklad v hodinách dialektiky, jako příklad dvou protichůdných entit, které vytvářejí hodnotu vyššího řádu. O osm let starší Arkadij byl vzděláním lingvista, japanista. Boris byl zaměřen na exaktní vědy, byl to vzděláním fyzik, pracoval na Pulkovské hvězdárně. Potud byla struktura dvojice pochopitelná – různé povahy a různá profesní zaměření se mohly dobře doplňovat. Podivuhodný byl však styl jejich práce, nebyli ve fyzickém kontaktu, každý žil jinde a společná díla vznikala na dálku, korespondenčně. Literát který někdy zkusil psát ve dvou může tiše žasnout nad mírou úcty jednoho k druhému. Taková spolupráce znamená částečné zapření sama sebe. Že tomu tak skutečně bylo dokázal Boris Strugacký už tím, že po bratrově smrti v roce 1991 ustoupil od publikování pod vlastním jménem – a pseudonym Vitickij už pak nikdy neprosadil.
Málo chybělo a svět by se nikdy o Strugackých nedozvěděl. Válečná blokáda zastihla rodinu Strugackých v Leningradě. Starší bratr s otcem se dostali na začátku blokády ven, avšak otec strastiplnou cestu nepřežil a Arkadij se ocitl v dětském domově a poté narukoval do armády. Zachránilo ho jazykové nadání, vystudoval Vysokou školu cizích jazyků a zaměřil se na japonštinu. Boris Strugacký s matkou přečkali blokádu. Po válce Boris vystudoval fyziku a svou profesní kariéru zahájil na observatoři. K osudnému zvratu pro ně oba došlo v polovině padesátých let, kdy se fakticky poprvé setkali. Údajně pod vlivem sázky začali psát. Zpočátku to byly dobrodružné fantastické romány, jejich prvotina byla Planeta nachových mračen. Tvrdí se, že chtěli dokázat, že dobrodružný román dokáže napsat každý.
Dvě tváře
Jejich literární práce měly úspěch a to jim dovolilo se autorsky profesionalizovat. Jejich prvotiny byly z dnešního pohledu servilní aktivistické agitky. Bude třeba odstupu a osobně nezaujatého pohledu, aby bylo možno jejich rané i pozdější práce reálně posuzovat. Patřili ke generace, která prošla bez nadsázky peklem Stalinova režimu a světové války. Po Stalinově smrti nastala éra obrovských iluzí. Ruský intelektuál má ve svých genech, že peklo jaksi patří k životu a je normální. Každá změna k lepšímu působí inspiračně. Nejen Strugačtí, ale celá generace žila v iluzi realizace „mírové koexistence“. Jak to bude vypadat, ztvárňovali ve svých vizích psaných v duchu socialistického realismu posazeného do budoucnosti. Optimističtí, smělí lidé nového režimu spolupracují s exponenty zmírajícího Západu. K výpravám na daleké planety vezmou s sebou nějakého toho Američana, jakkoli jim dá dost práce smířit se k jejich sklony k alkoholismu a lenosti. Jsou ale blahosklonní a věří, že jednou i na Manhattanu rozkvetou rudé růže.
Už první půlka šedesátých let tyto iluze smetla. Svíčka oficiózního optimismu na pracovních stolech obou bratří zhasla. Pokračovali pak v práci a naučili se pohybovat na tenkém laně nad propastí. Nemohli vystoupit proti režimu přímo, skončili by v gulagu nebo psychiatrické mučírně. Východiskem byla alegorie. Už nepsali příběhy typu socialistické realismus v příštích staletích. Jejich díla jsou převážně jinotajná. V nesvobodném světě existují mnohé jazykové roviny, oficiální ptydepe i jazyk náznaků a samoznaků, jímž komunikuje vůči oficialitě vzpurný autor se čtenářem nebo divákem. Dokud situace trvá, funguje to, se změnou poměrů nosná vlna hyne a mnohé texty jsou nepochopitelné.
Ukázkou mistrovského lavírování mezi alegorickou kritikou a úředně schváleným postojem je třeba román Je těžké být bohem z roku 1964. Ochranný štít před cenzorem nesou hrdinové, kteří jsou vysláni na vzdálenou planetu. Poměry tam panující podivuhodně připomínají atmosféru poststalinského socialismu. Cenzor však nemůže říct ani slovo, třebaže jistě chápe, jakým směrem je hrot této bajky namířen.
Vrcholným dílem obou bratří je ovšem novela Piknik u cesty z roku 1972. Stal se předlohou k filmu Stalker, možná ke své škodě, jelikož velebná nuda filmu odrazuje od čtení skvělého příběhu. Zde už se nejedná o prvoplánovou alegorickou satiru. Je to filosofická vize nastolující civilizační otázky. Jaké jsou formy života ve vesmíru a jaké jsou stupně inteligence myslících bytostí? To jsou otázky, které nám mohou připadat opravdu hodně akademické, ale jednou aktuální budou a je dobře, že nás na ně autoři jako bratři Strugačtí a jejich polský generační souputník Stanislaw Lem připravili.
Ondřej Neff
Lidové noviny, 23.11.2012