Filosofie bývala pokládána za královnu věd, za jakousi jejich korunu a završení. To proto, že přírodní vědy si vždy kladou otázky dílčí, kdežto filosofie pokládá otázky fundamentální. V průběhu věků však přírodní vědy kanibalizovaly filosofii, jako dravé rybky piraňa jí vytrhaly tolik masa z těla, že z ní skoro nic nezbylo. První vzala za své gnoseologie, tedy nauka o poznání. Dnes už by neměl žádný smysl směr realismu a nominalismu nebo spor o tom, zda vjem předchází pojem, anebo zdali vnímáme jak vnímáme proto, že máme základní pojmové rozložení zadrátováno ve firmware našeho vědomí. Pokládáme už za zcela přirozené, že svět kolem nás je pouhou interpretací a ta je dobově podmíněná. Právě v těchto dnech doznívají ohlasy na výsledky experimentu s neutriny. Jsou rychlejší než světlo nebo je to selhání pozorovací techniky? Definitivní verdikt neznáme a přesto jde o poznání řádově absolutní důležitosti.
Nicméně už dlouhodobě mě zajímá několik otázek, které jak se zdá spadají do třídy filosofického uvažování. Svět je interpretace, dejme tomu. Proč ale je takový jaký je, jak se to stalo? Hovoříme o vývoji. Dobrá, takže dám další otázku: je ten vývoj lineární a nezvratný? Může dojít k reverznímu, tedy zpětnému procesu?
Samozřejmě že mě ta druhá otázka zajímá především s ohledem na vývoj techniky. I toto sněmování, jehož se s potěšením a výrazem díku za pozvání účastním, je součástí technického progresu, tedy vývoje směřovaného k narůstající funkcionalitě. Je tento vývoj zastavitelný, nebo dokonce zvratný?
Abych si ve změti otázek a v mlhovině náznaků udělal nějaký pořádek, jako pevný bod jsem si stanovil pojem entita, tedy jsoucno. Pod tímto pojmem rozumím vše, co nějakým způsobem existuje, co nějak je. Každá tato entita disponuje varietou možností, co se s ní může stát. Souhrnu těchto možností říkám modalita. A konečně tvrdím, že každá entita má v sobě vnitřní sílu či puzení, tak zvanou frenezii. Tato frenezie pudí entitu k dosažení modality, pudí ji k přechodu z jednoho stavu, jednoho módu k dalšímu.
Uvedu to na hodně zjednodušeném příkladu. Narodí se dítě. To je entita. V okamžiku jeho zrození je před ním obrovské množství modalit, tedy možností, čím se dítě může postupně stát. Má širokou varietu od houslového virtuosa po přístavního povaleče. Množství modalit je velké, avšak nikoli neomezené. Dítě je předurčeno už v okamžiku zrození svým pohlavím, už tato určenost jistým způsobem naznačuje směr, jímž ho jeho frenezie bude pudit k dosažení finální modality. Dalším determinujícím prvkem je místo, kde se dítě narodí. I v souřadnicích místa je vázáno determinanty, například sociálním postavením rodičů. Jsou zde determinanty vnitřní, například genetický kód. Čímž se dostáváme k základnímu vymezení, jak to všechno funguje. Frenezie naráží na překážky. Entita je puzena frenetickou touhou naplnit všechny dosažitelné modality, jenže naráží na překážky, a ty překážky jsou výsledkem jiného frenetického puzení jiných jsoucen.
Dobře je to vidět na vývojovém diagramu života na Zemi. Ekosystém není nic jiného než rovnováha frenezií současně přítomných entit. Když pak dochází k náhlým vnějším změnám, ke katastrofám kataklysmatického charakteru, rovnováha je narušena a dochází k freneticky prudkému vývoji a ten se zastaví, až dojde k nové rovnováze – freneticky puzené entity narazí na jiné entity. K obdobnému vývoji dochází v historii lidstva. Obě světové války byly v minulém století takovým překreslujícím kataklysmatickým způsobem politickou mapu. Samozřejmě to platí i pro vývoj techniky.
Není důvod si myslet, že by tvořivá síla lidí v minulosti byla menší než kreativita lidí naší doby. Vy všichni jste kreativní lidé a jako takoví moc dobře víte, co to je, ono frenetické puzení za dosažením modality. Mnohé vaše projekty uspěly a jistě byly i takové, které neuspěly. Sami byste dokázali určit, jakými silami byly zastaveny. Některé byly vnější, ale jsou i vnitřní bariéry – naše vlastní nedostatečnost se může stát překážkou k dosažení modality.
Žijeme pořád ještě v době, kdy rozvoj techniky a obecně i přírodních věd je freneticky prudký. Byl nastartován v renesanci a další impulz mu dalo osvícenství. V průběhu devatenáctého století nabral takové tempo, že vyústil v průmyslovou revoluci a ta do značné míry trvá. Na počátku a během vývoje tohoto procesu můžeme jasně identifikovat, na kterých směrech byly uvolněny, omezeny brzdné síly. Polevil především ideologický dogmatismus, ten byl po staletí hlavní regresivní faktor. Nicméně je třeba si uvědomit, že i tato regrese je výsledek frenezie jsoucna. Zdaleka ne všechny modality jsou pozitivní. I nacismus nebo komunismus byly modalitami, tedy možnostmi, dávno před Hitlerem nebo Leninem a Stalinem. Nedošly uplatnění, protože jim stály v cestě jiné síly, jiné frenezie, ať už to byl právní stát anebo komplex morálních hodnot zakotvených ve společnosti. A připomeňme, že k oběma tragickým nasměrováním frenezie došlo v důsledku kataklysmatického zásahu, tedy světovou válkou.
Obecně řečeno, stane se to, co se stát může a čemu není zabráněno. Existence čehokoli, jakéhokoli stavu je definována souhrnem protivných sil. Je to zjištění možná pesimistické, jistě ale reálné. Odpovídá naší zkušenosti. Reverzní procesy jsou tedy velmi dobře možné a jsme jich ostatně svědky. Obětí takového regresu byl na příklad kosmický výzkum. Projekt Apollo byl zastaven ještě dřív, než byl řádně ukončen a poslední moduly můžeme dnes vidět v muzeu letectví a kosmonautiky ve Washingtonu a v muzeu na Cap Canarevalu na Floridě. Pilotovaný let k Marsu nepřestoupil hranice projektu a o stálé základně na Měsíci se jenom mluví. V tomto případě převládly regresivní faktory ekonomické. Ty ale nejsou jediné. Vezměte si jako příklad zákaz jaderné energetiky. Zde jsou brzdné frenezie povahy čistě ideologické. Vznikají hráze čistě iracionální, s tvářností racionality. Připomenu medicínu, překážky kladené technologii výzkumu a medicinální aplikace kmenových buněk. Stejně jako existovala modalita vyvraždění židovského národa anebo modalita ekonomického zničení podnikatelské třídy, existuje modalita zastavení vědeckého a technického pokroku.
Jestliže jsme řekli, že ona exploze poznání a výroby a následného blahobytu měla počátek v renesanci a potvrdila se v době osvícenské, aby našla naplnění v devatenáctém století, konstatovali jsme, že byla umožněna postupným ústupem regresivních sil. Byl to opravdu postupný pomalý proces. Nesmíme ale podléhat iluzi, že regresivní síly zmizely ze světa. Entity se jen tak neztrácejí a jejich frenezie nemizí – všechny podléhají stejnému zákonu, že existuje to, co je možné a čemu není zabráněno. Brzdným entitám vědeckého a technického pokroku bylo bráněno, toť vše. Nebyly vygumovány ze světa.
Velmi paradoxně k jejich obnově dochází – zase – důsledkem technického rozvoje. Byly zde vždycky, ovšem jejich frenezii omezovala struktura mediálního světa. Tisk a později i další média, především rozhlas a televize, byly pevně zakotveny v hlavním vývojovém proudu a tyto regresivní, dá se říci anticivilizační síly – byly odsunuty na periférii společenského života. Informační technologie se svými zdánlivě nekonečnými schopnostmi naopak teď už marginalizují význam médií hlavního proudu. Tradiční média fungovala jako jakýsi filtr racionality. Přes všechny výhrady lze konstatovat, že novináři jsou relativně rozumní lidé. Dnes už ztratili dominantní vliv na veřejné mínění. Je dokonce pochybné, zdali vůbec někdo identifikovatelný má zásadní vliv na veřejné mínění.
Stále ještě zde zůstávají identifikovatelní vykonavatelé moci, tedy především vláda se svými mocenskými orgány, za zády s parlamentem a soudy. Ovšem ten pravidelný mechanismus výměny moci v demokratickém státě podléhá změnám. Entity iracionality dostaly neomezovaný prostor v internetu a sociálních sítích. Tím i nemalý vliv na výkonnou moc. Politický život a v důsledku i chod výkonu moci už tolik neurčují definovatelné a uchopitelné politické strany, nýbrž aktivistické skupiny.
Jsou to temné procesy a tím hůř, že se jejich protagonisté ohánějí hesly o svobodě a občanské společnosti. Dnes už není nesmyslu dost velkého, aby bylo zbytečné se bát, že bude realizován.
Jsem spisovatel a mým žánrem je science fiction, tedy literatura fungující jako laboratoř, ve kterém se na pozadí příběhu zkoumají varianty a možnosti. Je to literatura ve své podstatě varovná. Vznikla na konci devatenáctého století. Varovala před světovou válkou, ta přišla a podlomila frenezii naší civilizace, podlomila její sebedůvěru. Varovala před nástupem Asiatů, i na to došlo. Naštěstí se nepotvrdily jiné prognózy, například zatím nedošlo ke zničení světa zbraněmi hromadného ničení, nepotvrdily se neomalthusiánské vize nadcházejícího hladomoru a všeobecné energetické krize. Psát o takových věcech mi dnes přijde směšné. Hlavní hrozbu teď vidím v rostoucí ideologické bigotnosti, v nástupu anticivilizačních regresivních sil.
Má to obecný důvod.
Koncem osmdesátých let jsem zahájil práci na sci-fi románu. Odehrával se na Měsíci, v čemsi podobném koncentračnímu táboru. Příběh byl o tom, že to nápravné zařízení bylo zrušeno a lidé se měli rozejít, měli si užívat svobody. No a postupně se vrátili, protože jim život na svobodě vadil. Do toho přišel listopad 1989 a já projekt opustil. Dokonce jsem si spílal, jak jsem mohl být tak pošetilý a skeptický a k lidem cynicky nespravedlivý, když jsem jim podsouval , že by byli ochotni vzdát se svobody výměnou za pohodlí jistoty kriminálu.
Dnes vím, že to tak je, a že ke svobodě jsou vlastní frenezií puzeni jen někteří lidé. Důvod je prostý a vyplývá, abych tak řekl, z konstrukce lidské osobnosti. Svoboda klade velké nároky na sebekázeň a ochotu jít do střetu s protivnými vůlemi, chcete-li, s freneziemi jiných entit. Zdaleka ne každý je jim práv. Svoboda je energeticky vyčerpávající, svoboda je náročná a mnohdy i krutá. Navozuje úzkost z prostoru v obecném slova smyslu. Nesvoboda je úspornější, protože omezuje počet aktivit. Ne nadarmo komunisté razili slogan o svobodě jako poznané nutnosti.
Navíc, a souvisí to s tím co jsem teď řekl, destrukce je pro většinu lidí radostnější činnost než tvorba. Je efektivnější. Dohromady nic k tomu nepotřebujete a trvá to zlomek času, jaký vyžaduje tvorba. Jedno se snoubí s druhým. Nesvoboda ve smyslu okleštěných možností, tedy směrů pro frenezii k množině modalit, plodí destrukční nálady. To nedosažitelné zničíme a vyvolá to v nás iluzi naplnění.
V uplynulých létech naše země rozkvetla. Někdy si říkám, jak dlouho by to trvalo, kdyby se měla vrátit do stavu šedivého úpadku, v jakém byla před tím. Copak by se asi stalo s budovou, kde jste celý den rokovali o věcech, které by v jiné společnosti než zcela svobodné nebyly možné.
Právě o svobodu tu jde.
Pokud jsem se zmínil o hrozbách, popisovaných fantastickou minulosti, ať je to válka, hladomor nebo energetická bída, musím konkretizovat hrozbu, jak ji vidím dnes. Je to vize světa dohledu, světa založeného na neoviktoriánském pokrytectví. Takzvaná politická korektnost je toho příkladem. Je to pozvolné doslova plíživé nebezpečí. S pojmem politická korektnost jsem se setkal poprvé před dvaceti lety na cestě do Ameriky. Myslel jsem, že jde o nějaký vtip, o jakousi ironii. Dnes je to realita. Symbolů svobodné výměny idejí, tedy internet, má na kdejaké stránce zatržítko pro „nahlášení nevhodného obsahu“. Jakmile takové zatržítko vytvoříte, jste na cestě do nesvobody. Stvořili jste mechanismus a pak už půjde jen o nové a nové, stále přísnější definování, co je to nedovolený obsah.
Zatím mohu tyto myšlenky hlásat, mohu je zveřejnit, přečíst, vydat tiskem.
To je výraz svobody. Dokud je to možné, užijme si svobodu. V plné své hodnotě byla za tisíce let písemně zaznamenávaných dějin uplatněna jen na malé části světa v průběhu několika set let, či spíš několika desítek let. Užívejme si ji.
A pokud to ještě jde, zkusme ji bránit.
Přednáška na konferenci Oracle, 29.2.2012, City Tower v Praze