Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Spisovatel a internet
Dovolte, abych zde zauvažoval o své osobní zkušenosti spisovatele, který se připojil k síti internetu v roce 1995, tedy před sedmnácti lety. Zdůrazňuji, že jde o osobní zkušenost a nedělám si nároky o nějaké zobecňující soudy. Literární tvorba, to je velmi individuální práce, někdy tomu říkám řemeslo osamělých. Rozlišil bych zde tři oblasti. Jednak je to tvorba samá, tedy to, čemu se říká vymýšlení. To je zřejmě nezávislé na technice psaní a dalších technických a ekonomických souvislostech. Je to složitý průsečík osobnosti, inspirace, zájmů, vztahů a osobní zkušenosti. Tady asi není toho mnoho, o čem bychom měli hovořit, leda snad, že podnětů, tedy iniciátorů nápadů je víc než kdy jindy. Postavení spisovatele je jiné, pokud žije ve společenství málo početné, je odkázán na styk s omezeným množstvím lidí a má nepočetný zdroj informací, tedy vstupů. Současný spisovatel je vystaven obrovskému informačnímu tlaku a internet k němu významnou měrou přispívá.

Další oblastí je samotná technika literární práce. Mnoho lidí si všimlo, jak zásadně se změnila literatura s nástupem počítačů. Klasická literatura vznikala ručně, tedy ručním psaním na papíře. Ještě můj otec takto psal .A teď technicky. Psal ručně tužkou. Často gumoval – my bychom řekli, že editoval svoje texty. Takto pracovali Římané, když psali na voskové destičky dřívkem zvaným stylos. Odtud slovo styl, kdy se poukazovalo na to, že hodnotnějších výsledků dosahuje ten autor, který často obrací svůj stylus, tedy maže plochým koncem dřívka. Při opravách rozsáhlejších textů otec používal nůžky a lepidlo – vystřihával zavržené odstavce a vlepoval části nové. Principiálně je to podobný postup, jaký běžně používáme při tvorbě textů na počítači.

Já se nikdy ručně psát literární texty nenaučil, patřím ke generaci, pro niž byl psací stroj samozřejmost. Od psacího stroje k počítači byl pro mne poměrně snadný, psychicky mi dělal problém kontakt s obrazovkou a zvykl jsem si na něj až při překladu – na počítači jsem překládal Gibsonovo skvělé dílo Neuromancer – a po překladu jsem si troufl na první samostatné dílo, Encyklopedii vynálezů Julese Verna.

Počítačová literární tvorba má výhodu ve pružnosti. Editační možnosti zde nemají žádné limity. Ale pozor, jsme u prvního a to velmi významného problému.

Literární práce je řemeslo osamělých až po určitou hranici. Pak následuje vztah k nakladateli, tedy podnikateli, který dílo vloží do dalšího technologického procesu. To má několik následků.

Především, lidé si neuvědomují, do jaké míry je knižní produkce dílo výpočetní techniky v obecném slova smyslu. V naší zemi vychází zhruba patnáct tisíc knižních titulů ročně. To je historicky nevídaná exploze. Navíc, určitá technologická nenáročnost vede k tomu, že literární texty, konkrétně žánr románu, nejsou limitovány rozsahem. Nakladatel staré éry si hodně rozmyslel přijetí rozsáhlého rukopisu. Text se musel ručně vysadit a korigovat a zlomit, takže náklady výrazně rostly. Dnešnímu nakladateli je jedno, jestli vydá tlustou nebo tenkou knihu. Rozsahy literárních děl se zvětšily. Opět – nehodnotím, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě to tak je.

Je tu ale další aspekt problému. Stalo se zvykem nečíst, neredigovat odevzdané práce. Nakladatel předává datový soubor s textem grafikovi a ten se postará o vzhled knihy a data pak procházejí dalším technologickým procesem. Bráním se hodnocení ve smyslu je to chyba nebo to není chyba. Rozhodně je to změna a ta má následky. Texty velmi často vycházejí neredigované, tedy bez oponentury, bez zainteresované kritiky. Nakladatel a jím delegovaný redaktor se významně podílel na výsledné podobě díla. To dnes odpadá.

Zdánlivě tím autor získává naprostou svobodu. Nikdo mu do výsledku práce nemluví. Nevím, jak se s tím vyrovnávají kolegové. Já se domnívám, že absence oponentury je chyba a nahrazuji redakci tím, že své rukopisy nechávám číst a posuzovat a korigovat přáteli, jimž říkám betatesteři. Jsou to lidé, se kterými si rozumím a velmi dám na jejich úsudek. Nejednou se stalo, že mě přiměli k zásadním zásahům do díla a v několika případech k naprostému přepracování celého projektu.

Internetu jako takového se tato činnost netýká. S jeho příchodem

se moje technika psaní jako takového nezměnila.

Co se ovšem změnilo, to je okruh informačních zdrojů. Už jsem se zmínil o podnětech. Informační zdroje s nimi souvisejí. Zásadní převrat v používání internetu nastal v roce 2001, kdy vznikla univerzální encyklopedie Wikipedia a v roce 2004, kdy firma Google otevřela veřejnosti svůj fulltextový vyhledávač. Literární historici a teoretici jednou budou psát studie o tom, jak tyto služby – a samozřejmě plejáda dalších podobných, ovlivnila literární styl. Literatura jakéhokoli druhu a žánru je do značné míry mimetická tedy snaží se ve čtenáři vyvolat iluzi reálu, napodobuje skutečnost. Na čtenáře působí magicky shoda čteného s jeho osobní zkušeností a naopak, rozpor mu boří iluzi a důvěru v dílo. V dobách před internetových vyžadovala rešerše nesmírně mnoho času a úsilí a výsledek byl mnohdy chabý, až nulový. To se zásadně změnilo. Ovšem i tento prvek má svoji temnou stránku. Příliš velká snadnost vede k lacinému výsledku. Vzniká macdonaldová literatura, jakýsi literární fast food. Znám člověka, který má osobní rekord sedmnáct vydaných knih za jediný rok. Je schopen napsat populárněnaučnou knihu na jakékoli téma. To by samozřejmě nebylo bez internetu možné, a je samozřejmě na pováženou, zdali je dobře, že to možné je.

S tím souvisí ještě jeden aspekt. Týká se vstupu na literární scénu.

Balzac se ve Ztracených iluzích zmiňuje o lhůtě nutné k tomu, aby člověk takzvaně prorazil. Ve své dob, tedy v první polovině předminulého století, vyžadoval vstup na literární scénu deset let úsilí. Rozvoj periodického tisku tuto dobu významně zkrátil, nicméně nikdy nebyl vstup na scénu tak snadný jako v době internetu.

Především, takzvané psaní do zásuvky ztratilo smysl. Samozřejmě že to dodnes existuje, ale publikování na internetu je tak snadné, že psaní do zásuvky se podle mého názoru tak trochu rovná sebemrskačství, tedy je to zbytečná trýzeň. Znám lidi, kteří vydali první knihu v šestnáct letech, konkrétně, byla to Blanka Čechová, která psala o svých zážitcích z kanadské střední školy na pokračování v mém Neviditelném psu a po návratu vydala půvabnou knížku Na rok za školou. Takto rané literární debuty existovaly i v minulosti, ovšem zdaleka ne v takové míře jako dnes.

Stejně jako v souvislosti s informačními zdroji si určitě položíme otázku, zdali je to dobře nebo špatně.

Snadnost výroby souvisí se snadností vstupu a jedno s druhým má za následek to obrovské množství vydaných titulů. Nebudu hodnotit, takže odpovědi na onu otázku se vzdám, nicméně si troufnu odhadnout, že s množstvím klesá váha či vážnost spisovatelství jako takového. Pro ilustraci uvedu setkání s člověkem, kterého jsem znával, když jsem v sedmdesátých létech pracoval v obchodním domě Kotva. On tam dělal cosi v propagaci a když mě potkal, pyšně hlásil: Už jsem vydal tři knihy! Když ještě před rokem 19848 fungoval Syndikát českých spisovatelů, podmínkou vstupu byly dvě vydané knihy. To pak člověk byl už pan spisovatel či paní spisovatelka.

Ona snadnost výroby a s ní související snadnost přístupu má ještě souvislost s dalším, teď už obecnějším jevem.

Už před těmi patnácti lety bylo zjevné, že internet bude konkurovat klasickým médiím, tedy tištěným novinám a časopisům, rozhlasu a televizi. Už tehdy se mě lidé často ptaly, co si myslím o budoucnosti klasických médií a kdy je internet pohřbí. Odpovídal jsem a dodnes si za tím stojím, že to závisí na kapacitě datových přenosů. Dokud bylo typické připojení s kapacitou sedm a půl kilobitů, neměly klasické noviny čeho se bát. Když je kapacita dvě mega, tak má důvod k obavám i televize. Klesají náklady a klesá sledovanost televize i poslechovost rádia. To jsou známá a často diskutovaná fakta.

Méně se hovoří o jiné stránce téhož. Pozvolna klesá váha individuálních autorit. Je to proces pomalý. Pořád ještě tu jsou lidé, kteří mají velký vliv, ovšem pojem opinion maker je pro ně nemístně lichotivý. Nikdo dnes nemá na veřejné mínění takový vliv, aby se o něm dalo říct, že ji formuje – přinejmenším nikdo z publicistů a spisovatelů. Toto dodávám, aby mi někdo nepřipomněl dejme tomu Václava Klause anebo zesnulého Václava Havla. Přirozeně že zde máme možná stovky významných mužů a žen, kteří zásadně oslovují určité skupiny – a díky internetu to mohou dělat velmi efektivně a bezprostředně. Fungují podobně jako indičtí guruové, mají své stoupence a u nich se těší velké autoritě. Dnes je možné se stát takzvanou celebritou. To je pojem, který získal zcela specifický obsah. Celebrita je mediální produkt, je to účinkující v divadle stínů, figurka pohybující se na displeji počítače. Vliv i těch nejznámějších celebrit dneška je nesrovnatelně nižší, než jaký byl vliv prvoligových spisovatelů minulosti. A navíc jejich – abych tak řekl – celebritální životnost – je prchavá.

Vliv je to, co máte dnes, nejlépe teď. Internet je v tomto směru neúprosný. Rozhoduje počet přístupů a ten nebere v úvahu zásluhy minulosti. Nepreferuje toho či onoho proto, že byl loni oblíbený, podstatné je, jestli je nebo není oblíbený dnes. Autorita je ten, kdo teď promlouvá, a naprosto nemá záruku, že h někdo bude poslouchat zítra. Jestliže – obrazně řečeno – spisovatel minulosti budoval svůj bronzový pomník, k němuž se ve stáří dopracuje, spisovatel a každý veřejně fungující člověk se musí neustále zpřítomňovat a musí opodstatňovat svoji přítomnost na scéně.

Možná je tento proces projev demokratizace kultury, a internet k tomu významně přispěl, ale zrovna tak to můžeme označit za vulgarizaci kultury, zde připomenu spor o to, jestli je sklenice napůl plná nebo napůl vypitá. Internet ale přinesl jev do té doby zcela nevídaný. Právě svou demokratičností nebo vulgárností, vyberte sami, jde o popis téhož jevu, otevřel dveře k psané seberealizaci každému. Vzniká množství textů, které jsou schopné oslovit veřejnost, a nikdo nezná autora. Text šel do internetového oběhu bez označení autora anebo si ho nkdo přivlastnil anebo se autorství prostě ztratilo.

Obvykle jde o krátké, často humorné texty, obvykle ironické až sarkastické. Tyto texty jdou naprosto mimo pozornost literární teorie a kritiky – jakkoli se mohu i v tomto ohledu mýlit. Jsou to jakési čmáranice na zdi, a ne nadarmo se publikačnímu útvaru Facebooku říká zeď. A zatímco se autoři mainstreamové literatury snaží vyvolat zájem krkolomnými konstrukcemi a extravagancemi a zvrhlostmi, zde tiše a bez pozornosti kohokoli kvalifikovaného pracují anonymní literáti na ironické reflexi doby. Sešli jsme se tu ve výroční den připojení k síti internetu. Myslím, že za dalších dvacet let nebude ta situace zásadně jiná, nicméně za padesát, za sto let? Možná že právě tyto anonymní texty vzniklé na internetu budou předmětem většího zájmu, než mainstreamová díla puncovaných literátů.

Rozhodně si nemyslím, že se internet stane nějakou automatickou vývařovnou literatury jednadvacátého století. Zkoušel jsem na internetu tři projekty.

Ten první byl literární workshop, kdy jsem vybízel ke zpracování nějakého tématu nebo motivu. Připadalo mi přirozené, že dané téma bude výzvou a inspirací. Projekt úspěšný nebyl, stejně jako obdobný projekt ve spolupráci s měsíčníkem Pevnost. Měl jsem pocit, že účastníci workshopů jdou cestou nejmenšího odporu v duchu zásady „vždyť na internetu je publikování tak snadné“.

Jiného charakteru byl jiný projekt, kdy jsem na internetu publikoval román na pokračování a pokusil jsem se o jakýsi kinoautomat, tedy pokusil jsem se vybízet čtenáře k podnětům, kudy by se děj měl vyvíjet dál. Tady se našlo několik lidí ochotných a schopných spolupráce, nicméně ohlas zdaleka nebyl takový, jaký jsem očekával. Novela se jmenuje Ostrov pokladů a je to asi můj nejméně zdařilý projekt, ironicky se internet uzle odměnil právě mně. Závěrem bych rád dodal několik poznámek k diskutované otázce autorských práv. Internet svou podstatnou je monumentální přestupník a porušovatel autorských práv. Já jsem si pro sebe tuto otázku vyřešil prostě tak, že jsem svoje práce prohlásil za public domain , v podstatě z toho důvodu, že nevidím moc smyslu v chránění něčeho, co chránit nelze. Ve společnosti kde vychází patnáct tisíc knižních titulů ročně – třebaže samozřejmě beletrie v tom tvoří minimum – je profesionální spisovatelství velmi problematická věc. Chránit se musí samozřejmě nakladatel, který do publikace knihy vloží sé úsilí, ale už dva tři roky po vydání knihy po mém soudu ochrana ztrácí smysl, protože vydaná kniha přestává mít zbožní hodnotu. Myslím, že všechny moje knihy jsou dostupné na internetu. Jsou tam na černo a hrozí nebezpečí, že za zločince budou prohlášeni ti, kdo ty knížky naskenovali a uploadovali na svůj server. Kladu si otázku: kdyby tam ty texty nebyly, prodal bych o jeden jediný výtisk navíc? Zbohatl bych a zbohatl by nakladatel?

Je to samozřejmě složitá otázka, protože zdaleka nejde jen o práva literátů. O věci se debatuje a právníci nás ujišťují, že je debata o smlouvě ACTA nesmyslná, že nezavádí nic nového a toto a tamto. Budí to ve mně ještě větší podezření. Jen si připomeňme, kolik zlovolných zákonů poslanci přijali, a velká část z nich jsou právníky a všichni mají své právní experty. Leckterý ten zákon zprvu nevypadal jako zlovolný, jako třeba ten, který Vladimíru Železnému umožnil odklonit televizi Nova od amerického investora. Schvalování o zákonů a směrnic biopalivech vede ke zhoršování životního prostředí na hladomorům ve třetím světě. Právníci schválili loupež za bílého dne – podfuk s elektrovoltaickými elektrárnami. Nevěřím jim nos mezi očima a jestli mě jako spisovatele a člověka něco v souvislosti s internetem zajímá ba pálí, pak je to svoboda internetu a jeho izolace od státu, který se o vznik a rozvoj internetu ani v nejmenším nezasloužil. Proto si přeji, aby od něho držel svoje špinavé ruce co možná nejdál.

Přednáška k příležitosti 20 let českého internetu, Fakulta elektrotechniky v Dejvicích, 13.2.2012