Na cestování v čase se taky pracuje. Občas se o tom objeví zpráva, shodou okolností jedna též minulý týden. Nejznámější badatel v tomto směru je Ronald Mallett, profesor na University of Connecticut. Když mu bylo deset, umřel mu tatínek ve věku třiatřiceti let. Mallett se rozhodl, že postaví stroj času, vrátí se do minulosti a otce zachrání. Projekt staví na Einsteinově teorii relativity a princip je opřen o technologii zpomalování světla a kruhových laserů. Je to šílené, ale to se o teorii relativity říkalo taky. Jenže ono se to říkalo o stovkách a tisících jiných teorií a při tom zůstalo, jelikož byly opravdu šílené. Jak rozeznat opravdu šílenou teorii od nešílené? Na to je jednoduchý recept. Počkejte si sto let a uvidíte. Pokud se teorie ani za sto let neprosadí, asi skutečně patří do oddělení Mašíbl, sdružující práce magorů, šílenců a blbů.
Buď jak buď, dvacáté století přineslo mnoho skutečně převratných novinek, jmenujme aspoň atomovou bombu, cesty do vesmíru a počítače. Žádná nespadla z nebe. Fantastická literatura té doby ráda uvádí na scénu osamělého génia, který se někde ve sklepě dopustí vynálezu, objeví Absolutno anebo antigravitační nátěr. Nic podobného se ve dvacátém století nestalo. Dokonce máme obvykle problém stanovit, kdy došlo k tomu přelomovému okamžiku, kdy něco „vzniklo“. Ono to už nějakou dobu bylo, ale jen málo a nedokonale a pak toho bylo víc a nakonec to bylo jaksi pořádně. Je to něco jako plíživé rození.
Toho jsme svědky i dnes. Musíme se smířit, že ozvuky budoucnosti někdy znějí cirkusovými tóny, bombastickými titulky v novinách. Ale to je dobře. Vřeštění trumpet otupí naše uši a aspoň se nelekneme až to pořádně přijde. Budeme už zvyklí.
Lidové noviny, 22.11.2010