To ovšem je odvěké prokletí vědeckého výzkumu. Na astrologii se ve světě vydává mnohem víc peněz než na astronomii. Ta je také čím dál dražší, kde jsou ty časy, kdy se astronomové „dívali na hvězdičky“ optickými dalekohledy. Ostatně i ten urychlovač je „něco jako dalekohled“. Čím větších energií se v něm dosáhne, tím hlouběji do nitra hmoty vědci dohlédnou. Současná fyzika připomíná zvíře zavřené do klece. Hledá se „teorie všeho“, která by sjednotila to, co je namnoze protichůdné. Nedělitelné částice jsou dělitelné a vědci jim přisoudili barvy i chutě – jsou tak daleko představě a tak daleko smyslovému vnímání, že je v podstatě jedno, co se jim přisoudí.
Abychom získali aspoň nějakou představu, experiment v CERN je charakterizován jako „pátrání po hnědé hmotě“. Vesmír v obecném smyslu je „hmotnější“, než jak odpovídá tomu, co z něho vidíme – jako by pán, kterého tipneme na devadesát kilo, stoupl na váhu a ta by naměřila devět metráků. Má po kapsách zlaté cihly? Kostru z olova? To je nám ale divný pán... Vše, co na něm lze zjistit, se jeví normálně, až na to, že ručička ukazuje devět metráků. A takový divný pán je náš vesmír.
Experimenty v CERN budou pokračovat. Těžko předvídat, kdy povedou k něčemu konkrétně využitelnému a co to bude. Je ale dobře si uvědomit, že to, co bereme jako „technickou civilizaci“, je sklizeň vědeckých semen zasetých před sto lety. Objevy v oblasti fyziky a chemie či biologie také neměly praktické použití. Někdy se dokonce zdá, jako by se základní výzkum praxi vyhýbal – známý je objev Tomáše Alvy Edisona, že se ve vakuu šíří elektrický proud mezi dvěma dráty, které se vzájemně nedotýkají. On sám si objevu nijak zvlášť nevážil, a přitom šlo o objev vpravdě epochální, který vedl později k vytvoření elektronky. K čemu tedy povede kolize protonů v urychlovači ukrytém sto metrů pod zemí, podchlazeném na teplotu (spíš studenotu) minus 271 stupňů Celsia?
Zde musím pustit z uzdy imaginaci. Odhady množství „hnědé hmoty“ se liší, od pěti do osmdesáti procent toho, co chápeme jako „hmotu“ vesmíru. Co to je a kde to je? Je to „někde“, anebo je to „všude“? A hlavně, má to nějaké styčné body s naším světem hmoty?
Experiment některé lidi vyděsil, či spíš je vyděsily alarmistické články o tom, že nás pohltí černá díra. Jenže možná nás opravdu čeká pohlcení v obrazném slova smyslu. Jestliže tvoříme jen pětadevadesát, nebo dokonce jen pět procent toho, co skutečně „je“, a to „něco“ je pro nás smyslově a obecně fyzicky nedosažitelné a neuchopitelné, znamená to, že nemá s námi a naším světem žádný vztah? Pokud ano, tak jaký?
Náš vesmír není sám Občas se vyskytují úvahy, jak by lidé reagovali na styk s mimozemšťany. Jak by se chovali, kdyby Oni přiletěli a přistáli na vašem trávníku. Jenže ono nás možná takové setkání skutečně čeká, setkání či spíš poznání. Poznání, že „nejsme ve vesmíru sami“, může být šokující, ale o to více bude šokovat poznání, že „náš vesmír není sám“. Nejde jen o poznání, jde o praktickou aplikaci. Zase užijme příkladu – jaderná energetika je technologicky vrcholně náročná a mohou si ji dovolit jen nejvyspělejší státy – patříme mezi ně. Termonukleární energetika je pořád mimo náš praktický dosah, třebaže se teoreticky v podstatě už ví, jak na ni. Nemůžeme vyloučit, že budoucnost přinese nějakou „hnědohmotnou“ energetiku. Kdo ji ovládne a k jakým účelům? Co se z ní vyklube?
Zatím se každá inovace dokázala obrátit proti člověku. Stane se to i s objevy a jejich aplikacemi, které se teď rodí sto metrů pod zemí, ve studenotě blížící se absolutní nule? To jsou obavy i naděje a přejme si, aby se splnilo jen to dobré. Historická zkušenost tomu ale moc velkou šanci nedává.
Lidové noviny, 2.4.2010