Aston někdy něco napíše, dokonce se dá říct, že pořád něco píše. Občas je to text, který nebude nikde publikovaný a on si mylsí, že je škoda ho zahodit. Že by někoho mohl potěšit nebo namíchnout, což je v síle efektu totéž. Takové texty jsou v tomto oddíle. Jistě je to pro vás smůla, ale pořád ještě máte dost času odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Seznam článků

mail:
ondrej zavináč neff.cz

S Parkinsonem přišel zákon

Před sto lety se narodil objevitel zásady kůlny

Každá práce trvá tak dlouho, kolik je na ni času, touto větou začínal článek v týdeníku Economist podepsaný do té doby takřka neznámým profesorem historie Malajské univerzity v Singaporu Cyrilem Northcote Parkinsonem. Sotva kdo mohl v tom roce 1955 tušit, že čte větu, která se zařadí mezi nejcitovanější výroky století a že jméno autora článku bude vyslovováno se stejnou úctou, jako jména jiných velikánů typu Alberta Einsteina a Járy da Cimrmana. V tu dobu šestačtyřicetiletý britský historik měl za sebou úspěšnou vojenskou kariéru. Sloužil v pozemním vojsku a na Royal Naval College v Darthmouru. Ozbrojené složky jsou výbornou laboratoří pro sociální a sociologická zkoumání všeho druhu. Profesor Parkinson by nejspíš nebyl „tím profesorem Parkinsonem“, kdyby zevrubně nepoznal mechanismy fungování armády i námořnictva. Všiml si, že čím méně má loďstvo lodí, tím více úředníků o ně pečuje. Jestliže Newtona snad osvítilo jablko dopadnuvší na hlavu, Parkinsona možná praštila kotva. Od onoho roku 1955 se věnoval zkoumání a popisování jevů souvisejících s výkonností a počtem lidí na výkonu účastných. Objevil, že množení institucí je přírodní jev. Ostatně, neunikl tomu ani on sám. Snažil se udržet Malajskou universitu se sídlem v Singapuru jako jednu instituci. Proti Parkinsonovu zákonu nemohl vzdorovat ani Parkinson sám, stejně jako Newton neunikl gravitaci tím, že ji rozpoznal. Univerzita se rozštěpila na dvě, na Malajskou a Singapurskou.

Parkinson přišel se svými úsměvnými esejemi do doby poznamenané technooptimismem a vírou v civilizační pokrok. Vesmír byl na dosah, v žárovkách svítila elektřina vyrobená v atomových elektrárnách, vznikaly umělé hmoty udivujících vlastností. Zdálo se, že racionalita se ujala s konečnou platností vlády. V této atmosféře radosti přichází neznámý profesor a dovozuje, že ve společnosti jsou přítomny nezvratné procesy vedoucí k absurdním závěrům. V té době se hroutil britský koloniální systém. Profesor Parkinson poukázal na to, že navzdory hroucení koloniální říše se rozrůstá ministerstvo kolonií. Je to stejný jev, na jaký upozornil v souvislosti s redukcí námořnictva a rostoucím počtem jeho admirálů. Pokusil se výsledky pozorování kvantifikovat. Počet úředníků roste o pět až sedm procent ročně. Je to důsledek faktu, že úředník má tím vyšší postavení, o kolik mu přibylo podřízených a proto musí jejich počet zvyšovat. A samozřejmě každý úředník vymýšlí práci pro ostatní.

O myslitelích rádi říkáme, že „jejich dílo je živé“. Někdy je to pravda víc, někdy míň. U Parkinsona to platí absolutně. Podařilo se mu pojmenovat něco, co trvá a co lze v podstatě kdykoli a kdekoli ověřit. Hrou na „vědu“, na přesné kvantifikace typu, že „schopnost vlády rozumně rozhodovat zcela mizí při počtu ministrů 19,9 až 22,4“ vytváří komický efekt. Je to nutné mimikry. Parkinson dobře věděl, že přesná kvantifikace zde není možná, a přitom si byl jist svou pravdou. Musel si tedy nasadit šaškovskou čepici a vzít do ruky plácačku.

V tomto smyslu byl profesor Parkinson nadobyčej úspěšný. Své myšlenky publikoval a prosadil, a po půl století pozorujeme, že nezapadly, že žijí a bystří naše pozorovací schopnosti. A jestliže dnes vzpomínáme stého výročí tohoto vynikajícího člověka, děláme to s radostí, protože máme příležitost si připomínat jeho báječné objevy, jako je „zásada kůlny“: rozhodovací komitét během pěti minut schválí multimiliardový rozpočet na stavu atomového reaktoru, ale o přístřešku pro jízdní kola bude jednat hodinu. To proto, že reaktoru nikdo z přítomných nerozumí a o miliardách má mlhavou představu, kdežto jízdní kolo chápe každý.

Parkinsonův úspěch má ale svoji stinnou stranu.
Úspěch mělo Andersenovo dítě, které vykřiklo „král je nahý“ a v mocnářství došlo k něčemu, co by se dalo nazvat perestrojkou nebo monarchií s lidskou tváří. Také Parkinson byl takovým dítětem, které poukázalo na nestydatou nabubřelost institucí.
Nic se však nestalo.
Každý objev v oblasti přírodních či společenských věd má takové či onaké důsledky. Parkinsonovy objevy nikoli. Každý Parkinsonovy zákony zná. Zeptejte se kteréhokoli politika a on vám to potvrdí. Tím zároveň souhlasí s tezí, že předivo činovníků pod jeho nohama je řídké a čím dál řidší, co se výkonu a užitečnosti týká. Někdy před volbami politici slibují „štíhlejší stát“. Počet úředníků přesto roste. Bolševický režim bývá dodnes citován jako „byrokratický režim“. Byla to jistě ohavnost, potíž je v tom, že demokratický režim má úředníků desetkrát víc. „Poznat“ špatnost neznamená „zabránit“ špatnosti. To ovšem není vina pana profesora, to je prostě zákon beze jména.
Ale i do té chmury vniká hřejivý paprsek. S poznáním se špatnost lépe snáší, tím spíš, když je ono poznání okořeněno humorem. Za to patří profesorovi Parkinsonovi největší dík.

Lidové noviny, 30.7.2009