Astonova stránka - aktuality

Hvězda je dopsána v prvním náčrtu, má 300 stran, takže to je pořádná knížka. V závěru psaní mě napadlo řešení zápletky: věděl jsem, že Kuba s Dědkem Čuchákem objeví pachatele zločinu (nebudu prozrazovat, jakého a jak). Ale teď je to tak, že je vykonavatel a strůjce. Oni najdou toho vykonavatele a ten je dovede ke strůjci. Je v tom samozřejmě zamotaný Třpyt rosy a Su. Čímž vám všem přeji hezké Vánoce a Nový rok. Na této stránce se objevím až v druhém lednovém tydnu, do té doby nashledanou. A přečtěte si Patnáctiletého kapitána. Na Hvězdu si budete muset počkat, v prvním půlroce dodělám Celebrity a Hvězda přijde na řadu až potom.

Pokračuju v Literární dílně v časopise Pevnost. Postupně budu uveřejňovat jednotlivá pokračování. Zatím vyšla čtyři:

Denisa Majáková : Oheň očišťuje (prosinec 2008)
Jan Gončarov: Koncert (listopad 2008)
Ludmila Rejčová : Vlkodlačice Botan (říjen 2008)
Radim Červenka : Zrádný trpaslík (září 2008)
Páté je v tisku. Pro mě je to zajímavý úkol - zpracovat nápad někoho jiného. Nevím, do jaké míry je to zajímavé a užitečné pro toho "někoho jiného". Snažím se budovat příběh, hrát s figurami (aby hrály proti sobě), snažím se o úsporné vyprávění. Uvidíme, jak to všechno bude. Ztaím si můžete ty varianty povídek přečíst. Nebojte, většina není sci-fi, spíš fantasy...

Druhý svazek série verneovek s Burianovými ilustracemi je venku. Mrz mě, že se ztratila jedna kvašová ilustrace z té sírie, ta by se totiž moc dobře hodila na obálku: je na ní Dick Sand u kormidla za bouře. Na DTP pracovišti naskenovali obrázek z knížky, takže uvnitř knihy otištěný je, ovšem nebyl v tak dobré kvalitě, aby ho mohli dát na obálku. Tahle obálka je fajn, ale přece jen ten Dick Sand by tam byl lepší.

Jsem zvědavý, zdali se i nad touhle knížkou bude diskutovat, zdali se Verne má upravovat nebo nemá. Tak samozřejmě by bylo divné, kdybych si měl myslet, že nemá. V tom přeesvědčení mě utvrzují ohlasy od čtenářů - zvláště pak od rodičů a od knihovníků: původní verneopvky děti čtou málo, některé je nechtějí číst vůbec, kdežto tyhle upravené jim Verna přibližují. Uvidíme, jak se projekt vyvine. Po Novém roce začnu pracovat na Pěti endělích v balóně. Zatím jsem román ani neotevřel. Soustřeďuju se na dopsání Hvězdy mého života a nechci myslet na deset věcí najednou. Ovšem v paměti mám Pět neděl v balóně jako pořádnou nudu. Sám jsem zvědav, a) zdali je to taková nuda, jak si myslím, b) co s tím udělám.
No, jsou zde, i když základní kostra příběhu zůstzává. jde spíš o detaily a posuny postav. V původním Vernovi je bratranec Benedikt idiot, který v podstatě ani hmyzu nerozumí, proboha, kdyby mu minimálně rozuměl, musel by okamžitě poznat, že nejsou v Americe ale v Africe. Také paní Weldonová není v mé verzi taková husa, jakou z ní udělal Verne. Celkem maličkost - ve Vernově původní verzi se Negoro s Harrisem znají a Harris na Negora a Poutníka čeká "na břehu Afriky" - to je snad největší nesmysl, jaký si lze představit. Řešní prosté, milý Watsone: oni se neznali, ale seznámili se. No a trochu jsme si pohrál se závěrem. Co důležité: ve Vernově verzi pes Dingo zahyne. V mé nikoli. Na pejsky mi nesahejte!

Takže román pokračuje velmi dobře. V první třetině je představen doktor Kurz a teď jsem představil i Dědka Čucháka. V poslední třteině to bude Su.

Původně jsem zamýšlel, že Su bude ninža, který je vyslán, aby zabil Kubu. Ale to by nebylo dobré - původně jsem si myslel, že postava jménem Alice (ta je nová ), která má abnormální vlastnosti, ochrání Kubu před Su a Su se pak s Kubou zkamarádí. Jenže ono není dobré dělat takovéhle kotrmelce. Naopak, tam to bude tak, že někdo z Wudangu sběhl, ukradl meč Třpyt rosy a Su bude vyslána, aby ho získala zpět. No a protože prošvihne termín, musí s Třpytem rosy zůstat na Luně. Takže takhle je to vymyšlený.

Patnáctiletý kapitán
Tiskne se a v pátek bych ho měl dostat do ruky, hned podám zprávu a ukážu obálku.

„Já kozy nemrdám, pane Gibsone. Já se s nimi miluji.“ Už tato jediná promluva pana Držkuse mě nadchla pro obrazový román Mrtvý nebo živý trojice Marka Millara, J.G. Jonese a Paula Montse. Je v ní umění šokovat, to jistě. Ale zároveň je to umění vyjádřit podstatu postavy v několika málo slovech, ve dvou skoro holých větách. Hned víme, co je to za ptáčka, ten pan Držkus. Má prazvláštní vášně, v běžné praxi zavrženíhodné, a dovede si je nejen omluvit, ale povýšit na mravní hodnotu. To je výsada těch největších padouchů. Vždyť i Hitler si nechával od Evy Braunové kálet do úst, třeba i ty dny, kdy podepisoval rozkazy k fyzické likvidaci homosexuálů. Kontrast extrémní vykolejenosti a skoro až cudné decentnosti je jeden z hlavních principů díla. Více o něm ZDE.

Do konce listopadu chci dopsat třetí část Hvězdy a do Vánoc ji dopíšu celou - musím, protože pak jedu do Afriky a mohl by mě tam sežrat lev a tíím by nastala zásadní gulturní škoda. Taky jsem dostal nápad a chuť, jak pokračovat příští rok v Celebritách.

To je román hororového žánru, který jsem dopsal letos na jaře, jenže se mi nelíbí. Ondra Müller mi dal popud, abych z toho udělal recesi, abych to nebral tak vážně - tím spíš, že je v tom motiv "spiknutí" a spiknuťáckých románů je habaděj. Konec konců, Tušení podrazu je taky spiknuťácký román.

Nové povídky
Napsal jsem taky něco kratšího. Jednak je to povídka Hawkův vzkaz, o Johnovi F. Kovářovi do sborníku JFK, no a Vladovi Ríšovi do sborníku o robotech jsem napsal povídku Že by chybka? rázu humoristického. Ten Hawkův vzkaz je, myslím, docela slušná povídka - Kovář tam vystupuje jako odstřelovač a popisuje se tam, jaký že to zapeklitý úkol dostane. Snad od samotného Hawka.

Vyjde Patnáctiletý kapitán
Čímž je řečeno vše - měl by vyjít do týdne. No a po Novém roce začnu dělat Pět neděl v balóně. Neflákám se!

V Pevnosti vychází od září 2008 moje Dílna, tohle je první pkračování. Princip je jednoduchý: zveřejní se něčí krátká povídka, já ji okomentuju a napíšu svoji variantu, jak bych na dané téma povídku napsal já, kdybych ji napsal. Mám zatím trochu potíž v tom, že lidi raději píší fantasy než pořádnous cifárnu, ale profi musí zvládnout vše, že ano. Takže tady je první pokračování, dvě varianty povídky Zrádný trpaslík , jak ji pojal Radim Červenka a jak já.

Nejvíc toho vymyslím v noci. Probudím se, nemůžu usnout a napadají mě věci. Takže jsem zase posunul vymýšlení dopředu.
Především, Dědek Čuchák se musí na scéně objevit co nejdřív. Já myslel, že se k němu Kuba dostane až nakonec románu. To by byla chyba. Dědek ke Kubovi patří a čím dřív bude na scéně, tím líp - a Su hned po něm.
To znamená, že musí být na scéně i doktor Kurz. Kde ho vzít? Řešení je prosté: je to kamarád ze studií doktora Salivara, který je zoufalý ze smrti Alice a protože ví o jeho zakázaných pokusech, prosí ho, aby Kurz ze zbytků tkáně Alici rekonstruoval.
Takže musím dostat Kubu na marodku za Salivarem. Jak?
O tom je dnešní pokračování: román začíná tím, že se někdo pokusil Kubu zabít a místo něho zabil Alici. Zfalšoval záznamy v systému, takže Kuba je úředně mrtev. Je bez identity, bez prachů. Odmítne Mantellův návrh, aby fízloval Brunzu a jde nazdařbůh. Dostane se do rukou lovců neplatičů vzduchu a ti ho hodí pod vlak.
Tož tak.

Tady je PRVNÍ UKÁZKA románu Hvězda mého života

Pilně pracuju na románu Hvězda mého života. Pro potěchu jsem si udělal obálku, tady ji vidíte - na proklik ji uvidíte velkou. No a rozhodl jsem se zveřejňovat průběh vymýšlení v autorském deníku, najdete ho ZDE. Vyplývá z něho, že už píšu a nemám moc velkou představu, jak to bude probíhat a co se z toho vyvrbí a jak to dopadne (tedy, dopadne to bezesporu dobře). Je to poněkud neekonomický způsob psaní románů, ale já to jinak nedovedu a už se to jinak nenaučím - abych to měl vymyšelné dopředu a narýsoval si pavouka atd.

Původně jsem myslel, že to bude pátrání po Katovi: jenže, čtenář ví už z Měsíce mého života, že Kazik je Kat, tak proč by o tom měl číst knihu, když stejně Kuba nemůže na to přijít, jelikož na to přijde až v druhé části Měsíce?
Půjde tedy o zavražděných 500 havířů - a čeká mě vymýšlení, jakou roli v tom má Kat a jakou roli bude mít Su. Já si myslím, že Kat, tedy Kazik, by měl na vlastní pěst likvidovat členy té tlupy, která havíře zavraždila. Su bude vyslaná na Jakuba. Ovšem na konci, až bude jasné, o co jde, Su pochopí, jakým sviním slouží a v rozhodující chvíli Kubovi pomůže.
To jsem vymyslel teď, když píšu tohle povídání... Já to jinak neumím, já dovedu vymýšlet jen při psaní. když chodím venku se psem, myslím jen na ptákoviny.

Tak se jmenuje povídka, kterou jsem dnes dopsal. Má asi 100 stran textu (normostran) a má přijít do sborníku s bombastickým názvem Hvězdy české sci-fi. Je to další příběh do arkadského seriálu o Kubovi Nedomém, Dědkovi Čuchákovi a Su. No a od půlky září začnu psát román z tohoto prostředí. Bude tam vysvětleno, proč se Kuba starožitník, jak se potkal se Su a pdobně.
31.8.2008

Doplněno:
Povídku už přečetli betatesteři Hanička a Jirka Knéblovi a posílám ji Ondrovi Jirešovi. Tohle o chystané antologii Ondra píše na Fantasy planet. Začal jsem přemejšlet o tom románu, dyť je půlka září. A bacha, vím jak se bude jmenovat. Název vymyslel Jirka Knébl. Říkal jsem mu, hele, mě nic nenapadá, měla by to být zase slovní hříčka, dvojsmysl, jako měsíc je měsíc a taky měsíc, a rock je jako rok, a von že bude přemejšlet. A bude to...

Hvězda mého života
Že jsem na to nepřišel sám! Vždyť to bude m.j. o tom, kde Kuba Nedomý přišel k čínské bojovnici Su!

Albatros vydal druhé vydání sbírky Čtvrtý den až navěky, poprvé vyšla v roce 1987. Na obálce je obraz od mého zesnulého kamaráda Jana Součka - ten dělal obálku i na to první vydání, jenže ta se ztratila. Takže jsme přefotili jiný obraz s podobným tématem a Martin Zhouf ho moc pěkně zapracoval do grafiky obálky.

Ve sbírce jsou všechny povídky z prvního vydání, jenom jsou doplněné každá krátkým komentářem o okolnostech, za jakých povídka vznikla. Přiznám, že tuhle sbírku mám rád, možná ještě víc, než tu první, než Vejce naruby. Ale to není podstatné, důležitá je, aby se líbila jiným.

Pan A.O. pátral po mé povídce Potíže s elektřinou, kterou jsem napsal v roce 1995 a byla vůbec první popud k pozdější Tmě. Kupodivu jsem ji našel, takže je k přečtení ZDE.

A další novinka - oženil jsem se. Po pěti letech společného života jsme se s Ljubou Krbovou vzali - Ljuba si z praktických důvodů nechala svoje jméno (smlouvy, faktury atd.), ale doma jí říkám Neffko.

Takdy je fotogalerie - svatbu nám fotila Lenka Hatašová, které i tímto velice děkujeme. Tady je ukázka, jak asi jsme vypadali v tom altánku ve štiřínském parku:

Asi by mě neměli do biografu pouštět... Temný rytíř, tedy Batman, tentokrát natočený Christopherem Nolanem láme rekordy v návštěvnosti a recenzenti pějí jenom chválu. Odcházel jsem naplněný pocitem nudy až po vrchlík hlavy.

Kritika jásá nad psychologickou propracovaností příběhu, který se prý pohnul od nadsázky k realistickému pohledu na moderní velkoměsto, v němž řádí padouch, posléze dva padouši. Jde o "psychologii zla". Ty má boží prostoto, o jakou psychologii tady jde? Akční scény (samozřejmě skvěle natočené, jak jinak, to dneska je takřka normální) jsou prokládány placatými neživotnými deklamovánkami moralistního typu. Takže je to mix běžného "akčního" trháku s kázáním z nedělní školy. Vzhledem k tomu, že figury jsou v podstatě nezničitelné (v rámci dvou a půl hodin vymezených pro film), není důvod knějakému napětí. Joker v base? Podíváme se na hodinky. Zbývá osmdesát minut. A ovšem, Joker je z basy venku. Two-face je v nemocnici, která vyletí do povětří? Samozřejmě že se oděkud musí vynořit. Přece by nezůstal ležet pod převrženým věšákem.

Jokera hraje Heath Ledger. Vypracoval si šarži mlaskajícího úlisného magora. Je to mlaskající magor na začátku, uprostřed i na konci (samozřejmě na konci "zemře", ale takovým způsobem, aby mohl v příštím filmu jokerovat znovu, ale to je rozhodně to poslední, co bych vytýkal - tak to ve filmu tohoto typu musí být). Ze všech postav mi přišel nejpřesvědčivější nenápadný Gary Oldman v roli policisty Jamese Gordona.

Ten posun "k realitě", která nemá samozřejmě se skutečností pranic společného, ani co se psychologie týká, ani co se reálií týká, není náhodný. Takto se podařilo zničit Bonda (jsem pochmurně zvědav na další pokračování) a teď je úspěšně zničen Batman. Tedy, zničen - lidem se to líbí, jaképak zničení? Ironie vyšla z módy, teď je v módě "jakoby realita", "jakoby psychologie", "jakoby problém". A lidé jsou nadšeni. To asi nejde pod fousy jen staromilci, který jde na Batmana s úmyslem shlédnout zábavnou pohádku a moralistní báboly ho nudí. Na vážný psychologický film půjde do Cinema Europa.

16. září bude zahájení výstavy mých obrazů v galerii Bonsai Zahrady v Olešku. Už mám deset pláten, některá jsou dosti stará, nových se teď pět. Začal jsem dělat vernovskou sérii, ukázky jsou zde:


Kapitán Nemo	Parní slon	15letý kapitán

Nevěřil bych, jak je to těžké namalovat obraz... Nejvíc se mi líbí Patnáctiletý kapitán, ten žlutý pán vlevo dole je Negoro vsouvající do kompasnice magnet. Ljubě se líbí nejvíc Nemo. Ten tygr prý vypadá moc jako kocour. Já si ale myslím, že tygři vypadají jako kocouři.

Povídka už má název, Prázdniny v mezisvětě. A už taky děj - Nedomý se vypraví mezi somráky kradoucí energii a narazí tam na tajemství, které ho málem připraví o život. Bez pomoci Dědka Čucháka by z mezisvěta zdravý neodešel.

Původně jsem to chtěl dělat ve dvou časových rovinách, že se budou střídat kapitoly "teď" a "před tím". Není to špatná metoda, ale nějak se mi to začalo vymykat z ruky, takže jsem se rozhodl pro tradiční chronologii. Takže teď dokončuju sekci "před tím" a čeká mě to pak všechno rozmontovat, zmontovat a dopsat konec. To má člověk z těch experimentů! Dělám si autorský deník a jakmile bude povídka venku, zveřejním ho tu pro poučení i výstrahu.

V měsíčníku Pevnost začne vycházet už od příštího čísla můj workshop o krátkých povídkách. Vypadá to tak, že otiskneme jednu povídku napsanou účastníkem workshopu, já ji okomentuju a napíšu svoji verzi (je to hotovo, teď informuju o tom, co opravdu v Pevnosti vyjde). Tady na mé stránce pak bude ten workshop vycházet taky. Jsem zvědavý, jaký to bude mít ohlas, byl bych docela rád, kdyby se to nějak rozvinulo. Zatím jsem zkusil dva kreativní workshopy, ale nic moc z toho nevzešlo, takže uvidím, zdali tahle metoda povede k něčemu užitečnému.

V lublinském nakladatelství Fabryka slow vyšla v polštině antologie české a slovenské sci-fi: Žamboch, Fabian, Mostecký, Girovský, Jedinák, Rečková, Červenák, Procházka, Stiffel, Hvorecký, Minichová, Kulhánek a Neff (vyjmenovávám, jak je to na obálce ve směru hodinových ručiček). Mám tam tři povídky, Houstone mám problém, Konec dobrý všechno dobré a Život plný krás. Volbu prvních dvou povídky chápu, té třetí míň: je o vraždě Otýlie Vranské, což je český prvorepublikový horrorový skandál - jde o prostitutku Vranskou, zavražděnou a rozsekanou na kusy, přičemž se nepodařilo odhalit vraha. Dnes by se podobný případ dostal leda někam do čtyřřádkové zprávy na dvanácté stránce novin. Ale třeba je v tom něco, co vydavatele zaujalo. Mám z knížky radost - poprvé mi knižně v Polsku něco vyšlo, zatím jen časopisecky, hlavně ve Fantastyce. Když se teď probírám polskými odkazy koukám, že je to antologie horroru. No, ten Houston je podle mě normální sci-fi...

Vracím se na Měsíc, ke Kubovi Nedomému a Dědkovi Čuchákovi a samozřejmě i k Su a doktorovi Kurzovi. Povídka ještě nemá název, ale děj už mám vymyšlený. Bude to detektivka asi z té doby plus minus, jako je Rock mého života. Vyjde ve sborníku který připravuje Ondra Jireš, s názvem podle mě poněkud bombastickým Hvězdy české sci-fi. Včera jsem začal, píše s emi dobře a měl bych být hotov asi za tři neděle. Z čehož plyne, že jsem termín neprošvihnul, jak jsem se obával v posledním vstupu.
Slíbil jsme povídání o Kapustovi, dodám, fakt. Už brzy.

Víc než čtvrt roku jsem zanedbával svoji stránku, to je ale fakt humus! Napravím, zase budu poctivě doplňovat o aktualitách. Takže to momentálně nejdůležitější:

Dokončil jsem Patnáctiletého kapitána
Na přelomu dubna a května vyšlo Dvacet tisíc mil pod mořem, verneovka v mém přepracování. V tu dobu jsem byl na fotoexpedici v Peru a hned po návratu jsem se pustil do zpracování Patnáctiletého kapitána. Chtěl jsme být hotov, než pojedu na fotoexpedici na Korziku. No a po návratu jsem dělal korekturu - pomáhali mi přátelé, Hanička a Jiří Knéblovi tady v Čechách a Ljuba Krbová a Franta Novotný a další na lodi u Korziky. Rukopis odevzdávám zítra do Albatrosu a během týdne napíšu, co všechno jsem s Patnáctiletým kapitánem (pracovní název Kapusta) dělal.

Co mě čeká
Během léta chci pauzírovat a napíšu jen povídku z prostředí Arkadie o Kubovi Nedomém a Dědkovi Čuchákovi a Su. Měla by být otištěna ve sbírce Hvězdy české sci-fi, v níž by měli mít povídky ještě JWP, Vladimír Šlechta, Jaroslav Veliský a Vilma Kadlečková dle sdělení editora Ondřeje Jireše. Je ověšem otázka, zdali jsem neprošvihnul termín. Moc by mě to mrzelo. Každopádně ale v druhé polovině roku chci napsat román z prostředí Arkadie. Takže mi držte palec, aby mi Ondra Jireš dal svolení k prodloužení termínu.

A co Celebrity
Ty jsem odložil. Vrátím se k nim nejdřív napřesrok v druhé polovině roku. Jsou dopsané, ale nelíbí se mi. To je ta má pramálo ekonomická metoda. Napsat román, abych si ujasnil, jak nemá vypadat a pak ho napsat znovu. Rock mého života jsem takhle psal od roku 1996 do roku 2007 a Tušení podrazu jsem psal načtyřikrát dva roky.

Když tak přemýšlím o odevzdaných Celebritách, přepadly mě pochybnosti, hlavně o jejich poslední třetině. Připadá mi málo akční a hodně vysvětlovací a to je jistě špatně. Budu na ní muset ještě popracovat.

Budoucnost sci-fi
Ptají se mě, jestli vidím nějakou budoucnost pro sci-fi. Takže tohle je moje odpověď:
Sci-fi bude trvat, dokud tu budou čtenáři ochotní sci-fi číst. Jak bude vypadat? Bavíme se o "science fiction", nikoli o fantasy, o pohádkách pro dospělé. Sci-fi je založena na fantastické vědě, tedy na projekcích nadějí a obav současnosti. Nelze je předvídat, leda ve velmi obecné rovině: vždycky bude něco, v co budeme doufat a čeho se budeme bát. O jednom a o druhém bude ta sci-fi zítřka.

Byl to autor, který mi byl bližší než mnozí další. Rád bych se rozloučil v těžké chvíli mého života aspoň krátce, zastavením u nejstarších překladů jeho prací, jak jsem je poznal v mládí a jak mě ovlivňovaly a směrovaly. Článek doplním, až první žal ze ztráty mé dcery (+23.2.) pomine. První část povídání o Clarkovi je ZDE. Navíc se na mě sesypali z redakcí a psal jsem tedy o Clarkovi pro Lidovky, Aktuálně a E15, odkazy jsou taky ZDE.

Na odkaz Karla Čapka se odvolává komunita české sci-fi od dob svého „národního obrození“, tedy od vzniku fantazijní subkultury na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Česká fantastická literatura samozřejmě existovala už před tím, avšak teprve od zmíněné doby začala sama sebe vnímat v širších kontextech. Už tu nebyli jednotliví tvůrci jako dříve, nýbrž vznikla komunita organizovaná v klubech, začaly vycházet nejdříve samizdatová, po převratu v roce 1989 běžně dostupná periodika, začaly se psát teoretické práce na to téma a fenomen Karla Čapka se stal jedním z ústředních témat. Více o tom ZDE.

Pokračuji v probírce mými knihami a řada došla na Milénium 3. Časem připojím obě sprdávací kritiky, které tenkrát před víc než deseti lety na knihu vyšly. Četl jsem tu knihu s velkým zájmem, snažím se poučit z chyb, které tam vidím. A třeba mi to pomůže se vyvarovat chyb v dalším psaní. Chystám se ke konečné redakci Celebrit, zrovna dneska jsme s Martinem Zhoufem finalizovali obálku. To moje povídání o Miléniu 3 jde ZDE

Jo a ještě něco - Rozhlas vydal na CD moje rozhlasové zpracování Vernova Vynálezu zkázy. Po létech jsme to poslouchal a říkám si, sakra, neudělal jsem to špatně. Tam žádné chyby nevidím. Fakt, myslím si, že je to dobře uděláno. Někdy se pokusím vysvětlit, proč si to myslím.

Všiml jsem si, že dnes hupla čtenost této stránky na dvojnásobek - ten zájem přičítám tomu, že jsem se v Hyeně zmínil o tom, že zmizela moje dcera Irena. Nic o ní neví ani její manžel, ani bratr, ani já. Podal jsem trestní oznámení na neznámého pachatele v podezření z omezování osobní svobody - to je formulace, která umožňuje řádné policejní pátrání. Policisté, s nimiž jsem jednal, na mě udělali velmi dobrý dojem a důvěřuji plně jejich schopnostem. Teď víte totéž co já, nemám žádné podezření, nikdo mě nevydírá, neznám žádné náznaky či stopy. Vrátím se k tomu případu, až bude jasné, co se stalo a kde Irena je.

Obchodníci s vesmírem od Kornblutha a Pohla, to je klasická sci-fi kniha, která původně vyšla v roce 1953 a u nás vyšel její překlad o 10 let později. Byla to jedna z mála amerických sci-fi, kterou režim dovolil přeložit. Proč? Protože obraz "kapitalistické společnosti" byl úděsně temný. My, tehdejší pra-fanové jsme ovšem nevnímali ideologický náboj, brali jsme vše jako úžasný sci-fi příběh a tahle knížka ještě po dvaceti letech šla z ruky do ruky a na aukcích na conech se vysoce dražila. Líčila život na Zemi zhruba v roce 2050, v době svého vzniku za 100 let, teď už za nějakých čtyřicet. Uvedu jeden detail, prsteny se tu dělají ze dřeva, protože stromy v té době budou vzácnější než zlato.
Za 40 let budu pod drnem, ale troufnu si odhadovat, že ani v tom roce 2050 nebude dřevo vzácnější než zlato. To jenom tenkrát Kornbluth s Pohlem jeli na vlně alarmismu.
A že se dá na ní surfovat i dnes, o tom samozřejmě není pochyb. Dnes ráno jsem mailem dostal prezentaci ukazující "svět v roce 2070", stáhnout si ji můžete zde z Hyeny. Je to v podstatě totéž, o čem psali ti dva před padesát lety. Čas plynul, ale alarmismus se nezměnil. Jenom jedno se změnilo. Dnes je mnohem nebezpečnější. Tenkrát to byla zábavná sci-fi knížka pro fany. V dnešní době se jeden z nejhorších alarmistů málem stal prezidentem Spojených států a dostal Nobelovu cenu za propagandistickou alarmistickou činnost. Pokud se tihle lidé k moci dostanou, pak ano, pak je na chmurné předpovědi reálný důvod.

Vážení členové Klubu Julese Vernea a jeho příznivci,
Srdečně Vás zveme na veřejnou schůzi Klubu Julese Vernea, která se koná v úterý 26.2.2008 v hospodě Červená cibule, Jihlavská 509, Praha 4, tj. pět minut pěšky od zastávky metra Kačerov, trasa "C". (Zde je ke shlédnutí mapka)
Přednášející bude Ondřej Neff, který bude mluvit o tom, jak se chystá přepisovat verneovky. Schůze začíná v 19.00, salónek je přístupný od 18.30.
Jednatel KJV
Egon Čierny

Je načase, abych to prozradil: nakladatelství Albatros se rozhodlo vydávat verneovky s ilustracemi Zdeňka Buriana v novém, převyprávěném tvaru. Ještě v první polovině roku vyjde Dvacet tisíc mil pod mořem a román jsem převyprávěl já. Ještě letos takto upravím Patnáctiletého kapitána. Smysl té práce je jednoduchý: ty knihy jsou skoro sto padesát let staré a dnešnímu dětskému čtenáři do značné míry nepřístupné. O jakési zjednodušení se snažili už Hobzík v nakl. Vilímek, i Václav Netušil v Albatrosu. Tentokrát ale jde o kompletní převyprávění, asi tak, jak nedávno převyprávěl Robinsona Crusoe František Novotný. Brzy tady povykládám víc, co jsem s knížkou udělal a co jsem na ní změnil. Tady je ukázka jedné z 16 ilustrací vytvořených technikou kvaše, pak tam bude ještě 41 pérovek. Bude to ilustračně kompletní vydání - Vilímek totiž nikdy nevydal všechny ilustrace v jednom či druhém vydání najednou. Klikněte na obrázek a uvidíte ho větší.

Je to od Verna Dvacet tisíc mil pod moře. Omluvou budiž, že tuhle knihu musím číst, časem vyjevím, co mě k tomu donutilo. Už jednou jsem ji v moderní době listoval, a to, když jsem pro rádio dělal dramatizaci, pětidílnou adaptaci. Už tehdy mě zaujala absence děje. Jde zde o to, že tři lidé, profesor Aronnax a jeho sluha Conseil a harpunář Ned Land spadnou do vody a vyloví je ponorka Nautilus. Vozí se s ní od čerta k ďáblu a nakonec utečou. C´est tout. Však taky každý, kdo nějak tuhle knihu zpracovával, se snažil o dodání nějakého dramatu a nejinak jsem postupoval já při rozhlasovém zpracování: udělal jsem z toho cross over, souboj kapitána Nema a hraběte d´Artigase (z románu Pán světa). Celou recenzi si přečtete ZDE

Od 6. ledna v galerii Svatošova nakladatelství v Budějovické ulici č. 55 v Praze bude výstava fotek z Keňi 5 autorů. Fotky tam bude mít především Vašek Šilha, který se specializuje na fotografování zvířat v divočině a který nás, ostatní účastníky fotosafari, vzal sebou do Afriky. Tedy kromě mne a Ljuby ještě Honzu Svatoše a Jirku Vepřeka. Galerie je to nedaleko stanice metra Kačerov.
Fotky byly pořízeny loni v létě v Keňi. Tenkrát se tam ještě neděly ty hrozné věci, lidi se chovali jako lidi a zvířata jako zvířata. Teď se to tam trochu v tomto smyslu promíchalo. No a tady je jedna z mých 9 fotek, které tam vystavuju:

To jsou pakoně při přechodu přes řeku Maru. Kupodivu se žádný neutopil, žádného nekous krokodýl, všichni se dostali na druhou stranu. Tedy, když jsme u toho byli...

No a kdybyste náhodou se chtěli na výstavu podívat, tady je mapa, kde to je.