Webová stránka Ondřeje Neffa, v podsvětí zvaného Aston. Zde po kratším intenzivním pátrání najdete vše potřebné k vytvoření toho nejhoršího obrazu o tomto ponurém individuu. Stránku Aston průběžně doplňuje a vylepšuje, ale někdy si sedí na rukách. Ano, je to tak trochu smůla, že tu na Astonově stránce jste, ale ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Divná okupace

21.8.1968

Je 7. září 1968. V noci na dnešek jsme přestěhovali vysílání zpět do budovy na Vinohradské třídě. Vysílá se tedy z baráku - jak nazývají rozhlasáci svou budovu - a je konečně čas i klid, tolik potřebný k tomu, aby člověk mohl dát rozum do hrsti a znovu prožít ty dny od 20. srpna. Od samotného začátku toho všeho jsme si všichni říkali, že si musíme vést deník. Zatím jsem neslyšel o nikom, kdo by to dělal. Já vím, proč jsem deník nepsal a proč teď musím lovit v paměti. Bál jsem se, že budu zatčen a že deník by mohl usvědčit mě a řadu jiných lidí. Ze strachu o krk jsme zanedbal první povinnost novináře. Patřičně se teď za to stydím, ale darmo plakat nad rozlitým mlékem. Dalším důležitým faktem, který nemohu opomenout, je to, že jsem celou okupaci prožil bok po boku Evy Kopecké, která si ovšem také nedělala poznámky. Nicméně se napříště budu opírat i o její paměť a kde to bude třeba, Eva přidá svůj pohled na dobu, lidi a události. Zachoval se ovšem i písemný materiál. Chtěl bych, aby mi sloužil jen jako odrazový můstek. Nechci citovat ani naše vysílání, ani noviny a letáky. To, co píši, je subjektivní pohled účastníka, eventuálně dvou účastníků boje Rozhlasu proti okupaci. Z písemností ať čerpají jiní, kteří u toho nebyli. Tolik úvodem a tak trochu na vysvětlenou.

20. - 21. srpen 1968

Na úterý 20. srpna si pamatuju jen matně. Měl jsem plnou hlavu osobních věcí a ani jsem nevnímal předrážděnou atmosféru, která lomcovala zahraniční rubrikou. Pokud si vzpomínám, v rubrice byla Věra Šťovíčková, která šéfovala za Čestmíra Suchého. Ten byl tehdy od pondělka na dovolené. Pak tam byl Jaroslav Jírů a přicházel a zase odcházel Jiří Dientsbier, jako vždy informovaný až k prasknutí. V odpoledních hodinách jsme se dověděli, že zasedá předsednictvo strany a že Biľak, Indra a Kolder zahájili útok na Dubčekovu skupinu. Připravili prý nějaký materiál, který se de facto shodoval s varšavským ultimátem. Předsednictvo mělo o tomto materiálu hlasovat a my jsme věděli, že se hraje o Dubčekovo vedoucí postavení ve straně. Ve své úřadovně kraloval šéfredaktor zpravodajské redakce Jiří Kmoch a byl spojen černínským telefonem s kýmsi kdesi. tento kdosi ho měl informovat, ale
jediné, co řekl, bylo, že nikdo nic neví. Asi v pět přišel Jiří a začal kombinovat, jak dopadne hlasování. Jeho kombinace mu vycházela tak, že vyhraje Dubček, ale jen těsnou většinou. Počítal s tím, že Rigo by mohl jít s Dubčekem, protože zásadně hlasuje proti Biľakovi. Za klíčového muže jsme považovali Pillera. Jeho bezcharakternost a bezzásadovost byla pověstná, a tak jsme předpokládali, že by se mohl přidat k Dubčekovi a posílit jeho těsnou většinu. Hodiny plynuly, stále jsme nic nevěděli. Podle Kmocha Dubček chtěl reagovat na eventuální porážku projevem k národu. Na Staroměstském náměstí se měl obrátit k lidu se žádostí o podporu. Rozhlas připravil linky z náměstí a komentátoři měli pohotovost, aby svým hlasem Dubčeka podpořili. Asi v osm hodin večer Kmoch zatelefonoval Věře, že předsednictvo zasedá dál, že hlasování není v dohledu a že máme jít domů. Jiří přišel se zprávou, že předsednictvo "jen tak přátelsky debatuje". Řekl mu to někdo z městského výboru. Vzrušení chvíli opadlo a já jsem si říkal, že zase jednou byla bouře ve sklenici vody. Mám zato, že totéž si říkali asi všichni. Ani jsme nebyli příliš znepokojeni Reuterovou zprávou, že v Moskvě zasedá plénu strany. Inu, když zasedá, tak ať zasedá.

Toho večera jsem chtěl jet za rodiči na Dobříš. Šel jsem domů a zatelefonoval jim, že nepřijedu, že mám jakousi službu v Rozhlase. Tenhle telefonát mi měl nazítří vynést v Dobříši pověst muže, "který něco věděl". I matka, se kterou jsem mluvil, byla znepokojená, ale nedala mi to najevo. Já ovšem nevěděl nic a šel jsem klidně spát.

Spal jsem opravdu skvěle. Rád spím a ještě dnes na ten spánek rád vzpomínám. Bohužel neměl dlouho trvat. Uprostřed noci zadrnčel telefon. Byla to Eva. Bez úvodu mi řekla:

"V půl druhé překročila vojska pěti států Varšavské smlouvy naše hranice."

Mluvila jako oficiální komuniké. To mě poděsilo nejvíce, protože vím, že Eva zrovna nemiluje oficiální mluvu. Kdyby to řekla jakkoli jinak, myslel bych si, že mě chce napálit. Ale řekla to tak, jak nikdy nemluví. Nepochyboval jsem ani vteřinku, že říká pravdu. Měl jsem chuť něco blábolit o tom, že je to strašné, ale Eva která byla vzhůru o čtvrt hodiny déle než já, energicky zarazila mé rozespalé žvatlání a řekla mi jenom, že se sejdeme za čtvrt hodiny u vinohradské tržnice. Podíval jsem se na hodinky, které jsem kupodivu hned našel. Bylo půl třetí.

Eva zavěsila a já byl sám. Bylo mi horko a chtělo se mi zvracet. Vylezl jsem z postele a třásly se mi nohy.

Oblékl jsem si cosi a hledal sako. Rejdil jsem po bytě jako kapka po žhavých kamnech a nemohl sako najít. Nakonec jsem si musel říci - sakra, jsou tu Rusové a ty hledáš sako.

Vzal jsem si koženou bundu a vypadl. Později jsem toho litoval, protože v saku jsem měl výplatu. Každého dvacátého se totiž v Rozhlase bere.

Vyběhl jsem do noci. Kalininovou třídou se hnala tmou auta a tehdy jsem měl poprvé pocit, kterého jsem se pak nemohl několik dní zbavit, že totiž všechna ta auta, co kolem nás jedou, spěchají kamsi za čímsi životně důležitým. Běžel jsem tedy nahoru k Rozhlasu Italskou třídou. To jsem poprvé uslyšel hluk leteckých motorů. Byla velmi temná a teplá noc a najednou směrem od Hradu přilétalo v nevelké výšce ohromné dopravní letadlo. Byl to dvoumotorový vrtulový stroj a mně blesklo hlavou, že ti Rusové mohli nasadit něco modernějšího. Ihned jsem si uvědomil, že je to letecký most, ale doufal jsem, že si nás Rusové považují natolik, že nasadí moderní velkokapacitní antonovy. Jenže to, co letělo, byla nějaká stará vykopávka. Zcela absurdně mě to urazilo.

Spěchal jsem dál, ulice byla pustá. Z Riegrových sadů vyběhl nějaký mladý muž a utíkal směrem k Bulharu. Pocítil jsem k němu jakousi čapkovskou účast a zavolal na něho:

"Člověče, víte něco?"

"Obsadili nás! Všech pět států!" volal ten člověk a zastavil se.

"Tak to víte totéž, co já. Kam běžíte?"

"Mám tu schůzku s režisérem Němcem, má sem přijít za pět minut!"

"Tak přijďte k Rozhlasu!" zavolal jsem na něho a pospíchal dál. Cestou jsem potkal několik úplně ožralých chlapů, kteří hulákali:

"Lidi, vzbuďte se, obsazujou nás! Sakra, lidi, nechrápejte!"

Noví opilci se valili z hospod a burcovali národ k odporu. Flamendři byli první, kdo pochopili, že národ se musí vzbudit. Národ zatím spal a koho opravdu vzbudilo hulákání ožralců, ten patrně zabručel něco nevlídného a spal dále. Nad hlavou na nás opět řvaly letecké motory.

Eva čekala u tržnice. Zatímco kolem projížděly taxíky se zapnutými klaxony, komusi telefonovala z budky. Když dotelefonovala, vyprávěla mi, jak ona se dověděla o vpádu. Asi ve dvě ji zavolal kolega z mikrofóra Pepa Podaný, a povídá:

"Evi, vobsadili nás Rusáci." Bylo naprosto zřejmé, že je pod párou. Eva na to:

"Kde jsi? U Třech koček?"

"Neblbni, Evi," řekl Pepa, "já sice jsem vožralej, ale ty Rusáci tady faktickou jsou. Hlásilo to rádio."

Spěchali jsme dolů Vinohradskou a kolem nás proudili vystrašení lidé. Byla teplá noc. Někde bylo slyšet, jak lidé otvírají okna. Tu a tam se rozsvěcovala světla a taxíky houkaly. A nad tím vším hukot leteckého mostu.

Před rozhlasem to vypadalo, jako kdyby v Sevastopolu byla galapremiéra filmu Otakara Vávry. Taxíky přijížděly a odjížděly, rotili se lidé, volali na sebe a pobíhali sem a tam. Rozhlas svítil do noci a mříž ve vchodu byla napůl zavřená. Vecpali jsme se dovnitř a vyběhli do druhého patra. Byly bezmála tři hodiny, ale páternoster šel. Na chodbě před Kmochovou kanceláří byla hlava na hlavě. U šéfredaktora Kmocha seděla Věra Šťovíčková a Jiří Dientsbier a kluci ze zpravodajské směny a Pepa Podaný a já nevím kdo ještě. Tihle lidé patřili do domácnosti, čekal jsem, že tam budou. Nečekal jsem ale, že se tam setkám s mužem kterého jsem už jistou dobu neviděl. Byl tam Ján Marko, vyhozený ředitel Rozhlasu, nebezpečná krysa, ambiciózní primitiv. Byl v nažehleném obleku, manžetové knoflíčky mu svítily a on sám vypínal prsa, jako kdyby v jeho pupku bylo těch třicet divizí, které se na nás hrnuly ze tří světových stran. V jeho zjevení jsme viděli symbol porážky. Naparoval se tu, přestože nebyl ředitelem a přesto proti tomu nikdo neřekl ani slovo. Porážka byla totiž zjevná. Předsednictvo, které zasedalo až do noci, se stačilo usnést na dojímavém dokumentu, ve kterém oznamuje národu, že Československo je zase po třiceti letech přepadeno cizími armádami. Že nikdo ze strany vlády Pětku do země nezval a že ozbrojený zásah je zcela protiprávní. Tento dokument se vysílal, ale jen dvě minuty. Pak neviditelná ruka odpojila budou Rozhlasu od vysílačky a Rozhlas přestal vysílat. Pouze v rozhlasu po drátě usnesení předsednictva doznělo až do konce. Neviditelnou ruku vedl Markův předchůdce, pozdější ministr informací a po lednu ředitel Ústřední správy spojů, Karel Hoffmann. Zachoval se zvukový dokument, který natočili na magnetofon technici z vysílače, tuším že v Liblicích. Zavolali totiž Smrkovského a zeptali se ho, zda předsednictvo ví, že Hoffmann nařídil vypnout vysílače. Smrkovský jim odpovídá, že nikoli, že Hoffmann jedná na vlastní pěst a že strana a vláda byly zrazeny. Krátký, asi dvouminutový pásek končí slovy Smrkovského, že před budovou předsednictva jsou tanky a že vojáci jsou dovnitř. Pak někdo telefonní vedení přestříhl a bylo ticho. Středečního rána jsme ovšem tento dokument ještě neznali, ale o Hoffmannově zradě jsme věděli. A Jeroným Janíček, kolega ze zpravodajského, hřímal:

"Vedli jsme humanistickou revoluci! Sláva nám! Co s Hoffmannem? Nó, dáme mu nějakou neškodnou funkci, kde nic nezkazí. Ředitelské křeslo ve Správě spojů, aby mohl řídit všechny telekomunikace v republice, všechno vysílání, telefony, televizi!"

Všichni jsme v těch chvílích viděli jen jednu příčinu katastrofy: Dubčekovu slabost. Dubček, který nevymetl Biľaky a Indry, který dal Novotnému penzi a nevyrazil Kodaje z parlamentu. A mezi tím chodil pan Marko a úřadoval z pověření pana Hoffmanna. Trvám na tom, že nikdo mu neřekl ani slovo, nikdo k němu nepřišel, aby ho vyhodil. Pouze Hon, šéf politického vysílání, a Havlíček, šéf techniky, mu jasně řekli, že nehodlají poslouchat rozkazy nějakého pana Marka nebo Hoffmanna, že šéfem Rozhlasu je pořád Hejzlar.

A kde byl Hejzlar?

Den před tím byl odvolán do Bratislavy. Všichni jsme v tom viděli součást spiknutí a dodnes nevím, zda Hejzlar byl v Bratislavě náhodou, nebo zda tam byl záměrně odvolán. Cítili jsme se obklopeni zradou a z Ruzyně se na nás valily tanky. Hluk letadel byl slyšet otevřenými okny a dole na ulici běsnil dav.

"Proč nevysíláte? Vysílejte přece!!"

"Hoffmann nás ustříh," volali jsme na ty lidi dole. A chtělo se nám smát i brečet.

První, kdo se probral z otřesu, byl, pokud si vzpomínám, Havlíček. Ten totiž nezapomněl ani na vteřinu, že rozhlas po dráže běžel až do poslední chvíle a že tedy ruka pana Hoffmanna ho minula. Někdo tedy volal tam, kam bylo třeba, a bylo mu řečeno, že rozhlas po drátě začne fungovat podle programu, tedy v půl páté, dřív ne. Technici si nezvemou na triko pustit ho dřív, pokud na tom trváme, máme si zavolat Hoffmannovi. Od té chvíle jsme čekali na půl pátou jako na smilování. Běžel jsem do dálnopisů a agentura Reuter dávala zprávu, že americký prezident Johnson svolává Národní radu obrany.

"Johnson se na nás pěkně vykašle," bručel někdo. Každému bylo jasné, že jsme v tom sami a že nám nepomůže ani archanděl Gabriel. Svět se probouzel a agentury do omrzení opakovaly zprávu o vpádu vojsk na naše území. Později se probudil vídeňský rozhlas a po něm další rozhlasové stanice a všechny referovaly o pohybu vojsk přes naše hranice. Konečně se ručičky hodiny usadily, jak náleží, na půl páté a rozhlas po drátě začal tak pokojně, jako kdykoli předtím. K mikrofonu na operativním se posadil hlasatel, byl to myslím Fišer, a přečetl usnesení předsednictva. Běžela normální četka - to jsme ještě nevěděli, že její ředitel Sulek také zradil, a tak jsme se tomu ani nedivili - a hlasatel četl střídavě četku a usnesení předsednictva. Chodba před směnou už byla nabitá a v dálnopisech se najednou objevil muž, kterého nikdo neznal.

Ukázalo se, že je to milicionář, který dostal rozkaz zabránit komukoliv dálnopisovat ven z města. Chlap byl v civilu, byl to asi pětačtyřicátník s prošedivělými vlasy, s inteligentním obličejem. Bylo mu zřejmě nevýslovně trapně, ale na štěstí pro něj nikdo neměl náladu ho nějak mučit. Chodili jsme kolem něho, jako by byl ze sádry, a rvali z dálnopisů agentury, které nám neříkaly nic nového. Po celém baráku drnčely telefony a ochotní lidé zvenčí nás zahrnovali klamnými zprávami. Čekali jsme však jen na jednu zprávu: kdy nás přijdou Rusové obsadit.

Bylo mi nevýslovně špatně. Bál jsem se a houpal se mi žaludek. Vzpomněl jsem si, že hravý Ján Sekay, ex-korespondent z Vídně a nástupce Ladislava Porzeje v Berlíně, vyrobil speciální žertovný šanon - bar, který místo lejster skrýval láhev White Label whisky a soupravu skleniček, umně zrobených z žárovkových baněk. Zatáhl jsem tedy do šéfovské místnosti zahraniční rubriky Evu Kopeckou a Jirku Dientsbiera a Pepu Podaného, odšpuntoval White Label a všichni jsme si přiťukli na lepší časy, na které jsme nikdo nevěřil. Zatímco jsme pili, mile ubíhal čas a čekali jsme, až nás přijdou Rusové vybrat.

Ulice už byla plná lidí, někde se objevily prapory. Ke vchodu do baráku přijel modrobílý autobus a asi dvacet policajtů vyskákalo ven. Všichni měli sumky a pouzdra se škorpiony u pasu. Bylo to jako ve snu. Během posledních šesti měsíců jsme viděli nejednu demonstraci před Rozhlasem a nikdy se policajti neodvážili obsadit vchod. Vždycky bylo vidět jednoho - dva, jak s pendrekem za zády postává opodál a tváří se, že provádí meteorologické pozorování. Tentokrát dvě desítky ozbrojených policajtů naklusalo do vrátnice a nikdo neměl odvahu ceknout. Sešel jsem k nim dolů a ptal se, jestli budou do nás střílet. Byli to mladí kluci, nemohli být ve službě dlouho. Bylo na nich vidět, že je jim stejně hrozně jako nám. Jeden povídá - "K tomu mě nikdo nepřinutí". A ostatní mu přizvukovali. Ať mě hrom zabije, jestli jsem jim nevěřil. Cítil jsem, že to už nejsou ti policajti, kteří mlátili kluky na Petříně a na Strahově. Nechci být sentimentální, ale byli to Češi, a Rusové byli cizinci. To bylo všechno.

Měl jsem už trochu v hlavě a lítal po celém baráku, aby mi nic neušlo. Nebylo tam nic, co by mi mělo ujít. Nic se totiž nedělo. Vysílali jsme po drátě dál a pomaloučku polehoučku se přidávalo VKV a pak jsme najednou vysílali i na středních vlnách. Začalo být patrné, že Hoffmannova režie uříznutí rozhlasu od vysílače jaksi neklape. A vtom někdo povídá, úplně klidně - "Pojďte se podívat. Už tu jsou."

A byli tu.

Vinohradská nabitá lidmi, bylo tu asi pět tisíc hlav. Prapory, volání. Když jsem se vyklonil z okna ve druhém patře, tak abych viděl k Muzeu, mezi stromy jsem spatřil obojživelné obrněné transportéry. Na nich vojáci se samopaly v rukou, s růžovoučkými barety na hlavě. Obrněnci se pomalu prodírali davem a dostali se na úroveň obchodu s nábytkem. Tam zahnuli do Španělské ulice a zůstali stát. Myslel jsem, že je to ruská námořní pěchota, ale někdo pak říkal, že to byli Maďaři. Dodnes neumím rozeznávat uniformy okupantů a nikdy si nejsem jist, kdo je kdo. Kolem aut bylo hned lidí jako much a někdo za mnou povídá -

"Podívejte, to jsou Češi. Oni s nima diskutujou, páni, oni s nima diskutujou!"

Bylo to přesně tak. Slyšeli jsme hluk hlasů, lidi šplhali k vojákům a gestikulovali rukama. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale po jisté chvíli se z výfuků aut vyvalila oblaka modrého dýmu, a netrvalo dlouho a vojáčci s buzerantsky růžovoučkými barety zmizeli kdesi ve Španělské ulici a už jsme je nikdy neviděli.

To byla chvíle, kdy si dva uvědomil, že je třeba jednat. Do té doby jednal jenom hubou. Ulice na nás řvala, abychom strhli tu hvězdu s fasády, vyhlásili mobilizaci, požádali OSN o pomoc, vyhlásili neutralitu a učinili řadu dalších, obdobných opatření. Sláva Volný se střídal s Jirkou Dientsbierem na balkóně u jídelny a promlouvali cosi dolů. Neslyšel jsem je, ale pokud se mi doneslo, říkali něco jako že bude-li každý z nás z křemene, bude celý národ z kvádrů a že politika je uměním možného. To ovšem nemohlo ukojit těch pět tisíc rozpálených hlas. Nu a tak tedy dav začal činit to, co dělávají davy ve chvílích nejtěžších: začal budovat barikády.

Zde je nutno říci, že to byly takové socialistické barikády. Vybudované výhradně ze státního majetku. Nikoho nenapadlo dát na barikádu vlastní almaru anebo vyhodit z okna vlastní matrace. Nikoli, iniciativa se soustředila výhradně na rabování socialistického sektoru. Kolem Rozhlasu vyrostly tři barikády. Nejlépe jsem mohl sledovat tu, která vznikla při ústí Španělské ulice. Kdosi sem přivezl stařičký autobus s takovým směšným, dlouhým čumákem. Pak tam několik svalovců dotlačilo kompresor na pohon pneumatických kladiv a náklaďák Praga V3S. V Balbínově ulici pak lidé rozebrali lešení a přepažili ulici na úrovni zadního vchodu do Rozhlasu. Utvořili řetěz a podávali si cihly, které se válely na hromadě u vjezdu do garáží. Byla to ubohá barikáda, kterou by patrně i bakelitový trabant hladce projel, ale jako symbol národní hrdosti sloužila toho dne dobře. Opravdu důkladná barikáda vznikla na křižovatce Vinohradské a Italské. Zde dav ve jménu národního zájmu rekvíroval tři autobusy linky 135 a postavil je do cesty ruským tankům. A pak nezbylo než čekat, až tanky přijedou.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Nevím, kdy Rusové, ti opravdoví, bez buzerantských čepiček a bez diskusní nálady, přijeli na svých tancích. To se dočtete v historických pojednáních; jedno určitě napíše - až přijde čas, pan Běhal, o němž ještě bude řeč. Fakt je ten, že kde se vzaly, tu se vzaly, tanky byly tu a já povídal Mileně Kubelkové, snoubence Karla Jezdinského:

"Vždycky jsem litoval, že jsem nebyl na světě, když naši vítali ruské tanky. Teď si to můžu vynahradit."

A Milena volala:

Vy kurvy, vy zasraný kurvy!" A brečela jako malá holka. Příští dny strávila v ulicích Prahy, kde pobíhala od tanku k tanku a spílala hlupáčkům-Ivánkům, kteří nechápali, co jim ta holka a celý národ vlastně vyčítá. To už jsme dopili Sekayovu White Label.

Tanky se zastavily někde tam, kde je krám s lampami a kde dřív stál dům Emy Destinové. Pak jeden popojel a najel do stařičkého, legračního autobusu, který ovšem nebyl od firmy Karosa, ale měl na chladiči předválečnou značku Škoda a ránu pětatřicetitunového kolosu vydržel. Lidi na ulici i my v oknech jsme začali vyvádět a hulákat a spílat. Tank couvl a tentokrát nabral starce jak se patří. Důkladný rám z poldinské oceli se ohnul a na autobusu už nebylo nic směšného, stejně jako není nic směšného na figurce Kašpárka, do kterého Rus vypálí dávku, až létají piliny. Tank zase couvl.

A v té chvíli bylo jasné, že Rusové s námi nic nepořídí. Možná že to byla pošetilost, ale opravdu mě napadlo, že je všechno v pořádku. Dav totiž přestal pískat a začal se smát. Nacisti říkali obyvatelům protektorátu "smějící se bestie". Rusové, co k nám přijeli, neměli dost ducha na to, aby pochopili, že jsme veselé bestie. Ty chytří, ti s duchem zůstali v Moskvě a Leningradě, v horším případě na Sibiři, ale také nevěděli, co jsme zač. Nevěděli, že máme strašlivé úsloví "sranda musí bejt, kdyby fotra věšeli" a že to úsloví o srandě myslíme vážně, jako celonárodní program. Protože od té chvíle, kdy tank couvnul, aby "pokořil" - jak Rusové rádi říkají - Škodův autobus, čtvrt století starý, od té chvíle začala sranda.

Tank nakonec projel, ovšem, a ten řidič, co v něm seděl, byl patrně na svůj úspěch náležitě hrdý, ale když projel, musel se zastavit. Osádka tanku nevěděla, jestli smí rozdrtit desítky lidí, kteří klidně zůstali stát před housenkovými pásy. Raději zastavila a dovedu si představit, jak Rus se sluchátky na uších rozpaloval svou radiostanici R-113 a volal do štábu, nebo kam, co má dělat. A takových zoufalců bylo patrně po celé Praze víc, protože chlap v tanku dole pod námi zůstal bezradný až do poslední chvíle, kdy musel odjet zpátky na Václavské náměstí.

Tanky uvízly. Mám dojem, že bylo půl osmé, když došlo ke zvratu: seshora, od barikády v Italské, se začal drát k budově Rozhlasu oddíl ruských pěšáků. Nebylo jich víc, než pětadvacet. Kolem nich bylo pět tisíc lidí. Se zaťatými pěstmi a prapory nad hlavami. Rusové postupovali pomalu, i z okna ve druhém patře bylo vidět, že jsou nervózní. Zbraně měli připravné ke střelbě. V jednu chvíli důstojníkovi v čele povolili nervy a vojáčkové s rudými hvězdami na čepicích začali pálit do oken. I do našich oken. A zase se ozvalo pískání a smích: Smějící se bestie, řekli by ti, co nás okupovali před čtvrt stoletím. A snad tady, možná že i jinde, se Rusové poprvé setkali s tím, že je Češi nazývají fašisty, gestapáky, esesáky. Nevím, jak jim při tom bylo. Asi nijak. Stříleli kolem sebe jako pominutí. Na ulici se sypalo sklo a omítka. Do té doby rozhlas především vysílal protestní rezoluce. Kdosi prý vydal pokyn, že nic jiného než "hlas pracujících" nesmí do vysílání přijít. Když vojáci nám počali střílet do oken, řekli jsme si s Evou, že se na "pokyn" vykašleme. Diktoval jsem jí, co vidím z okna a ona mé výkřiky upravovala do lidské řeči. To pořád ještě jsme vysílali ze studia operativního pracoviště ve druhém patře, odkud se vysílají rozhlasové noviny a kde se od ledna vařil demokratizační proces o sto šest. Přiznám, že dodnes mě těší, že o pět deset minut později Reuterův dálnopis začal vyťukávat:

"Pražský rozhlas oznamuje, že se k budově blíží ruská jednotka..."

Pětadvacet vojáčků zřejmě dostalo rozkaz vyčistit ulici před Rozhlasem. Slyšel jsem, že ruští vojáci jsou trestáni tím, že musejí dřepět třeba pět dní v tanku. Nevím, co se stalo s našimi přáteli, kteří měli vysvobodit rozhlasovou budovu z obklíčení kontry. Neboť svůj rozkaz nikdy nesplnili. Ne, že by se o to nesnažili. V jednu chvíli začal střílet celý oddíl najednou, všech pětadvacet maníků vystřílelo do oken okolních domů všechny své zásobníky. To už nebyla střelba, to bylo jednolité burácení hromu, které trvalo snad jen pět vteřin, ale které nám připadalo nekonečné. Ještě před pár minutami jsem povídal Evě: "Vždycky jsem si přál být válečným korespondentem," ale teď se mi třásla kolena. Uskočili jsme od oken a tetelili se na chodbě. Ruské střely zatím rozbíjely okna a stropy v kancelářích zahraniční rubriky. Když jsme se odvážili vrátit se k oknům, v rubrice do vypadalo jako v Reichstagu po pěti dnech dobývání. Všude byly střepy a sádrový prach, všechno bylo bílé a smutné. Pochopil jsem, proč Číňané považují bílou barvu za symbol zármutku. Před Rozhlasem pobíhali Rusové a naši lidé na ně křičeli, že jsou fašisti a krčili se u zdí domů. Na naší straně už bylo několik mrtvých a zraněných, ale oběti nebyly vidět. Už je všechny odnesli do vestibulu Rozhlasu. A zábava měla začít znovu. Opět se lidé nahrnuli na Vinohradskou a před budovou byla hlava na hlavě a uprostřed se zmítal zelený ostrůvek ruských osvoboditelů.

Lidé tam venku byli ve spojení s námi. Pořád na nás volali, něco chtěli, zapřísahali nás, prosili, vyzývali, hrozili. Na budově nebyla žádná vlajka. První, co lidi napadlo bylo, abychom nějakou vyvěsili.

Běželi jsme s Evou do přízemí, kde jsme narazili na muže jménem Kasalík. Kasalík je rozhlasový stěhovák. Je mu třicet, snad míň, sotva víc. Dobromyslný obr, který vždycky bude Evě vděčný za to, že mu opatřila několik kšeftů pro Mikrofórum. Sní o tom, že se jednou stane redaktorem a čeká na tu chvíli v restauraci Pod Smetánkou nebo Nad rozhlasem a čas od času natočí nějakou reportáž. Nuže, tento Kasalík byl ve vestibulu, kde rozmlouval s našimi policajty a zajisté, že věděl, kde vlajky hledat. Byly čerstvě vyprané a sušily se na štangli na zadním schodišti. Byly čtyři. Dvě naše a dvě rumunské. Zbytek vlajkoslávy, která vítala návštěvu Nicoalie Ceaušeska v Praze. Rumuni se k přepadení nepřipojili, proč tedy nepověsit i jejich vlajku? Během deseti minut všechny čtyři vlály z oken ve druhém patře a já jsem si zlomyslně představoval, jak ruský velvyslanec bude nadávat svému rumunskému kolegovi, který byl ve věci zajistě úplně nevinně.

Když naše vlajkosláva jaksepatří visela, dav se obrátil jinam. Na balkóně ve čtvrtém patře totiž visela rudá hvězda.

"Hvězda dolů, hvězda dolů," skandoval dav. Češi se naučili za dvacet let dobře skandovat a heslo - hvězda dolů - jsme měli slyšet ještě mnohokrát. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na filmový žurnál ze šestapadesátého roku. Byl v něm šot z Budapešti, kde skupina kontrarevolucionářů ležela na zemi s cigaretami v ústech, smála se na celé kolo a střílela ze samopalů do pěticípé hvězdy na jakémsi pomníku. Šot byl provázen jadrným komentářem o zvrhlosti bílých teroristů. Nutno říci, že hvězda visí na rozhlasové budově dodnes. Ale nepředbíhejme událostem.

Operativní pracoviště vysílalo o stošest, četkařský dálnopis zásoboval naše mikrofony krmivem, pracovaly agentury Reuter i France Presse. Všichni jsme si říkali, že je fantastické, že devět hodin od začátku okupace ještě vysíláme. Čekali jsme, že Rusové musí každou chvíli přijít a vyhnat nás ven, že musí s námi udělat krátký proces, že není možné, aby Rozhlas okupovaného Československa volně vysílal do světa svědectví. Věděli jsme, že bratislavský Rozhlas od časného rána přebírá moskevský program. Slyšeli jsme ruštinu na bratislavské vlně už někdy v pět ráno a bylo nám jako panu Povondrovi, z románu Karla Čapka, když spatřil u Národního divadla mločí hlavu. Rusové konečně přišli i k nám.

Bylo jich málo, snad deset. Vpředu šel důstojník a něco brebentil, za ním dva maníci s vysílačkou na zádech. Dlouhatánské antény se jim bimbaly jako biče nad našimi zády. A pak následovali vojáčkové se samopaly a kulomety. Šli rovnou do studia, do operativního pracoviště a vyhodili hlasatele od mikrofonu a zamkli pracoviště a všechny dveře zahraniční rubriky. Když přišli k dálnopisům, někdo jim řekl něco v tom smyslu, že ty dálnopisy nutně musí být pořád v chodu a že kdesi cosi. Komandýr asi viděl poprvé v životě psací stroj, který píše sám od sebe, polekal se étoj ťéchniki a nařídil, že tedy dobrá, dálnopisy nezamkne, ale že uvnitř místnosti mohou být nanejvýš tři lidé. S tak šalamounským rozhodnutím jsme všichni rádi souhlasili. Pak opomněli zamknout Kmochovu pracovnu, kde byl černínský telefon a několik přímých linek a začali patroloval po chodbě, jako u muničního skladiště. Z nějaké švejkoviny jsme s nimi začali diskutovat, ale bylo to, jako když hrách na stěnu hází. Eva se pokusila dojmout nějakého osmnáctiletého vojáčka a lámanou ruštinou mu sdělovala, že už sedmnáct let pracuje v Rozhlase a patnáct let je členkou strany a že nikde neviděla žádnou kontrarevoluci. Vojáček řešil situaci tím, že upřeně zíral na myšlený bod na myšleném horizontě a mlčel. Sláva Volný zurčel cosi plynou ruštinou a Ondráčková ze zahraničního vysílání, o kterém jsem si nejmíň rok myslel, že je Arabka, a která ve skutečnosti pochází odkudsi ze Žižkova, seděla na lavici u vchodu do dálnopisů a vykřikovala:

"Hajzlové, táhněte do prdele, hajzlové."

A měla pravdu víc, než my všichni ruštináři-diskutéři dohromady.

V celém tom rumraji jsme zapomněli na bývalého ředitele pana Marka. Naštěstí jsou v Rozhlase lidé, kteří nezapomněli, a mezi ně patří báječný opilec Pepa Podaný. Ten se zadušuje, že slyšel rozhovor Marka s panem Běhalem, odvěkým náměstkem ředitele, neforemným bezcharakterním tlusťochem. Běhal prý Markovi řekl:

"Kde je přivítáme? V mé kanceláři nebo u tebe?" A já Pepovi Podanému, báječnému opilci, věřím. A v této chvíli se opájím vidinou - volně podle Peroutky - jak Běhal visí na střevech Markových. Přesto si myslím, že Běhal to přežije a že on bude jednou první, kdo bude psát "heroickou historii" Svobodného legálního vysílání.

Nevím, jestli Rusáci byli v Běhalově nebo Markově kanceláři. Marka jsem od časného rána 21. srpna neviděl - a nikterak toho nelituji, a s panem Běhalem se ještě setkáme později.

Ve chvílích, kdy Rusové obsadili operativní pracoviště, se roznesly po baráku první pověsti o průběhu celé operace. Přišli hlavním vchodem a začali akci tím, že uřízli telefony v přízemí. V přízemí je asi sedm přístrojů a v celém Rozhlase jich může být tisíc, snad dva. Pak se prý ptali po místě, odkud je Rozhlas řízen. Jan Petránek přísahá, že viděl, jak je někdo odvedl do kantýny do kamrlíku, kde kantýnská prodává lístky na obědy: Je to napravo od vchodu do jídelny, zasklená kukaň, je v ní stoleček s lampou, telefonem a mikrofonem. V naší kantýně je totiž hygienické zařízení: aby lidé na kantýnskou nekýchali, je schovaná za sklem a promlouvá k nim ampliónem. Rusové vnikli dovnitř a útočným nožem - jak se eufemisticky říká bajonetu - uřízli šňůru od telefonu, mikrofonu a stolní lampy a kukaň zamkli s vědomím, že hnízdo kontrarevoluce je ochromeno.

Operativní pracoviště tedy bylo dobyto a obsazeno, ale - z budovy na Vinohradské se vysílalo. Během několika minut kdekdo v Rozhlase vědět, že se vysílá ze sedmičky, čili ze studia číslo sedm.

Každý, kdo někdy byl v Rozhlase, mi potvrdí, že je to po čertech nepřehledný barák. Jsou to snad dvě, ale možná že tři budovy splácané dohromady a je v něm spousta schodišť, chodeb a podlaží o různých úrovních. Jak říkám, v noci na dnešek (tedy 7. 9. 1968, pozn. aut.), jsme se do baráku vrátili a mohu co očitý svědek potvrdit, že jsou v Rozhlase kouty, které Rusové nikdy nenašli. A sedmička je studio, které najde jen ten, kdo zná Rozhlas jako své boty. Je hned vedle tak zvané galérie, což je odborný výraz pro rozhlasovou ústřednu, kde se sbíhají rozhlasové linky z celé republiky, kde je spojení s cizinou a s vysílači a kde je vlastní centrum celého vysílání. Bez galérie nelze z Prahy vysílat. Jsou tu propojena jednotlivá studia s vysílači, a kdo má v rukou galérii, má v rukou rozhlas.

To ovšem Rusové nevěděli, což je kupodivu, protože i v moskevském Rozhlase, stejně jako v jakémkoli jiném Rozhlase na světě, taková ústředna je.

Nemohu dopodrobna vypsat, kudy se jde na galérii a do sedmičky. Zabralo by to půl knihy. Může se tam jít v zásadě dvěma cestami: jednak kolem studia, odkud vysílá mikrofórum, a přes studio, odkud se vysílají rozhlasové hry; jednak přes rozhlasový vestibul. My jsme chodili tou první cestou, protože ve vestibulu leželi ranění a mrtví a hned vedle nich tábořili Rusové s kulomety u nohy. A ze sedmičky vysílal Svobodný legální vysílač Praha až do rána 22. srpna.

Zní to neuvěřitelně, ale je to pravda. Rozhlas vysílal z obsazené budovy téměř čtyřiadvacet hodin. Museli jsme balamutit Rusy, ale bohužel i posluchače, báchorkami o soukromých bytech, kde jsme si zřídili stanoviště. Při každé vhodné příležitosti jsme vykládali o konspiraci, o tom, že se stěhujeme na jiné stanoviště - a to všechno proto, abychom odlákali pozornost Rusů od budovy na Vinohradské třídě. Našeho povídání se brzy chytila i moskevská Pravda a Chief Salamander skřehotal na vlnách okupantské vysílačky Vltava o kontrarevolucionářích, štěkajících odkudsi ze sklepů. O vysílačce Vltava se ještě zmíním. Dodnes většina publika netuší, že "tajná stanoviště" byla v prvních dnech okupace v studiích Československého rozhlasu na Vinohradech.

(8.9.1968)

Vysílalo se odtamtud všechno. Nejvíce zprávy z četky a od dobrovolných zpravodajů a ovšem také nesčetné rezoluce kolektivů, jednotlivců, kteří vyjadřovali podporu Dubčekovi. Už brzy ráno se rozlétla po celém světě zpráva, že Alexandr Dubček a jeho spolupracovníci jsou v ruském zajetí, a o něco později se rozneslo, že Rusové je odvezli do Moskvy. Duch Imre Nagye, nejdříve zašantročeného okupanty a roky později ubitého prý kdesi v Rumunsku, vznášel se nad vodami. Vraťte nám Dubčeka, říkaly všechny ty rezoluce a v tom duchu se nesly i naše první komentáře. Ještě v sedmičce se zrodil název "Svobodný legální vysílač". Slovo "legální" bylo reakcí na Vltavu, která začala vysílat hned od rána prvního dne. Dodnes nevím, kde Vltava sídlí - poznamenávám, že co tyto řádky píšu, tak stále ještě vysílá o tom, že v Rozhlase je sídlo kontrarevoluce, které je třeba vymýtit - a nevím, kdo na jejích vlnách hovoří. Už prvního dne se říkalo, že Vltava je někde na Zbraslavi. Později lidé mluvili o nějakých kasárnách, ale přesně to neví nikdo, koho znám.

Nejcennějším zdrojem našich informací byly dálnopisy. Už jsem se zmínil o tom, že Rusové se zalekli báječných schopností strojů píšících bez lidského přispění a aby neurazili bohy, raději je nevypnuli. Ovšem, přede dveřmi dálnopisného oddělení přešlapoval strážný s takovým divným kulometem, který měl našišato nasazený kulatý zásobník. Strážný smrděl a ze všech sil se snažil dosáhnout toho, aby u dálnopisů nečučelo víc než tři lidé. Agenturní zprávy jsme s Evou překládali u stolečku na chodbě, vedle vchodu do dálnopisů. Rus kolem nás obcházel a nakonec se osmělil a poručil nám, abychom zmizeli, že na mašince se psát nesmí. Tak jsme vzali mašinku a odnesli ji do místnosti zpravodajské směny, která také nebyla zamčená. Byli to velmi hodní a nesmělí hoši, ti, co nás obsadili.

Venku se proháněla značně drsnější cháska. Byli to chlapíci, kteří z neznámých důvodů považovali za účelné střílet a o sto šest do vzduchu. A tak se stalo toto: zbloudilá kulka přestřelila tramvajové vedení. Drát dopadl na střechu stařičké pobědy, která parkovala před Rozhlasem. Nevím, jak se to stalo, ale jisto je, že poběda chytla. Ruské tanky zatím převálcovaly škodovácký autobus, udělaly z něho plech a jejich osádka se rozhlížela po novém soustu. Hořící poběda bylo přesně to, co hledali. Jeden z nich se rozjel a ve vteřině byla poběda také na placku.

Ale náš milý tank byl v jednom plameni! Ano, stačilo, aby projel ohněm a sám chytl. Našich lidí se zmocnilo dojemné nadšení. Naproti Rozhlasu stál zelinářský stánek. Desítky rukou přikládaly bedýnky od mrkve a hroznového vína na záď tanku. Nějaký dobrák přinesl plechovku se syntetickým lakem a oheň přikrmil. Syntetický lak opravdu pěkně hoří. Tankisté nechtěli s hořícího stroje vylézt a jejich druzi s marně snažili oheň uhasit. Po deseti minutách zápasu bylo zřejmé, že tank už nemá dobrou budoucnost. Osádka vylezla a stroj hořel a úžasně čadil. Po půl hodině byl celý černý a všichni, kdo stáli okolo, se začali ptát jeden druhého, kolik že v takovém tanku je ostrých dělostřeleckých nábojů. Někdo říkal, že šestatřicet. A že mohou vybuchnout každou chvíli. Všichni se těšili, co to udělá, když uvnitř tanku vybuchne šrapnel o ráži 100 mm, když tu přišel malinký voják v černé kombinéze, vlezl do vraku, nastartoval a klidně odjel do Balbínovy ulice směrem ke Smetánce. Inu, Rus, žádné máslo.

Dav považoval tuto epizodku za své vítězství a jaksepatří jásal. V zemi bylo sedm tisíc takových tanků, ale před Rozhlasem popojíždělo jenom pět, a tak se nám zdálo, že dvacet procent ruské techniky vzalo zasvé. Bohužel to nebyla pravda. Nicméně radost byla všeobecná a jakoby na oslavu svého vítězství dav zase začal volat:

"Hvězdu dolů, hvězdu dolů!"

Řekli jsme, že na ulicích se přeléval dav, rozpálený až do bodu varu. Mám zato, že to byla nejkritičtější chvíle. Později se podařilo podchytit davovou iniciativu. Tenkrát měl dav svou vlastní duši a mohlo se stát cokoli. Řval a pískal a hrozil a maloval na ruské tanky hákové kříže. Uvnitř Rozhlasu byla situace jiná. Věděli jsme všichni velmi dobře, co se stalo a že končí vše, v co jsme doufali a co jsme pomáhali budovat. Nemysleli jsme na to, co přijde. Byli jsme šťastni, že ještě vysíláme a jako v horečce jsme běhali po chodbách a telefonovali a vyměňovali si informace. Když si dnes vzpomínám na tu atmosféru připadám si, jako bych snil. Bylo to nadreálné ovzduší mezní situace, kdy každý byl vtažen do děje a kdy zmizela lhostejnost. Budova Rozhlasu, nebo krátce barák, byla jako veliký hrnec, kde se vařilo to, co později působilo jako "Svobodný vysílač". A jeden z hlavních kuchařů se stal redaktor z dětského vysílání, Vlado Príkazský.

Je mu asi pětatřicet let. Kdysi prý byl zasypán v dole a od té doby má bílé vlasy. Vyniká energií a pílí. Príkazský se vypracoval za cenu dřiny a rval se jako buldok a vyhrál. Národ ho zná jako konferenciéra, který se pitvoří na televizní obrazovce v pořadu 10x odpověz. Pravé kvality Vlada se osvědčují v precizních rozhlasových pořadech, které nikdo neposlouchá, a když je poslouchá, tak neví, že je připravil on. Na mládežnickém festivalu v Sofii, kde se Bulhaři snažili exkomunikovat naši mládež z mezinárodního pokrokového hnutí a v zápalu boje hnutí zlikvidovali, Vlado zmlátil půl tuctu horlivců, kteří se snažili urážet všechno, co je Čechům a Slovákům svaté. Je to rváč, který miluje zápas se sebou i druhými. A zjevil se o poledni 21. srpna v místnostech Mikrofóra a měl v ruce flašku plisky a tvářil se tak klidně, jako kdyby byl zvyklý, že nás Rusové obsazovali každý druhý týden. Objevil se znenadání, byl zcela mimo náladu, která v baráku převládala. Klidný jako Petřínská rozhledna a žertoval a smál se. Když se venku začalo střílet, choval se přesně tak, jako by tam někomu práskal výfuk auta. Byl klidný, ale ne proto, že by nevnímal, co se děje, nebo že by si to neuvědomoval. Byl klidný proto, že spoléhal na svou energii a odvahu. Obé osvědčil v příštích dnech měrou vrchovatou. Ale o tom později. Neboť krátce po tom, kdy se Vlado Príkazský objevil, v Balbínově ulici explodoval muniční vůz.

Tehdy jsme nevěděli, že je to muniční vůz. Mysleli jsme, že vybuchují náboje v hořícím tanku. Nevím dodnes, jak se stalo, že vůz explodoval. Ani nevím, proč si tak přesně pamatuji na každý jednotlivý výbuch, proč dodnes dovedu znovu cítit, jak se budova otřásala, proč i teď cítím hrůzu, když si na ty okamžiky vzpomenu. Vždyť se vlastně nic nedělo! Jednou za tři, čtyři minuty se Rozhlas zachvěl pod sílou detonace. Nic víc. Chodby se však vyprázdnily a celé osazenstvo se shromáždilo na zadním schodišti. Vzpomínám si, že tam byl Jirka Kmoch a Věra Šťovíčková, dohromady tam sedělo snad sto lidí. Byl jsem se tam na tom schodišti podívat jen jednou. Bál jsem se tam. Připadal jsem si jako v bunkru. Nesnáším uzavřený prostor a bezmocnost. Lidé, kteří seděli na schodech a poslouchali rádio a čekali, kdy to zase bouchne, byli bezmocní. Nevím, proč seděli zrovna tam. Schodiště přeci není to nejpevnější místo domu. Snad tam seděli proto, že to schodiště vede do autoprovozu a garážemi lze utéct z budovy. Nechci nikomu křivdit. Bál jsem se stejně jako všichni ostatní, ale ve chvílích strachu nevydržím na jednom místě a uzavřené prostory v takových okamžicích nesnáším. Proto jsem tahal Evu pryč odtamtud a jako posedlí jsme stále pendlovali mezi dálnopisy a studiem číslo sedm a bloudili vylidněnými chodbami a lekali se každé detonace. Jednou nás napadlo jít do sedmičky tou druhou cestou, přes rozhlasovou halu.

Tam byl lazaret. Po podlaze tekla krev a naši esenbáci obvazovali strašně mladé kluky a holky. Jedno děvče mělo prostřelenou pánev. Bál jsem se, že budu zvracet, ale kupodivu můj žaludek byl při té podívané klidný. Díval jsem se do tváří raněných, byly klidné, ale příšerně šedé. Teď si uvědomuji, že je zvláštní, že některé obrazy z prvního dne okupace mám před očima naprosto jasné. Obraz lazaretu tam dole v přízemí se mi ale ztrácí. Byla to hrůza a paměť nechce drásat mou duši hrůznými obrazy. A do toho strašné detonace zvenčí. Kdosi vyprávěl, že na rohu Balbínovy a Vinohradské leží muž s ustřelenou hlavou. Nezdrželi jsme se v přízemí dlouho a raději se vrátili do domáckého prostředí druhého patra.

Všechno má svůj konec a tak i detonace jednou ustaly. Opět jsme se odvážili jít k oknu. Obraz na ulici byl stejný, jako před hodinou. Pět tisíc zuřivých lidí, hlava na hlavě, ruské tanky, zpocené tváře ruských vojáků. něco se však přeci jenom změnilo. Výbuchy muničního vozu nepůsobily jenom na naše nervy. Vydráždily i ruské tankisty.

Ruská duše je přístupná běsům. V prvních chvílích bylo Rusům stydno a divno. Jejich srdce změkla. Rozum se ptal, kde že je kontrarevoluce a slovanská duše byla bezradná.

Výbuchy dělostřeleckých granátů bratry Rusy zocelily, a co víc, zasely jim do hrudí zuřivost - Kdo jiný mohl zapálit tanky a muniční vůz, než kontrarevoluce?! A bij, bratře, bílou chátru, jak můžeš!

Rusy popadl vztek. Ztratili soudnost. Čtyři tanky se rozjely proti bezbrannému davu. Naši lidé pochopili, že tentokrát jde do tuhého a utíkali jako zajíci. V tu ránu bylo před Rozhlasem pusto. Bij, bratře, bílou chátru! Ale kde ji vzít? Kde vzít ty kontrarevolucionáře s kapsami naditými dolary a ručními granáty? Ivan se chtěl rvát. Byl na to vyzbrojen, měl samopaly, kulomety, tanky, ale kde vzít protivníka? Nakonec protivníka našel.

Když zmizeli lidé, zůstaly před rozhlasem stromy - ubohé stromy, jaké živoří na pražských chodnících, akáty, které magistrát kdysi dávno zasadil a které už žádný Pražák nevnímá. Pětatřicet tun zloby se obrátilo proti zčernalým akátům. Ztopořené hlavně vyvracely kmeny z kořene tak snadno, jako když zlý chlapeček usekne prutem kopretině hlavičku. Kandelábry byly odolnější. Ivan do několika drcnul, než se mu je podařilo ohnout a rozbít. Zůstaly však stát. Koruny akátů ležely na dlažbě. Před vchodem do Rozhlasu se na vozovce rozvalovala nešťastná poběda, rozválcovaná na placku. Na jednom místě hořel asfalt. Všude se válely třísky z bedýnek od ovoce a jakési hadry a cucky. Na kolejích leželo vlečné lano, které spadlo z nějakého tanku. A Ivan dál bil bílou chátru. Padl jeden strom, druhý, třetí.

Najednou na jeden z tanků vyskočil mládenec s praporem v ruce. Obrněnec se proháněl po chodnících a drtil svými pásy kmeny a větve a ten kluk se držel na jeho zádech a mával vlajkou. Řvali jsme na něj - seskoč, seskoč, ale on tam zůstal a červeno-modro-bílá vlajka se třepotala v oblacích modrého dýmu. Nesmyslnost počínání toho mladého muže byla očividná. Seděl za věží ruského tanku a v ruce držel prapor. V tuto chvíli mám chuť rozkládat o tom, že naše vysílání ze sedmičky bylo stejně marné, jako husarský kousek neznámého Pražáka. Hlubokomyslné úvahy však přenechám někomu povolanějšímu.

Bude lépe, když se omezíme na konstatování faktů. Zde musím prohlásit - protože je to pravda a fakt - že celý 21. srpen byl jediným, snad marným gestem. To, co se dělo, to nebyly činy, ale gesta. Jistě, národu nezbylo nic jiného. Armáda nebyla připravena odrazit útok vedený proti naší zemi ze čtyř světových stran. Generál Prchlík, který nabádal armádu, aby se připravila na každou eventualitu, byl na nátlak Rusů včas odstraněn. na ozbrojený odpor teď nebylo ani pomyšlení. Jen jedno zůstalo. Gesta. Jsem očitý svědek a byl jsem jen na jednom místě. Nechci generalizovat. Ale podle toho, co jsem viděl na vlastní oči a co jsem zažil, mohu říci toto: dav, který se 21. srpna 1968 shromáždil před budovou Rozhlasu, nebyl reprezentativní vzorek obyvatelstva. Byla to především mládež, dospělých tam bylo sice hodně, ale mladí lidé byli v naprosté převaze. Odpor, který se rozvinul v následujících dnech, byl však celonárodní. To, co se dělo před Rozhlasem - a na Václavském náměstí, na Staroměstském náměstí, před ústředním výborem strany a na dalších místech - to byla jen rozbuška, která zanítila celý národ. A je velmi zajímavé, že rozbuškou k celonárodnímu odporu byla právě gesta, symboly, vše to, co bychom za normálních poměrů považovaly za prázdné a směšné.

Je opravdu kupodivu, že červeno-modro-bílý prapor, který povlává za nejrůznějších, i těch zatrachtilých okolností, dovedl zanítit srdce národa. ???Státní vlajka po celá léta měla nerozlučného druha - vlajku sovětskou. Kromě toho byla pošpiněna na stovkách odporných shromáždění, vlála tehdy, kdy místo ní měla vlát vlajka černá, byla ponížena na úroveň hadru na nádobí; a přesto - když národ povstal, obrátil se k československé státní vlajce. U Rozhlasu řádily tanky. Proti nim - nevím, v kolik hodin to bylo a za jakých to bylo okolností - kráčel pomalu a vážně průvod Pražanů a všichni, kdo šli v čele, nesli naši vlajku. Průvod se bral od Václavského náměstí nahoru po Vinohradské. Vlajky tvořily stěnu. Gesto. Rozbuška.

Zmínil jsem se o muži, jemuž granát utrhl hlavu. Říká se, že kdosi namočil prapor do jeho krve. Jiní říkají, že krev na praporu, který se stal tak účinnou protitankovou zbraní, pochází z jiného srdce.??? Je to lhostejno. Jisté jsou dvě věci. Z oken Rozhlasu jsme pozorovali lidi, kteří ukazovali Ivanům krev na praporu. A je známo, že sovětské velení muselo velmi brzy první sled odsunout. Ti vojáci, kteří teď hlídkují v Praze sto metrů odsud v prostorách městské celnice, ti krev na praporu neviděli. Ti viděli jen rozstřílené Muzeum a byli poučeni, že všechny škody jsou dílem kontrarevoluce. Nevím, co hodlá sovětské vedení učinit s těmi, kdo krev viděli a kdo viděli prapor. Patrně bude nuceno je naložit na vagóny a vecpat do Ledového oceánu. Jsou to totiž muži, které zasáhla zbraň, jediná zbraň, která zbyla československému lidu. Gesto.

Sedmička vysílala a všichni jsme se divili, jak je možné, že vysíláme tak dlouho z obsazeného Rozhlasu. Rusové se utábořili ve všech poschodích, rozložili si kulomety a váleli se po zemi. Čekali jsme, kdy si zapálí na podlaze ohýnek. Ve studiu se ustanovil podivný řád, který pak panoval ve všech studiích, která jsem později navštívil. Samozřejmě padl nepsaný zákon, podle něhož se nesmí vstoupit do studia, odkud se vysílá. V sedmičce byl pořád čilý ruch. Dva hlasatelé seděli u mikrofonu a dovnitř pořád někdo vcházel a zase odcházel. Kravál tam byl jako o pouti - tento výrok ovšem musíte brát relativně. Režisér z druhého patra, tedy od nás, zpravodajců, Jiří Škoda, poznal, odkud se vysílá, když seděl doma a poslouchal naše vysílání.

"Takhle vrzají dveře jenom v sedmičce," povídal a šel do Rozhlasu. Na zemi seděli lidé a opravovali gramatické chyby v textech. V rohu studia stálo piáno. Sloužilo jako odkládací stůl pro odvysílané texty. Za piánem bylo veliké okno a za oknem galérie. Už si nepamatuji, kteří technici tenkrát vysílání zajišťovali. Pamatuji si jen to, že za celou tu dobu, od 21, srpna až do chvíle, kdy píšu tyto řádky, tedy do 8. září, jsem se nesetkal s technikem, který by se zachoval jako svině. Všichni technici, kteří přišli v kritických dnech do Rozhlasu, se chovali skvěle, a bude-li se jednou mluvit o srpnové epizodě Československého rozhlasu, nesmí se na techniky zapomenout. Jejich práce byla anonymní, oni se nezapsali do paměti národa jako hrdinové, oni neměli sebemenší šanci, že jejich jména budou vytesána do žuly. Upřímně řečeno, oni se mohli na všechno vykašlat a jít domů. Jak později uvidíme. Mezi redaktory a hlasateli vládla v příštích dnech řevnivost a touha po světské slávě. Není vyloučeno, že i mezi techniky hrál slavoman také svou roli. Možná že technik stejně jako redaktor také hraje a že jenom publikum je jiné. V každém případě pro redaktora a hlasatele publikum tvoří posluchači, kdežto pro technika si jen hrstka známých a přátel. Bohužel nejem informován o tom, jak bylo naše vysílání technicky zajištěno a jak to vlastně bylo možné, že Československý rozhlas vysílal bez sebemenší přestávky po celou dobu okupace. To by měly zachytit vzpomínky jiných lidí, těch, kdo sloužily na vysílačích, zaměstnanců spojů a já nevím, koho ještě. Vím jenom jedno: technici si zaslouží nejvyšší obdiv nás všech.

V mé paměti teď splývají v jedno dvě epizody: do sedmičky se přihrnul Honza Petránek a po Rozhlase se rozneslo, že náhradní pracoviště bude v budově armádního vysílání v ulici nedaleko Vinohradské vodárny.

Tyto dvě epizody uzavírají v mé paměti první periodu okupace. Byla to etapa drsná a mužná. Byla poznamenána střetnutím dvou sil. Ruské tanky proti mocné budově Československého rozhlasu. Armáda proti baráku. Okna v baráku byla na cimpr campr, v budově byli vojáci, na ulici byly barikády a střílelo se. Na křižovatce Italské a Vinohradské hořela barikáda z autobusů. Výbuchy muničního vozu zapálily Hajnovku a můj milovaný antikvariát a ještě jeden anonymní dům. Bylo tu horko. Hrála se však otevřená hra. Tank proti baráku, samopal proti mikrofonu. Nebylo naší vinou, že Rusové sedmičku nenašli. Vysílali jsme oficiální program z oficiálního studia oficiální budovy. Ano, v přízemí té budovy umírali těžce ranění lidé a na Vinohradské hořely další tanky. Ale to byla bitva, něco jako válka. Na nepřátelské straně byla síla. Na naší straně byli dobrovolníci. Kdo se bál, mohl odejít. Ti, kdo se v baráku sešli, tu byli vlastně jen náhodou. Prostě přišli do práce, nic víc. Kdo se bál, měl otevřený ústup. Nikdo si nevšímal toho, kdo tu je a kdo není. Nikdo nehodnotil charakter toho druhého. Venku se střílelo, na kádrování nebyl čas. Kvality jednotlivce se rozplynuly ve společném úsilí celku. Každý, kdo byl v baráku, byl "in". Každý, kdo tu nebyl, byl "out", ale to nic neznamenalo. Ti, co byli "out", asi nemohli přijít. Nic víc jsme si o nich nemysleli. Byla to doba boje, doba zrodu "Svobodného vysílače". "Svobodný vysílač" vznikl dobrovolně, vytvořili ho lidé, kteří pokračovali ve své každodenní práci a nic si o sobě nemysleli. Venku se střílelo, uvnitř se vysílalo, a to jenom proto, že Ivani nenašli sedmičku a galérii. Nic víc se nedělo. Všichni byli přesvědčeni, že budoucnost je ztracena, ale nikdo se nebál. Ani já ne.

Druhá epocha našeho vyprávění je zapsána v mé paměti v jiných barvách. Byla to doba, kdy jsem se začal bát.

DOBA STRACHU

Není vyloučeno, že trpím určitým druhem klaustrofobie. Ve chvíli, kdy se mě zmocňuje strach, nebo alespoň nepokoj, rád měním místo. Po celou dobu, kdy jsme pracovali s Evou v baráku, jsem měl na paměti, že tu nevydržíme věčně. Že je to provizórium, které musí dříve či později skončit. Že nás Rusové nakonec objeví a že budeme muset jít jinam. Odpoledne už jsme věděli, kam půjdeme. Do armádního rozhlasu. Petránkův příchod byl impulsem, kterým mě přiměl k odchodu.

Dříve, než přišel, jsem byl jediný, kdo psal komentáře a glosy. Mám některé z nich tady před sebou a čtu si je. Jsou bombastické, mluví se v nich o národním odporu, slovo národ se tu vyskytuje v nesčetných variacích. Nikdy bych se neodvážil znovu ty věci zveřejnit. Byly psány pro potřeby chvíle a už druhý den byly beznadějně zastaralé. Nicméně jsem přesvědčen, že plnily svou funkci. Když přišel Petránek, bylo mi jasné, že éra mých mladických skopičin skončila. A tak jsem navrhl Evě, abychom šli do Armády. Eva souhlasila.

Budova armádního rozhlasu je na Vinohradech, v ulici, která je pokračováním Moravské, přes park, okolo Husova sboru. Je umístěn ve dvoupatrové vile, která kdysi musela patřit nějakém pěkně prachatému chlapovi. Patří k ní velká zahrada a je odtud výhled od Vršovic až do Nuslí a k Pankráci. Dům je v prvorepublikánském slohu, s bohatou fasádou, s balkóny, schodišti a zase balkóny. Pěkná milionářská vila. Byl jsem tu kdysi s panem profesorem Kováříkem, stříhali jsme tu jakési pořady. V přízemí je studio a režie a stříhačka, v prvním patře kanceláře a ve druhém obytné místnosti. V suterénu bydlí stará paní, která zřejmě patří od nepaměti k inventáři. Kdysi dělal cosi jako domovnici. Později přišlo nařízení, že Rozhlas musí být pod dohledem ozbrojené závodní stráže. Tato paní, které se říká "matka", odmítla vzít na sebe šedou uniformu a opasek s pistolí a odebrala se do privátního života. Vedle ní bydlí správce jménem Dolejš, hubený energický chlap, který proslul tím, že v budově na Vinohradské hlídkoval vedle páternosteru a vybíral pokuty od těch, kdo v kabinách kouřili.

Bylo asi pět hodin odpoledne, když jsme se s Evou, Jeronýmem Janíčkem a jeho manželkou, hlasatelkou Alenou Pávkovou, vydali do Armády. Prošli jsme autoprovozem, kde hlídkovali naši policajti. Sdělili nám, že okolo Rozhlasu už padlo deset lidí. Prošli jsme kolem barikády v Balbínově ulici, komické to změti rezavých trubek, cihel a popelnic, a dorazili na náměstí Míru. Tady už byl klid, jen z dálky k nám doléhala střelba. Putovali jsme Slezskou a pořád jsme potkávali lidi s tranzistory u ucha.

"Pořád ještě vysílaj?" ptali jsme se těch lidí a oni ani neodpověděli, jen kývali hlavou a poslouchali dál. Naše vysílání znělo ze všech oken. Lidi na chodnících bylo možno rozdělit do dvou skupin: na ty, kdo šli Tam, a na ty, kdo šli Odtamtud. Nikdo nemluvil o ničem jiném, než o okupaci a O Tom Svinstvu. Nevzpomínám si přesně, ale mám dojem, že už tehdy se objevily první nápisy na zdech domů. Ale to nevím jistě. Evě bylo špatně, ani Janíček toho moc nenamluvil a já si pomalu začal uvědomovat, do jaké šlamastiky celá země upadla.

Do té chvíle nebyl na uvažování čas. Znali jsme základní fakta: Dubček a Smrkovský a Černík uneseni, Hoffmann a Marko a další jsou zrádci. Biľak s Indrou pravděpodobně Rusy povolali, máme tedy dva Kadáry. Rusové přijeli na tancích a zítra, nejpozději pozítří budeme mít kolaborantskou vládu, která s námi pěkně zamete. Na Novotného si však nikdo nevzpomněl. Asi jsme byli zpracovaní západním tiskem, který nás dlouho ujišťoval, že Moskva sází na Biľaka a Indru a rozhodně ne na Novotného. Kolaborantská vláda zažene ministra vnitra Josefa Pavla a naše stará, dobrá StB nás do týdne pochytá. Teď jdeme do Armády. Jak dlouho to může trvat, než se tam StB dostane? Záleží na tom, kdy vyletí Pavel, říkal jsem si. Po jeho pádu tu estébáci budou za pár hodin, možná dřív. A co pak? Ruzyň, Pankrác? A pak Leopoldov, Mírov? Zase mi začalo být špatně od žaludku.

Byl to zvláštní pocit. Byl jsem pořád mezi lidmi, kteří se tvářili zmužile. Musel jsem tedy také zachovat tvář a žertovat spolu s nimi na téma "prázdniny na Bytíze". V takovém stavu jsem se svými druhy dorazil do Armády. Zazvonili jsme u vrátek a vrátná nám otevřela jakoby nic.

Byl jsem trochu zklamán, že neomdlela úžasem nebo že se nedala do pláče nad naším společným osudem, nebo že neplesala nad tím, že jsme ještě na živu a na svobodě. Otevřela nám, jako by nás čekala a uvedla dovnitř.

V hale seděli v křeslech tři policajti se škorpióny na stolech. Otevřenými okny bylo vidět do režie, kde někdo pobíhal, a seshora bylo slyšet mikrofóráckého šéfa Slávka Vondráška, jak komusi udílel příkazy. V hale bylo šero a vládl tu klid. Policajti se tvářili přívětivě, na stole měli tranzistorové rádio a poslouchali sedmičku.

Ve studiu vedle režie seděl hlasatel s hromádkou zpráv a rezolucí před sebou. V režii pracovali tři technici a na jednom magnetofonu měli založenou smyčku, kterou táhli přes opěradlo židle. Na smyčce byl zvuk gongu. Ten gong měl být napříště znělkou naší stanice. Vystoupil jsem do prvního patra. Tady kralovali Jezdinský a Vondrášek a Šebánek a Weinlich a spousta dalších lidí. Vládla tu atmosféra dělnosti a profesionality.

Pořád jsem však trpěl klaustrofobií. Táhlo mě to ven, na vzduch. tam jsem cítil bezpečí. Pod střechou mi bylo těsno. Uvítal jsem, když Janíček začal mluvit o tom, že Alena Pávková se musí vrátit do sedmičky a že on ji tam doprovodí a hned přijde zpátky do Armády. Šel jsem tedy s nimi abych se podíval, jak to na Vinohradské vypadá.

Několikrát jsem užil formulace, že něco se stalo poprvé. Nezapomínejme, že jsme ještě pořád v prvním dnu okupace, že 21. srpen byl dnem, kdy se charakter národa teprve probouzel, kdy nikdo neuměl předpovědět, jak se události budou vyvíjet, co se stane v příštích hodinách. Proto podtrhuji zejména ty události nebo příhody, které byly předznamenáním příštího. Tak například epizodní příhoda, která se udála, když jsme s Pávkovou a Janíčkem šli zpět do budovy na Vinohradské, se stala v příštích dnech jedním z charakteristických rysů prvních šesti dnů okupace. Na Korunní třídě jsme si totiž řekli, že stopneme auto. Šel okolo nás nějaký člověk, zaslechl, co si povídáme a řekl:

"Já jsem od Pomocné stráže a já vám nějaké auto zastavím."

Co řekl, splnil do písmene.

Řekli jsme řidiči, úplně neznámému člověku, že jsme z Rozhlasu a on nás bez řečí odvezl až do Balbínovy ulice. Ještě předešlého dne bych vyvaloval oči úžasem. Nazítří jsem to měl pokládat za samozřejmé. Solidarita, která byla dříve naprostou výjimkou, se v prvních šesti dnech okupace stala samozřejmostí.

V Rozhlase jsem se setkal s atmosférou poněkud jinou, než jaká tu byla před dvěma hodinami. V sedmičce to arci běželo tak, jako dříve. Stále ještě tu byl shon jako na Pražském mostě, stále ještě tu vrzaly dveře a Petránek promlouval k národu. V druhém patře to bylo trochu jiné. Dorazili sem lidé, kteří tu ráno nebyli, jmenovitě Jaroslav Jírů a Čestmír Suchý. Čestmír se vrátil nahonem z dovolené a Jarda opustil manželku a dvouletého syna, jehož nepříčetně miluje, a vrhl se do bitevní vřavy. Bylo patrno, že druhé patro něco organizuje. Teď už mohu přiznat, že jsem v té chvíli cítil ke svým kolegům a přátelům despekt veterána k zelenáčům. Jen tak jsem utrousil, že "jsme teďka v Armádě", a dělalo mi moc dobře, když jsem zjistil, že Suchý, můj přísný šéf, neměl ani tušení, že se pořád ještě vysílá také odsud z baráku, ze sedmičky, sto metrů od něho! Chvíli jsem se před svými kolegy naparoval, ale protože všichni raději poslouchali vysílání než moje žvanění, přestal jsem dělat machra a raději jsem zmizel.

Prošel jsem zase zcela hladce zadní vrátnicí autoprovozu, východem do Balbínovy ulice. Těsně za barikádou jakýsi dobrý muž se pokoušel uvést do provozu skútra. Přišel jsem sebevědomě k němu, procedil jsem koutkem úst, že jsem ze "Svobodného vysílače" a požádal ho, aby mě dovezl k vodárně. Muž mě nenakopl, jak bych zajisté zasloužil, ale usadil na skútra a po krátkém zápasu se strojem se rozjel. Byl to jeden z těch bezejmenných mužů, kteří pomáhali Rozhlasu po celých šest dnů. Řekl mi, že objel na svém skútru celou Prahu. Rusové jsou prý u Hagiboru a Dolních Počernic, a nejvíc jich je u Xaverova. Tam že je asi dvě stě tanků. Hodně tanků a náklaďáků je prý také u Dubče. Tohle mi ten muž povídal, skútr si to prdlal a my jeli kolem ohořelých vraků autobusů linky 135, zničených dopoledním ohněm. Když jsme si to frčeli po Slezské, průhledem ulic byly vidět tanky a kaťuše v Riegrových sadech. Pohled na kaťuše mě zarazil, ale motocyklista řekl:

"To nic není, kolem celé Prahy jsou teď rakety a tady u Rozhlasu je těch kaťuší asi padesát!"

Měl jsem nepříjemný pocit, že Ivan vytáhl s kanonem na mouchu, což by samo o sobě bylo komické, nebýt toho detailu, že tou mouchou bylo Československo.

Ten pocit muselo mít víc lidí, jinak by se nemohlo zrodit nesmrtelné heslo:

"Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil!"

Vrátil jsem se do Armády za soumraku. Ve vile bylo všechno při starém. Ve studiu před hlasatelem obvyklá hromádka rezolucí a zpráv, v prvním patře shon u telefonů, vzadu v zastrčeném kamrlíku Karel Jezdinský poslouchal Svobodnou Evropu. Eva rozpalovala dráty. Podařilo se jí vyprovokovat půl tuctu známých, vyštvala je do ulic a oni pravidelně každou půlhodinu telefonovali referát o situaci ve městě. Ve vile nebyl dálnopis, takže jsme byli výhradně odkázáni na telefonní spojení. Naštěstí tu bylo dost přístrojů, takže jsme nikdy nebyli beze zpráv. Zmatek, který tu panoval, je však nepopsatelný.

Byl první okupační večer a na mne padala smrtelná únava. Už ani nevím, pod jakou záminkou jsme se vytratili s Evou z Armády. Řekli jsme šéfovi, že jdeme do baráku zjistit, jak to tam vypadá a že se zase vrátíme. Není vyloučeno, že jsme skutečně měli v úmyslu do budovy na Vinohradské dojít. Když jsme došli k Husovu sboru, tam, kde začíná Moravská ulice, u Rozhlasu se zase začalo střílet.

Byla úplná tma a nad střechami tryskaly snopy svítících světel. Docela hezky to vypadalo, jako ohňostroj. Všechno ale má své nepříjemné stránky a za každou podívanou se musí platit. My jsme za ni zaplatili chvilkou strachu. Svítící střely totiž stoupaly k obloze a pak po balistické křivce zpět k zemi, bohužel přesně na t místa, kde jsme stáli. Najednou k nám přijel náklaďák robur, šofér zabrzdil, vyskočil z kabiny a volal na nás:

"Schovejte se za stromy, schovejte se za stromy!" A zůstal stát uprostřed silnice, hrozil a nadával směrem, kde tryskaly světelné fontány.

Střely pleskaly o dlažbu a šuměly v korunách stromů.

Eva bydlí dvě stě metrů odtud. Ploužili jsme se podle zdi a netrvalo ani čtvrt hodiny a padli jsme do postele, polomrtví únavou. Byla to nepříjemná noc. Potřebovali jsme spánek, ale nemohli jsme usnout. Fyzická únava zápasila se vzrušením a vzrušení vítězilo. Řekli jsme si, že vstaneme ve čtyři, mám dokonce dojem, že jsme si objednali telefonické buzení a že ta služba fungovala. Neusnuli jsme však dřív, než v půl čtvrté a nakonec se probudili někdy v sedm, půl osmé.

Další pokračování