Webová stránka Ondřeje Neffa, v podsvětí zvaného Aston. Zde po kratším intenzivním pátrání najdete vše potřebné k vytvoření toho nejhoršího obrazu o tomto ponurém individuu. Stránku Aston průběžně doplňuje a vylepšuje, ale někdy si sedí na rukách. Ano, je to tak trochu smůla, že tu na Astonově stránce jste, ale ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

Africký deník - 2007

13.2.

Pohled na kalendář mě vyburcoval z dogmatického spánku! Dnes odjíždíme do Jihoafrické republiky a je třeba dvou úkonů: zakoupit průvodce z Lonely planet a koupit si antimalarika, protože směřujeme do malarické oblasti.

Průvodce jsem kupil bez příhod. V lékárně U svatého Vojtěcha jsem si byl pro Malaron.

Pan lékárník byl velmi vlídný. Zeptal se mě, kam jedu a když sem mu to řekl, pravil:

"Tak podívejte: Nejdřív dostanete průjem. Ten zastavíme tímto medikamentem."

Vytáhl krabičku a napsal na ni číslo 1. Pak pokračoval:

"Jenže tím zastavíme jen průvodní znaky. Neodstraníme příčinu, průjem by se vrátil. Proto musíme nasadit živočišné uhlí."

Napsal číslo 2 na druhu krabičku, načež pokračoval:

"Živočišné uhlí musíte užívat až poté, co se zastavil průjem. Ale pozor, až by účinek uhlí odezněl, průjem by přišel znovu. Proto musíme střeva desinfikovat."

Přibyla krabička číslo 3, výklad pokračoval

"Desinfekcí zlikvidujete střevní flóru. Tu obnovíme tímto preparátem."

Čtyřka krabička.

Následoval repelent, obvazy obyčejné a elastické. Pak jsem hodnému panu lékárníkovi vnutil kartu a vzdálil jsem se.

Menší šok mě čekal při zkoušce platební karty. Mám nafasovanou firemní platební kartu. Byl jsem zvědav, zdali funguje, ještě jsem ji nepoužil. V nejbližším bankomatu jsem zjistil, že PIN nesouhlasí. Volal jsem to kolegovi Filipimu. Velice znejistěl. Z té karty budeme platit tři automobily a šest hotelových pokojů na dva týdny v AR. Naštěstí druhý pokus dopadl dobře, v bankomatu na letišti.

Tento zápis dělám v hale letiště v Paříži. Dostali jsme se sem přes tuhou kontrolu, včetně ručně provedené osobní prohlídky. Po prohlídce jsem si odskočil na záchod, abych si preventivně ulevil. Má design japonské zahrady, to mě potěšilo. A sotva jsem si sedl k počítači, přišel ke mně chlapík z agentury pro výzkum veřejného mínění a vnutil mi dotazník. Tím se budu teď bavit.

Dotazník to byl francouzsky důkladný. V otázce č. 8 chtěli vědět, jestli strávím noc ve Francii a když ne, pokud tedy cestuji dál, mám přeskočit otázku 9 a jít na otázku č. 10. A ta zněla: Kde strávíte noc ve Francii?

Odletěli jsme včas, tedy v osm večer. Letadlo poloprázdné, takže let byl pohodlný. Ráno se probouzíme nad Afrikou, do přistání nám zbývá 25 minut.


14. února

Je 5.5: našeho času, blížíme se Johannesburgu. Krajina vypadá z výšky civilizovaně, hodně zeleně, hustá zástavba. Vzpomínám na tu strašnou vyprahlou Keňu, tohle je úplně jiný pohled. Jen jediný znepokojivý jev pozorovatelný z výšky: jezdí se vlevo! Jsem na to samozřejmě připraven duševně, ale když to člověk takto vidí, mrazí to v zádech.

19.30

První den je za námi. Přiletěli jsme bez problémů, na čas. Na letišti jsem vybral z firemní karty 2000 randů, místních peněz. Mají tu hezké peníze, se zvířátky. To je rozumné, je to lepší mít na bankovách zvířata, než otce národa: otcové národa se mění, zvířata zůstávají. V trafice na letišti jsme zakoupili redukci do zásuvky - používají tu naprosto atypické zásuvky se třemi tupými kolíky,. V trafice mají jen redukci z anglické na jihoafrickou, takže slabší povahy si koupily ještě univerzální, včetně anglické, takže jde o proces česká zástrčka univerzální a konečně jihoafrická. Později zjistí, že v běžném obchodě ve vnitrozemí redukce stojí 12 randů, na letišti 70.

Následoval proces najmutí auta. Cesta do budovy, kde sídlí půjčovny,. Je velmi složitá a vedl nás do ní nosič. Když nás dovedl, chtěl sto randů (tři sta korun). Na námitky stran ceny odpověděl, že je nás hodně. Kdyby vedl Židy z Egypta, řekl by si vůli tomu množství nejmíň deset tisíc.

Nafasovali jsme tři automobily, já jezdím s prvním mercedesem mého života, je to šestimístný Mercedes Vito. Rozčiluje mě jeho ruční brzda, která je na nohu a taky to, že občas nechce nastartovat. Levostranné řízení nedělá potíže, protože je tu velký provoz, takže člověku nezbývá než se zařadit. Vynikající silniční síť, přinejmenším v okolí Pretorie, kde jsme se pohybovali.

Provoz silný, nesentimentální. Ohleduplnost neexistuje, nikdo vás nepustí, cestu je třeba si probojovat. Zvlášť večer byl provoz v Pretorii velmi divoký.První cesta, hned z letiště, vedla do lví farmy. Je to v podstatě zoologická zahrada o rozloze tak 2 x 2 km tedy nic velmi rozsáhlého. Uvnitř pak jsou dvě farmy, jedna gepardí, druhá lví. V tom velkém výběhu chovají zebry a antilopy.

Lvi tam mají čtyři oddělení, v jednom jsou bílí lvi, ni jsem netušil, že nějací bílí lvi jsou. Byli jsme u toho, když je krmili, to přijede dodávka a dva chlápci házejí z korby maso na zem. Jedna bílá lvice se sápala rovnou na to auto, nikdo jsme to nevyfotili, je to mžik. V jednom výběhu se krmil velký lev obklopený deseti lvicemi. Občas vyskočil od žrádla a některou zfackoval. Vypadalo to laškovně, ale na fotce je vidět ty obrovské hmoty a svaly a tu sílu, co ta zvířata mají.

Z farmy jsme jeli do Pretorie se ubytovat. Bydlíme v hotelu Arcadia, to mě přirozeně těší kvůli Arkádii, dějiště mých měsíčních příběhů. Parking je v šestém podlaží, prakticky na střeše, v úrovni druhého patra. Mají tu velmi pitoreskní výtah, přes den se téměř nedá používat, jezdí chaoticky, podle toho, jak si ho kdo zavolá a nikdy nevíte, kdy a zdali vůbec přijede a kam vás odveze, pokud přijede. Nedivil bych se, kdyby mě odvezl do jiné budovy. Velký zápas jsme podnikli večer, když jsme s Davidem jeli internetit dolů do lobby. Výtah zastavoval v každém patře, aniž b někdo přistoupil, jen ve třetím přistoupila uklízečka. Moc se smála, když se výtah zastavil v mezipatře a pokusila se ho rozchodit bušením do knoflíku na otevírání dveří.

V podvečer jsme podnikli malou vyjížďku po okolí. Navštívili jsme vršek, na kterém stojí vládní palác s dvěma věžemi, obklopený hezky udržovanými zahradami, a potom Church square, jediné více méně historické místo tady. Byli jsme tam jediní běloši. Zvláštní pocit cizoty v Ománu jsme taky byli jediní Evropani mezi Araby, ale žádný negativní pocit z toho nevzešel. Tady je ta nevraživost ve vzduchu, jakási tíseň, nechci hned zmiňovat strach. Nálady nepřidají ostnaté dráty kolem rezidenčních bloků jeli jsme kolem nového bloku takových domů a parta černochů stavěla zeď, ta bude jistě půl kilometru dlouhá, až bude hotová. Těžko se ubránit pomyšlení, jestli náhodou tu zeď nestavějí na obranu proti sobě… A o kus dál vidíme první slum. J jich všude sousta, jak jsme se měli záhy přesvědčit. Plechové přízemní domky natlačené na sebe. Přirozeně, že hygiena je tu nemyslitelná… U dálnice se rozvíjí i jakýsi obchod. Na řízených křižovatkách postávají chlapíci s rozmanitým zbožím. K večeru to byly růže, jedni nabízeli mapu světa o rozměru 1x2 m, proboha, kdo si koupí mapu světa, když jede po dálnici? Dvakrát nebo třikrát jsem viděl chlápka, jak míří do auta velkým zrcadlem. Snad prodával brejle? Ale jiný chlapík, který skutečně brejle nabízel, žádné zrcadlo neměl. Když už jsme u těch obchodníků, stánky jsou i u vládního paláce. Malované kraslice z pštrosích vajec, nebo patentní vyřezávaná skládací stolička: trojnožka, která se dá splácnout a je to nějak vyřezané, aby to drželo pohromadě.

Přitom je to země jistě požehnaná, není to ta strašná vyprahlina, jakou jsem viděl v Keňi, je to tu zelené a na to, že jsme tu v létě, je to i svěží. Civilizačně je to tu v mnohém ohledu na vyšší úrovni, než v Čechách. A bez nejmenších pochyb je to zásluha bělošských osadníků. Ale ta nenávist, to je zničující vedlejší produkt civilizačního úsilí…

Dva detaily.

Na dálnici jsme dojeli auto, dodávku, celou bílou, s otáčivými větráčky na střeše. Pak jsem si všiml, když jsme ji míjeli, že je to dodávka "vězeňské služby", asi v tom maličkém prostoru převáželi vězně.

Večer jsem si byl koupit naproti u pumpy vodu, v sámošce už měli zavřeno. Běžná puma se shopem. Platil jsem desetiradnovkou, chlápek mi vrátil čtyři dvacet, vycházím a u vchodu postával chlápek se srandovní, skoro trpaslíkovskou čepicí na hlavě. Vzal si účet, zkontroloval, odfajfkoval a oparafoval a teprve pak mě pustil. Zřejmě kontroloval toho chlápka v kase, jestli nešvindluje. A uvnitř shopu hlídkoval policajt, jestli tam někdo nekrade.

Teď večer internetíme. Počítají si 15 randů (45 Kč) za čtvrt hodiny. K tomu jihoafrické víno, 10 randů za 2 deci, víno je velmi slaboučké, stolní. Ale je to víno a jsem si jistý, že po něm blbě nebude.


15. února 2007

Dopoledne jsme navštívili gepardí chovnou stanici De Witta, asi 50 km jižně od Pretorie. Je to zároveň výzkumný i praktický podnik: gepard coby ohrožený druh je tu chován, vychováván a vypouštěn do volné přírody. Přijíždějí sem i návštěvníci, jednak jako příjem peněz, i když to jistě není vzhledem k nákladům rozhodující, a pak je to účel propagační. Provázela nás tu mladá žena jménem Kristýna, naprosto oddaná věci. Takže stručně zrekapituluju, co nám říkala.

Gepard dosáhne rychlosti až 120 km/hod, přičemž stovku má na něco nad dvě vteřiny. Rychle se ale unaví. Dostihne především nemocné kusy ze stáda, přičemž žere hlavně vnitřnosti. To ostatní nechá šakalům a hyenám. Z toho důvodu je výhodné v oblasti chovu ovcí vysadil gepardy, protože oni sice odchytí nemocné kusy, ale hyeny a šakalové pak žerou to, co jim gepard nechá a nechytají mláďata. V důsledku toho gepardi působí blahodárně na populaci stáda. Gepardy jsme si pak prohlíželi v jejich výbězích i ve velkém, kam se dá vjet autem, celkem jich tu mají sto a dalších padesát v druhém pracovišti. Je složité gepardy vysadit do přírody: mají na to speciální prostor, kam je vysadí a živí j letecky, přičemž přestávky mezi krmením zvětšují, až nouze naučí Dalibora housti a gepard se naučí lovit.

Supi: taky je tu chovají a léčí, hodně těchto ptáků se poraní o dráty elektrického vedení a jednou zlomená kost už nikdy nesroste tak, aby sup mohl létat jako dřív. Ovšem jeho geny jsou v pořádku. Živí se mršinami, ovšem jeho metabolismus funguje tak, že likviduje choroboplodné zárodky, fungují tedy jako desinfektoři.

Medojed: nebojí se hada, nechá se uštknout, hada překousne, pak jed působí, medojed jde do komatu ale díky protijedu v játrech se vzpamatuje a mrtvého hada pak sežere.

Psi hyenovití jsou druhý nejvíc ohrožený druh. Jsou velmi inteligentní, tady se chovají jako záchrana druhu. Do volné přírody je vypouštějí jednotlivě, tak, aby je vzala nějaká divoká smečka mezi sebe. Divocí toho chovaného naučí chování ve volné přírodě. Byli jsme u toho, kdy se chytal odchyt jednoho z nich. Byl tam pán s narkotizační puškou a snažil se jednoho picnout. Jenže chytří pejskové se drželi z dostřelu.

Odpoledne jsme věnovali dlouhému přesunu do Graskopu poblíž Krugerovu parku. Cesta asi 350 km po dokonalých silnicích. Značnou část cesty jsme vykonali po placené dálnici. Levné to není, zdálo se, že přidávají, takže jsme na těch cca 380 km dálnice platili celkem čtyřikrát, vždy kolem 20 a pak 40 randů. Dálnice byla vcelku poloprázdná – zajímavý byl obrovsky široký pruh mezi proudy, jistě nějakých 20 m, možná víc. Ale taky jsme jeli po dlouhém úseku, který neměl žádný dělicí pruh. Viděli jsme i bouračku – náklaďák překocený kolama vzhůru, přijeli jsme na místo těsně potom, co se to stalo ve vzduchu byl ještě zvířený rach. Kolem ale zastavily další kamiony, také o posádku bylo postaráno.

Ráz krajiny se zásadně změnil. Východně od Pretorie je rovina, skoro to tam vypadá jako v Polabí. Asi po 150 km se začne krajina vlnit a posledních cca 80 km měla krajina vysloveně vysokohorský ráz. Vypadá to tu jako v Americe, i těch několik osad, které jsme projeli, vypadají jako americká městečka. V Graskopu jsme se ubytovali v hotelu Summit Lodge, který je řešen jako centrální budova s bungalovy. Ty jsou řešené jako chýše s doškovou střechou.


16.2.07

Dnešní den bylo hodně vodopádový. Navštívili jsme sérii přírodních jevů v těchto místech:

The Pinnacle, Gods Window, Berlin Falls, Bourkes Lucky Potholes, Blyde River Canyon + Three Rondawels

Všechno to bylo v okolí Graskopu, nejdále Blyde river Canyon, obrovský kaňon se strmými skalami padajícími, těžko odhadnout, ale rozhodně nepříjemně hluboko. Počasí bylo trošku zamžené, někdy kolem čtvrté odpolední se strhla prudká bouřka a ta nás zahnala zpátky do Graskopu.

Všechna tato turistická místa mají svá parkoviště a na nich nabízejí místní lidé suvenýry. Uvažovali jsme, proč nenabízejí raději vodu, o kterou by byl jistě větší zájem, než o vyřezávané sošky v ceně 50 – 70 randů (krát tři a je to v korunách). Asi je s tím víc práce, víc investic, voda se musí chladit ad. U Gods Window hezká scénka, na parkovišti kupuje Japonka černošského bůžka a prodavač, aby ten eben byl ještě lesklejší a pěknější, vytáhne Kiwi krém na body a natírá ho. Velké pobouření z japonské strany: já chci přírodní dřevo!A na druhé straně úžas ze strany nabízejícího: co ta kráva vyvádí? Vždyť já to zlepšuju!

Tihle lidé mají okřídlené slovo „support“. Všude jsou velké nápisy doporučující nákup těch předmětů ve smyslu „podpory místních lidí“, čímž se jim „umožní živobytí“. No jo, ale přece nekoupí padesát slonů, třicet žiraf a dvacet obřadních masek? Takže jsem včera podpořil muzikanty, přesněji muzikanty, které na Potholes prozpěvovaly a natřásaly se, a pak v Graskopu jsem pod jsem koupil pytlík oříšků od místního prodavače – po kratičkém smlouvání, chtěl dvacku, já nabídl deset, shodli jsme se na patnácti a za chvilku těch prodavačů tam bylo pět a nabízeli i zbytku naší výpravy a ten původní se ě držel a křičel ten je můj, ten j můj. Zajímavý byl „support“ v Potholes: hajzlbába poté, co jsem dal na talířek pět babek, začala tleskat a volat „God bless you“. Podotýkám, že to byla hajzlbába prostá, nikoli „cleaning manager“ jako byla ta v Johannesburgu na letišti.

V Graskopu jsme obědvali palačinky v palačinkárně – bylo to tu poněkud rusácké, nevšímavá obsluha a kuriózní desetiprocentní přirážka, pokud je zákazníků víc než šest. Takže jsme byli zvědavi, zdali dostaneme dvacetiprocentní přirážku, jelikož je nás dvanáct. Palačinky byly velmi dobré a naučil jsem mé druhy pít cidre: Hunters dry je velmi kvalitní!

Podnik byl poloprázdný, vedle nás rodinka místňáků, zřejmě tří generací, a všichni měli plnovousy, starý pán ho měl po prsa, moc pěknou bělostnou deku, která mu kontrastovala od barvy obličeje.

Zašli jsme pak nakupovat do Sparu nejnutnější potřeby: léčbu na spálenou kůži, opalovací mlíko a alkohol. Vybíral jsem si z nabídky a vybral nějaký ten African Eagle místní brandy. Chutná to jako gruziňák, ale „dá sa“.

Po tomto pozdním obědě jsme se vrátili na Pinnacle, abychom mohli průrvu a vodopád fotit i z opačného světla. Prodavači suvenýrů už byli pryč. Při návratu jsem si mohl vyfotit kuriózní zdejší stavbu: někdo si postavil betonový k hrad evropského typu, s cimbuřím a věžemi.


17. 2.

Ráno opouštíme hotel Summit Lodge, proplácíme stravu, napočítali nám o jeden cidre méně. Cesta nás vede do Pilgrim´s Rest, je to vesnička, která se v roce 1873 stala cílem zlaté horečky. V původci píší, že má neoprávněně dobrou pověst… Je tu moc hezká stará pošta a stará garáž, nicméně hlavní atrakcí se stal zdejší „support“: zastavili jsme na parkovišti a David věděl, že se platí dvacka mládencům, kteří umyjí auto. OK. Jenže když jsem přišel k autu a dával jsme jim dvacku, mládenec chtěl šedesát. Poukazoval kamsi stranou a vida, najednou tam byla cedule CAR WASH 80 ! Takže jsem nasadil zlého bílého muže, a když mládenec začal m.lít něco o „suportu“, pravil jsem, že je supportuju, ale že ze sebe nenechám dělat vola a když pokračoval, poslal jsem ho česky do prdele a to zapůsobilo.

Opodál je opuštěný zlatokopecký tábor, lístky se koupí v info kanceláři v Pilgrim´s Rest. Je kupodivu, že se o nám průvodce nezmínil, protože je tam pár artefaktů s velkým půvabem, hlavně lokomobila a k ní náležející drtič rudy. Už samozřejmě ne spojený koženou transmisí. Průvodce nám předvedl vymývání rudy v pánvi a skutečně našel asi šest zlatinek. Po deseti minutách máchání ve studené vodě.

V poledne návrat do Groskampu, oběd opět v palačinkárně. Jediná příhoda u pumpy – u bankomatu. Mám firemní kartu, ta nedělá problémy. Stejná Visa karta soukromá mi vzdoruje. Nebyl jsem si jist, v čem e chyba, takže jsem tam chvilku s bankomatem zápasil a hned tam byl jeden dvoumetrový ochota a že mi bude pomáhat. Byla to ošklivá situace, řval jsem na něho, ať táhne do prdele, karta byla zasunutá do bankomatu, naštěstí mé výzvy uposlechl, ale opravdu je dobré z bankomatu vybírat peníze ve dvou, přinejmenším tady to takhle budu nadále praktikovat. Prachy jsem nedostal, o kartu nepřišel, takže mohu dumat nad tím, zdali to byl poloviční úspěch nebo poloviční neúspěch.

Cesta do Krugerova parku byla vcelku krátká, přejezd to je asi dvouhodinový s malými zastávkami. Do parku se vjelo střeženou bránou, lidé v recepci byli zdvořilí, ale dávali najevo, že s nimi není žádný špás. V parku jsou vyhlášené přísné regule, především se nesmí vylézat z vozu, to je regule číslo jedna. Nafasovali jsme vstupenky a vdali se na cestu do osady Skukuza, kde jsme byli ubytovaní.

Parkem vedou asfaltové silnice, jakož i vedlejší prašné. Ale i podél těch asfaltových cest se potulují hlavně antilopy, viděli jsme i dvě žirafy, velmi zblízka starého osamělého slona a pozorovali jsme ho, jak brutálně ničí vegetaci. Při odbočce k jezeru jsme v dálce viděli dva hrochy. Antilop nepočítaně, stádečko se dokonce promenovalo po silnici. Naše karavana tří aut zůstala stát, dojela nás i další auta, všichni zůstali stát a kouzlo zlomil až jeden blb, který to projel a stádečko rozehnal. Těsně před campem je dřevěné pozorovatelna u jezera. Vede k ní asi 50 m dlouhá krytá stezka. Je to srub s úzkou pozorovací štěrbinou. V dálce jsme viděli hrochy, opodál ležel na břehu asi dvoumetrový krokodýl. Na uschlém stromě seděl černobílý africký ledňáček a připravoval si jídlo: mlátil chycenou rybkou o větev, dělal to snad padesátkrát, než mu jak se patří změkla a on si ji pak nadhodil, spolknul a letěl lovit další.

Camp je to luxusní, je to fakticky městečko bungalovů kulatého půdorysu. Máme jeden bungalov a pak dvou až trojdům, dva domky po třech ložnicích a jeden společný, coby jídelna a společenský prostor. Byl trochu zmatek se zamykáním, ukázalo se, že k trojici pokojů je vždycky jen jeden klíč a ty ostatní se musí zamykat zevnitř. Zavírat se tu musí v každém případě, protože campem se potulují opice a koukají, kde by co ukradly. A po stěnách lezou gekoni a kudlanky nábožné. Je tu živo.


18.2.07

Vstávali jsme v pět hodin ráno, je to trpké. Svítalo, všichni statečně vstali. Čekalo nás celodenní potulování v najatých autech.

Vyrazili jsme přesně na čas, náš průvodce se jmenoval Johann. Má zvláštní tričko, levá ruka obnažená na druhé má dlouhý rukáv: to proto, že by mu na ni svítilo při řízení sluníčko. První co udělal po nástupu do auta bylo, že vyhodil od volantu motýla formátu A5, který se tu usadil. . Po několika kilometrech jsem si všiml, že zmizel signál mobilního telefonu. Konečně jsme v pořádné divočině! Radost netrvala dlouho a signál se zase obnovil.

Celkem jsme najeli 250 km. Cesty v parku jsou dvojího druhu. Jednak to jsou asfaltky, označované písmenem H a číslem, a pak s nezpevněným povrchem, značené jako S a číslem. Kolem cesty jsou křoviny a tráva, ale scenérie se rychle mění, jsou zde zajímavé žulové útvary, připomínající napůl zasypanou lebku, a také nakupeniny obrovských oblých balvanů, zřejmě pozůstatek po ledovcích – i když je těžké si to představit. Johann říkal, že tohle je nejdeštivější období v roce – což je zde věru relativní pojem. V řece Sabie je vody jakž takž, aby se to líbilo nosorožcům a krokodýlům, ale je tu taky hodně vyschlých řečišť, něco jako arabská vádí. Pod písčitým korytem je ale v hloubce 2 m voda a například slon si dovede vyhrabat díru, půl hodiny počká a pak se napije. Občas je vidět podobné vyhloubené napajedlo v písčitých mýtinkách v buši. Jsou zde samozřejmě i vzrostlé stromy, ovšem často je vidět silný strom přelomený těsně nad zemí. Slon? Vichřice? Mnohokrát jsem spatřil ulomenou větev: zlom byl červený, vypadalo to jako kdyby strom krvácel.

Ukázalo se, jak je výhodné si najmout tuhle službu: průvodci jsou v kontaktu vysílačkami a říkají si, kde vidí jaké zvíře. V campech a u brány jsou sice mapy se zapíchanými barevnými špendlíky, kde bylo jaké zvíře ke spatření včera. Jenže zvířata mají nožičky a putují. Daleko spolehlivější je okamžitá informace o aktuálním stavu. Takže antilopu uvidí každý, ale vidět lva nebo nosorožce, to je horší problém. Lidi co jezdí sami jsou v problému, že nic nevidí a někdy taky, že něco vidí. Dojeli jsme malou mazdu a uvnitř dvě vyjevené Američanky.

„Co se děje?“ ptal se jich Johann.

„Zrovna před námi přešel slon,“ říkala ta u volantu, „a tamhle kousek dál je rhino!“

„Tam jsou dva rhino,“ uklidnil ji Johann, zařadil jedničku a rozjel vůz.

Takže rhino, nebo jak si vysílačkami říkají původci „kombi“, se pásli dokonce hned u silnice. Nikdy jsem si nevšiml,. jak rovnou mají hubu – fungují jako sekačka na trávu. Jeden z nich si nás všiml a přiblížil se. Není žádoucí, aby se na nás rhino dívali moc zblízka… Johann nastartoval a rhino zcela nedůstojně poskočil, to jeho tělo vypadá jako několik sešitých žoků plných ovsa a to všechno je na tenkých nožičkách, a kvapně se vzdálil. Bylo to trochu zklamání.

Lvi se také váleli rovnou u cesty, velký samec vpředu, další lev, samec, menšího významu ležel těsně za ním a lvice, která celou tu partu živí, o dva metry opodál. Velký samec si lízal packu, dlouho a důkladně, pak ho to zmohlo, ulehl a usnul. Tyhle dvě zastávky byly samozřejmě největším úspěchem jízdy, po obědě už to bylo slabší a největším hitem byly želvičky, které seděly na hřbetě napůl ponořeného hrocha. Jedna zastávka byla nad řekou, v dálce se rochnili hroši, asi kilometr daleko spal pod stromem nosorožec, o něco blíž ve stínu dva lvi.Návštěvníků bylo na tomhle pozorovacím bodě hodně-. Jeden povídal nespokojně, když viděl, jak daleko jsou lvi:

„Proč tu pozorovatelnu neudělaj o 100 metrů blíž?“

„Poněvadž voni by odešli o 100 m dál,“ zněla odpověď.

Na jednom místě jsme viděli v buši plot – byl divný, elektrický, spodní část měl volnou. Vysvětlení: je to experimentální plot proti slonům, menší zvířata projdou, velká plot zadrží. Johann tvrdí, že v plotě je 18 tisíc volt, ale málo ampér. Používají se ale i 30 ti tisícové voltáže. Nikde jsem si ale nevšiml nějakého varovného nápisu. Zřejmě sem ještě nepřišla vlna blbnutí toho stylu, že lidé jsou varováni, aby si v mikrovlnce nesušili vlasy.

Vrátili jsme se do tábora asi v pět – ještě jsme si odskočili podívat se na ptačí pozorovatelnu, kterou jsme navštívili včera, ale nic zajímavého jsme tam neviděli.

Večeřeli jsme v restauraci, která je součástí campu: je to někdejší nádraží, zachovali halu, stojí tu krásná lokomotiva se salónním vagónem, ve kterém je bar. Po večeři jsme šli do baru na whisky. Pokusil jsem se barmanovi nabídnout.

„I´m not allowed, sir,“ pravil vlídně.

Tak tedy dobrou noc.


19.2.

Vstáváme v 6, odjezd je stanoven na 7.3O. Loučíme se s campem, kolem slyším řeči, že by bylo dobře se sem vrátit. Snídáme v nedalekém café: jídelna je v okrouhlé budově o průměru cca 15 metrů, se špičatou střechou pokrytou došky. Ty jsou vidět zevnitř, i dřevěná konstrukce. Na příčných latích visí kaloni a podřimují.

Vydali jsme se dolů na jih, abychom se napojili na dálnici N4, která je hned za Crocodile river. Cesta proběhla bez příhod, je to cca 450 kilometrů západním směrem. Dvakrát jsme platili, jednou 39R, podruhé 43R. Při tom prvním placení bylo mýto obsypané policajty, vypadal i velmi odhodlaně a byli vyzbrojeni samopaly. Nějak jsme všichni schovali fotoaparáty…

Krátká zastávka u pumpy, zde další pokus vydojit z bankomatu peníze z mé soukromé KB karty. Bankomat byl zajímavý tím, že na něm byl varovný nápis STRÁŽ JE OPRÁVNĚNA STŘÍLET a navíc byl obehnán kovovou mříží s ostrými špičkami. Pokud neúspěšný. Úspěšně tankujeme. Zde nejsou samoobslužné pumpy. O motoristu se postará Kasa je daleko od okénka a chlapík povyskočí, břichem se zachytí na parapetu a papírek si vytáhne. Díval jsem se, zdali je možné kasu posunout blíž k okénku, ale nějak to nikoho zatím nenapadlo.

Zde u pumpy také prodávají dřevo do krbu. Je pěkně červené, možná palisandrové – anebo je to ono krvácející dřevo, které jsem pozoroval včera v parku.

Zastavíme ještě asi po 100 km, je to neoficiální odpočívadlo. Neudržovaná cesta pokrytá červeným pískem vede k opuštěnému cihlovému domu v anglickém stylu. Mám chuť se tam podívat, ale rozmyslím si to. Třeba je i zde stráž oprávněna střílet.

Krajina se rychle mění, když jsme opustili oblast Dračích hor. Je čím dál plošší, nudná, občas je vidět sloup kouře, lidé tu vypalují trávu. Někdy je u silnice varovný nápis, aby si cestující dali pozor na dým.

Z dálnice N4 odbočíme na N12 a ta nás dovede až do Johannesburgu. Letiště je naštěstí na jeho východním okraji, takže opadá otrava probíjet se hlavním městem v odpolední špičce. Vrátíme automobily a GPSku. Automobily přijímají tři technici, kteří si ho pečlivě prohlížejí, jestli jsme jim je nezhyndrovali.

Nezhyndrovali.

Při check in zjistili, že jsme skupina a hned se o nás letištní personál postaral. A dokonce sedíme všichni pohromadě! Letiště se za chodu přestavuje, nicméně služby fungují perfektně. Dokonce se mi podaří získat soukromé peníze z bankomatu, na VISA kartu České spořitelny. A obdivuju zde velké billboardy na podnikatelský časopis MAVERICK. Slogan zní, že je to ČASOPIS HRDÉ KAPITALISTICKÉ JIŽNÍ AFRIKY.

Letadlo letí 18.30. Letíme lokální společnost KULULA, která si potrpí na lidské zacházení. Při poslední kontrole chlapík mrknul na letenku a vracel mi palubní vstupenku:

„Přeji vám příjemný let, mister Neff.“

A taky na žertíky: David si k večeři dal kuřecí sendvič a na sendviči je nálepka, na ní fotka holčičky a nápis: CHICKEN.

Letíme dvoumotorákem MD 80, velmi příjemné letadlo. A v něm při tomatovém koktailu píšu tenhle deník.

* * *

Malá příhoda za letu: letuška oznámila, že jedna cestující jménem Kathrin slaví šestnácté narozeniny a že jí posádka přeje a že by bylo dobré jí zazpívat: takže jsme zpívali „happy birthday“, i když tedy u mě se moc o zpěvu nedá mluvit. Ale tleskal jsem statečně. Po přisání se letuška loučila s cestujícími opět legráckami, doporučila, abychom si kontrolovali, jestli si bereme všechno sebou, protože to, co se po nás najde, si posádka letadla mezi sebou rovným dílem rozebere.

Následovala procedura najmu tří aut. Vše šlo hladce, dokonce nám AVIS rezervoval tytéž vozy jako jsme měli v Johannesburgu. Jen malý zádrhel –nechtěli, aby se všechny tři platily z jedné platební karty – z té, která je vystavena na mé jméno. Nakonec jsme je ale zlomili, snad k tomu přispělo i to, že pan Avis se jmenoval Jeff a já jsem Neff.

Fountains hotel je v centru, v StGeorge street. Nebyl v nabídce GPS, David k němu našel cestu nějakým stopařským instinktem, který obdivuju a nechápu. Poslední stovky metrů byly dramatické. Hotel totiž nestojí přímo v StGeorges, ale v malé pobočce, asi jako je v Praze Štěpánská a Malá Štěpánská. Sotva jsme zastavili, a to už mělo jedenáct

T v noci, ze stínů vyběhlo půl tuctu výrostků. Kroužili kolem nás, přičemž ta metodaje vytváření zdání, že nám pomáhají. Bylo to velmi nepříjemné a nakonec to vyřešil portýr hotelu, když jsme se konečně k Fountains dostali, který ty kluky zahnal.


20. 2.

Fountains Hotel je příjemné zařízení turistického typu. Za zmínku stojí zdejší bazén, který se patnáct metrů dlouhý, ovšem jen metr pade široký, takže se v něm plave jako v okapu. Garáž je v patře, nájezd je strmý do té míry, že můj mercedes má co dělat, aby ten krpál vyjel, aniž bych musel jet přes spojku. Naše první cesta mířila na Tabulovou horu: pozorována z okna pokoje vypadala jako zalitá sluncem. Sotva jsme se k ní přiblížili, přivalil se mrak a zakryl její plochý vrchol. Ten je tam skoro pořád, říkají mu „ubrus“ a na letišti je reklamní billboard Vodafonu: Tabulovou horu pokrývá mrak, my pokrýváme všechno ostatní. Tenhle ranní mrak byl opravdu pořádný, klesl až k silnici, takže jsme se rozhodli, že to otočíme a namířili jsme to botanické zahrady.

Je to veliký, krásně udržovaný park, s Tabulovou horou jako kulisou v zadním plánu. Jsou tu plochy hustého trávníku, smí se po něm chodit a když po něm jdete, máte pocti, že máte pod podrážkami velmi hustý koberec.

Z botanické zahrady jsme se opět vypravili k Hoře. Počasí bylo mnohem jasnější, mohli jsme pozorovat plochý vrchol, ale také dlouhou šňůru zaparkovaných aut na silnici, která vede po vrstevnici po úbočí hory, tam, kde je betonová budova lanovky.

Tahle lanovka má kapacitu 65 letí, má kruhový půdorys. Uvnitř kabinky je uprostřed stanoviště pro řidiče a podlahu tvoří okruží, které se zvolna otáčí i s cestujícími kolem řidičova stanoviště. Díky tomu má každý příležitost vidět výhled do všech stran dvakrát za cestu vzhůru.

Pomocník na parkovišti nás varoval, že do půl hodiny přijde mrak – v tom se ale mýlil, protože mrak přišel mnohem dřív. Na vrcholu jsme vystoupili do mlhy, rozzářené sluncem. J to jako kdyby světlo přicházelo ze všech stran. Plošina tohoto pískovcového útvaru není zcela rovná – tvoří ji obrovské ploché balvany a mezi nimi se vinou vybetonované cestičky. Mezi balvany je vegetace, takže celé to působí jako obrovské přírodní alpinum. Ve zdejších drsných podmínkách obstojí jen některé rostliny – jenže ty zřejmě mají dost váhy z „ubrusu“, který přichází z Atlantického oceánu. Vítr občas mrak roztrhal a bylo vidět na záliv s přístavem Kapského města.Došli jsme až ke skalní průrvě a v tu dobu naštěstí vítr rozehnal mlhu, takže dole byla vidět policejní helikoptéra, která tam cosi zkoumala.

Sjeli jsme lanovkou opět dolů a přejeli po úbočí Lví hlavy na Signal Hill, odkud je na Tabulovou horu a na město krásný výhled. Den jsme zakončili v přístavu, který pořád slouží jako přístav a zároveň je zde spousta atrakcí a nákupních středisek. Je zde i akvárium, kam někteří zamířili a potom vyprávěli, že je tam tunel, kterým návštěvníci procházejí a nad hlavou jim proplouvají dvoumetroví žraloci. S Jirkou Malým a Vláďou Kuličem jsme volili rekreační stránku Watterfrontu, tedy palačinkárnu s výhledem na starou červenou věž s hodinami a pak volnou procházku, kterou jsme zakončili ve vinárně – na jejím balkónku s výhledem na moře. Přišli jsme tam s Jiřím, protože Vláďa se nám ztratil. Číšnice nás zavedla k vysokému stolu, abychom se tam usadili, že nám přinesou židle. Bylo to divné, protože stůl byl opravdu vysoký a oni přinesli opravdu vysoké židle! Po čtvrt hodině se objevil Vláďa. Omylem se přilepil na nějakého pána, který vypadal jako Jiří a šel s ním na opačnou stranu! Číšnice přinesla víno a ujistila nás, že je z vinic, které vidíme přes záliv na protějším břehu. Pod vinicemi byly nádrže na ropu, ale věru že víno vonělo po sluníčku a úrodné půdě a nikoli chemicky!


21.2.

Dnešek patří Mysu dobré naděje.

Vyrazili jsme jižním směrem, projeli mezi Tabuovou horou a Lví hlavou a mířili k Chapman´s Peak. Silnice vede milionářskou čtvrtí, z garáží v úrovni ulice vedou soukromé lanovky k vilám přilepeným na úbočí Tabulové hory. Vily pod ulicí mají zahrady ohraničené balvany o rozměrech autobusu a pak dál je pláž a moře. Po několika kilometrech se stavební pompéznost uskromňuje a když jsme v Llandudno trochu zakufrovali, poněkud nešikovně jsme obraceli auta hned vedle nevelkého, avšak hodně smrdutého slumu. Kupodivu rovnou přes slumem byly stánky se suvenýry. Kdopak tam asi zastaví? Jak podotýká David Filipi: třeba se tam dá zastavit a není to tak horký, ale zkoušej to!

Chapman´s Peak je hora, po jejímž úbočí vylámali vězni ve dvacátých létech minulého století silnici. Do té doby silnice vedla jen do dělostřelecké pevnůstky, její zbytky jsou pořád ještě k vidění a dokonce v jistém smyslu sloužila ještě za druhé světové války – z moře tam vyčnívají základy jakéhosi betonového palpostu.

Nad Monkey Bay jsme zastavili u pumpy a koupili si pití. V Monkey Bay je obrovská pláž, plocha bělostného písku, ovšem nikdo se nekoupe, protože Atlantik je ukrutně studený. Pozorovali jsme jen supinu lidí na koních,jak přejíždějí tu velikánskou plochu.

Další zastávkou byl Simon´s Town, moc hezké městečko s domy v koloniálním stylu, se sloupky a podloubími. V tomto městečku je rezervace afrických tučňáků, ti byli téměř vyhubeni a z dvou párů se podařilo dosáhnout současného stavu tří tisíc zvířátek. V průvodci se o nich píše, že smrdí, já nic takového necítil. Žijí tu a nevšímají se lidí, kteří k nim přicházejí po vysutých dřevěných můstcích a pozorují je z dřevěných platforem. Byla to supina žen , které malovaly vodovými barvičkami obrázky tučňáků. Zdá se že jejich hlavní nepřátelé jsou rackové, ti jim kradou vajíčka: David Filipi jeden takový lup dokonce natočil na video.

Kousek za Simon´s Town jsme zastavili, protože u cesty se potulovala tlupa paviánů. Jeden otevřel dveře našeho auta, vlezl dovnitř a okamžitě objevil pytlík buráků, který si tam na zlé časy schoval Jarek Kukucz. Pavián seděl v našem mercedesu a dával najevo, že se nehodlá odtud hnout. Nechal se přesvědčit teprve nohou od stativu – vyšťouchali jsme ho zezadu, otevřenými zadními dveřmi. Snad to nikdo na toho paviána nepráskne – podél silnice jsou varovné nápisy o krmení opic. Nesmí se to, opice které si nakrmení zvyknou jsou agresivní, krmení vymáhají a „jsou odstraněny“-

Cesta na jih pokračovala. Celá oblast Mysu dobré naděje je přírodní rezervace. Vjíždí se do ní bránou, kde se platí vstup 55 randů. Blízko brány je visitors center a pak už se jede pustou krajinou. Připomíná strohou severskou krajinou, jsou to pláně pokryté balvany, asi po pěti kilometrech balvany mizí a krajina je pokrytá sytě zelenými keři. Vlevo od nejjižnějšího výběžku Mysu je vysoká skála. Na jejím vrcholku stojí historický maják, dnes už nepoužívaný, protože nízká oblačnost často kryla jeho světlo: současný aktivní maják stojí opodál, dosti nízko nad mořem. Nicméně sála s majákem dobře vypadá a mnoho lidí si myslí, že právě tato kála je vlastní Mys – podobně jako si lidé myslí, že Mys je nejjižnější místo Afriky. Není tomu tak, nejjižnější je nenápadný mys Agulhas čili Mys Střelka asi o dvě stě padesát kilometrů dále na východ. Však taky cedule na Mysu hlásá, že jde o „nejjižnější místo na jihozápadě kontinentu“. Jak vidno, medializace je důležitá i v geografii, Mys je populární a existuje mnoho geografických map, na kterých je Mys nakreslen coby nejjižnější africký výběžek. Obdivoval jsem kupříkladu kopii mapy jižní Afriky z osmnáctého století za výlohou jednoho obchodu s artefakty – i zde je Mys pasován na nejjižnější výběžek kontinentu.

Nahoru k majáku vede stezka. Putují sem stovky lid. Všude se hemžili Japonci, slepecký pes dovedl nahoru dva mladé lidi, jeden byl slepý úplně, dívka která šla s ním byla slepá napůl, jak to tak vypadalo. Od cesty vedou odbočky na jakési balkónky na úbočí skály. Na jednom z nich je pamětní deska – za druhé války tu bylo stanoviště tajného radaru určeného k pátrání po nacistických ponorkách křižujících v těchto vodách. Nahoře u majáku je obvyklé rozcestí určující, jak daleko je to do New Yorku, Sydney a podobně. Na jižní pól je to ještě šest a půl tisíce kilometrů. To mě překvapilo, podle pohledu na mapu světa bych odhadoval, že pól by měl být mnohem blíž.

Na samotný Mys vede samostatná silnice, odbočující z hlavní komunikace poloostrova. Končí na parkovišti, u něho je velký nápis, u něhož se všichni fotografují, ani naše výprava neudělala v tomto smyslu výjimku. Hlavní atrakce ale čekala opodál. Na jednom z balvanů pod útesem se vyvaloval tuleň. Balvany byly sice mokré, ale naštěstí ne kluzké, takže bylo možné se k tuleňovi přiblížit. Až do jisté míry, když jsem chtěl přelézt o jeden balvan blíž, už na mě vrčel. Pózoval ale výborně, bylo mu na balvanu dobře, jenom nebyl rád, když ho devátá vlna přelila. Vyvaloval se tam z rozkošnictví, nebo se bál vlézt do příboje? Na zpáteční cestě jsme spatřili nečekaný výjev – vlevo od silnice, tedy mezi silnicí a mořem, se procházeli pštrosi a pásli se tam. Slunce už se klonilo dosti nízko a pštrosi byli v protisvětle a byl na ně úžasný pohled.

Na večeři či spíš na oběd jsme se zastavili opět v Simon´s Town. Byl to vyslovený „slow food“, číšník byl milý, ale pomalý až běda. Když jsme po hodině odcházeli, dal se s námi do řeči majitel podniku, běloch. Zaradoval se, že jsme Češi. Znal Prahu a Zlín, protože pracoval u Baťi v Johannesburgu. „Deset let jsem tam pracoval,“ vzpomínal a zdálo se, že v dobrém.



23.2.

Čtvrtek jsme věnovali prohlídce města. Začal drobnou scénkou u nás v pokoji: nějak se stalo, že voda tekla ve vaně jen z kohoutku a nešlo to přepnout na sprchu. Na chodbě jsem tedy poprosil jednoho z místních zřízenců, aby mi ukázal, jak se ta sprcha aktivuje. Ukázalo se, že je třeba vynaložit dosti značnou sílu na vytažení nerezového kolíku. Dílo se podařilo – a sprcha šikovného zřízence pořádně osprchovala.

Ulička, v níž stojí Fountains Hotel, pokračuje jakousi pěší zónou s trhem. U vchodu je cedule s piktogramy zákazů. Soude podle těchto obrázků se tu mimo jiné nesmí střílet prakem, jezdit na skatu a válet se po trávníku. Když už jsme u těch praků, ty se tady všude možně prodávají, doma vyrobené praky, jak jsme si je dělávali dřív, za klukovských let.

O pořádek se tu starají dvojice policistů na koních. Pozoroval jsem policisty, když se zastavili u supiny holek, které tam vysedávaly na schodech jedné budovy. Bylo na nich vidět, že mají před policajty respekt, možná dokonce i trochu strachu tam bylo. Na téhle pěší zóně je informační stánek, v něm David objednal let helikoptérou: nakonec se k němu odhodlalo deset lidí z dvanácti. Došli jsme až do parku, tam jsme konečně viděli strom, o kterém jsme zatím jen slyšeli – obsypaný velkými červenými květy, snad to byl „tulipánovník“. Jako atrakci tam ukazuj stroj, do kterého vrostla litinová pumpa, kouká z ní jen to nalejvátko, z něhož teče voda. Moc toho na pěší zóně k vidění není, snad nejzajímavější je socha vytvořená nějakým zlobítkem, neboť je to parafráze domorodé plastiky, veliká, dá se říci monumentální postava jakéhosi bůžka či bůžkyně, ovšem posetá hlavičkami Barta Simpsona.

Z těchto míst pak vede Wall Street nahoru přes vrstevnice Signal Hill do čtvrti Bo-Kaap. To je místo převážně obývané muslimy, na plánu města tu jsou vyznačené dvě mešity, ale viděl jsem jich nejmíň pět. Pravda, jsou maličké, domy s věžičkou na střeše, ovšem o účelu není pochyb. Většina domů je natřena živými barvami: červená, oranžová, zelená, blankytně modrá tu převažují. Uličky tu kopírují vrstevnice, nebo stoupají nahoru směrem na Signal Hill. V průhledu jedné takové uličky je viděl barvitý slum, obvyklá skrumáž prken a vlnitého plechu. Nějaká žena tam věšela prádlo. Jeden náš kolega se tam vypravil se svým Hasselbladem za tři čtvrti milióny, aby si tam udělal pár fotek.

„Raději tam nechoďte,“ varovali jsme ho.

Udiveně se na nás otočil:

„Ale já si všude fotím, jak s věší prádlo!“

Nevím, zdali se mu fotky povedly, rozhodně ale za ně nezaplatil ztrátou Hasselbladu.

Bo-Kaap jsme prošli a zamířili opět dolů. Na jednom místě je parčík, povalovalo se tu dvacet, možná třicet týpků, někteří postávali na rohu.

„Teď půjdeme rychle a nefotíme,“ nabádal David.

Šel jsem kolem jednoho z nich a slyším, jak drmolí:

„Many… many… many…“

Přejeli jsme do přístavu, tam má helikoptérová společnost kancelář na Victoria Wharf. Ukázalo se, že těch společností je zde víc, vedle sebe jsou tři a další možná ještě někde jinde. Chvilku jsme čekali na mikrobus, aby nás odvezl na konec přístavu, odkud helikoptéry startují. Výlety jsou odstupňované, my jsme si koupili 20 minut za 600 randů, hodinový let stojí 1800 a zákazník vidí i Mys. Procedura je to jednoduchá, firma má něco jako kancelář spojenou s čekárnou, zde je třeba si odložit batohy a čepice, stroje čekají venku. Rozdělili nás na dvě skupiny, po čtyřech a po šesti. Byl sem v té druhé, Jirka Malý coby doyen výpravy si sedl vedle pilota a my se naskládali dozadu. Pilot jménem Garry letěl nad mořem ve výšce tak asi tří set metrů, jak jsem odhadoval podle Tabulové hory, letěli jsme zhruba v její třetině. David letěl vrtulníkem poprvé a pochvaloval si, jak klidný a dokonce i tichý let to byl.

0bědval jsem ve Fisherman´s Choice, samoobslužné restauraci v přístavu. Odsejpalo to tu v hodně volném tempu a také systém byl zvláštní, nejdřív se tu platí a pak teprve si člověk nakládá jídlo na tác. Slečna která mi nakonec jídlo podala se jmenovala Zulfa (měla jmenovku na blůze) a mrkla na mě. Asi jako odškodnění za to čekání.Fish and chips ale byly dobré – sháněl jsem se po slánce, protože hranolky byly neosolené, a ukázalo se, že slánka je flaška obře čtvrtlitrová se směsí soli a rýže. Sraz jsme měli před vrtulníkovou kanceláří v šest, takže bylo dost času k toulání po přístavu.

V šest jsme odjeli do Camps Bay asi deset kilometrů po pobřeží jižním směrem. Je to výletní místo s mnoha obchůdky a restauracemi a velkou bílou pláží. Písek je tu podobný sklářskému písku, ovšem je velmi hrubý. Rostou tu palmy a mezi nimi jsou balvany, ty největší velké jak autobus. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti a šli jsme na pláž. Na rohu stál chlápek a hrál docela dobře za saxofon. Dal jsme mu nějaké peníze.

„Merci, monsieur,“ pravil zdvořile a dovolil mi, abych ho fotil. Zabral jsem jeho ruce na klapkách nástroje. Muzikantské prsty mě vždycky nejvíc zajímaly. Jak je možné vyluzovat zvuky pohybem něčeho tak legračního, jako prst, natřikrát zalomená kostěná tyčinka? Nikdy jsme to plně nepochopil, asi proto, že moje tyčinky nikdy nedokázaly žádné libé zvuky vyprodukovat.

Slunce zapadalo a bylo mi jedno, že estéti odmítají západy slunce fotit – je to divadlo, které mě neomrzí. Vítr čerstvě foukal a nad hladinou visela tříšť a zvolna táhla k pobřeží. Hospody rozsvěcely neóny a na pláži se objímal kluk s holkou, jako na objednávku. Ježe nic není dokonal – kluk s holkou se objímali rovna vedle betonové skruže, kterou sem někdo přikutálel. Jsou tu stovky kilometrů pláže, proč se líbali při západu slunce zrovna vedle betonové skruže? Asi vůli zachování rovnováhy pozitivního a negativního. Naše výprava budila mezi místními pozornost, ono to není jen tak, když se někam přihrne tucet lidí s nápadnými velkými foťáky!

Setmělo se. Výjezd z parkoviště byl poněkud dramatický. Vrata byla zavřená – sama se za námi zavřela, jakmile jsme vešli dovnitř. Napadlo mě, že hlídač má své „od – do“ a že mu padla a prostě odešel a já polezu přes ohradu a půjdu někoho shánět, aby nás vysvobodil. Pak se ukázalo, že vrata jsou na fotobuňku, je třeba dojet až k nim a vrata se sama otevřou.

Odsud David volil cestu mezi Lion Head a Tabulovou horou. Je dosti úzká, prudce stoupá a v jedné zatáčce proti mně rychle sjíždělo auto, já se moc přitiskl vlevo a levým zadním kolem jsem vrazil do obrubníku a prorazil pneumatiku. Telefonoval jsem do Avisu, tam mi poradili, abychom pneumatiku vyměnili… Ke kterémuž narovnání došlo, ovšem operace nebyla jednoduchá a rychlá: náhradní kolo je připevněno vzadu mezi zadními koly lankem na navijáku, je třeba ho spustit na zem a pak lanko uvolnit, což je operace snadná jako dolování ježka z klece. Nakonec se to tedy podařilo, ovšem připouštím, že na tuhle příhodu nebudu vzpomínat jako na zlatý hřeb výletu do Afriky. Marno uvažovat o tom, že se malér obvykle dostaví znenadání, bez varování. Poučení z takových úvah není žádné, protože další malér se dostaví náhle a znenadání a hlavně někde jinde, než by ho člověk čekal.


23. 2.

Poslední vyjížďka míří zase na jih, ale do vnitrozemí poloostrova, do velké viničné oblasti kolem městečka Stellenbosch. Vyrážíme ráno po dálnici. Je slunečné počasí, ovšem vzduch je prostoupený oparem. Tabulová hora nemá svoji obvyklou bílou čepici. Asi po třiceti kilometrech z dálnice sjíždíme. Krajina je tu plochá, jsme v široké planině, na obzoru obklíčení masivy špičatých hor. Po dalších asi dvaceti kilometrech jízdy po silnici dalo by se říci okresní zabočujeme – nejdříve omylem vjedeme do nějaké farmy, druhý pokus je úspěšný. Úzká silnice nás vede kolmo přes vrstevnice po horském úbočí. Kolem nás jsou nekonečné hektary vinic, občas palmy, také ohrady ve kterých se smutně potulují pštrosi. Míříme do vinařství Delheim, založené německými majiteli koncem třicátých let. Je zařízené na přijímání návštěvníků. Parkoviště je ve stínu obrovských dubů, s bezprostředním výhledem do vinic. Ty se táhnou v řadách zase kolmo přes vrstevnice a míří vzhůru k horskému masivu. Z parkoviště míříme do přijímací budovy, je to kamenný domek s lomenou střechou, prodávají setu suvenýry, ale také víno. Přijde si pro nás průvodce Gaston Papa. Studoval vinařství, byl na praxi v Kalifornii a v Delheim pracuje už osm let. To co vidíme je vcelku běžný zemědělský podnik, nemá to tu pompézní okázalost francouzských institucí tohoto druhu. Sklepy, to nejsou sklepy v pravém slova smyslu, jsou to zděné budov, jen částečně zahloubené do země. Prohlídku začínáme u nerezové násypky, kam se vkládá sklizená réva a odkud se odklízejí separované stopky a listy do kompostu. Spotřební víno a je v obrovských sudech, jsou tu ale i menší sudy na 250 litrů – všechny dubové, dovážejí se ze Španělska, Ameriky a taky z Maďarska. Velká část produkce se vyváží, mimo jiní i k nám, kde je distribuuje firma Mama Africa. Ukazují nám i stroj na stáčení o láhví a jako znamenitost ukazuje Gaston veliký sud, v jehož čelním víku je vyřezán ptáček kálející na sud. Vypráví zdejší legendu o tom, jak zde předváděli nový druh vína vybraným hostům a z nich jedna dáma prohlásila, že to víno je sračka. Tak vznikl emblém toho vína, které se dodnes vyrábí – při ochutnávce nám ho předvedli a všechna čest, ta dobrá žena měla pravdu.

Ochutnávka se konala v hostinském domku, hlavní dekorační znamenitost je tu okno které nikdo 30 let neuklidil. Je to poněkud neapetýtlich dekorace, flašky omotané špinavými pavučinami. Sedíme u dvou stolů, Gaston nám nosí vzorky k ochutnání. Mně nejvíce chutná Sauvignon Blanc a Chardonnay, zde si zakládají na červeném Chirazu. Na můj vkus je moc kořeněný, dokonce ten super Chiraz je hodně kořeněný a tak tmavý, že při průhledu skoro nepropouští světlo. Závěr tvoří sladká vína včetně toho ptačího dreku, o němž jsem se už zmiňoval.

Ochutnávka končí někdy ve dvanáct, takže se rozhodujeme, že budeme obědvat zde a nikoli v Stellenbosch. Místo v zahradní restauraci je obsazené, jíme tedy ve velké vzdušné jídelně s obrovskými okny do zahrady. Skoro všichni si dáme pštrosí maso, jídlo vypadá jako guláš, hroudy masa jsou měkké, maso mi připadá jako kombinace hovězího a kuřecího, od každého něco. Závěr tvoří silné a velmi kvalitní espresso.

Odcházíme, kolem nás e motají tři pejskové, dva malí, něco jako bíglové s krátkýma nohama, a jeden labrador, všichni tři by potřebovali zhubnout. Ve vrátnici si kupuju šampaňské, vyzrálé v láhvi, číslované, za naše dvě stovky. Ach jo…

Odjíždíme do Stellenbosch . Je to druhé nejstarší město v Jižní Africe, hned po Kapském městě, taky založené v sedmnáctém století. Dnes je to univerzitní město se 17 tisíci studenty. Pozoruhodné jsou zde staré domy s nízkými cihlovými terasami, které přecházejí do chodníku s cihel – a mají doškové střechy. Dokonce je zde kostel s doškovou střechou, je ovšem nutno podotknout, že to nejsou takové ty střapaté došky, jaké bývaly na českých chalupách, střechy to jsou velmi úhledné, zcela rovné a jejich hřeben je kryt plechem. Je vedro, nevydržíme u dlouho.

Navracíme se do Kapského města. Z dálnice vidíme to, co jsme neviděli při cestě ven z města, totiž nekonečné plochy chudinských slumů. Táhnou se doslova na kilometry podél dálnice, patnáct kilometrů je to určitě. Divné je že mezi těmi nuznými baráčky nejsou vidět žádní lidé. Snad jsou zalezlí uvnitř, snad jsou někde venku za svým zaměstnáním. Uvažujeme o tom, jak se asi dopravují. Tenhle způsob života je nepředstavitelný a sama existence něčeho takového je značně deprimující.

Odpolední program rozhodujeme ambulantně, vypravíme se ještě jednou lanovkou na Tabulovou horu, protože když jsme tam vyli prvně, vjeli jsme rovnou do mraku. Výhled je opravdu úžasný a ani nevadilo, že nám ho trochu clonil opar. Nahoře na planině se motali filmaři, natáčela se tam nějaká znělka či co – na kraji útesu stály dětičky, bylo jich tak sto, v různých kostýmech včetně jakýchsi úborech hottentotských bojovníků.. Snímala je kamera z paluby vrtulníku, takže bylo možno si nafotit létající helikoptéru s Kapským městem a Lví hlavou v pozadí. No a když už jsme byli tady až do šesti, rozhodli jsme se, že počkáme do západu slunce. Zůstaly tu stovky lidí, personál zdejší restaurace vyrukoval s šampaňským vzduch postupně zlátl a slunce červenalo, až zapadlo do moře.

Fronta na lanovku nebyla tak ukrutná, jak jsme se báli, asi proto, že se personálu podařilo do kabiny narvat, řekl bych, víc lidí, než těch 65. Ve frontě jsem se dal do řeči s jedním pánem z Durbanu. Ptal se, co jsme zač, od České republiky na Československo a když slyšel Slovensko, vzpomněl si na film Hostel, ten se na Slovensku odehrává a je o hotelovém zařízení, kde mučí a na kusy řežou lidi. Ujistil jsme ho, že na Slovensku je mnoho hotelů a že v žádném lidi neřežou.

Dolů jsme se dostali poněkud kodrcavě. Už byla tma, město zářilo a myslím, že lepší rozloučení s výletem ani nemohlo být.