Webová stránka Ondřeje Neffa, v podsvětí zvaného Aston. Zde po kratším intenzivním pátrání najdete vše potřebné k vytvoření toho nejhoršího obrazu o tomto ponurém individuu. Stránku Aston průběžně doplňuje a vylepšuje, ale někdy si sedí na rukách. Ano, je to tak trochu smůla, že tu na Astonově stránce jste, ale ještě je čas odejít.

 


Osobní stránka
Ondřeje Neffa

mail:
ondrej zavináč neff.cz

V roce 1993 jsem byl na měsíc trvající stáži ve Spojených státech. Ve volných chvílích jsem tam psal druhý díl Milénia - a co jsem dělal v nevolných chvílích jsem si zapisoval do deníku. Tohle jeho první část, zachycující můj pobyt ve Washingtonu.

13 November, 1993

Mlha na letišti Ruzyni zavinila hodinové zdržení spoje Delta Airlines z Prahy do Frankfurtu, kde se přesedá na další linku DL do New Yorku. Bezmocné nasrání, když letadlo ČSA do Frankfurtu odletělo bez problému, kdežto moje Delta seděla jako kachna v mlze. Cesta do Frankfurtu bez příhod, jen jisté překvapení, když se ukázalo, že ta blbá mlha blokuje i zdejší letiště stejně, jako pražské. Museli jsme tři čtvrti hodiny kroužit, než nás pustili sednout. Na ranveji čekal obrněný vůz hraniční policie. Naposledy jsem takový viděl v Bukurešti, ale Němci ho měli o hodně hezčí, nablejskaný. Delta Tri Star, určený pro linku Frankfurt - New York je prasecky veliké letadlo, něco jako airbus. Opět jsem seděl u okna, naštěstí nebolavou rukou ke studené straně. Vedle mě Američan, tak pětašedesátník, stupeň nepříjemnosti 8,5 Čurákovy stupnice. Měl na sobě bělavou mikinu, která jakoby bez přechodu se měnila v pleť jeho tváře, z níž Indiáni kmene Ogalallů vytrhali vousy jeden po druhém. A z běloby mikiny a pleti ksichtu vysublimovaly vlasy. Nepříjemnost? Asi v tom, jak byl blílý, strojově nehybný a příslušný k zemi, do které jsem tak nasraně letěl. Cesta je nekonečná. Personál Delty má nařízenou srdečnost, jistě prochází dlouhým výcvikem a kdo je málo srdečný, bijí ho. Nejsrdečnější stewart byl ten, který na konci letu sbíral od pasažérů sluchátka. Každý mu je dával zamotaná, aby byla taková, jako když je nafasoval a on je rozmotával a smál se takovým způsobem, jako kdyby říkal: No ne, tohle je opravdu ŠVANDA! První okamžik jakési úlevy (pokud vůbec nějaký) nastal při přeletu americké pobřežní čáry, kdy se roztrhala mračna a byly vidět ledovce Titanikova typu a ostrůvky (z té výšky ostrůvky, možná byly velké jako Střední Čechy). Pak přišla pevnina a zdála se pustá jako měsíční krajina.

V New Yorku jsme přistáli s obligátním hodinovým zpožděním. Masa pasažérů se valila nekonečnou chodbou, která má na stropě namalované veselé barevné pruhy, aby někoho snad nenapadlo, že na konci budou stát zdravotníci SS a rozdávat mejdlo do sprch. Najednou někdo křičí "Mister Neff, mister Neff" a mě napadlo, že scifisti jsou i tady. Jenže on to byl pán od USIA, srandovní chlápek v šedivém harristweedovém (šoufl) saku, rozcuchaná kštice, celý zahořený do úkolu provést mne labyrintem Kennedyho letiště. Brzy se ukázalo, že mi ho seslal Bůh. Nějaké hovado se totiž zmocnilo mého kufru na pásu a když zjistilo, že je to cizí zavazadlo, hodilo ho někam do hajzlu. Naštěstí jsem - věren instrukci pí Vildové - na něj ještě v Praze nalepil sticker s nápisem IVP a to bylo něco, jako kdybych měl v Moskvě v roce 1951 na kufru nálepku NKVD. Američtí manové nálepku spatřili a kufru se zmocnili a uklidili ho a vzájemně si o tom úžasném nálezu pověděli, takže se ta zpráva donesla až k mému anglickému Američanovi, který ze začátku sršel opitimismem a činorodým odhodláním, ale čím déle byl můj kufr ztracený, tím jeho nálada tála a nakonec mi vyprávěl, jak onehdy měl na starost skupinu osmasedmdesáti Rusů a že zmeškali letadlo o deset minut a že to bylo moc fajn.

O.K., kufr nalezen. Ukázalo se, že anglický Američan má za úkol posadit na linku do Washingtonu ještě jednoho Litevce, jednoho Estonce a holandskou poslankyni jménem Mimi. Estonec je zasmušilý pán s obličejem veterána Gulagu, oblečený do oděvu, který kdysi sloužil v Muzeu zápaďácké zvrhlosti jako oděv figuríny agenta FBI. Na jakýkoli pokus o komunikaci odpovídal zdvořilým ukláněním. Možná ale, že uměl anglicky skvěle, ale že ho mlčenlivosti naučili na dvaačtyřicáté verstě na řece Leně. Estonec je chlapík z mladé generace, která to tam vezme do ruky. Vlekl sebou zavazadlo ušité podle střihu užívaného v Sovpromproltextilu při výrobě pytlů na transport selat, ušité po pádu komunismu z dovozového nylonu. Měl ho prázdné, doufal asi, že selata nasbírá po cestě. Mimi je zasmušilá na blbečka ostříhaná blond tlusťoška pozdně mladého věku. Dávala najevo okázalý nezájem o hňupy z Východu, naštěstí. Strašná představa, že by chtěla být milá!

Třetí letadlo toho dne, opět Delta Airlines. Ze třetiny prázdné, tiché a nekodrcavé. Z reproduktorů hlášení, jak probíhá fotbalový match Boston Killers vůči Miami Rapers. Blond dvacítka o tři křesla přede mnou se nechá zprávou vymrštit ze sedadla a poskakuje ve stylu baseballových hicovaček. Pak vytáhne kreditkartu, vydoluje z opěradla sedadla před sebou telefón a někomu něco povídá.

Do Washingtonu jsme přiletěli včas. Díval jsem se, jak houstnou světla a najednou je tu bělostný sloup Washingtonova monumentu a Kapitol a my div neštrejchnem koncem levého křídla o ten sloup a sypem si to nad Potomakem, pak byla pod námi nějaká bramborová pole, ale nesedli jsme na trávu, nýbrž na řádnou ranvej.

Vítači od USIA, respektive od Washington International Center od Meridian House International, tu byli dva, Michael H. Miller a slečna či paní Catharina Marinis. Miller se ujal Estonce a mne, Catharina Litevce a Mimi. Asi si střihli, jinak tu logiku nechápu, Miller totiž tvrdil, že Mimi bude bydlet ve stejném hotelu jako já, takže by bylo celkem přirozené, kdyby nás tam vzal oba on. Ale OK, proč si lámat hlavu něčím, co skutečně NENÍ moje věc. Tentokrát šlo všechno hladce. Odbavovací hala je v bývalém hangáru, pod stropem lomené střechy je parádní na bílo natřené žebroví a vypadá to velmi architektonicky, až na to, že na to žádný archi nesáhl. Venku pršelo a byla zima. Miller nás naložil do Toyoty Celicy a a vezl do hotelu, přičemž si neodpustil průvodcovské řeči. Všedchno je tu "memorial". Od letiště se jede po George Washington Memorial Parkway, kolem Arland Williams Memorial Bridge, vlevo je vidět Pentagon (ještě ne Memorial) a pak zase přijde Arlington Memorial Bridge vpravo a Arlington Memorial a navíc National Cemetery a Roosevelt Memorial Bridge nás přenesl přes Potomak a když jsme se dostali na dosah Lincoln Memorial, pochopil jsem, že v tomto městě jde do tuhého. Miller navíc vždycky vysvětloval, že Roosevelt je jméno bývalého prezidenta a Lincoln taktéž, item Washington, a když jsem podotkl, že zřejmě je ve své profesi zvyklý na lidi, kteří nevědí, kdo byl Washington a kdo Lincoln, odtušil:

"Někteří vědí, někteří nevědí."

Hotel je na rohu N street a 20 street (příčné od východu k západu jsou označené písmeny, podélné ze severu k jihu jsou číslované a do toho avenue, které škrtají křížem krážem rošt města, aby obyvatelé nevyhynuli nudou. Vypadá slušně, pokud na slušnost ukazují ručně malované obrazy a koberec v lobby. Pokoj má číslo 326, je veliký s kanapetem, pseudostaromódním psacím stolkem, s čínskými vázami konvertovanými na lampy a chinenériemi na stěnách. Venku je cihelná zahrada s bazénem a plynové lampy, co v nich fakt hoří plyn. Je zde ale instalovaná i kuchyň se sporákem a ledničkou; předpokládá se, že kunčafti si budou vařit a něco takového jsem v hotelu ještě neviděl.

Večer jsem se šel projít. Bestiální dvojice záda & ruka mě pekelně bolela. Došel jsem na M street, tedy o jeden pruh jižněji, a tam jsem zamrzl bolestí. Bylo tam dost mrtvo, s výjimkou benzínové pumpy EXXON. Naproti docela pěkná hospoda. Okny byli vidět lidé, které nebolela ruka ani záda. U stolku neděly čtyři holky, každá měla hlavu omotanou takovým tím párkovitým balónkem a z nafukovací čelenky měly vyvedené dvoumetrové chapadlo, které spojily dohromady, takže jim to tvořilo nad hlavami klenbu. Ohlédl jsem se a na chodníku stál klaun, který neobratně žongloval hůlkou a nějaký narkoman mu asistoval s polaroidem a nabídl mi, že mě s tím klaunem vyfotí.

Poděkoval jsem, že nechci, a po spatření tolika veselých lidí jsem šel spát. Ostatně, bolest ruky byla ta největší zábava, kterou jsem si tam mohl dopřát.

14 November, 1993

Probudil jsem se ovšem v pět ráno, čili v jedenáct biologického času. Spustil jsem si počítač na akumulátorový režim a začal psát deník. Po deseti minutách začala blikat kontrolka napájení a po dalších dvaceti minutách počítač vyplivl. Stiskl jsem Control plus F10, abych zasejvoval, co bylo napsáno. Kontrolka disku na mě celkem přívětivě blikala, ale skrín zůstal temný.

Snídaně blbá, kontinentální, to jest mizerné kafe a blátivá houska a syntetický džem.

Asi v devět jsem se vypravil do washingtonské neděle. O blok níže je drugstore s podloubím. U jednoho sloupu ležela růže zabalená do dvou dolarových bankovek. Komu patřila tahle obětina? Tiše jsem ten projev neznámého kultu obešel. Pennsylvania avenue mě zavedla k Bílému domu. Nějací maníci tam připravovali kamery. Na trávníku stály mohutné stativy a vypadalo to, jako kdyby Clinton svěřil ochranu paláce třínohým Marťanům. Zahrada je obehnaná litinovou mříží. Lidé se před ní s velmi vážnými obličeji fotografovali, soustředěně a metodicky. Na druhé straně ulice kdosi prosazoval něco spravedlivého. Na rohu se dva černoši pokoušeli nachytat turisty, aby se dali vyfotit s prezidentskou rodinou, vyřezanou z papundeklu. Měl jsem namířeno do Smitsonian Institutu, konkrétně do Muzea letectví a kosmonautiky. Cesta mě zavedla k Washingtonovu pomníku. Mohl jsem odtud pozorovat přistávající letadla. Není pravda, že škrtají o sloup konečkem křídla, jak se mi zdálo včera - létají asi kilometr odsud. Pomník je docela slušná stéla, leč bohužel podle amerického zvyku obklíčená prapory. Nedaleko stojí kiosk, slibující informace o pomníku. Proboha, kdo by se chtěl nechat o něm informovat? V kiosku nikdo nebyl, ale křeslo uvnitř vypadalo značně sešle a oseděně, takže k informování obyvatelstva zřejmě dochází. Kráčel jsem po Jefferson drive, vroubené muzeji. Jedno opravovali, zahrada kolem něho byla zošklivená stavební ohradou a na ní visel nápis: OMLOUVÁME SE ZA NÁŠ VZHLED PŘI PRÁCI. Tohle bychom si měli pověsit na dveře redakce. Bojím se, že si návštěv muzejí ještě užiju, takže jsem zašel jenom do Sculpture Garden, střežené omrzelým černošským policajtem.

Sbírka je to krásná, bohužel instalovaná dosti tradičním způsobem. Sochy jsou namačkané vedle sebe a jen trochu z cudnosti vzájemně oddělené tisy. S potěšením jsem si prohlížel Bourdella a vzpomínal na Hoffmeisterovu báseň:

Když byl tady sochař Bourdelle,
každý mu v Čechách líbal pourdelle.
Nejvíce však z Čechů všech
pourdelle mu líbal V. V. Štech.

Chápal jsem tady v Sculpture Garden oba, Štecha i Hoffmeistera. V konfrontaci s novým uměním to staré je opravdu už značně vyvanuté a muzeální, a je asi snesitelné, jenom když stojí ve ctihodné izolaci od šíleného mládí. Sbírka ovšem není zase tak moc šílená, na konci jsou Kandinsky a Calder a Manzú, a zase, jsou to jen celkem střízlivé věci. Zajímavá je čtveřice Matissových reliefů na téma "Záda ženy". První je z roku 1909, poslední z 1930, už takřka čirá abstrakce. Nejvíc se mi líbil čtvrtý relief a uvědomil jsem si, že nikoli umělci, ale doba se proměnila a umělci se museli přizpůsobit: Dalo by ale moc práce tuhle tezi prokázat. V zahradě je i bazének s vodotryskem. Přišla rodinka, otec, matka a dvě holčičky, které se jmenovaly trochu groteskově Meggy a Peggy. Starší Meggy se vypravila po okraji bazénku a přičapla si a cákala vodou a nad ní se rozpřahoval Calderům mobilní stabil. Maminka ji odtud vyhnala. Meggy to tedy vzala přes trávník a záhon s ozdobným zelím a dělala bombarďák a ječela, to vše ve snaze zachovat si osobnost. Kolikrát a jak dlouho to ještě bude muset dělat? Asi často, a celý život. Všichni se k tomu někdy uchylujeme, v zájmu záchrany osobnosti děláme bombarďák a šlapeme po záhonu.

Hned ve vstupní hale Muzea letectví a kosmonautiky je marsovský přistávací modul Viking. V rámečku u něho mají osvědčení, že je to identický dvojník skutečné marsovské aparatury. NASA ho muzeu věnovala s tou podmínkou, že kdyby ho chtěla zprovoznit a použít, muzeum jí ho musí vrátit. Je fantastické, jak podomácky udělaně lander vypadá. Všechny složité mechanismy, které mají skutečně fungovat, bývají robustní a ošklivé a sestavené bez ohledu na nějaké estetické zásady. Ovšem tyhle kusové výrobky kosmické techniky navíc vypadají, jako kdyby se každou chvíli měly rozpadnout. Je jich tu neslýchané množství. Ve vitrině je tu i onen kdysi slavný modul s opičkou (ta je vycpaná a vypadá nesmírně uboze, jak je zaletovaná do modulu a jen ručička jí čouhá ven; při letu měla mačkat spínač při rozsvícení žárovky, jak ji to naučili - byla to ale indická opička a hlavouni z NASA se báli diplomatického konfliktu s Indií, takže ji vyměnili za americkou opičku, ale ta zase neuměla mačkat knoflík, takže z pokusu sešlo).

Fanda může v muzeu zůstat celé dny. Velké kusy vystavili v hale, tím myslím Spirit of Saint Louis, měsíční modul, rakety V2, Pershing a ruskou SS 20 a tak podobně. V patře je ochoz a z něho se jde do kójí, věnovaných tématickým celkům. Nechybí tu ovšem ani tichomořská válka a zádumčivý Japonec si fotografoval japonskou stíhačku zero, která je tu v jedné místnosti se svým úhlavním nepřítelem spitfirem. V maličkých promítacích sálech nepřetržitě běží naučné filmy. Fascinující je ovšem animace, kterou pořídili v JPL v Passadeně: z digitalizovaného souboru snímků marsovského povrchu udělali simulaci letu nad povrchem planety. Animace trvala pětadvacet dní! V jedné kóji mají "stelárium". Je to válec plný hvězd, plastická mapa části Galaxie, té části, do které pronikly rádiové vlny, vyslané ze Země, prostor o poloměru sedmdesáti světelných let.

Ve tmě stála před válcem holčička a dívala se. Pak ji maminka zavolala.

"Báj, báj, hvězdičky," pravila holčička a odběhla.

Stelárium je krásné, to ale je zde výjimka, důraz se klade na skutečné předměty techniky, motory, součástky, celé stroje. Tyhle artefakty, které žádnými artefakty nejsou - je to poctivá technická práce, a kam se na ni kterýkoli artefakt hrabe, co se důmyslu a pracovního nasazení týká - jsou tady nějak nemístné. Byly určeny k něčemu jinému, než aby na ně čuměly oči lhostejných turistů! I na smetišti by jim bylo líp, prostě by zemřely, jak technika umírat má, odešly by cestou veškerého těla. Nyní jsou zařazeny do vitríny podle nějakého scénáře a slouží de facto ideologickému cíli. Co kdyby se to dělalo s lidmi? S jedním to udělali, s Leninem. Věřím, že kdyby to bylo technicky možné, lidi by byli ochotní do muzejí cpát mrtvoly mezi popisky, grafy a fotografie.

Dětí je tu hodně. Je až zarážející, kolikrát člověk potká tatínka s chlapečkem a do jaké míry je ten chlapeček je replikantem svého otce, nejen vzhledem, ale i chováním, držením hlavy, pohledem, a nejspíš i osudem. Tohle ale nemyslím nijak pejorativně. Amerika obvykle dráždí Evropana ke kritickému pohledu, namířenému hlavně na lidi. Ale takový pohled je celkem zbytečný., Ti lidé tady jsou naprosto normální. Nesnaží se o nějakou sebestylizaci - a to je zřejmě nahrání na smeč. Nesnaží se, ovšem s velkou výjimkou: rozcuchaní negři s vyzývavými pohledy, to je ztělesněná sebestylizace. Zdá se, jako by pracovali na tom, aby takhle vypadali, jejich vzhled není přirozený důsledek nějakého bídného života. Mají dlouhodobě zřejmě po legraci. V televizi se pořád zabývají lokálními volbami, které zřejmě vedou ke značně neliberálním výsledkům. A další prvek: asiatská menšina, která se tu stále rozrůstá, je loyální a pracovitá, avšak neliberální a schopná agrese. Dovedu si představit rasovou válku do deseti, patnácti let, avšak ne černých proti bílým, leč žlutých proti černým. A pak buď Bůh černým milostiv.

Bolavá záda a bestie ruka mě vyhnaly z muzea a vydal jsem se Sedmou nahoru. Každý ulice je označená zelenou tabulkou. Na křižovatce s G street jsou tabulky najednou psané anglicky a čínsky, nebo dokonce jen čínsky. Kousek odtud je velká zdobená brána, kudy se vchází do Chinatownu. Půjdu se tam někdy podívat.

Před drugstorem už růže s dolary neležela. Nejspíš si je odnesl onen duch, kterému obětina byla určena.

I mně pomohl duch: nedaleko od domu jsem na popelnici našel kus kabelu. Šel jsem tedy s kořistí domů a zbastlil velmi rudimentální redukci a jenom díky jí tenhle počítač může fungovat. Myslím, že přídavný akumulátor prostě nefunguje. Jenom to mě mate, že jsem před chvilkou vykopl drát ze zdi a počítač okamžitě havaroval, zamrzl. Že by v něm nezůstalo ani trochu šťávy? Proč nezhasla obrazovka?

Dokončil jsem první část dnešního záznamu a vypravil se do sámošky koupit si něco k jídlu. Je v Corcoranově ulici o tři brázdy výš na sever, na rohu sedmnácté. Ta Corcoranova ulice vypadá úžasně novoanglicky, domy jsou z červených neomítnutých cihel s předzahrádkami a schodišťátky a tu a tam mají plynové lampy. Ty jsou jiné, než bývaly ty naše, s otevřeným plamenem. Jeden dům tu má plaketu sochaře Johna Cavanaugha. Nikdy jsem o něm neslyšel, umřel v roce 1985. Na fasádě má autoportrét, poněkud ve stylu Františka Bílka a to mi přece jeno připadá jako dosti pasé. Jenže v předzahrádce je socha! Ona sama ta předzahrádka je porostlá rákosím, nebo nějakou trávou vysokou půl druhého, dva metry, v tuhle dobu je to samozřejmě suché. V porostu je mýtinka o průměru tak metru a půl a na ní, půl metru pod úrovní ulice, je socha mladé ženy. Vypadá, jako kdyby byla ve vaně, ale spíš je zadkem zafasovaná do nějakého lavóru. Podotýkám, že nejde o akt, žena je oblečená. Celkem pobaveně hledí divákovi do očí. Kdyby měla v obličeji výraz hrůzy, mohla by sloužit jako pendant k obrazu Karla Součka, který visíval u pana redaktora Kantora v nakladatelství Mladá fronta a kterému Jiří Svoboda říkal Mrtvá v metru. Zvláštní na soše je i to, že na ni nikdo nehází vajgly a prcgumy a podobné předměty, třebaže si o to ta socha přímo říká. Corcoran street ústí do sedmnácté, tady je celkem živo, přesněji řečeno, méně mrtvo, než kdekoli jsem dnes byl. Dokonce jsou tu i nějaké hospůdky, kde lidé sedí a baví se, aniž si museli hlavy omotávat uzeninovitými balonky. Nakoupil jsem si chleba a jogurty a sejra a mysli a taky zástrčku a skočpásku a jsem divoce odhodlán dobastlit redukci, která je v danou chvíli na můj vkus přece jenom moc divoká s těmi holými dráty vecpanými do zásuvky. Když jsem došel domů, uvědomil jsem si, že nemám kafe. Čtu si OMNI magazín, kde se zmiňují o tom, že vyšlo nové vydání Nicholsovy Encyklopedie sci-fi. Konečně, šestnáct let to trvalo, než jsme se dočkali! Musím ji sehnat, cestou do Corcoran street jsem narazil na velké a schopně vyhlížejí knihkupectví, snad ji budou mít.

15 November, 1993

Byl jsem vzhůru od čtyř, válel se, abych si nepřipadal jako starý Magdon, kdybych vskutku vstal, a od pěti jsem psal. Nejdřív deník a pak Milenium. Začal jsem novou verzi, krucinál, kolikátou už? Trochu jsem se vrátil k původní myšlence: lidé jsou proti zákroku policie, a když dojde k maléru, jsou nasraní, že policie nezasáhla. Myslím, že v téhle verzi, snad už skutečně poslední, se bude figura Salzmanna a Likta dobře diferencovat. Ovšem ještě před tím jsem splnil své předsevzetí a zmydlil jsem dokonalou redukci americké normy na evropskou. Vše funguje dokonale a teď, kdy je zhruba pět odpoledne, je dílo dovršeno - doposud celkem nebezpečné spojení holých drátů a čudlíků evropské zástrčky je skryto několikanásobnou vrstvou plastiku. Připadám si trochu jako terorista, vyrábějící časovanou pumu.

V osm mě volal Mr. Rodgers, jestli jsem nezapomněl, že mám schůzku v devět s Catherine Marinis. Ujistil jsem ho, že nikoli a pokračoval v práci. Tam mi šla tak dobře od ruky, že mě štvala ručička hodinek, ale nedalo se nic dělat, hodina Catheriny nadešla.

Pochopitelně jsem ji nepoznal, byla silně vyfešákovaná. Já přišel do recepce o něco dříve, s potěšením jsem si četl v US Today článek o tom, jak je Apple na kolenou a jak pan ředitel Spindler, přezdívaný Diesel, oznámil, že Apple bude vyrábět i PC kompatibilní stroje a že vymyslel kartu pro dosavadní Macy, které je zpřístupní dosovským a windowsovkým aplikacím. V devět jsme oba pozvedli hlavu a nechali se vzájemně poznati. Haleluja. Byla vskutku velmi feš v černém kostýmku, sama je snědá, po otci půlřekyně, papá pochází odněkud od Korinthu. Program dává dohromady soukromá firma Meridian International Center. Sídlí v luxusní vile dva, tři kilometry od mého hotelu v luxusní čtvrti, se zahradami zaplavenými tím podivným stromem, který je napůl jehličnatý, napůl listnatý a jmenuje se jinan.

Pan Rodgers je čilý štíhlý čtyřicátník obdařený asistentkou Wendi Lahartovou. Když tuhle osůbku vyráběli, spletli se a obličej jí umístili na temenní část lebky a teprve později si všimli omylu. Kladiva napravila, co se dalo, ale kráska z toho nevznikla. V práci musí být výkonná jako motorová pila, aby ji nevyhnali. Nějakou dobu jsme čekali na jakousi paní, která pracuje pro spřátelenou agenturu a pak Catherine na Rodgersův pokyn spustila spíč, který byl označen v písemném programu jako bod "welcome". Hovořila rozumně a k věci a nevrtala se při tom v nose a nešťourala v zadnici, jak naši řečníci dělávají. Pak štafetu převzal Rodgers. Předal mi program na tento týden. Na každý den mám více méně dvě schůzky, jak se dalo čekat, zcela formálního a sterilního charakteru. Večery mám volné, takže budu moci pracovat na Mileniu, díky Pánubohu. Končí mi to v pátek, v sobotu odletím do Bostonu, odtud do Austinu v Texasu, pak možná do Colorado Springs, avšak určitě do Los Angeles. Načež mě čeká Des Moines v Iowě, k čemuž Rodgers podotkl, že Iowa je ta pravá a skutečná Amerika a kdo neviděl Des Moines, neví, co USA jsou. Odtud pojedu do New Yorku a na závěr mě zaletují do cínové rakve a dopraví na náklady strýce Sama do Prahy. Není dosud jasno, kdy přesně se kam poletí a co konkrétně se tam bude dělat. Nemine mě Den Díkůvzdání, což je ten příšerný svátek s paštikou a krocanem, přičemž mi dali najevo, že by bylo záhodno, abych projevil nadšení nad myšlenkou, že svátek strávím v nefalšované americké rodině. Což mi připomnělo Leacockovu povídku o tom, jak ho lákali na výlet do divočiny a Leacock vyzvídal, zda sebou pojede i pravý a nefalšovaný smrdutý Indián a když ano, jestli bude smět vedle něho spát.

Když se toto všechno stalo, Wendi mi předala šek na čtyři a půl tisíce dolarů s doporučením, abych ho vyměnil za cestovní šeky u firmy Reusch na čtrnácté ulici. Tím vše skončilo a já se odporoučel.

Ukázalo se, že naproti přes ulici je budova, kde dlel v roce 1918, ale nějak se mi nepodařilo zaslzet. Tam jsem se s Catherine rozloučil a odjel taxíkem k Reuschům. Taxikář byl mrzutý černoch, na můj pokus o konverzaci typu "Máme dnes ale teplý den" se na mne jen posupně podíval, ale když jsem mu na místě určení dal osmdesát centíků dýška, roztál a popřál mi "hezký den, Sir!"

Měl jsem smůlu, k Reuschům zrovna přišla tlupa cizinců a kdo mezi nimi, norská parlamentnice Mimi. Nehlásil jsem se k ní, ona mě nepoznala. Dostal jsem pak hromadu šeků American Expressu a ještě zašel vedle do Western Union si koupit karty na telefon. Jsou na jiném principu, než ty evropské. Na automatu se nejdřív vyťuká jedenáctimístné číslo Western Unionu, potom osmimístné číslo karty, pak, pokud se volá do Evropy, se volá 011 422 a potom domácí číslo. Při troše smůly se člověk může vyšplhat na třiatřicetimístnou volbu! Je to príma, až na to, že minuta stojí tři dolary, tedy o třicet kaček víc než z domova sem - pokud ovšem nejsou zvýšené tarify. Což nevím.

Od Westernů domů jsem jel metrem. Nelhali mi, když říkali, že je jiné, než v New Yorku. Poznal jsem zatím jen tři stanice, všechny jsou obrovité, zřejmě hloubené ze shora, krásné, čisté, vagóny moderní a taktéž krásné a čisté. Informační systém by mohl být méně inteligentní a méně výtvarný. Platí se tu za zválenost a během dne se mění tarify. Jsou na to počítače a tabulky a hodně študování, než člověk přijde na to, jak něco obsluhovat. Najedl jsem se ve svém bungalowu, kde si čím dál nebezpečněji zvykám. Po obědě doutníček a výprava do knihkupectví, kde jsem objevil encyklopedii nikoli sci-fi, ale filmu, takže jsem ji koupil pro firmu. Krom toho Video Movie Guide, nikoli od Maltina, nýbrž Martina a Porterové, výsledek zřetelně podobný. Knihkupectví pěkné, ale nejen že tam neměli Nicholse, ale ani žádnou knihu o karate (doufal jsem, že tam najdu Nakajamu), zato obrovské oddělení pro buzeranty. Knihy o buzerantském hnutí a taky milostné romány.

Odpoledne jsem měl na programu schůzku s naším četkařem Stanislavem Mundilem. Šli jsme na kafe a hodinku žvanili. Byl spíš zvědavý na to, co se děje u nás. Domluvili jsme, že by občas psal pro víkendy, třeba se z toho něco rozumného vyklube.

Ta svinská ruka mě pořád bolí, takže jsem ani neměl chuť vyrazit někam do města. V hotelu mě čekal fax od Rodgera. Zítra mám jen jednu schůzku na ministerstvu zahraničí, odpoledne volné. Záleží na tom, jak bude fungovat ta ruka, ona svině už po desetiminutové chůzi bolí, že bych si ji nejraději uříz.

Psal jsem Milenium. Pak se mi udělalo blbě, šel jsem si lehnout a postel se se mnou točila, jako kdybych byl úplně ožralej. Měl jsem pocit, že ruka mi odchází a necítil jsem prsty. Napadlo mě, že je to infarkt. Táta mi vyprávěl, že infarktový stav je doprovázený strachem o život. Nic takového jsem neprožíval, jenom to točení hlavy a bolest ruky až k úplné mrtvolnosti.

Setmělo se. Asi v šest jsem usnul a probudil se ve čtyři ráno. Bůh ví, co se to stalo.

16 November, 1993

V Mileniu jsem při ranní šichtě pěkně postoupil. Včera jsem přivedl na scénu paní Corcoranovou, šéfovou Likta a Salzmanna. Nechal jsem ji capkat v dešti a pak odjet autem. Nic takového. Bude to někdo jako paní Kitnarová z ÚLUV, pyskatá, chromá, přitažlivá, odpudivá ženská s nakřáplým hlasem. Dropaut jí zabil milenku a ona teď chce likvidovat dropauty, toť vše. Rýsuje se z toho detektivka, ale taky knížka o pořádku a volnosti, o liberálnosti a konzervativismu, prostě o tom, co mě zajímá.

Vypakoval jsem se po deváté. Na programu jsem měl na dnešek jedinou schůzku, v jedenáct s panem Tomem Gibbonsem z české sekce ministerstva zahraničí. Došel jsem (dovlekl se s bolavou rukou, jak jinak), k Lincoln Monument. Ráno mi volal z Prahy David a byl zvědavý, jestli jsem byl v památníku vietnamské války. Ten je v parku hned u Lincoln Monument. Byl hezký den, nestydaté veverky se tam přehrabovaly v jakémsi hnojoví, které tam přiváželi a rozhazovali černoši. Na chodníku před vchodem do areálu mají veteráni stánky. Koupil jsem tam Davidovi veteránský náramek se jménem jednoho zmizelého, zaletovaný v pytlíčku i s příběhem nešťastníkovým. Jinak tam prodávali obvyklé suvenýrové šmejdy a je kupodivu, že i v tak patetickém prostředí se nezrodí nic inteligentnějšího (Nechci vědět, jak vypadají suvenýry z Osvětimi). Taky rozdávají letáčky na nějaké militantní akce. Jedna má například zabránit privatizaci parku, při druhé se dožadují přemístění sochy vojáků. Proč?

Jde o sousoší tří mužů, dvou bělochů a jednoho černocha (to asi bylo debat a dohadování, než se rozhodli pro tuto statistiku). Stojí ve veverkovém lese a dívají se přes trávník na zeď z černého mramoru, do které jsou vytesána jména mrtvých a zmizelých. Vypadají, jako kdyby někdo odlil panáky z muzea paní Thussaud do bronzu. Před sochou seděl na vozíčku chlápek, kterému ustřelili nohy opravdu tak, jak jen to šlo.

Opodál jsou zasklené bedýnky, ve kterých přechovávají tlustý seznam mrtvých. Jméno, hodnost, příslušnost k ozbrojené síle, datum narození a úmrtí, místo bydliště a identifikace, kde je možno na mramorové stěně jméno najít. Mají ta jména organizována podobně, jako svoje města. Stěna je rozdělena na West a East a jméno je v knize uvedeno podle řádku odshora. Neffové jsou tam tři: David Russell, SP4, AR , 15.5.1947, 12.5.1969, Larry Lee, PCF, MC, 05.8.1948, 20.4.1968, Phillip Ernest, SP4, AR, 15.8.1947, 25.12.1967. David Russell je vyznačen na desce 25W v řádce 79. Ověřil jsem si to, je tomu tak. U stěny bylo hodně lidí, před jednou deskou seděl kostýmovaný veterán, strnule na ni hleděl a táhnul z něho chlast. Celý ten areál je veden jako park a proto se tam pohybují pánové v tom úboru strážného se širokým klóbrcem, jakého známe z Méďi Béďi. 11. listopadu tohoto roku poblíž instalovali další sousoší, tentokrát věnované 10˙000 ženám, které Vietnamem prošly. Jedna je raněná, má přes oči obvaz, druhá o ni pečuje a třetí vyhlíží helikoptéru. Těch létá před areál dost a věřím, že je to i ten typ, který ve Vietnamu opravdu zachraňoval raněné.

Když už jsem tam byl, zašel jsem se podívat na Lincolnovo mauzoleum. Mezi ním a Washingtonovou stélou leží Reflecting pond, odrážecí jezírko. Je značně podlouhlé, aby se odraz stély do něho vešel. K Lincolnově velesoše ukryté uvnitř mauzolea se jde po schodišti. Na něm stál pošuk, chlápek přes šedesát, s bílým bíbrem a buřinkou na hlavě. Na sobě měl tričko celé popsané. Sděloval, že 22. listopadu tohoto roku přijde JFK v podobě biblického Zvířete, smete Clintona a ujme se vlády nad světem. Za tím účelem je třeba v ten den vyklidit města. Pošuk je ochoten podat bližší informace. Nikdo ho o ně nežádal, jenom jeden Japonec ho slušně poprosil, zda si ho smí navideovat. Pošuk proti tomu nebyl.

Byl čas jít za panem Gibbonsem. Cestou jsem obhlédl Einsteinův pomník. Je taktéž ve křoví, obrovský panák, kdyby se postavil, musel by měřit dobře čtyři metry. Jeho odpudivost je úměrně monumentální. Kupodivu vypadá jako plastelinový Einstein, kterého jsem viděl v animovaném filmu v neděli v muzeu aviatiky: v tom filmu jakoby Einstein vysvětloval prohřešky proti fyzikálním zákonům, jichž se dopouštějí tvůrci filmů science fiction. Když byl opravdu z plastelíny, vypadal mile.

Ministerstvo zahraničí je obrovská budova na rohu C street a Dvaadvacáté. Ve vstupní hale je pult podobný těm v televizi na Kavčích horách. Šel jsem rovnou k jedné paní úřednici, která byla volná a ani jsem si nevšiml, koho všechno jsem předběhl. Nikdo mi ale nevynadal. Dostal jsem nálepku a když jsem se ptal, kam si ji mám nalepit, s mírným podivem, že se někdo můžer ptát na takovou samozřejmost, mni sdělila, že na klopu saka. Což jsem učinil a vzápětí ceduličku ztratil.

Pan Gibbons sídlí v místnosti 4419. Vlezl jsem do značně neokázalého prostředí, do místnosti rozdělené do kójí, kde u vchodu má stůl omrzelá černošká sekretářka, která mě vybídla, abych si sedl a čekal. S americkou přesností to tedy není tak žhavé. Pozoroval jsem velkovýrobu lejster, nějaký ouřada tam kopíroval papíry na xeroxu velkém jako parní mlátička, všude krabice od xeroxových papírů a já začal chápat, proč to všude na světě tak dobře klape.

Když už jsem začínal být lehce nasraný, pan Gibbons se zjevil. Chlapík do třicítky, obličej jakoby vyřezaný ze špalku, ale ne kulatého, nýbrž oválného, přičemž ta užší strana je umístěna směrem k pozorovateli. Kancelář má mrňavou, zalejstrovanou. Za stolem má zastrčený plakát odněkud z Plzně, oslavující osvobození.

Mladou frontu DNES znal, zrovna bádal nad papírem označeným UNCONFIDENTIAL, kde byla zpráva z MFD o naší chemické jednotce v Kuvajtu, která údajně identifikovala bojové plyny Iráčanů. Spravuje Českou i Slovenskou republiku. Na moji poznámku, že mezi jednou i druhou je setsakra rozdíl odpověděl, že to se zdá tomu, kdo tam žije. I v USA jsou velké rozdíly mezi jednotlivými státy a celkem je to všechno jedno. U nás byl letos po pěti letech a uznával, jak ohromné změny se tam udály. Byl by tam rád jezdil častěji, ale nejsou na to peníze. To je zvláštní, když na zbytečné cestování, jako je moje, peníze jsou.

Hovořil pozitivně o vývoji u nás, zejména ve srovnání s Rumunskem, které zřejmě platí obecně jako odstrašující příklad. Povídali jsme si i o normálním životě. Zmínil jsem se v replice na nějakou jeho poznámku, že každý, doslova každý u nás prožil nějaký šok, že spousta lidí i rodin se zhroutila a dal jsem příklad, kdy se manželé rozvedli, protože manželka začala vydělávat víc, než muž. Po těch slovech ožil a pravil, že je to i jeho případ, jeho žena vydělává víc, takže on je otec a matka dohromady. Nedostal jsem z něho, co paní choť dělá, buď jak buď, je to zábavné pomyšlení, že politiku Spojených států vůči České republice a Slovensku aplikuje mrťafa z kanceláře 3 x 3 metry, který navíc musí utírat dětem prdele, protože jeho žena prodává Oldsmobily.

Ptal jsem se ho na vstup do NATO. Opakoval oficiální tezi o nutnosti zrání a konkrétně podotkl, že nejde ani tak o výzbroj, ale o výcvik, systém velení a spojovou techniku.

Vyjádřil jsem podiv nad tím, že Západ obecně a USA zvlášť nikdy konkrétně nevyjádřily zájem na bezpečnosti nových demokracií v Evropě. Nechtějí vytvářet nové bloky, zněla odpověď. Západ je otevřen, ale teď před novými demokraciemi leží údobí deseti let, kdy se mají rozhodnout s svobodně zvolit svoji cestu.

Opáčil jsem, že je to hezká teze pro seminář učitelů středních škol někde v Iowě. Skutečnost je taková, že v rozháraných poměrech, zejména Balkánu a Postsovětského svazu mají budoucnost ne ti nejlepší, ale nejagresivnější a že těm je třeba dát jasně najevo, jaké jsou zájmy Západu. Opáčil, že i v USA vítězí ti nejagresivnější. Bylo vidět, že dialog není možný. Na argument, že Američané dobře vedou a vyhrávají války, ale ztrácejí vítězství, přičemž vítězství ve studené válce, do níž vložily trilióny dolarů, jsou na nejlepší cestě ztratit, odpověděl, že na tom něco je, ale že ve střední Evropě žije 60 milionů dospělých lidí, kteří si najdou tu správnou cestu. Nakonec to uzavřel konstatováním, že Clintonova administrativa se zabývá hlavně domácí politikou a že zahraniční záležitosti jsou sekundární. Pošilhával potom po hodinách a já šel po svých. Obával jsem se, že mě budou prudit dole ve vrátnici kvůli ztracené nálepce, ale celkem bez problému jsem prošel zakázaným východem a dostal jsem se na C street, aniž bych byl zastřelen.

Policajt s koltem u pasu mě dokonce pozdravil.

Cesta domů bez příhod, uvařil jsem si polévku a částečně i ruku. Levou, a ta je na příkoří už zvyklá.

Odpoledne mám volné. Ač bych se za to měl stydět, po obědě jsem se válel v posteli a jen za cenu jakéhosi vzepětí vůle jsem se přinutil vylézt.Vypravil jsem se na Dupont cercle, kde se to v okolí hemží knihkupci. V Olsson's na Devatenácté jsem konečně objevil Clute & Nicholsovu Encyklopedii science fiction, kterou jsem marně sháněl dopoledne cestou do ministerstva zahraničí. Podivno, jak se časy mění, zřejmě jsem při svém nástupu do branže zažil konec nějakého Zlatého věku! To původní vydání z roku 1977 má zhruba stejný rozsah 1400 stran, ale je milé, zábavné, s obrázky a pitominkami. Toto je akademicky suché, prostě - učená kniha! Má ovšem tu výhodu, že jsem do ní zařazen jako autor, i s háčkem ve jménu Ondřej. Měsíc mého života v ní (Olša a Adamovič jako přispěvatelé, samozřejmě) označují za jeden z nejlepších románů české SF. Jeden z nejlepších? THE BEST, kurva! A to ještě není hotovo Milenium 2! Ale ještě maličkost. V oddělení SF někdo přilepil na polici papírek s ručně psaným vzkazem, co si lidi mají přečíst, hlavně UBIK od Dicka. Reklamní trik majitele, nebo entuziastický čin čtenáře? Jak to začínám cítit, spíš to druhé je pravda. Lidi tady berou hrozně vážně a bez skepticismu to, co dělají. Ovšem nejúžasnější knihu jsem objevil tuto: jmenuje se Bare Facts, je to především encyklopedie herců, ale v závěrečné části je i přehled filmů. Podstatné je, že z knihy se člověk dozví, ke kterém filmu a na jak dlouho a za jakých okolností dotyčný (dotyčná) odhaluje nějakou stydkou část těla. Tapříklad v Terminátorovi I. Schwarzenegger je nahatej z boku a zezadu, tudíž ukazuje prdel a počítačoví gnómové z Passadeny by z těch záběrů dokázali vygenerovat prdel celou. Ale typické heslo vypadá tak: Mary Fuckingová, Bed of the Damned, pravé ňadro na 4 sec. při scéně v nedělní škole. A tak dál, film po filmu, dokud Mary není kozo-prdelo-kundologicky vyčerpávajícím způsobem pojednaná.

Pracoval jsem na něm celý večer. Cameronovou jsem umístil do jejího prostředí, posadil tam i vedlejší figury, ale i už exponoval Salzmanna jako nejen vyřízeného hňupa. Večer jsem se šel podívat do Georgetownu, což podle Mundila má být zdejší etwas. Asi jsem se špatně díval, nic mimořádného jsem neviděl, středostavovské domečky převážně dřevěné, se schůdky a ozdobným zelím v předzahrádkách. Někteří mají kukuřicové kytice na knoflíku dveří. Ale už se nejspíš začínají hlásit Vánoce- některé stromy už svítí žárovkami a M street, která spojuje Georgetown s centrem, ta vypadá už úplně vánočně. Něco jsem ale přece jen zažil. Na Q street jsem našel antikvariát, prostě pohoda! Knížky se tam válejí i po zemi a cvokové si tam čtou a smrdí to tam starým papírem a prodávají tam i desky a obří mušle a falešné černošské masky a plakáty a pohlednice! A kousek dál, na mostě přes Rock Creek, který odděluje Georgetown od centra, šli dva buzeranti a drželi se za ruce.

O.K. Jdu spát.

17 November, 1993

Kdo ví, zda určité prvky národních povah se neodvíjejí od konstrukce hajzlů. Napadlo mě to, když jsem v nějakém americkém periodiku našel narážku na to, že jen lidi nějakým způsobem duševně pochybení si prohlížejí vlastní hovno v hajzlu.

Teď to chápu lépe.

Doma si své hovno prohlížím, protože musím. Ne vždycky je konzistentní natolik, aby ho proud vody beze zbytku smetl. Musím se starat o to, co se s ním stalo, abych zasáhl štětkou, kdyby to dopadlo neuspokojivě.

V USA to dělat nemusím. Hovno padá do značného množství vody, které zaplňuje mísu dobře do poloviny. Nemůže se přilepit ke stěnám, natož ke dnu, nedostane se tam. Spláchnutím se voda vypustí, hovno není splachováno tlakem, nýbrž odplyne a voda je pak nahrazena čerstvou z nádržky. Pohled na takového utopence je vskutku depresivní a nikomu ho nedoporučuji. Na americkém hajzlu je po pravé ruce taková šikovná páčka, stačí zmáčkout, voda se vypustí a navíc vznikne podtlak a člověku to příjemně ofoukne prdel.

Jenže, tím, že Američané byli konstrukcí hajzlu zbaveni kontaktu s hovnem, asi mají menší smysl pro tělesnou realitu, ale i pro vědomí konečného vyústění všeho životního snažení. Zavírají oči před sebou samými, není divu, že tolik potřebují psychoanalytiky. Stačí jeden pohled do mísy evropského typu a psychoanalýza je dokončena, či alespoň uřiněna zbytečnou.

Well, dnešek byl dosti nabitý. Začalo to v půl desáté, kdy jsem měl schůzku na 1735 Eye street s paní Jane Kirtley z Reporters commitee for freedom of the press. Ta Eye street mi dělala starosti, protože nebyla na mapě, až mi hotelový doorman vysvětlil, oč jde: je to samozřejmě I street, psáno foneticky...

Paní Kirtley je právnička a sídlí ve čtvrtém patře paláce na rohu řečené I street a Sedmnácté. Commitee působí na první pohled dojmem nějakého studentského podniku, jakmile se tam vleze, po stěnách jsou jakési dětinské xeroxem kopírované plakátky a po chodbách se pohybují hihňací muži a ženy. Sama paní Kirtley je nepůvabná, ukecaná a ve všem všudy ukecaná na - horším - konci - třicátnice s vlasy, které nemusejí zmoknout, aby vypadaly zmokle.

Commitee je nevýdělečná instituce, podporovaná velkými novinami a TV & R stanicemi. Poskytuje právní podporu novinářům v nesnázích, zásadně zdarma. Stává se například, že někdo žaluje novináře za to, že nahrává na magnetofon telefonní hovor - zákon to zakazuje. Není to ovšem federální zákon, v každém státě platí jinak a nedodržuje se celkem nikde. V Pennsylvanii se stalo, že kvůli porušení tohoto zákona kdosi žaloval novináře i noviny, které otiskly jeho story. Po měsíci soudce případ shodil se stolu.

Pod Clintonovou administrativou se však dějí v médiích určité změny. Převládá názor, že média slouží bohatým. Kdysi existovala "fairness doctrine", něco jako "zásada spravedlnosti", která přikazovala médiím zveřejňovat kontroverzní věci a dávat prostor menšinám. Demokrati se domnívají, že menšinám hrozí nebezpečí izolace od médií a rádi by "fairness doctrine" obnovili. Nedostal jsem odpověď na otázku, co je to kontroverzní problém, kdo o něm má rozhodnout a která menšina je relevantní. Ku Klux Klan? Nacisté?

Během rozhovoru mi začalo být jasné, že podobné uvažování je zdejším lidem celkem cizí. My chceme definici, preskript a podle něho pak pojedeme nebo nepojedeme. Američané se drží zdravého rozumu. Onen pennsylvánský případ byl uzavřen proto, že žalobce věděl o tom, že na druhé straně je novinář a mohlo ho napadnout, že si novinář magnetofon natočí. Zmínil jsem se o případu Lady Diany a o tom, jak ji vyfotili v tělocvičně. Odpověď byla podobná: ano, je třeba dodržovat soukromí, ale když taková osobnost, jako je Lady Di, jde do tělocvičny, musí předpokládat, že ji budou chtít fotit. Je třeba rozlišovat míru práva na soukromí běžného občana a vedoucí osobnosti. U prezidenta má občan právo znát jeho zdravotní stav, nikoli u souseda. Jiný příklad: oběti znásilnění nejsou nikdy zveřejňovány jménem. Kdyby ale byla znásilněna Hillary Clintonová, ocitla by se v novinách. Jaký je názor na nechutnou žurnalistiku typ Bild Zeitungu? Ano, i takové případy by Commitee bránil, protože nelze říci, že První dodatek ústavy platí jen pro slušnou novinařinu. Plyne z toho nesmírně důležitá zásada, že obecný princip svobody je nadřazený eventuálnímu individuálnímu zneužití.

Paní Kirtley se vyjádřila i k otázce autocenzury. Dával jsem příklad začátku fungování Havla jako prezidenta, kdy jsme všichni kryli jeho chlastání a nepotismus. Byla to chyba, mínila ona, protože jde o důvěryhodnost tisku. Nelze připustit, aby tisk se stal "public relations" agenturou vlády nebo úředníka. Clinton nedostal obvyklých sto dní hájení, pustili se do něho okamžitě po nástupu do úřadu. Nelze přistoupit na to, co říkávají afričtí novináři, že jejich demokracie není zralá na svobodu tisku.

Pokud jde o zveřejňování informací bez důkazu, i zde je třeba podle jejího názoru uplatňovat zdravý rozum. Kdyby bylo možno všechno dokázat, nepotřebovali bychom advokáty, což neplatí jen o tisku, řekla. I zde princip zdravého rozumu. Jde o to, zda se novinář snažil prověřit pravdivost informací, zda projevil dobrou vůli.

Druhá schůzka byla s Linton Weeksem, šéfem Washington Post Magazine.

WP sídlí 1150 15 st., je to nevelká budova nedaleko Bílého domu. V hale mají nezbytnou linotypku, ale když jde člověk dál, vidí prosklenou stěnou rotačky. Postoupí do další haly, kde se dozví, že WP koupil v aukci na schodech zkrachovaného podniku pan Meyers a on že nastoupil proces, který přivedl nejhorší z pěti washingtonských deníků na špičkovou pozici.

Pan Weeks byl velmi roztomilý. Veliký modrooký blondýn asi pětatřicetiletý. Vedla mě k němu černoška Jana Longová, přes velký sál deníku - viděli jsme ho ve filmu Všichni prezidentovi muži a on skutečně tak vypadá... Nepřekvapilo mě ani tak to velké množství lidí, ostatně, vládl tam celkem klid a protože všichni píší na počítačích, není tam ani kravál a každý má pro sebe svůj prostor celkem nenásilně izolovaný od ostatních. Zaujaly mě ale velké černé roury, spíš hadice, od klimatizace, pověšené a prověšenéí pod stropem.

Magazín vyrábí pár lidí, asi jako mladofronťácký. Mají tam ovšem systém editorů, to jsou starší a taky lépe placení novináři, kteří nikde neběhají a redigují a prověřují a upravují materiály sesmolené reportéry. V jednom čísle tisknou dva, občas tři materiály. Cover story mívá 6 - 7 tisíc slov, zřídka deset, ta vedlejší 3 až 4, což je 20 - 50 normostran, eventuálně 10 - 13. Story se připravuje průměrně 6 týdnů, dva týdny se píše a edituje. Výrobní lhůta 3 týdny, magazín je hotový týden před termínem, dohromady tedy čtyři. Témata vybírají a schvalují editoři. Spolupracuje se s externisty, platí se jim průměrně 2500 dolarů plus výlohy. S některými mají kontrakt na čtyři story ročně za 15 tisíc. K životu to není ve městě tak drahém, jako je Washinton. Když někdo přinese objednanou, leč blbou story, dají mu dvacet procent a může to prodat jinam. Ve WP ale už nedostane kšeft. Náměty vymýšlejí především editoři, sejdou se vždycky v pondělí odpoledne a dumají. Stává se, že od někoho nápad odkoupí a realizuje ho někdo jiný. Cena je sto až dvě stě babek. V úterý je druhá schůze, zaměřená technicky a organizačně.

Odpoledne jsem strávil v budově National Press Center. Bylo trochu napínavé se tam dostat, dole v domě na Čtrnácté ulici nebyl žádný vrátný, vyjel jsem až nahoru do klubu a tam mě poslali do osmého patra. Kaki Turpin, která mě měla přijmout, právě prchala, takže jsem klábosil s paní, která se jmenovala Dona Roginski. Muselo jí být určitě čtyřicet a podle toho, co číkala, adoptovala si na hraní mexickou holčičku. Měla jet do Prahy jako tisková atašé, ale kvůli holčičce, která neumí slovo anglicky, nemůže. Pracuje ve Foreign Press Center, které obstarává kontakty pro zahraniční novináře. Mají tam i knihovnu a databázi a je tam přímé spojení s Bílým domem a Pentagonem, takže kdo se nedostane na brífing, může ho sledovat ze Čtrnácté.

Po hodině jsem se vysápal o čtyři patra nahoru, kde sídlí David Yount, šéf National press foundation.

Byl bezva, bíle fousatej intelektuál, vystudoval v Paříži a byl to zatím nejmilejší člověk, se kterým jsem se tu potkal. V podstatě jsme jen tlachali. Vykládal, že základní plat je tu 20 000 a to že je bída. Novinářů jsou kvanta, jen ve Washingtonu 60˙000 a málo kdo u toho vydrží déle, než deset let. V poslední době se hrne do novin spousta žen. Novinařina to má blbé (totéž říkal Weeks), zbylo jen 1˙600 deníků v celých USA. S výjimkou USA Today a Wall Street Journal jsou prakticky všechny lokální, i Washinton Post se prodává v okruhu 60 mil od města.

Rozhovořil se o Americe jako o kompetitivní společnosti, na rozdíl od těch společností, které spoléhají na stát (měl na mysli Francii!). O všechno je třeba se tady prát. I jeho organizace je non-profit, žije z peněz, které dávají soukromníci a strhávají si je z daní. I to je podle něho součást kompetitivní společnosti. "Snažíme se dělat dobré věci a většina lidí to považuje za rozumné", řekl.

Když jsem odcházel, ptal se, jestli jsem si džíny koupil v USA nebo v Evropě. Podivil se, že v Evropě, že je tam dovedou ušít. Když jsem mu řekl, že to jsou Lewi Strauss 501, chechtal se a dvě černošky, které tam má k ruce, zrovna tak.

Domů (ano, můj hotel už je "domů" jsem se vracel nahoru po čtrnácté. Brzy zmizela civilizovaná část města, od L street nahoru přibývá černochů a domy se smršťují a ztrácejí glanc a člověku tam není nejlíp. Byl jsem rád, když jsem přešel N, P a Q street a byla tam stará dobrá Corcoran a tam sámoška s jogurtama a kokakolou. Jeden tlustý černoch tam sebou sekl a nemohl vstát. Nepomohl mu nikdo, musel se dostat na nohy sám. Kompetitivní společnosti. Když se odbelhal, přikmitla černoška s hadrem a utřela podlahu. Uklouzl po vybryndaném mlíku.

Píšu při puštěné televizi a uvědomuju si, že chlapík, který na News 7 předpovídá počasí, je zřejmě řazen mezi top novináře, viděl jsem ho i v metru na reklamách! Venku začalo pršet. Pokusím se ještě psát Milenium. Ve verzi třetí kapitoly, kterou jsem psal ráno, jde děj pořád ještě jako když se sype uhlí do sklepa. Ne, Salzmann musí až na samotné dno!

Hergot, že tam ale leje. V televizi pořád žvaní o zóně volného obchodu Mexiko - USA - Kanada jménem NAFTA. Vybavuju si, že na autobusech jsou nalepené plakáty ukazující znepokojené lidi a u toho je napsáno, že když NAFTA na Kapitolu projde, ztratí práci. Weeks říkal, že NAFTA nejspíš projde "Clintonovou většinou", tedy s odřenýma ušima o pár hlasů. Nejen programem NAFTA živa je televize. Měli tam i interview s tím pánem, co mu paní choť uřízla ptáka. Byl smutný, říkal, že ho to bolí a že nechápe, co to do paní choti vjelo. Ukazovali také ji. Oba to jsou velmi normálně vyhlížející mladí lidé.

Leje čím dál víc, padá na mě chandra a půjdu tedy spát. Konec konců, už je osm večer.

18 November, 1993

Komická příhoda hned po ránu. Chodím chcát do umyvadla, protože mě nesedí onen druh amerických hajzlů, o němž jsem pojednal včera. Nuže, chčiji tedy, arciť potmě, a najednou si uvědomuji, že jsem si do umyvadla namočil košili, abych ji ráno vypral. To ten den pěkně začíná. Jsou tři ráno. Ach jo. Vypral jsem košili a fusekle a dal jsem se do psaní. Končím třetí kapitolu. Salzmann se na konci pekelně ožere a ztratí se. Chci, aby se dostal do strašného průseru, aby byl v nějakém polosvětě, a možná že tam už potká Frenezis, ale tím si ještě nejsem jistý. Nerad bych ji ale exponoval moc pozdě!

V půl páté na chodbě pleskání, to roznášejí noviny. V šest přijede na náměstríčko, které mám před oknem, bílý skříňový návěs s poštou, pěkně značený orlem, v sedm se přihasí popeláři. To už končím s prací na Mileniu. Čeká mě asociace vydavatelů tisku a Pentagon. V devět pro mne přijel pan Rodgers a jeli jsme za město, do Restonu, kde má v pěkné moderní budově uprostřed lesů sídlo Newspaper Association of America. Žádné odbory, tohle je sdružení 1200 vydavatelů, upozornil mě pan Rodgers. Mluvil jsem s viceprezidentem asociace Howardem J. Eichlerem, bělovlasým tlusťochem v mid-sixties, a dr. Johnem W. Iobstem, který se zabývá komputerovým výzkumem.

Nejdříve jsme mluvili o deníku USA Today, který po jedenácti letech, co je Gannett Group vydává, "jde do černých", začíná vydělávat. Podle pana Eichlera ale list už teď přispěl k významnému pokroku co se technické stránky výroby denního tisku týká. Barevná celostránková mapa s předpovědí počasí je teď ve spoustě deníků a tím pádem se barva dostává i na další strany. "Nejsem advokát barvy, ale možná jsem staromódní," řekl k tomu. Mluvili jsme o redakčních systémech. Dnes redakce pracují převážně s PC, dřív do byly výhradně Macy. Hovořili jsme o pre-pressu. Existuje prý nechemická osvitová jednotka Pyrofax, ale je vhodná jen pro černobílý provoz. Chystá se prý ale revoluce. Rockwell chystá mutace tiskových desek za chodu laserovým paprskem, který ovlivňuje povrch desky. Bude to fungovat? Údajně už někdy v roce 1964 viděl Eichler něco takového na MEAD PRESS veletrhu v Houstonu, ale zůstalo při pokusu.

Co je ale třeba zřejmě brát vážně jsou "tailored papers", noviny "šité na míru". Souvisí to s pojmem "targeted market", cílený trh. Už dnes se hovoří o zónách. Jsou to fakticky lokální mutace, ale mutace cílí na podstatně menší okruhy čtenářů. Některé noviny mají stovky, ba tisíce takových zón. Mutace se dějí mechanicky, ale s elektronickým řízením. Existují podrobné výzkumy, jací lidé žijí v jaké oblasti na úrovni ulic a bloků a podle toho se strukturuje inzerce. Ovšem podle doktríny tailored newspaper se půjde ještě dál. Subskribent dostane noviny podle jeho zájmů. Nemá rád sport, nebude mít v novinách sport. Chce víc kultury, bude tam kultura. Oba uznali mou námitku, že takový systém silně zasáhne reklamu, protože kdo by chtěl dnešní americké noviny, kde reklama je půl na půl? Pracuje se i na systému elektronických novin, které se přenášejí na velkoplošnou plochou LED obrazovku.

Zavádí se nový systém Prodigy, což je obdoba francouzského Minitelu. Už to má 1,5 milionů kunčoftů, na příklad pana Eichlera. Platí se 7,66 dolarů měsíčně včetně ceny telefonního spojení. Ovšem 150 milionů lidí čte v USA denně noviny... Proces pokračuje. Vzniká síť homeshoping, do které se investovalo půl miliardy dolarů. Pan Iobst upozornil, že pokaždé, kdy si pan Eichler něco objedná stisknutím tlačítka Prodigy, jde informace o jeho zájmech do databáze. "Každý je monitorován," říká. "Byli bychom šokováni, kdybychom věděli, jak daleko monitorování jde." Je skeptický. Technika už dnes dokáže nemyslitelné věci, ale jde o to, aby se vyplácela. Nicméně se ukazuje, že inzerce "přímou poštou" je velký nepřítel denního tisku, jehož celkové náklady s výjimkou nedělních vydání ustavičně klesají. Mladá generace nečte, děti vůbec, zato tráví 6 hodin denně před TV. "Zápasíme s elektronickými medii, která mohou okamžitě reagovat na jakoukoli změnu nálady trhu a na protitahy konkurence," říká Eichler. Tailored press a cílená inzerce jsou řešení."Dnes ještě to nejde," říká Iobst, "ale jsme blízko." Předvídá i politické zápasy, protože se otevře otázka zásahů do soukromí. Z Prestonu jsme jeli zpět do města a zastavili jsme se v jižanské hospodě Hot Red and Blues. Založil ji někdejší poradce prezidenta Bushe a je to trendy hospoda s jižanskou kuchyní. Bylo nabito, zapsali si nás do seznamu a čekali jsme ani ne pět minut a hned nás uvedli ke stolu. Plastikový ubrus, ale příjemná paní jako obsluha. Vybíral pan Rodgers: vepřové žebro na barbecue. Bylo to trochu studené, vypadalo to značně kanibalsky, protože to opravdu byl kus hrudního koše dobře s šesti žebry, ale maso bylo dobře udělané. Každé žebro se muselo odoperovat a pak se to jedno rukama. K tomu servírovali fazole, co jiného. Helluwa radosti za patnáct dolarů.

Pan Rodgers mě vysadil před Iwo Jima monument, to je ta velesocha udělaná podle fotky vojáků, které na onom ostrově vztyčili vlajku. Odtud se jde na Arlingtonský hřbitov kolem "daru holandského lidu americkému lidu," plechové věži, ve které je zvonkohra. Měli by ho znovu natřít, drobez jim rezaví. Na boční bráně hřbitova mají rozmanité výhružné nápisy, například NO JOGGING. Na jiné ceduli je desatero, co se musí a co se nesmí a co se může a kdy. Kytky na hrob a ne na pomník, až uschnou, pryč s nimi, přikrývky hrobů jen o vánocích a podobně. Je to tam - mimo jiné i díky těmto příkazům, které brání lidové tvořivosti, je to místo krásné a klidné. Hlavní brána je ovšem funerálně pompézní. Před ní se chystal pohřeb - kolona automobilů s fialovou vlajkou , na níž byl bílý kříž a nápis POHŘEB.

Na hřbitově, či spíš kousek od hlavní brány, je stanice metra. Vede na chodník, nad běžícími schody není žádná stříška, člověka napadne, že skutečně funerální stanice metra by měla mít vchod hrobem. Tahle stanice - až na sám vchod - je ale celkem normální, až na to, že kolem hřbitova metro jede zásekem v terénu. Pak se ale zanoří a další je stanice Pentagon. Jakmile člověk vyjede po schodech nahoru, je OPRAVDU v Pentagonu, tedy přímo v budově ministerstva obrany. Tam mě měl přijmout kapitán Tom LaRock. Ve vrátnici silně nepříjemný chlápek, poslal mě k telefonu a ukázalo se, že nemám vytočit CELÉ číslo pana kapitána, ale jen posledních pět cifer. Brzy se přihasil a aniž jsem se kamkoli zapisoval, zavedl mě dovnitř. Šli jsme nejdřív do briefing-roomu, který známe z CNN z doby války v Zálivu. Je to maličká místnost ve tvaru písmene L. Kecátko je před modrým hadrem, před kecátkem čtyři řady po sedmi sedadlech, v poboční lodi totéž. Na kecátko je namířena TV kamera. Když je tu nabito, opozdilci mohou briefing sledovat na domácí televizi. Paní tisková mluvčí Kathleen deLaski je bývalá novinářka ABC televize. Blondýna, řekl bych tak třicítka, štíhlá, střední postava, modrý dvouřadový kostým, veliké zlaté náušnice. Na každou druhou otázku odpovídá, že neví, ale že se zeptá. Vše se odbývá v milé atmosféře běžného pokecu. Nikdo nemlží, nekecá. Když neví, tak neví. Nezodpovědné otázky zpracuje oddělení pro styk s tiskem a pokud možno ještě týž den dá písemnou odpověď. LaRock mě tam zavedl.

Byl to nejukecanější chlap, se kterým jsem se tu setkal. Jeho babička pocházela z Československa. Ukázalo se, že prakticky každý tam měl předka z naší země. Oddělení analyzuje tisk a odhaduje, na co se novináři budou ptát a připravuje odpovědi. Pak je tam ještě tajné oddělení, které pracuje například na přípravě vojenských cvičení - až budou zveřejněna, novináři budou chtít informace a ty budou připraveny. Asi pět minut jsem mluvil s Denny Klauerem, který to tu šéfuje. Jeho předkové pocházejí z Československa. Smál se, když jsem mu řekl, že patřím k novinám, které rozpoutaly tu bouřku kolem otravných plynů v Zálivu. Věděl i o systému Tamara.

"Jedno i druhé mi dalo zabrat," chechtal se. LaRock mě pak trochu provedl po budově. Pracuje tam dvacet tisíc lidí, jsou tam nejen hospody, ale i krámy všeho druhu. Nejvíc se mi líbil kiosek uprostřed náměstíčka, obklopeného tou šílenou budovou, která se tolik podobá kriminálu. Říkají tomu Ground Zero, což je odborný výraz pro způsob odpálení atomové bomby.Kdyby bývali Rusové rozpoutali atmovoou válku a trefili se do Pentagonu, zasáhli by tuhle budku - pokud by mířili americky přesně, to je filosofie toho divného názvu. Všude je plno lidí, nezdálo se, že se tam někdo o někoho stará."Kdybyste se ztratil, nikdo by vás nenašel, je tu 17 mil chodeb," řekl mi LaRock.

Dům je organizovaný trochu jako americké město. Každý kancelář má svoji adresu, číslo, písmeno od A do E a zase číslo. První číslo udává podlaží, pak následuje okružní chodba a poslední číslo už určuje kancelář. Mohl jsem nakouknout i do kanceláře ministra obrany. Byli jsme se podívat i ven, což mi pak ve stanici metra na zpáteční cestě dalo příležitost expertně poradit fešné černošce, kde je autobusové nádraží. Chodby, haly, valivé proudy lidí. Kolem jde vojenská kapela s trumpetami, někdo táhne malí kovový kufřík ze stříbřitého kovu, co v něm asi má? Lampasáci s nacíděnými kanadami, pro ně to asi je obrovská událost se sem vůbec dostat. Maníci v maskáči, napadá mě, jak by správně měl vypadat maskáč pro pohyb v Pentagonu? Základní barvy: běloba papíru, šeď nábytku. Na prdeli razítka, namalované šanony a počítačové obrazovky. Takto zamaskovaný vojín by se mohl měsíc pohybovat kancelářemi jako Predátor a nikdo by po něm nechtěl vyhledat spis. K těm obrazovkám, v abteilungu pro styk s tiskem mají i TV, ale jsou to digitální sony a tudíž sledují na jedné obrazovce čtyři programy najednou, s vypnutým zvukem. Je to značně psychedelický pohled. Mají tu i blok kanceláří polepených filmovými plakáty. Pentagon podporuje produkci určitých filmů s vojenskou tématikou, Top Gun například, bodejť by ne. LaRock ujišťuje, že měřítkem je pouze technická pravděpodobnost. Odmítli nedávno účastnit se na filmu, kdy terorista skočí bez padáku ze stíhačky a dopadne na zádíčka letadla, které letí 20˙000 stop pod ním a zterorizuje ho. Tohle je moc silné kafe. Ptal jsem se, jestli ponorka Rudý Říjen skákající z vody nebyla moc silné kafe. Ani se nezasmál, jen řekl, že jsou v těchto ohledech velkorysí. Opakovaně a bezvýsledně mě přesvědčoval, že politické aspekty nehrají v tomto rozhodovacím procesu roli.

Když jsem se vrátil do hotelu, volala mě Katty Marinis z USIA. Půjdeme zítra ráno na kafe. Neřeknu jí, že figuruje v Mileniu 2, to rozhodně ne. Je večer. Zrovna koukám na televizi, kde psycholožka zvířecího obličeje mluví o výzkumu psychiky oné paní Bobbitové, která uřízla svému muži ptáka. Je třeba prý prozkoumat, zda si uvědomovala důsledky svého činu. Co k tomu dodat? Další pakárna: Velký škandál kolem nebezpečných hraček a věcí pro děti. Například přikrývky pro mimina jsou hořlavá. Znám řešení: zabraňte miminám, aby hulily v posteli cigára! Ti by mě hnali, kdybych jim něco tak odporného řekl. Ke zdejším pakárnám: v novinách se objevuje pojem "statutární znásilnění". Rodgers mi to vysvětlil: zákon specifikuje, co to znásilnění je a nemusí dojít k "penetraci", aby pánovo počínání bylo za statutární znásilnění kvalifikováno. Například, chtěl jsem vědět. Tak například, když chlapa nachytají bez bot a fuseklí v autě s nezletilou dívkou. Když jsem mu řekl, že v létě moc rád řídím bos, poradil mi: "Řiďte dál, ale nevozte mladé holky, přinejmenším v Americe." Poslechnu ho.

19 November, 1993

Probudil jsem se ve tři, válel se do čtyř, pak začal čtvrtou kapitolu Milenia. Ještě přesně nemám zápletku vykrystalizovanou, ale zdá se, že Salzmann bude sloužit jako návnada Liktovi - jde o likvidaci Skupiny a to, co se stalo na Náměstí Svobody, je vážná argument, ale je třeba ještě jedné kapičky. A tou má být osudný přehmat, kdy se Salzmann a Likt postaví proti sobě.

Je sedm, noviny už mi pleskly u dveří někdy v pět, pošta už je hodinu pryč, popeláři zrovna jedou. Včera jsem taky pozoroval popeláře na ulici, nakládali flašky a třídili je. Jak to, že se na to nevykašlou? Kdo je kontroluje? Nebo jsou tady lidi buď strašně nepořádní, a to jsou homelesáci a somráci a zloději, anebo strašně pořádní? Většinu obyvatelstva údajně tvoří middle class. A tihle lidé jsou jistě pořádní, až je z toho blivo. Prší. Zítra tady budu sedět naposled. Rodgers říkal, že v těch jiných hotelích nejspíš nebudu mít ledničku a sporák, čili lebedo, na jaké jsem si tu zvykl. Ou kej, ale snad mi tam nebudou zatloukat hřebíky do vrchlíku lebky. Čím dál víc mám vítr z toho Thanksgiving day. Včera už začali stávkovat zaměstnanci aerolinek, že nedostanou přidáno, osmadvacet miliónů lidí se chystá na cesty a Rodgers říkal, abych se na letiště dostavil "raději včas". Co to je "raději včas", když je osmadvacet miliónů lidí na cestách?

Jdu snídat a pak za Marinisovou, která je už mrtvá, roztrhaná dropautem, v mý knížce.

Catherine Marinis vybrala ke schůzce L'Enfant *** station, východ na Maryland ave. Druhý východ vede na D street a mezi oběma východy stojí ne sice mrakodrap (ve Washingtonu se nesmějí stavět domy vyšší než Capitol), ale palác pěkně rozcapený. Pochopitelně, že jsem se popletl a vylezl na D street a pobíhal kolem a jen tak tak jsem našel cestu dovnitř stanice - díky tomu, že ve vchodu stál žebrák a táhle a blbě, ale naštěstí nahlas pěl nějakou tklivou melodii. Černoši v kontrolní budce mě pustili dovniř bez lístku a na druhé straně jejich černí kolegové mě nechtěli pustit ven bez lístku, ale nakonec se vše v dobré obrátilo a já se s Marinis setkal a šli jsme na kafe a vzájemně se ujistili, že po dobu následujících tří týdnů zůstaneme v kontaktu.

Dopoledne jsem navštívil redakci USA Weekend. Už dřív mě ujistili, že je zcela nezávislá na USA Today a věru, že je.

Sídlí v Gannett Tower na Wilson ave 1000, tedy z hlediska nás, Washingtoňanů, za řekou. Jestli má prof. Parkinson pravdu se svým tvrzením, že okázalá budova je předzvěstí úpadku, Gannett Group musí už být nejméně šest stop pod zemí. Dvojice dvaadvacetipatrových domů (za řekou se smí stavět výš), do ulice vypouklých (podle svislé osy, samozřejmě). V přízemí obchody, v patře Mall, což jsou ovšem také obchody, ale dražší. Z přízemka do patra jezdící schody, podle nich vodopád. Na podestě lavička a na ní sedí vysochaný čtenář a čte vysochané USA Today. Další vysochané USA Today leží na lavici vedle něho. V příjmu sedí černoch a dáma post-středního věku. S černochem jednáno, dáma zavolala a vše zařídila. Přijala mě Amy Eisman, zástupkyně šéfky (je to tu silně feminizované), šikovná pomenší bruneta s ironickýma očima, a přizvala si Johna Butterfielda, adjoint editora, což je funkce, kterou pořád ještě moc nechápu.

Příloha USA Weekend má celkový náklad 17,5 milionů kusů a přikládá se do 393 novin v celých USA. Některé mají milionový náklad, ty nejmenší 9000 výtisků. Tiskne se pouze ve 3 tiskárnách. Do tiskárny jde hotový produkt se 4týdenním předstihem, plánuje se na 3 měsíce dopředu. Hodně se tu dbá na kontakt se čtenářem, ročně mají půl milionů telefonátů a dopisů. Občas dělají ankety, 3 měsíce dopředu otiskují dotazník na určité téma: na př. násilí ve školách. Mají najatou firmu, která dotazníky vyhodnocuje, jedna odpověď se vším všudy stojí asi 20 centů. Občas jim to někdo sponzoruje. Odpovědí bývá různý počet, rekord měli na otázku, zda sprosťárny patří do rozhlasu - 660˙000, když hledali ideální rodinu, měli 1˙400, třebaže sponsor věnoval auto jako hlavní cenu. Nezdá se však, že by je ten relativně nízký počet znepokojoval. Odpovědí bývá víc z malých měst než z velkých, odtamtud se spíš telefonuje. Z NY a LA neodpovídá prakticky nikdo.

V každém čísle je cover story, pak jsou tam pravidelně gossips - prakticky odpovědi na otázky, které posílají čtenáři, jedenkrát měsíčně cestování, sport (někdy víckrát), recept měsíce. Pravidelně Schwarzenegger radí stran diety a posilování. Snaží se dopředu odhadnout problém, o kterém se bude mluvit. Vycházejí často z knih, o kterých vědí, že v danou dobu vyjdou - je tam interview s danou osobností. Příští týden bude materiál o raketoplánu a opravě Hubbleho teleskopu, doufají, že se skutečně poletí. Žádné trháky, jak říkala pí Eisman, jde o to, aby to zaujalo křupana z Iowy stejně jako intelektuála ze San Franciska, potěš Pánbůh.

Pracuje tu pětadvacet lidí, plus samozřejmě externisté, z nich mají tři pravidelný kontrakt. Práce na materiálu trvá šest neděl, zhruba tedy totéž, jako mi říkali ve WP Magazine. V první fázi na materiálu pracuje autor s editorem, to je prakticky stejná spolupráce, jako v nakladatelství spisovatel s redaktorem. Pak ovšem přijde copy desk. To je víc, než korektor. Tam se na to dívají novýma očima, nic o článku a jeho vzniku nevědí, chytají chyby gramatické i věcné, ale taky jdou o obsahu, sledují souvislosti, protimluvy. Pokusím se domluvit, jestli bychom mohli do víkendu převzít Schwarzeneggera, ale musí se počkat na šéfovou, ta přijede z NY v pondělí.

Oběd v jedné ze zdejších sámošek, výběr snad ze čtyřiceti salátů. Žiju zdravě, fuck me.

Po obědě, smeknout, Center for Strategic and International Studies. Ředitel Richard W. Murphy, který tvrdil, že za pětatřicet let v politice nezažil nic silnějšího, než Havlův projev v Kapitolu. Dr. Stephen A. Cambone je Starší referent oddělení pro politicko - vojenský výzkum. Murphy vypadá jako starý kongresman z filmu, a ovšem on skutečně je starý kongresman. Cambone měří dva metry, je hubený, ale naměklý a trochu uhrovatý. Opakoval jsem jim svoji oblíbenou tezi, že Amerika vyhrála studenou válku a teď neví, co s ní. Může se stát, že z její doktríny "ať chlapci dokáží, co dovedou" se vyklube nějaký diktátorský zádrhel, který ji za pár let vtáhne do přinejmenším stejné šlamastyky, ve které byla. A oni opakovali, že USA jsou v takové sociální depresi a zatíženy takovým dluhem, že se musejí nejdřív starat samy o sebe. Mleli o programu Partnership for Peace. Potom Cambone řekl zhruba toto:

Vítězství ve studené válce je srovnatelné s vítězstvím v 2. válce. Nastala úleva, ale ne nadšení. Dluh a sociální napětí je cena za vítězství. Proto se tato administrativa rozhodla klást důraz na domácí záležitosti. Vztahy k Evropě mají USA dvojaké. Jednak ji romanticky obdivují, jednak na ni zahlížejí pro její "přesofistikovanost" a snobství. V záležitosti Bosny Evropa dokázala svoji neschopnost akce. Mladé demokracie jsou problematické, ani Československo nedokázalo využít svých demokratických institucí k tomu, aby zůstalo pohromadě. USA se čím dál méně chtějí starat o bezpečnost Evropy, a to i v době, kdy je jasné, že přeměny v Rusku nejsou ukončeny.

Právě vzhledem k poslednímu uvedenému faktu jsou USA vedeny starostí, aby nějakým činem nebo nějakými postoji nepodpořily v Rusku síly, odporující demokratickému režimu. K tomu podotkl Murphy, že toto slyší celou dobu, co je v politice a že tímto argumentem byl podporován komunistický režim, vždycky s ohledem na eventuální jestřáby v politickém spektru.

Cambone pak načrtl několik scénářů budoucího vývoje.

Deficit dosáhne v USA 210 miliard. USA budou stahovat vojáky z Evropy a nenechají se zaplést do konfliktů typu Maďarsko-Chorvatsko. Může se ovšem stát, že vakuum po Američanech se bude snažit zaplnit Německo s Francií. Administrativa US nechce přijít o svoji vedoucí roli. Takový proces by mohl zpětně posílit vůli Ameriky angažovat se v Evropě. Toho by měly využít státy: Polsko, Česká republika a Maďarsko, možná i Slovensko. Pokud podniknou takové praktické kroky, které zviditelní jejich vůli zapojit se do společné činnosti, naděje na zařazení do aliance se zvětší a že se zlepší i vztah k USA.

Tento proces by mohl být podpořen událostmi na území bývalého SSSR. Lze předpokládat, že Rusko bude brzy agresivní k "blízkému zahraničí", což vyvolá reakci USA.

Budete muset čelit tlaku ze strany Ruska i vnitřní nestabilitě. USA od vás postrádá konstruktivní poselství. Jste pro nás neznámá oblast, říkal Cambone. Přestože se ekonomika USA zlepšuje, lidé to dosud necítí a mají starosti. Projevilo se to v debatě kolem NAFTA.

Pomozte nám pomoci vám tím, že nechoďte s prosbami o pomoc, řekl doslova. Ukažte, o co usilujete a předveďte, co pro to chcete udělat. Řekl jsem, že si uvědomuji, že východní Evropa je marginální oblast. Jde o Rusko a obávám se, že USA jsou na nejlepší cestě zopakovat chyby z porevoluční doby, kdy necitlivou politikou od sebe tehdy ještě Leninovo Rusko odpudily. Cambone s tím souhlasil. Nejde o materiální pomoc. Je třeba připoutat Rusko k Západu i s tím vědomím, že nebude demokratické a že bude agresivně vystupovat vůči "blízkému zahraničí", zejména na jihu. Zase mi řekl, že mám pravdu, ale že nelze čekat, že Amerika dá Rusku na jihu volnou ruku.

Na to já, že podpora Ameriky napadenému jihu bude realizována rozhořčenými články komentátorů a projevy kongresmanů, nijak jinak. Jihu se tím nepomůže a zato Rusko se vzdálí od Spojených států.

Řekl, že mám pravdu, ale že se s tím nic nedá dělat, protože s ohledem na veřejné mínění USA nemohou postupovat jinak.

Na to já, že tedy máme všichni smůlu a on na to, že mám pravdu.

Takže jsme se moc hezky rozloučili a já odešel, s tím, že kdybych něco od nich potřeboval, že můžu zaskočit.

Odpoledne jsem putoval na Crescent Place taxíkem s nějakým indickým řidičem. Jako na potvoru jsem si nechal mapu v hotelu a drobet jsme bloudili. Dovlekl jsem do vily Rodgersova Meridianu knížky, které jsem si koupil a nafasované brožury, lejstra a časopisy. Popřál mi hodně štěstí a já se zítra pustím do dalších dobrodružství.

Mám z toho trochu vítr, Washington není už pro mě cizina, vím, kdy ráno přijede pošta a kdy popeláři a kudy se jede na metro a jak se klade dolarová bankovka do automatu, abych z něho vydoloval lístek.

O Bostonu nevím nic, jen to, že tam před dvěma stoletími debilové převlečení za Indiány naházeli čaj do moře.

Zítra budu vědět víc.

20 November, 1993 Dneska jsem si přispal a píšu až od půl šesté! A to jsem šel spát před osmou. Je sobota, zřejmě bordel - ještě nepleskly noviny přede dveřmi. Píšu, trochu tápu ve čtvrté kapitole. Vím, že Salzmann do Libertaria uteče, protože mu nezbude nic jiného, ale nevím, co se stane před tím. Napsal jsem jednu epizodu na závěr té kapitoly, tak bestiální, že se sám divím, kde se ve mě takové věci berou!

Bez problémů zdá se býti vyřešen první drobný problém dnešního dne - můžu být v hotelu do jedné odpoledne, pak zaplatím a pojedu na letiště. Éro mi letí ve tři, v půl páté budu v Bostonu. Nikdo mě tam nemá čekat, budu tam na frajnoze.

Dopoledne jsem tedy psal, vypadá to, že momentálně mám už nějakých 100 stran textu, včetně toho, co jsem ovšem přivezl, toho však není mnoho. Uvedl jsem na scénu Frenezis, zatím jen v náznaku. Ještě absolutně nevím, co s ní udělám. Je to dropaut, samozřejmě! Ale pořád ještě jsem nekápl na ten správnej klíč k zápletce, to co mám zatím na mysli, je pitomé, rodokapsové - že někdo má zájem na výrobě dropautů a že na to Salzmann příde atd., ce sont des histories a dormire debout. Proč by ale měl někdo mít zájem na výrobě dropautů? Proč vznikají a jak? To nevím.

V jedenáct mě už to otrávilo a šel jsem se projít do Georgetownu, znovu, na druhý pokus, když už napoprvé mě z něho vyhnaly bolesti. Ještě včera byla bolest dost protivná a vzbudila mě i v noci, ale dnes mi ruka dává celkem pokoj. Jaká radost, když to bolí jen málo! Georgetown má být turistická atrakce, něco jako Staré město. Mají tam kamenný, údajně autentický předrevoluční dům, jediný,

který se zachoval. Je zapasovaný do ulice patrových, dvoupatrových domků, které vypadají trochu jako z filmů o easy riders. Člověk čeká, kdy přes silnici poběží slepice.

Každých padesát metrů žebrák. Jeden do mne hučel, já šel dál a slyším, jak říká: "Thanks anyway."

Je poledne, uvařím si poslední kafe a tím skončí moje washingonská epopea.

Bye bye, Washington!