Motocykl, toť svoboda, přičemž svoboda je krajíc s dvěma stranami, jedna je namazaná, druhá drsná, okoralá. Jezdím na motocyklu Suzuki Bandit 1200 S a čas od času vykládám těm, kdo se o to zajímají, proč ten a ne onen a jak to s těmi motocykly je.
Ponechme stranou mopedy, malé kubatury a skútry. Kdo by se chtěl něco dozvědět o skútrech, nechť se odebéře do Itálie, kde se skútry vyskytují v hustých rojích, bzučících a vířících, všudepřítomných. Hovořme o "pořádných motocyklech", čímž myslím dvoukolová vozidla s obsahem od 600 ccm nahoru. Tyto motorky se v podstatě dělí do tří až čtyř hlavních tříd či druhů. Páni v letech (a nejen oni) dávají přednost chopperům. Klasický představitel takové motorky je Harley Davidson. Sedí se na něm zpříma, řídítka má široká, motor silný, bublavý, takže trůníte a vladaříte a kocháte se krajinou. Nešel jsem touto cestou. Chtěl jsem motorku, která bude přece jen trochu rychlá a obratná, abych s ní mohl jezdit jak na silncii, tak po městě. Rcvát se s harleyem pražskými zácpami se mi nechtělo.
Takže z toho vzešla cestovní silniční motorka. Ty se dělají buď "nahaté", tedy "jak je pánbůh stvořil", anebo polokapotované. Zmíněný Bandit se vyrábí v obou variantách, úísmeno "S" označuje polokapotáž. Vtip je v tom, že ta polokapotáž dokáže překvapivě dobře rozrážet vzduch, takže vyšší rychlosti tu nejsou problém. S "naháčem" máte v rychlostech 140 km/hod a výše potíže. Já vím, ono se tak rychle jezdit nesmí. Však taky neradím, abyste tak jezdili. Jen to tvrdím, že nad sto čtyřicet je to tvrdé. Doslova.
No a pak tu máme silniční sportovní motorky, plně kapotované. Já se na takové učil jezdit, na FireBlade od Hondy. Na takové motorce v podstatě ležíte, jako byste leželi v kliku. Za chvilku vás bolí zápěstí. Mladé kluky to baví, tím spíš, když nad nimi trůní squaw, mě to nebavilo. A jak jsem zjistil, ani mladého kluka nebavilo jezdit s takovým strojem po městě, ve vedru, když se motor zalykal.
Napsal jsem, že jsou tři až čtyři hlavní druhy. Ten "až čtvrtý" je enduro. To je něco jako zkrocený terénní stroj. Velmi dobře se hodí na mizerné silnice v našich městech a znám lidi, kteří na endurko nedají dopustit. Taky jsem na něm jezdil, ale připadalo mi jako trochu vysoká koza. Na té mé silniční mašině sedím jak ve fotelu, ale zas ne tak moc ve fotelu, jako kdybych seděl na chopperu.
Je to nebezpečné? Samozřejmě, že ano. Je třeba mít pořádnou výbavu: integrální přilbu, pořádné oblečení s výztuhami a na loktech a kolenou a samozřejmě pořádné boty. Kdo jezdí v tričku a džínách a na nohou má kecky, je šílenec. Ani kapka alkoholu je samozřejmostí - i den předem. Opravdu musíte být při smyslech, když řídíte motorku. Yossarianova zásada "všichni mě chtějí zabít" platí na motorce dvojnásob a doslova. Na motorce je vždycky zima, s tím se musí počítat. Kupodivu prší méně často, než by člověk odhadoval. Když máte pořádné oblečení, déšť zas tak moc nevadí: na dlouhé cesty je dobře vozit nepromokavou kombinézu, která se natáhne přes tu normální. To se pak dá jet i v hustém dešti poměrně dlouho, jednou jsem takhle jel tři sta kilometrů po dálnici a dojel více méně suchý. Horší je to s výhledem. Na přilbě nemáte žádný stírač a v dešti toho moc nevidíte. Nosím brýle a osvědčuje se mi ježdění s pootevřeným hledím. Ale nic radostného to není. Je to ta okoralá, tvrdá strana svobody. A ta namazaná?
O té se nedá vyprávět. Ta se musí zažít, což bych vám rád přál.

(31.5.2006 pro časopis Men´s Health)